ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5364.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 5364/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Martou Černou, advokátkou se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Havlíčkova 404/2, o 1.005.271,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 109/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soud v Praze ze dne 10. 6. 2014, č. j. 15 Co 127/2014-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.294,40 Kč k rukám JUDr. Marty Černé, advokátky se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2014, č. j. 15 Co 127/2014-177, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2013, č. j. 38 C 109/2012-102, ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.005.271,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 26. 4. 2011 do zaplacení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky a o náhradě nákladů řízení státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, jenž po zhodnocení provedených důkazů dospěl k právnímu závěru, že účastníky uzavřená smlouva o úschově je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), pro neurčitost podmínek výplaty depozita (předmětu úschovy), kterou se nepodařilo odstranit ani za pomoci výkladu podle §35 odst. 2 obč. zák. Schovatelka JUDr. Z. V. - rovněž původně žalovaná - proto není ve sporu pasivně věcně legitimovaná a povinnost žalovaného - kupujícího (složitele) z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu žalobci - prodávajícímu (oprávněnému) nebyla částečně splněna složením peněz do úschovy (§567 odst. 1 a §588 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzované věci žalovaný k vymezení přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a také některé právní otázky je třeba, aby dovolací soud řešil, neb doposud nebyly řešeny či byly řešeny jinak“. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, přijal a odůvodnil právní názor, že pokud má být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, nebo ze dne 19. 2. 2015, sen. zn. 29 NSCR 2/2015). Údaj o tom, od které „ustálené rozhodovací praxe“ řešící právní otázku neplatnosti právního úkonu (zde smlouvy o úschově) pro neurčitost ve smyslu §237 o. s. ř., jakož i právní otázku započitatelnosti pohledávky žalovaného na pohledávku žalobce v souvislosti s institutem společného jmění manželů, se odvolací soud odchýlil, nebo od kterých svých rozhodnutí by se měl při řešení těchto otázek dovolací soud odchýlit, se však z obsahu dovolání nepodává. Odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003, a ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, je nepřípadný, neboť zmiňovaná rozhodnutí jsou skutkově odlišná a nejednalo se v nich o případ, kdy smlouva o úschově byla pro neurčitost neplatná. Současně z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nelze vysledovat, kterou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, považuje žalovaný za dosud dovolacím soudem nevyřešenou. Lze uzavřít, že žalovaný nedostál své povinnosti v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
Mimo rámec uvedeného se sluší uvést, že žalovaný ani neuplatnil jediný v úvahu přicházející dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání sice zpochybňuje správnost právních závěrů odvolacího soudu, že smlouva o úschově uzavřená dne 12. 4. 2011 je pro neurčitost podmínek výplaty depozita absolutně neplatným právním úkonem a že jeho závazek z kupní smlouvy zaplatit kupní cenu nezanikl splněním, avšak činí tak procesně neregulérním způsobem. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, dále jeho rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3/2002 pod č. 46, a např. rozhodnutí ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3401/2012, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud proti němu podanou ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 865/14 ). Výtky žalovaného primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci (ostatně srov. jeho argumentaci, že odvolací soud na základě nesprávného a neúplně zjištěného skutkového stavu věci dospěl k nesprávným právním závěrům). Odvolacímu soudu totiž vytýká, že nesprávným výkladem obsahu ujednání v článcích III. a IV. smlouvy o úschově dospěl k nesprávnému závěru, že jednotlivá ujednání o podmínkách výplaty depozita si vzájemně odporují a jsou proto neurčitá, a že výkladem obsahu kupní smlouvy ze dne 21. 4. 2011 nezjistil, že účastníci si v ní sjednali jako místo plnění kupní ceny depozitní účet JUDr. Z. V. Vlastním výkladem oproti odvolacímu soudu dovozuje, že ujednání obsažená v článcích smlouvy o úschově si vzájemně neodporují, jsou jednoznačná a tudíž určitá, a že kupní smlouva obsahuje dohodu účastníků, že místem plnění kupní ceny je depozitní účet advokátky. Předestírá-li odlišné skutkové závěry týkající se obsahu konkrétních ustanovení smlouvy o úschově a smlouvy kupní, jež následně právně hodnotí jinak než odvolací soud (tj. vyvozuje z nich právní závěr, že smlouva o úschově je platným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák. a že jeho závazek z kupní smlouvy zaplatit žalobci kupní cenu zanikl částečně složením peněz na účet advokátky ve smyslu §567 odst. 1 obč. zák.), nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem významná. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšně zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. června 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu