ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1309.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1309/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovolání, které podala obviněná J. H. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. 5 To 87/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro prahu 4 pod sp. zn. 33 T 217/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněná J. H. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 33 T 217/2014 uznána vinnou přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že v době od ledna 2014 nejméně do září 2014 v P. ani jinde, řádně nepřispívala na výživu svého nezletilého syna, ač si byla své povinnosti vůči němu vědoma a měla k tomu pracovní i zdravotní předpoklady, a tato povinnost jí vyplývá jednak ze zákona o rodině a byla jí rovněž uložena rozsudkem Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 P 32/2009 ze dne 27. 6. 2012 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, pod sp. zn. 27 Co 505/2012 ze dne 22. 11. 2012 s PM 7. 1. 2013, kdy jí byla stanovena povinnost přispívat na výživu svého nezl. syna částkou 3.500,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce P. H. a za uvedené období dluží částku ve výši nejméně 31.500,- Kč.
Za to byla odsouzena podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, k jehož výkonu byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku podala obviněná odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze, který ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. 5 To 87/2015 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že se obviněná odsuzuje kromě výše zmíněného přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, též za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 6. 2014 sp. zn. 102 T 62/2014, jenž nabyl právní moci dne 11. 10. 2014, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. K výkonu trestu byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 6. 2014 sp. zn. 102 T 62/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná kromě obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů v dovolání uvádí, že podle jejího názoru bylo nesprávně aplikováno ustanovení o souhrnném trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, když odvolací soud posoudil sbíhající se trestnou činnost obviněné, jako recidivu.
Konkrétně odvolací soud správně uložil obviněné souhrnný trest za její sbíhající se trestnou činnost vztahující se k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 33 T 217/2014 a k trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 6. 2014 sp. zn. 102 T 62/2014, avšak nevzal v úvahu odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 33 T 59/2014, kterým byla obviněná odsouzena za trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, jež jsou podle názoru dovolatelky rovněž v souběhu k její trestné činnosti vztahující se k napadenému rozhodnutí. Odvolací soud tuto její trestnou činnost nesprávně posoudil jako recidivu, ačkoli ve skutečnosti jde rovněž o souběh trestné činnosti, takže mělo být uvažováno o tom, zda trest uložený napadeným rozhodnutím (dva měsíce), není zcela bez významu vedle trestu čtyřiceti měsíců, který je dostatečný pro ochranu společnosti i nápravu obviněné. Odvolací soud proto měl zrušit též výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 33 T 59/2014 a při nezměněném výroku o vině uložit podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest i za tuto trestnou činnost, případně měl zvážit postup podle §44 tr. zákoníku nebo podle §172 odst. 2 písm. a), §223 odst. 2, §257 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle názoru obviněné totiž došlo k pochybení při posouzení doby spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a dobou vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jiný její trestný čin. K vyhlášení odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 59/2014 došlo dne 13. 8. 2014. V případě přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku jde o tzv. trestný čin trvající, který trvá po celou dobu, kdy pachatel udržuje protiprávní stav. Tento trestný čin je ovšem dokonán (tedy nikoli dokončen) uplynutím čtvrtého měsíce, kdy pachatel neplní svou vyživovací povinnost vůči jinému, tj. v posuzovaném případě uplynutím měsíce dubna 2014. Z pohledu aplikace §43 odst. 2 tr. zákoníku je tak rozhodné, že trvající trestný čin je dokonán tehdy, když obviněná svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy vyjádřené v §196 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak je nerozhodné, že trvající trestný čin ještě není dokončen.
Obviněná je tak přesvědčena, že přečin zanedbání povinné výživy naplnila marným uplynutím čtvrtého měsíce, v němž neplnila svou zákonnou vyživovací povinnost a z toho zároveň vyplývá, že tento přečin byl spáchán dříve, než byl soudem prvního stupně dne 13. 8. 2014 vyhlášen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 59/2014. Právní posouzení odvolacího soudu je tak založeno na nesprávném hmotně právním posouzení její sbíhající se trestné činnosti. Souhrnný trest je bezpochyby pro pachatele výhodnější, neboť se v něm zohledňuje, že se pachatel dopustil dalšího trestného činu bez toho, že byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se jeho dřívějšího trestného činu, takže při ukládání souhrnného trestu také ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 33 T 59/2014 by v konkrétním případě bylo možné dosáhnout upuštění od souhrnného trestu nebo dokonce zastavení trestního stíhání.
Obviněná proto závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbudou svého podkladu, a věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné písemně vyjádřil. Nejprve stručně zrekapituloval výrok rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně a taktéž obsah podaného dovolání. Konstatoval, že v případě trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se jedná podle ustálené judikatury i odborné právní literatury o trestný čin trvající, při kterém pachatel obecně udržuje protiprávní stav, spočívající při dané právní kvalifikaci v úmyslném či nedbalostním neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného pod dobu delší než čtyři měsíce. Pro trvající trestné činy je z povahy věci a podstaty jednoty daného protiprávního jednání vyloučen vícečinný souběh jednotlivých aktů či útoků, z nichž se tento trestný čin jako celek skládá, neboť jde o jeden trestný čin v hmotně právním smyslu a rovněž o jeden skutek. Podle výkladového ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto zákona rozumí dílčí útok pouze v případě pokračujícího trestného činu (§116 tr. zákoníku), z těchto důvodů nelze zmíněnou procesní úpravu trestního řádu aplikovat na tzv. trvající a hromadné trestné činy. Je tak zřejmé, že posuzování podmínek souhrnnosti ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, tak jak činí dovolatelka v podaném dovolání a zde vyslovené právní závěry, nejsou v souladu s všeobecným výkladem pro ukládání souhrnného trestu ve vztahu k jinému trvajícímu trestnému činu a nelze tudíž dovodit, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo ve výroku o uloženém souhrnném trestu porušeno ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku, resp. že by předmětné rozhodnutí soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu obviněnou dovozovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněné J. H. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. 5 To 87/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V posuzovaném případě se námitky dovolatelky, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., týkají výhradně souhrnného trestu uloženého rozsudkem odvolacího soudu, přičemž dovolatelka je názoru, že jí měl být správně uložen souhrnný trest i za trestné činy zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byla odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 33 T 59/2014.
Vznesenou výhradu obviněné vůči uloženému trestu lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož takto vyspecifikovaná námitka je hmotně právního charakteru, neboť má svůj původ v dovolatelkou tvrzeném nesprávném právním posouzení skutku z hlediska vícečinného souběhu trestných činů. Současně je ale třeba uvést, že předmětná námitka je zjevně neopodstatněná.
Jak sama dovolatelka v podaném dovolání správně zmínila, přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím (byť existují i názory, že jde o pokračování v trestném činu s prvky trestného činu hromadného). Podle §2 odst. 4 tr. zákoníku čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat . Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. To znamená, že dobu činu je třeba posuzovat podle doby jednání, neboť hrozbou trestem se má ovlivnit právě toto jednání. Okamžik dokonání činu při tomto pojetí tak není rozhodující. To má význam zejména u poruchových deliktů, což je kategorie, do které patří mj. přečin zanedbání povinné výživy. U trestného činu trvajícího je dobou spáchání též doba ukončení trestného činu, kterým se rozumí okamžik ukončení protiprávního stavu, jehož udržování je zákonným znakem trvajícího trestného činu. Z uvedeného vyplývá, že trestný čin zanedbání povinné výživy trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (srov. rozhodnutí č. 27/1969 Sb. rozh. tr.), přičemž jde o omisivní trestný čin, takže je dokonán až marným uplynutím lhůty dané pro splnění povinnosti, přičemž je však dokončen až posledním dnem toho měsíce, za který se má výživné zaplatit.
Pokud dovolatelka zastává názor, že v jejím případě k dokonání trestného činu zanedbání povinné výživy došlo uplynutím čtvrtého měsíce, tj. měsíce dubna 2014, a pokud jde o dobu zbývající (nejméně do září 2014), tak se již jedná pouze o dobu dokončení trestného činu, tak s takovým názorem lze obecně teoreticky souhlasit. To ale zároveň neznamená, že tento moment je v daném případě určující pro stanovení vícečinného souběhu trestných činů, tedy jinými slovy pro vznik podmínek pro uložení souhrnného trestu. Uplynutím doby čtyř měsíců, po kterou obviněná svoji vyživovací povinnost vůči svému nezletilému synovi neplnila, došlo z její strany k naplnění zákonem požadovaných znaků trestného činu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, čímž byl současně navozen protiprávní stav, který je již trestním zákoníkem sankcionován, ale teprve moment ukončení tohoto protiprávního stavu lze pokládat za dobu spáchání činu ve smyslu výše cit. ustanovení §2 odst. 4 tr. zákoníku. Pro případný vícečinný souběh trestných činů je tak určující doba spáchání činu spočívající zde v ukončení protiprávního stavu, která je v odsuzujícím rozsudku soudu prvého stupně vyjádřena dobou „nejméně do září 2014“. Jestliže byl tedy dovolatelkou zmiňovaný odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 33 T 59/2014 pro její jiný trestný čin vyhlášen již dne 13. 8. 2014, nemůže se v žádném případě jednat o souběh trestných činů, jelikož přečin zanedbání povinné výživy byl obviněnou spáchán až po tomto datu a jedná se tak zjevně o recidivu.
Vícečinný souběh předmětných trestných činů zpronevěry podle §206 odst 1 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byla obviněná odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 33 T 59/2014, s trestnými činy, za něž byl obviněné uložen souhrnný trest napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze, je vyloučen ještě z jiného, byť obdobného důvodu.
Z opisu rejstříku trestů obviněné ze dne 23. 2. 2015 (č.l. 139 až 141 spisu) je totiž zjevné, že v době od spáchání výše zmíněných trestných činů zpronevěry (od 2. 4. 2012 do 30. 6. 2013) a podvodu (23. 4. 2013), byla obviněná odsouzena ještě jinými rozhodnutími soudů, přičemž první z nich je rozsudek Okresního v Příbrami ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 2 T 102/2013, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2013 /trestný čin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/ a dalším je trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. 16 T 155/2013, který nabyl právní moci dne 28. 12. 2013 /trestný čin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku/. V době mezi spácháním uvedených trestných činů zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byla obviněná odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 59/2014 dne 13. 8. 2014, a spácháním přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž byla odsouzena dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, tak byly vyhlášeny další odsuzující soudní rozhodnutí, z nichž první v pořadí je již zmíněný rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 2 T 102/2013. Tedy v prvé řadě toto soudní rozhodnutí tvoří další překážku, pro kterou se nemůže jednat o souběh trestných činů, jak se dovolatelka mylně domnívá a dovolává se toho ve svém mimořádném opravném prostředku.
Lze tak uzavřít, že námitky dovolatelky o nezákonném postupu odvolacího soudu, který jí měl souhrnný trest uložit i za trestné činy, za něž byla odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 33 T 59/2014 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 7 To 478/2014, jsou zjevně neopodstatněné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné J. H. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu