ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1378.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1378/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 dovolání obviněného R. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 41/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 31 T 41/2015, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
pravděpodobně od roku 1993 do 20. 2. 2014 přechovával nejdříve ve sklepě svého bydliště ve Z.-K., U Ř., později v uzamčeném skříňovém trezoru umístěném nejdříve v H., okres Z., v objektu užívaném společností M.-CH., poté v bydlišti svého dědy J. B. ve Z.-Š. a pravděpodobně od roku 2006 v budovách v areálu bývalých B. z. ve Z., na ulici S., samopal tuzemské výroby „Vzor 24“ nebo „Vzor 26“ ráže 7,62x25 Tokarev, s demontovanou pažbou, tlumič hluku výstřelu použitelný na samopalu „Vzor 24“ nebo „Vzor 26“, opakovací brokovnici americké výroby zn. MAVERICK, ráže 12 mm, jejíž pouzdro závěru je označeno výrobním číslem, hlaveň je opatřena číslem, samonabíjecí pistoli tuzemské výroby vzor ČZ MODEL 75, ráže 9 mm Luger bez výrobního čísla či zkušebních značek, 1.129 kusů nábojů příslušných mimo jiné i k těmto palným zbraním, táhlou výbušnou nálož plastické trhaviny SEMTEX 1A k výbušnému odminovači „VO“ o hmotnosti 693,4 g, 16 kusů elektrických iniciátorů okamžitých – EPIO, 12 kusů výbušek V100 barvy bílé a 5 kusů výbušek V5 barvy červené, přičemž samopal, tlumič hluku výstřelu, plastická trhavina, elektrický iniciátor a výbušky jsou zbraně kategorie „A“ (zakázané zbraně) a brokovnice a pistole jsou zbraně kategorie „B“ podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Takto jednal, ačkoliv nebyl držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence ve smyslu zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.
Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen dne 22. 4. 2014 rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, č. j. 7 T 162/2013-290, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2014, kdy Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 5 To 197/2014-325 zamítl odvolání obviněného, byl obviněný odsouzen podle §279 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen souhrnný trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí podrobně specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, č. j. 7 T 162/2013-290, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2014, kdy Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 5 To 197/2014-325 zamítl odvolání obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 31 T 41/2015, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. řádu obviněnému uložil za přečiny nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku podle §279 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněný zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to v rozsahu podrobně specifikovaném ve výroku tohoto rozsudku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace uvedl, že pro právní posouzení věci je podstatné, zda měl příslušné zbraně a střelivo v držbě nebo „pouze“ v detenci. Nalézací soud dospěl k závěru, že zbraně a střelivo v držbě měl, odvolací soud naopak měl za to, že s nimi pouze disponoval, a to minimálně v rovině detence. Domnívá se proto, že odvolacím soudem nebyla odmítnuta jeho obhajoba, že zbraně a střelivo měl pouze v detenci, avšak tento soud již nepřisvědčil závěrům obhajoby o právních důsledcích z toho plynoucích. Podle obviněného platí, že aby určitá osoba mohla přechovávat zbraně ve smyslu §279 tr. zákoníku, je nutné, aby tyto zbraně současně držela. Držitelem však není ten, kdo s věcí nenakládá jako s vlastní, v tom případě se jedná o pouhou detenci. Rozhodující soudy se shodly na závěru, že pro naplnění znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu není podstatné, zda se na straně pachatele jedná o držbu či o detenci. S tímto právním názorem však obviněný nesouhlasí a je přesvědčen, že sutkovou podstatu přečinu dle §279 tr. zákoníku je možno naplnit pouze tehdy, pokud má pachatel zbraně (a střelivo) v držbě.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitku obviněného, že k naplnění „přechovávání“ jakožto znaku skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, aby pachatel takové věci vlastnil nebo držel a nepostačuje, pokud je měl v pouhé detenci podle teorie občanského práva, je sice možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Jednak dovolatel ji uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž rozhodující soudy se jí odpovídajícím způsobem zabývaly, jednak pojmový aparát občanského a trestního práva není totožný. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zákonodárce chtěl při koncipování ustanovení postihující nedovolené držení zbraní nepochybně postihnout úplné spektrum těchto případů a ne jen jednání vlastníků či držitelů, což je dle něj patrné nejen z rozhodnutí sp. zn. Zm II 70/29, ale i z komentáře k trestnímu zákoníku, podle kterého „přechováváním je jakýkoli způsob držení nebo nošení zbraně“. Má za to, že dovolatel vyložil pojem „přechovává“ příliš úzce. Svou argumentaci opřel navíc o pouhou podobnost slovesa „držet“ v komentáři k trestnímu zákoníku a podstatného jména „držba“ v teorii občanského práva. Oba tyto termíny mají přitom podstatně odlišný smysl, který je zcela zřejmý ze souvislostí, za nichž byly užity v tom kterém právním odvětví. V trestním právu je „držením“ míněna jakákoliv moc nad dotčenou věcí či jakákoliv schopnost s ní disponovat – fakticky ji ovládat. V této souvislosti odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1269/2009, 5 Tdo 73/2006 a 4 Tdo 991/2014, a uzavřel, že v trestní věci dovolatele bylo zcela nepodstatné, zda jeho vztah k přechovávaným zbraním měl povahu vlastnictví, držby nebo detence.
Vzhledem k výše zmíněné argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu pak vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Pro úplnost je třeba dodat, že zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že k naplnění „přechovávání“ jakožto znaku skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, aby pachatel takové věci vlastnil nebo držel a nepostačuje, pokud je měl v pouhé detenci podle teorie občanského práva. Tuto námitku lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především konstatuje, že dovolací námitky obviněný uplatnil již v předchozím řízení, a to jak u nalézacího soudu, tak i v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodující soudy se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Nejvyšší soud v minulosti opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností, jako v odvolání (popřípadě uplatněných již před soudem nalézacím), pakliže se soudy nižších stupňů s nimi řádně vypořádaly. V takovém případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Přechováváním ve smyslu přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku se rozumí jakýkoli způsob držení nebo nošení zbraně nebo jejích hlavních částí nebo dílů nebo ve větším množství střeliva nebo zakázaného doplňku zbraně. Pachatel musí mít střelnou zbraň ve své moci, ale nemusí ji mít přímo u sebe - může ji mít uloženu v bankovní schránce, zakopanou v zemi, uloženou v dutině stromu apod. Objektem trestného činu nedovoleného ozbrojování je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní.
Jak již uvedly soudy prvního a druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí, nelze zaměňovat občanskoprávní a trestněprávní pojetí držby. Občanskoprávní pojetí držby předpokládá vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis), avšak z hlediska posuzované věci je toto pojetí držby zcela irelevantní. Dle stávající soudní judikatury držením zbraní není míněna držba ve smyslu soukromoprávním, ale držba ve smyslu běžném, a to tedy jakýkoli faktický poměr k věci. Přechovávání v trestněprávním pojetí nemusí být tedy synonymem držby jako takové, ale může se jednat i o detenci. Detenční právo vykonává osoba, která stejně jako držitel vykonává faktické panství nad věcí, avšak nakládá s věcí jako s cizí. Pro naplnění skutkové podstaty vymezené v §279 tr. zákoníku je přitom dostačující i krátkodobý faktický poměr obviněného ke zbraním a výbušninám (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Zm II 70/29, 3 Tdo 1269/2009).
Pro spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování není tedy podstatné, zda měl pachatel vlastnické právo k určité střelné zbrani, ale vyžaduje se, aby (mimo jiné) si jakýmkoli způsobem nelegálně opatřil nebo přechovával střelnou zbraň, třebaže nebyl nebo ani nemohl být jejím vlastníkem. Postačí faktické nelegální nakládání se střelnou zbraní nebo její držení bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem (srov. rozhodnutí publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod TR NS 24/2006 – T877, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 991/2014, apod.).
Pro úplnost lze dodat, že kdyby „držením“ dle shora měla být míněna jen držba ve smyslu občanskoprávní teorie, byla by tím založena pouze trestnost vlastníka a držitele zbraně a nikoho jiného. Beztrestným by se tak stalo držení zbraní ze strany správců, uschovatelů, apod. Škodlivost nepovoleného přechovávání zbraně je přitom nezávislá na tom, zda tak činí vlastník, držitel, správce zbrojního skladu, apod. Obviněným předkládané pojetí by bylo logicky nesmyslné a úmyslem zákonodárce nepochybně nebylo nastolit takovýto právní stav.
V posuzované věci obviněný dle skutkových zjištění získal pravděpodobně na počátku devadesátých let minulého století zbraně a střelivo, které jsou specifikovány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V průběhu řízení bylo prokázáno, že s předmětnými zbraněmi a střelivem disponoval cca 20 let, na různých místech je přechovával, a to za situace, kdy nebyl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence. Dle názoru Nejvyššího soudu obviněný si musel být vědom toho, že takovýto stav je v rozporu se zákonem. Je všeobecně známo, že k pořízení zbraně je nutné mít zbrojní průkaz, který je udělován orgány Policie ČR. Jde o zákonnou notorietu, jejíž neznalost neomlouvá. Obviněný držitelem žádného zbrojního průkazu či zbrojní licence nebyl, ale přesto přechovával zbraně spadající do kategorií „A“ a „B“ podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.
Na základě shora zmíněných skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem rozhodujících soudů nižších stupňů, že z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 tr. zákoníku bylo zcela nepodstatné, zda vztah obviněného k přechovávaným zbraním měl povahu vlastnictví, držby či detence.
Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud plně ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného R. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu