ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1333.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1333/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2015 o dovolání obviněného R. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 To 91/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 221/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 10 T 221/2011, byl obviněný R. V. uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „nejméně v době od 8.7.2009 až do dne 2.6.2010, kdy byl na základě evropského zatýkacího rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 7.8.2009 pod sp. zn. 10 T 8/2004 zatčen ve V. v R. r., a dále v době od 3.12.2010, kdy byl z vydávací vazby v R. r. propuštěn, do 22.3.2011, kdy byl tamtéž opětovně zatčen a následně dne 28.3.2011 vydán orgánům České republiky a téhož dne dodán do výkonu trestu odnětí svobody v České republice, nenastoupil a vyhýbal se výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku ve věznici s ostrahou, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.7.2008, sp. zn. 19 T 8/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.5.2009, sp. zn. 6 To 118/2008 a v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.2.2010, sp. zn. 3 To 1367/2009, a to přesto, že dne 7.7.2009 osobně převzal výzvu Krajského soudu v Brně ze dne 22.6.2009, sp. zn. 10 T 8/2004, k nástupu výkonu uvedeného trestu ve věznici Brno Bohunice nejpozději do 16.00 hodin dne 1.7.2009, žádost jeho obhájce o odložení výkonu trestu ze dne 17.7.2009 byla pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29.7.2009, sp. zn. 10 T 8/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.8.2009, sp. zn. 6 To 70/2009, zamítnuta, když oznámení o zamítnutí této stížnosti bylo doručeno jeho obhájci dne 3.9.2009, přičemž do Vazební věznice v Brně-Bohunicích, kam měl nástup výkonu trestu stanoven, se sám dobrovolně nedostavil, aniž by mu v tom bránily vážné důvody, ani žádným způsobem nekontaktoval Krajský soud v Brně, který mu uvedený trest uložil, neboť jeho úmyslem bylo od počátku, kdy s tímto záměrem opustil území České republiky, se výkonu uloženého trestu odnětí svobody vyhnout, případně jej znemožnit či oddálit. “
Za uvedené jednání byl obviněný R. V. odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 10 T 221/2011, podal obviněný R. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 To 91/2015, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 To 91/2015, podal následně obviněný R. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že skutkový stav nebyl soudy zjištěn v rozsahu odpovídajícím ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy nebyly hodnoceny dle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Dle napadeného usnesení bylo od počátku (kdy s tímto záměrem opustil území České republiky) úmyslem obviněného vyhnout se výkonu uloženého trestu odnětí svobody, případně jej znemožnit či oddálit, avšak dovolatel odmítá, že by jeho jednání mělo vést k vyhýbání se, znemožnění či oddalování výkonu trestu, neboť se pouze odstěhoval do sousedního státu, kde byl kontaktní a řádně nahlásil svůj pobyt příslušným úřadům. Dále uvedl, že pokud setrvá na svém tvrzení, že mu výzva k nástupu výkonu trestu nebyla vůbec doručena, ani doručena být nemohla, neboť se v době jejího údajného doručení nacházel v zahraničí, pak výzva byla doručena po lhůtě k nastoupení trestu. Dále citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp, zn. 7 Tz 54/2013. Rovněž namítl, že se napadené usnesení nevypořádalo s otázkou institutu promlčení trestního stíhání ve vztahu k zániku trestnosti. Vzhledem k uvedeným důvodům pak obviněný vyjádřil názor, že nemohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, neboť zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a aby sám rozhodl o zproštění obžaloby obviněného R. V.
Do doby konání neveřejného zasedání neměl senát Nejvyššího soudu k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Nejvyšší soud však v posuzovaném případě shledal, že obviněný R. V. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když uvedl, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Námitky obviněného, že nebylo bezpečně prokázáno, že jeho jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu, pro který byl uznán vinným, jsou tedy zcela mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Lze však podotknout, že soud prvního stupně logicky a přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl ke konkrétním skutkovým zjištěním, odvolací soud přitom neshledal v této části rozhodnutí žádné pochybení a ani podle názoru Nejvyššího soudu napadená rozhodnutí nebudí z tohoto hlediska pochybnosti. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení procesních ustanovení, a o ustanovení §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. ř.
Co se týká námitky dovolatele týkající zániku trestnosti, zde obviněný pouze obecně uvedl, že se napadené usnesení nevypořádalo s otázkou institutu promlčení trestního stíhání ve vztahu k zániku trestnosti, dovolání je tudíž příliš obecné a nekonkrétní, než aby bylo možno s jistotou zjistit podstatu dovolatelovy argumentace. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud podotýká, že se odvolací soud touto otázkou dostatečně zabýval, když v této souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 To 91/2015, s. 5.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Z postupu soudů obou stupňů je evidentní, že provedly ve věci podrobné dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněného hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpovědi svědků R. P. a G. H., znalecký posudek a výpověď znalce z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, JUDr. Mgr. Bc. Kamila Pospíšila, a dále z provedených a pečlivě hodnocených listinných důkazů. Na základě provedených důkazů pak byla zcela vyvrácena obhajoba obviněného spočívající v tom, že mu výzva k nástupu výkonu trestu nebyla doručena a že nepodepsal ani její doručenku. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na pečlivé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Soudy hodnotily důkazy důsledně v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy se ke skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, dobraly na základě důkazů, při jejichž hodnocení dodržely logické myšlenkové postupy plně slučitelné se zásadou volného hodnocení důkazů. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného R. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2015
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu