ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.1655.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1655/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 dovolání obviněných J. B. a L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 50 To 275/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 177/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 19 T 177/2013, byli obvinění L. K. a J. B. (vedle spoluobviněných V. N., V. L. a M. Ž.) uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
ve V. V. Č. H. S., dne 10. 3. 2013 v době od 17.40 hodin do 17.41 hodin na chodbě oddílu v přítomnosti nejméně dalších třech odsouzených fyzicky napadli poškozeného P. J., následujícími způsoby:
- obviněný B. jej deseti ranami pěstí udeřil do obličeje a jedenkrát jej kopl kolenem do těla,
- obviněný K. poškozeného jednou udeřil pěstí do obličeje,
tímto jednáním mu způsobili (společně s jednáním dalších spoluobviněných) zranění, a to drobou povrchovou excoriaci na horním rtu, které bylo ošetřeno na chirurgickém oddělení nemocnice v Sokolově bez nutnosti hospitalizace.
Za tuto a za sbíhající se trestnou činnost, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního sudu v Chebu ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 5 T 116/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 50 To 86/2014, byl obviněný J. B. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 50 To 86/2014, jakož i další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný L. K. byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 19 T 177/2013, podali obvinění J. B. a L. K. (i spoluobviněný M. Ž.) odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 50 To 275/2014, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 50 To 275/2014, podali obvinění J. B. i L. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, v nichž shodně uplatnili dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Obviněný J. B. v rámci své dovolací argumentace namítl, že se nedopustil přečinu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Nalézací soud pominul, že pouze reagoval na napadení odsouzeného K. poškozeným J., přičemž K. po tomto ataku zůstal nehybně ležet na zemi. Odsouzený K. je k obviněnému B. osobou blízkou ve smyslu §125 tr. zákoníku, neboť obviněný je strýcem odsouzeného K. Obviněný se obával, že odsouzený K. je mrtvý, proto se choval tak, jak je popsáno ve výrokové větě rozhodnutí soudu prvého stupně. Dle jeho mínění rozhodující soudy provedly nedostatečné dokazování, protože se nezabývaly skutkovými okolnostmi vztahujícími se k počátku incidentu. Je přesvědčen, že svědci, kteří byli konfliktu přítomni, se mohli relevantně vyjádřit k příčině napadení poškozeného, avšak příslušný soud považoval provedení důkazů k těmto věcem za nadbytečné. Dodal, že kromě svědků z řad odsouzených soudy nevyslechly ani příslušníky Vězeňské služby konající denní nebo noční směnu v předmětný den.
Z uvedených důvodů obviněný J. B. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc příslušnému soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil návrh, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
Obviněný L. K. v dovolání uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně a že se jednalo o případ souběžného pachatelství. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými a právními závěry učiněnými soudy prvního a druhého stupně s tím, že poškozeného udeřil ve snaze odvrátit jemu hrozící útok ze strany poškozeného.
Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřila. K dovolání obviněného J. B. uvedla, že dovolatel v dovolání opakuje argumentaci uplatněnou již v dosavadní obhajobě i v odvolání, s níž se rozhodující soudy již dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc dle výsledků provedeného dokazování se poškozený J. vůči obviněnému J. B. nedopustil žádného jednání, které by v něm mělo vyvolat jím uváděné ochranitelské pocity. Obviněný se dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, kdy soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Také s námitkami uplatněnými v dovolání obviněného L. K. se dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství již zabývaly jak soud nalézací, tak i soud odvolací. Dle jejího názoru soudy správně odmítly výtku obviněného týkající se souběžného pachatelství a nebyly shledány ani skutečnosti nasvědčující tomu, že by obviněný jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu. Dovolání obviněného L. K. pak navrhla odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o těchto dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiná, než navrhovaná rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věcí v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obvinění J. B. i L. K. v dovoláních shodně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky uváděné oběma obviněnými v dovoláních byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu, a byly tak součástí jejich obhajoby. Jde tudíž pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc dovolací námitky obviněného J. B. (tj. námitky, kterými vytýká rozhodujícím soudům neúplné dokazování, nesprávné hodnocení v řízení provedených důkazů a dále jeho tvrzení, že se vytýkaného jednání nedopustil) je třeba považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá tak pouze soudy učiněná skutková zjištění. Těmito námitkami se obviněný proto domáhá jen toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pod uplatněný dovolací důvod není možno podřadit ani námitku obviněného J. B., že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku.
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že sice na počátku celého incidentu bylo napadení odsouzeného K. poškozeným P. J. (za což byl poškozený P. J. i odsouzen), ale byť zmíněný incident již dávno skončil, vyvolal obviněný J. B. další nyní posuzovaný incident s poškozeným P. J., aniž by k tomu měl nějaký důvod a k němu se poté následně přidali další obvinění. Lze konstatovat, že obvinění fakticky vzali spravedlnost do svých rukou a „potrestali“ poškozeného P. J. za to, že předtím fyzicky napadl spoluodsouzeného K. Takovéto pojetí „spravedlnosti“ však nelze akceptovat. Poškozený P. J. se vůči obviněnému J. B. dle provedených skutkových zjištění nedopustil žádného jednání, které by v něm či v ostatních spoluobviněných mělo vyvolat pocit strachu, rozrušení, úleku, apod. Jednání obviněného J. B. tak nelze posoudit jako jednání z omluvitelné pohnutky ve smyslu ustanovení §146a odst. 3 tr. zákoníku.
Za těchto okolností Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou expresis verbis vyjmenovány v ustanovení §265b tr. řádu.
Obviněný L. K. v dovolání namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně a že se jednalo o případ souběžného pachatelství. Tyto námitky lze sice formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitky neopodstatněné.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný J. B.vyvolal incident s poškozeným P. J., k jeho jednání se poté připojili i další obvinění včetně obviněného L. K. a každý z nich podrobně specifikovaným způsobem samostatně poškozeného P. J. napadl. Dle pořízeného kamerového záznamu a učiněných skutkových zjištění se jednání obviněných v některých fázích konfliktu překrývají. Nejvyšší soud se po zhodnocení věci ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně, že důvodem k fyzickému napadání poškozeného byla odveta za předchozí napadení odsouzeného K. poškozeným P. J. Obvinění měli tedy jednoznačně společný úmysl a sledovali společný cíl.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že u spolupachatelství podle ustanovení §23 tr. zákoníku je vyžadován společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Tím se odlišuje spolupachatelství od souběžného pachatelství několika osob. Jestliže několik pachatelů souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr, nepůjde o spolupachatelství, ale o tzv. souběžné pachatelství.
Pokud tedy obvinění jednali se společným úmyslem a sledovali společný cíl, jak bylo prokázáno, je zřejmé, že jednali ve spolupachatelství, nikoliv jako souběžní pachatelé.
Stejně tak dle výsledků provedeného dokazování žádná skutečnost nenasvědčuje tomu, že by obviněný L. K. jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení §29 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku (nutná obrana) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana tedy nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany, je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 404, 405 s.).
Podle pořízeného kamerového záznamu byl poškozený fyzicky napaden, bránil se útoku ze strany obviněných a snažil se vykrývat rány, které mu zasazovali. Tomuto fyzickému útoku však bezprostředně nepředcházelo žádné aktuální násilí ze strany poškozeného, ani nevyvstala situace, kdy by byl obviněný bezprostředně nějakým fyzickým útokem poškozeného ohrožován. Pokud bez existence těchto pro nutnou obranu nezbytných podmínek sám poškozeného fyzicky napadl, nelze tento právní institut na jeho jednání aplikovat. Obviněný si rovněž musel být vědom toho, že úderem pěstí do obličeje může poškozenému způsobit zranění, které by jej mohlo po určitou omezovat v obvyklém způsobu života. Za zjištěného skutkového stavu tak nelze uplatněnou dovolací námitku považovat za odůvodněnou.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obvinění J. B. a L. K. výše popsaným jednáním naplnili přečin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku a přečin výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněného L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná