ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.127.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 127/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2015 o dovolání obviněného D. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 11 To 166/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 165/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 8 T 165/2013, byl obviněný D. B. uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době od měsíce července roku 2007 do měsíce července roku 2009 a dále od měsíce listopadu roku 2010 do 5. července roku 2012 na různých místech jednak v místě svého bydliště v domě v L. a na dalších místech, např. na zahraničních dovolených v Ch., a jinde během společného partnerského soužití převážně ve vyhrocených situacích pod vlivem alkoholu opakovaně v mnoha případech napadal jak verbálními, tak i fyzickými útoky, a ponižoval svoji manželku K. B., kdy útoky se stupňovaly a spočívaly v tahání za vlasy, když obviněný vláčel poškozenou i několik metrů do koupelny, kde na ni stříkal horkou vodu, vyhrožoval jí, že ji utopí a zlomí ruku, bil ji do hlavy a různých částí těla, strkal ji na zeď, chytal pod krkem, kopal ji do různých částí těla, vulgárně jí nadával, v jednom případě ji skopnul z postele na zem, shodil ji ze schodů, opakovaně ji vyhazoval s dcerou večer z domu, vymočil se jí do skříně do jejích osobních věcí, poté, co se v opilosti vyzvracel v ložnici z postele na zem, nutil ji, aby to po něm uklidila, když byl opilý na WC, tak jí nadával a křičel, že ho musí utřít, slovně jí vyhrožoval, že polije jejímu otci hlavu benzínem a zapálí ho, vyžadoval po ní nestandardní bolestivé sexuální praktiky za použití různých pomůcek, K. B. ze strachu o svůj život a zdraví a o život a zdraví své dcery od obviněného několikrát odešla a bydlela pak u svých rodičů, avšak v důsledku vytrvalého psychického nátlaku ze strany obviněného se k němu vracela, přičemž verbální i fyzické útoky vůči ní po čase obviněný opět opakoval, takže ze společné domácnosti natrvalo odešla dne 5. 7. 2012,
v průběhu vztahu hledala pomoc v Intervenčním centru ve Z. s cílem situaci vyřešit, avšak bezvýsledně, a při posledním fyzickém napadení dne 5. 7. 2012 byla nucena vyhledat lékařské ošetření, a následně ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie vyplynulo, že K. B. trpí v důsledku jednání obviněného chronickou posttraumatickou stresovou poruchou“ .
Za tento trestný čin byl obviněný D. B. odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
Podle §228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518, částku 1.009,--Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 8 T 165/2013, podal obviněný D. B. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 11 To 166/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 11 To 166/2014, podal následně obviněný D. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že trvá na námitce podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Berouně Mgr. Aleše Grombíře, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, neboť tento soudce v minulosti rozhodoval ve věci řízení o úpravě poměrů dětí obviněného a svědkyně L. B., nezletilých, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 630/2005, a odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal dostatečným způsobem. Dále uvedl, že skutkový stav zjištěný soudy dle názoru obviněného nenaplňuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2, písm. d) tr. zákoníku, neboť nevykazuje znaky objektivní stránky. Další námitka směřuje proti znaleckému posudku PhDr. Lukáčové, když obviněný vyjádřil názor, že předmětný znalecký posudek je subjektivní a je založen pouze na subjektivní výpovědi poškozené, a proto měl být vypracován revizní znalecký posudek. V této souvislosti rovněž vznesl námitku podjatosti znalkyně PhDr. Lukáčové.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. B.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal rozhodnutí. Druhou z nich je to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný námitku podjatosti vůči soudci Okresního soudu v Berouně Mgr. Aleši Grombířovi vznesl v rámci svého odvolání ze dne 5. 5. 2014 (č.l. 479) a doplnění tohoto odvolání ze dne 22. 9. 2014 (č.l. 505). Je tedy zřejmé že byla splněna druhá z podmínek stanovených v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda byla po obsahové stránce naplněna i první ze zákonem požadovaných podmínek, tedy to, zda rozhodl vyloučený orgán.
Podle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je soudce z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen, lze-li u něj mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby, nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na níž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
Námitky obviněného, že soudce Mgr. Aleš Grombíř jako soudce v minulosti rozhodoval ve věci řízení o úpravě poměrů dětí obviněného a svědkyně L. B., nezletilých, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 630/2005, nedopadají na podjatost podle ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., protože nesměřují proti tomu, že soudce, jehož podjatost je zmiňována, byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Nemůže se jednat ani o to, že byl vyloučen proto, že by v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba, protože tento výčet je taxativní. Vznesenou námitku by bylo možné podřadit pouze pod okolnosti vyjádřené v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., v alternativě podjatosti z důvodu poměru k projednávané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 630/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, 2005, sešit 16, č. T-800).
Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nemůže být považována každá skutečnost, kdy soudce přišel s věcí, kterou projednává, do kontaktu, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní skutečnosti nasvědčující, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Proto, když se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, nejde o důvod k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že objektivní posouzení nestrannosti záleží v otázce, zda existují takové konkrétní skutečnosti, které opravňují pochybovat o nestrannosti soudce. Tuto objektivní nestrannost však nelze chápat tak, že cokoliv, co může vzbudit pochybnost o nestrannosti soudce, jej automaticky vylučuje jako soudce nikoli nestranného. Vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a úkonům jí se týkajícím objektivně se musí zakládat na prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech, které musí mít konkrétní podobu. Z hlediska těchto již v jiných věcech vyjádřených právních názorů lze se zřetelem na konkrétní výhrady obviněného konstatovat, že tato skutečnost podjatost jmenovaného soudce nezakládá. Je totiž nutné uvést, že obviněný nezmínil žádnou jinou skutečnost vážící se k této okolnosti, kterou by dokladoval nestrannost rozhodování uvedeného soudce v jeho věci. Jak správně uvedl odvolací soud, to, že tentýž soudce rozhodoval v opatrovnické věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 Nc 630/2005, bylo dáno rozvrhem práce u okresního soudu, což je zcela obvyklou praxí, která koresponduje s institutem zákonného soudce. Navíc jde o zcela odlišná řízení a nelze jen z toho vyvodit poměr k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., který předpokládá, že soudce je osobně zainteresován pro vztah na určitém výsledku věci, kterou projednává.
V posuzované trestní věci obviněný neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly založit pochybnosti o tom, že by soudce Okresního soudu v Berouně Mgr. Aleš Grombíř nemohl v této věci nestranně rozhodovat a které by naplňovaly některý z důvodů podjatosti uvedených v ustanovení §30 tr. ř. Jedná se pouze o subjektivní přesvědčení obviněného, které postrádá objektivní základ, neboť v průběhu řízení nevyplynuly žádné okolnosti, které by byly způsobilé podložit názor obviněného o podjatosti Mgr. Aleše Grombíře. Ze strany obviněného jde pouze o opakování námitek z průběhu předchozího řízení. Proto Nejvyšší soud považuje tyto námitky za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není ve věci naplněn.
Pokud se týká důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil právní námitky relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tím, že uvedl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2, písm. d) tr. zákoníku. Při posouzení uplatněné námitky však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že objektivní stránka trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byla naplněna.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě rozsudku vyplývá, že obviněný naplnil objektivní stránku trestného činu, což vyplývá zejména z formulací, podle nichž obviněný „opakovaně fyzicky i verbálně napadal poškozenou K. B., ponižoval ji, …útoky se stupňovaly a spočívaly v tahání za vlasy, když obviněný vláčel poškozenou i několik metrů do koupelny, kde na ni stříkal horkou vodu, vyhrožoval jí, že ji utopí a zlomí ruku, bil ji do hlavy a různých částí těla, strkal ji na zeď, chytal pod krkem, kopal ji do různých částí těla, vulgárně jí nadával, v jednom případě ji skopnul z postele na zem, shodil ji ze schodů, opakovaně ji vyhazoval s dcerou večer z domu, vymočil se jí do skříně do jejích osobních věcí, poté, co se v opilosti vyzvracel v ložnici z postele na zem, nutil ji, aby to po něm uklidila, když byl opilý na WC, tak jí nadával a křičel, že ho musí utřít, slovně jí vyhrožoval, že polije jejímu otci hlavu benzínem a zapálí ho, vyžadoval po ní nestandardní bolestivé sexuální praktiky za použití různých pomůcek“. O tom, že poškozená byla vystavena jednání, jež ve svém celku plně odpovídá kritériím týrání, svědčí zjištění, že předmětné jednání u ní vedlo k vybudování syndromu týraného partnera. Přitom soud prvního stupně z citovaných skutkových okolností vyvodil i příslušné právní závěry (viz str. 7 jeho rozsudku), které Nejvyšší soud považuje za správné a odpovídající zákonu. Proto ani zmíněné námitky obviněného nejsou opodstatněné.
Další námitka obviněného se týkala znaleckého posudku PhDr. J. Lukáčové, kdy obviněný vytknul, že předmětný znalecký posudek je subjektivní, je založen pouze na subjektivní výpovědi poškozené, a proto měl být vypracován revizní znalecký posudek, přičemž v této souvislosti rovněž vznesl námitku podjatosti znalkyně.
Nejvyšší soud neshledal stejně jako soud odvolací (str. 2 usnesení krajského soudu), že by znalkyně PhDr. J. Lukáčová byla vůči obviněnému podjatá či neobjektivní. Byla podrobně vyslechnuta v hlavním líčení a podrobena řadě dotazů i za strany obhajoby. Nelze rovněž z ničeho dovozovat, že by znalkyně při zpracování posudku postupovala zaujatě. Své závěry opřela o zevrubnou a logickou argumentaci. Nejvyšší soud tedy sdílí negativní stanovisko odvolacího soudu k návrhu obviněného na zpracování revizního znaleckého posudku pro jeho nadbytečnost. Znalecký posudek podléhá stejně jako jiné důkazy proceduře podle §2 odst. 6 tr. ř. (viz č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Pokud soudy žádné vnitřní rozpory posudku ani rozpory s dalšími důkazy nezjistily, neměly pak důvod v tomto směru jakkoli doplňovat dokazování. Je tedy možno uzavřít, že obviněný D. B. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. B. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal