ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1036.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1036/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 dovolání obviněné K. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 8 To 430/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 68/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 3 T 68/2014, byla obviněná K. P. uznána vinnou pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že
dne 20. 2. 2014 kolem 23.45 hod., na chodníku před provozovnou S. b. na K. n. v T., po předchozí roztržce v restauraci S. u M. společně s obviněnými P. Ž. a D. G. napadli P. Š., kterého povalili na zem, kde jej opakovaně bili pěstmi a kopali do celého těla, čímž mu způsobili tržně zhmožděnou ránu v pravé temenní krajině, tržně zhmožděnou ránu v pravém obočí, krevní výron horního víčka pravého oka, zhmoždění a povrchní oděrky v levé bederní krajině, drobné oděrky na obou rukách a drobné oděrky na obou kolenech s omezením obvyklé denní činnosti do 7 dnů, přičemž mohlo dojít reálně k lehkému zranění (ke zlomeninám obličejového skeletu, ke zlomeninám žeber) a při změně podmínek až k těžkému zranění.
Za to byla obviněná K. P. odsouzena podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §53 odst. 2 tr. zákoníku, §62 odst. 1 tr. zákoníku, §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 120-ti hodin. Podle §228 odst. 1 tr. řádu jí byla uložena povinnost společně a nerozdílně s ostatními dvěma spoluobviněnými nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, zastoupené Regionální pobočkou Brno, pobočkou pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočinu škodu ve výši 6.787,42 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 3 T 68/2014, podala obviněná K. P. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 8 To 430/2014, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 8 To 430/2014, podala obviněná K. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítla, že v postupu nalézacího i odvolacího soudu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Uvedla, že s napadením poškozeného nemá nic do činění, což dle ní potvrdili i oba spoluobvinění. Na místo činu se dostavila až poté, co již poškozený ležel na zemi, následně do ležícího poškozeného pouze jednou lehce kopla z toho důvodu, že jí předtím činil nemravné návrhy. Svým kopnutím však poškozeného nijak nezranila. Popírá jakoukoliv domluvu mezi ní a ostatními spoluobviněnými o možném napadení poškozeného a domnívá se, že její obhajoba nebyla v řízení provedenými důkazy vyvrácena. Je proto přesvědčena, že jednání, jež je jí kladeno za vinu, nelze posoudit jako spolupachatelství a že tímto jednáním nemohlo dojít ani k naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 3. 9. 2015 sdělila, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dva dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněné jsou její opakující se obhajobou, kterou v plné míře uplatnila již v předchozích stádiích trestního řízení, včetně důvodů rozvedených v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o neustálé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Byť obviněná v dovolání uplatnila důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti použitou argumentací nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady ohledně nesprávného posouzení průběhu skutkového děje, v rámci kterých zdůrazňuje, že s napadením poškozeného P. Š. nemá de facto nic společného a že z provedených důkazů nelze dovodit závěr o její vině, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněná se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že provedené dokazování nelze považovat za neúplné nebo nedostatečné k prokázání viny obviněné. Příslušné soudy postupovaly plně v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a s potřebnou důsledností se zaměřily na ty důkazy, které měly k dispozici, tyto důsledně a přesvědčivě posuzovaly a z výsledků provedeného dokazování pak vyvodily adekvátní závěry. V odůvodnění svých rozhodnutí, na která Nejvyšší soud v tomto směru beze zbytku odkazuje, pak jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o účasti obviněné K. P. na předmětné trestné činnosti a proč její výpověď vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti.
Účast obviněné na dané trestné činnosti je patrná nejen z výpovědi svědka J. R., který nezainteresovaně a spolehlivým způsobem popsal, jak viděl tři osoby kopat do ležícího poškozeného, kdy mezi nimi byla i obviněná K. P. Věrohodnost tohoto svědka nebyla ničím zpochybněna. Shodná skutečnost vyplývá i z přepisu záznamu z kamerového systému (viz úřední záznam ze dne 21. 3. 2014 – č. l. 191 spisu). Obviněná v dovolání připouští, že videozáznam z místa činu je velmi významný důkaz, avšak namítá, že nebyl přehrán u hlavního líčení, proto neměla údajně prostor se k němu vyjádřit. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 6. 2014, u kterého byla osobně přítomna obviněná i její právní zástupce, je však zřejmé, že stranám byly u hlavního líčení podle §213 odst. 1 tr. řádu předloženy k nahlédnutí listinné důkazy včetně úředního záznamu na č. l. 191 spisu a žádná ze stran nežádala ve smyslu §213 odst. 2 tr. řádu čtení tohoto (ani žádného jiného) listinného důkazu. Na výslovný dotaz soudu ve smyslu §214 tr. řádu pak obviněná uvedla, že nemá k takto provedenému důkazu žádných připomínek. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto obviněná jen stěží může v rámci dovolacího řízení namítat, že neměla v rámci hlavního líčení prostor se k příslušnému důkazu vyjádřit.
Pokud obviněná spatřuje „extrémní nesoulad“ mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, je potřeba uvést, že jeho objektivní zjištění je průlomem do shora uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a jde o něj tehdy, když je zjištěno, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V posuzované věci Nejvyšší soud neshledal žádné skutečnosti, které by o existenci takových vad svědčily. Nebyla zjištěna žádná zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku ani jakékoliv kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, rovněž nebyla zjištěna existence opomenutých důkazů, případně doklad jiného svévolného a ze zákona vybočujícího postupu soudu. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v posuzovaném případě namítaný „extrémní nesoulad“ neshledal.
Jedinou okolnost, jíž bylo možno relevantně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka obviněné, že její jednání nemělo a nemohlo být posouzeno jako spolupachatelství. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
U spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jde o základní formu trestné součinnosti, kdy je čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. O společné jednání ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku a za současného působení tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). O spáchání trestného činu společným jednáním jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, anebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (srov. rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).
K naplnění pojmu spolupachatelství tak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání, důležité (srov. rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. tr.). Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr. ) . Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
V projednávané věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění prokázáno, že obviněná K. P. a spoluobvinění P. Ž. a D. G. společným jednáním specifikovaným pod bodem II. výroku rozsudku nalézacího soudu napadli poškozeného P. Š. tak, že ho nejprve obviněný P. Ž. bil pěstmi a poté, co poškozený upadl na zem, jej všichni tři spoluobvinění opakovaně kopali do různých částí těla. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněná nepochybně jednala zcela ve shodě s ostatními spoluobviněnými a že celé protiprávní jednání bylo uskutečněním záměru a vůle všech tří obviněných, jednajících v přímém úmyslu poškozeného fyzicky napadnout. Skutkový děj byl zjištěn na podkladě dostatečného množství zákonně provedených přesvědčivých důkazů, které se vzájemně doplňují, tvoří logicky ucelený řetězec a umožňují ve své souhrnu učinit jednoznačný závěr o trestní odpovědnosti všech tří obviněných.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněná ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Na základě shora uvedených skutečností je třeba učinit závěr, že obviněná K. P. svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkových podstat pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněné K. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu