ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4984.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4984/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce A. D., zastoupeného JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem Kladno, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem Lysá nad Labem, Masarykova 1250/50, o zaplacení 160.205,- Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 177/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2014, č. j. 29 Co 313/2014-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 5 C 177/2013-156, zastavil řízení o zaplacení 43.795,- Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení 160.205,- Kč zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 7. 2014, č. j. 29 Co 313/2014-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadané rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.). Konkrétně namítá, že odvolací soud „ignoroval“ rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, a ze dne 28. 2 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, z nichž cituje vybrané pasáže.
Podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzovaném případě odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl o dvou nárocích - o nároku na zaplacení 14.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení a o nároku na zaplacení 146.205,- Kč z titulu úhrady dluhu z půjčky. Protože jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), u každého jednotlivého nároku podle uvedených hledisek samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod č. 113, a č. 1, ročník 2000, pod č. 9, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 3298/13, ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1232/08, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 390/09). Jelikož nárok na zaplacení 14.000,- Kč nepřesahuje limitní hranici 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena z důvodu uvedeného ve zmiňovaném ustanovení.
Dovolání žalobce proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce v dovolání (posuzováno podle jeho obsahu – §41 odst. 2 o. s. ř.) neotvírá k dovolacímu přezkumu žádnou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá. Namítá-li nepřezkoumatelnost (překvapivost) rozsudku odvolacího soudu, nenapadá žádný z jeho právních závěrů vyplývajících z hmotného nebo procesního práva, na nichž je rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud může přihlédnout pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nemohou založit ani další namítané vady řízení, jež měly spočívat v tom, že soudy neprovedly žalobcem navržené důkazy ani nevysvětlily, z jakého důvodu tak neučinily, a v tom, že neposkytly žalobci potřebné poučení.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu