ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.23.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 23/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2015 o dovolání obviněného K. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 7 To 72/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 5 T 2/2014, byl obviněný K. J. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 8. 12. 2013 v době od 15.00 hod. do 16.00 hod. v H., okr. N., v kuchyni bytu domu v H. ulici v silně podnapilém stavu po předchozí vzájemné slovní rozepři s úmyslem usmrtit v prudkém afektu s opakovanými výkřiky: „Musím to udělat, musím tě zabít“, napadl J. B., tím způsobem, že ho dvoubřitou řeznickou kolébkou s celkovou délkou ostrých břitů 44,8 cm a jejich šířkou od 6,4 cm do 6,9 cm s velkou intenzitou užitého násilí sekl do levé tváře, když mu poškozený v sebeobraně řeznickou kolébku vyrazil z ruky, uchopil v dosahu ležící kuchyňský nůž s černou plastovou rukojetí s délkou ocelové jednobřité čepele s kopinatým hrotem 21,1 cm a její maximální šířkou 3,9 cm a se středně velkou intenzitou užitého násilí jím poškozeného bodl do středu hrudníku nad hrudní kostí a dalších útoků vůči němu zanechal až poté, co se poškozenému podařilo vytrhnout mu nůž z ruky a utéct z bytu ven před dům, přičemž tímto svým jednáním tomuto způsobil sečnou ránu levé strany obličeje délky 20 cm probíhající z oblasti nad levým ušním boltcem šikmo přes levou tvář až pod levý ústní koutek, pronikající kůží a podkožím do hlubších struktur levé tváře a v dolním pólu v délce asi 1 cm až do dutiny ústní, dále bodnou ránu uprostřed hrudníku nad hrudní kostí délky asi 1 cm pronikající kůží a podkožím ke skloubení žebra s hrudní kostí a řezné rány na malíku a palci pravé ruky pronikající kůží do podkoží, kterážto jeho zranění si vyžádala odborné lékařské ošetření na chirurgické ambulanci Oblastní nemocnice, a.s. v Náchodě a jeho následný převoz na oddělení urgentní medicíny Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde byl poté na oddělení maxilofaciální chirurgie neurochirurgické kliniky FN operován a v období od 8. 12. 2013 do 13. 1. 2014 i hospitalizován, v jejímž průběhu byl pak nucen se pro komplikace spojené s utrpěným zraněním podrobit dalším operačním zákrokům, když především zranění v obličeji jej podstatným způsobem omezovalo v obvyklém způsobu života a zanechá i trvalé následky v podobě jizev, aniž by bylo možno vyloučit eventuální trvalejší potíže při příjmu stravy, když tímto násilným jednáním obžalovaného mohlo dojít i k život ohrožujícímu poranění poškozeného, zejména k přetětí tepen na levé straně obličeje a velkých cév krku, kterážto zranění by vedla k prudkému krvácení s bezprostředním ohrožením jeho života či k jeho smrti vykrvácením nebo srdečním selháním při tzv. vzduchové plicní embolii, a to pokud by mu nebyla poskytnuta okamžitá odborná lékařská pomoc“ .
Za uvedené jednání byl obviněný K. J. odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným, a to J. B., škodu v celkové výši 2.490,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Hradec Králové, pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj se sídlem v Hradci Králové, ul. Hořická čp. 1710/19a, škodu v celkové výši 55.084,- Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem v Praze, Roškotova čp. 1225/1, škodu v celkové výši 13.032,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. B., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 5 T 2/2014, podal obviněný K. J. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 7 To 72/2014, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 7 To 72/2014, podal následně obviněný K. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dle jeho názoru rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá v nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které spatřuje v tom, že zjištěný skutek v rozsahu jeho popisu ve výrokové části napadených rozhodnutí a skutková zjištění rozvedená v jejich odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby obviněný mohl být uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Dále namítl, že skutková věta formulovaná v napadených rozhodnutích pro naplnění formálních znaků zločinu pokusu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku nevychází ze zjištěného skutkového stavu věci, neboť ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit jednání obviněného v prudkém afektu s úmyslem usmrtit poškozeného, tedy znaky objektivní a subjektivní stránky předmětného zločinu. Rovněž vytknul, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou zavinění obviněného. Obviněný dále namítl, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, ale je nutné jej také prokázat, k čemuž dosud zjištěné skutečnosti nepostačují. Podle názoru obviněného soudy nezjistily pohnutku činu, ač je to jejich povinností. Dále uvedl, že v dané trestní věci lze dovodit, že samotné chování obviněného v době před vlastním napadením poškozeného nebylo v dostatečném rozsahu ve smyslu zásady uvedené v §2 odst. 5 tr. ř. hodnoceno, neboť je postrádáno právní hodnocení chování obviněného, které mohlo být impulsem (pohnutkou) pro jednání popsané ve skutkové větě výrokové části napadeného rozhodnutí. Dovolatel vyjádřil názor, že lze dovodit, že mezi obviněným a poškozeným vznikla v důsledku ovlivnění alkoholem mimo jiné hádka mající svůj původ v předchozím společném odsouzení obviněného a poškozeného, která byla vedena v jiné trestní věci u Okresního soudu v Náchodě. Obviněný poškozenému J. B. vyčítal, že mu přivodil trestní stíhání tím, že jej na místo činu zavolal. Soud se však s touto skutečností vypořádal tak, že trestní věc vedená u Okresního soudu v Náchodě je již pravomocná a z ní vyplývá vina obviněného. Je zřejmé, že tato podstatná okolnost z hlediska případné pohnutky obviněného nebyla správně hmotně právně posouzena ve vztahu k možnému naplnění formálních znaků zločinu pokusu zabití podle §21 odst. 1 k §141 odst. 1 tr. zákoníku, či uplatněné právní kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. V daném případě mohla mít pohnutka základ právě v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Obviněný také poukázal na závěry znalců a uvedl, že pokud jde o jeho ovlivnění alkoholem, mohl by vzniknout podklad pro aplikaci §26 tr. zákoníku a §360 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný poukázal rovněž na možnost použití §27 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 5 T 2/2014, a aby přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného K. J.
Obviněný v dovolání namítl, že se nacházel ve stavu těžké opilosti, jeho schopnost ovládat jednání byla na hranici vymizení až vymizelá, což lze hmotně právně posoudit jako jednání ve stavu nepříčetnosti podle §26 tr. zákoníku, poté by bylo možné posoudit skutek jako zločin opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že je třeba vyloučit kvalifikaci skutku jako zločinu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, protože se obviněný protiprávního jednání proti poškozenému nedopustil ve stavu nepříčetnosti, což jednoznačně vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. P. Štycha. Obviněný v rámci svého dovolání rovněž vyjádřil názor, že správnému hmotně právnímu posouzení skutku odpovídá závěr o tom, že jednal ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoníku. U této námitky však nelze přehlédnout, že primárně vychází z jiného hodnocení důkazů, než jak je provedl soud.
Obviněný v dovolání dále namítl, že nebyla objasněna pohnutka činu, včetně toho, co činu předcházelo, což je podle něho nezbytné pro právní posouzení skutku, a zda proto skutek neměl být posouzen podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako pokus zločinu zabití. Nejvyšší soud se po prostudování předloženého spisového materiálu ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku a že u obviněného K. J. byla vyloučena aplikace tzv. omluvitelného hnutí mysli či předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, které má trestní zákoník na mysli v ustanoveních §141.
Zločinu zabití se podle §141 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Posouzení skutku podle §141 tr. zákoníku je namístě za předpokladu, že je splněna alespoň jedna ze dvou alternativních podmínek, jimiž je silné rozrušení pachatele nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. V posuzovaném případě však nebyla splněna žádná z uvedených podmínek.
Pokud jde o namítanou okolnost předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), jde o případy, kdy pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. Míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití, jímž je lidský život. Z tohoto důvodu by tedy ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve variantě týkající se tzv. provokace mělo být vykládáno spíše restriktivně. Mezi předchozím zavrženíhodným jednáním poškozeného a úmyslným usmrcením ze strany pachatele musí být dána zřejmá a nepochybná souvislost, což zákon vyjadřuje slovy „v důsledku“, přičemž provokující jednání poškozeného musí být podstatnou a zásadní pohnutkou pachatele trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1489 – 1493). V posuzovaném případě z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že by se poškozený před jeho útoky choval zavrženíhodně vůči obviněnému, neboť vzájemnou slovní rozepři ohledně jejich společného odsouzení z minulosti nelze pokládat za „zavrženíhodné“ jednání ve smyslu ustanovení §141 tr. zákoníku, nýbrž šlo o běžný verbální konflikt dvou podnapilých osob.
Pohnutka patří mezi okolnosti určující povahu a závažnost trestného činu. Podle §39 odst. 2 tr. zákoníku povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Pohnutkou (motivem) trestného činu je vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. Při hodnocení povahy a závažnosti trestného činu je třeba se zabývat pohnutkou i z hlediska její intenzity, tedy do jaké míry byla např. zavrženíhodná nebo naopak pochopitelná nebo omluvitelná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 525). Pohnutka úzce souvisí se záměrem nebo cílem trestného činu. Pohnutka (motiv), cíl a záměr jednání pachatele patří mezi fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu, pokud jsou znakem příslušné skutkové podstaty. Pohnutka není fakultativním znakem subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Nezjištění pohnutky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku nevylučuje, aby zavinění pachatele bylo posouzeno podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle §89 odst. 1 písm. b) tr. ř. je v trestním stíhání potřeba dokazovat v nezbytném rozsahu zejména, zda skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek. Soud prvního stupně v rámci dokazování zjistil, že se obviněný násilného jednání vůči poškozenému dopustil v nekontrolovaném prostém afektu hněvu a vzteku v reakci na konfliktní situaci, při které došlo k vzájemné slovní rozepři mezi obviněným a poškozeným, když obviněný byl navíc ovlivněn přesvědčením, že díky křivé výpovědi poškozeného byl v roce 2013 nespravedlivě odsouzen Okresním soudem v Náchodě, a také žárlivostí vůči poškozenému, neboť ho podezíral ze vztahu s jeho tehdejší družkou J. V. Námitce obviněného týkající se pohnutky zločinu, kterým byl uznán vinným, proto nelze přisvědčit.
Porovnají-li se zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku se skutkovými zjištěními soudů, je jasné, že znaky pokusu zločinu vraždy byly naplněny, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k hrozícímu smrtelnému následku. Úmyslné zavinění obviněného evidentně vyplývá z celkového způsobu jednání obviněného. Podstatou tohoto jednání byl náhlý razantní útok vedený s použitím dvoubřité řeznické kolébky proti hlavě poškozeného a poté, co mu poškozený řeznickou kolébku vyrazil z ruky, kuchyňským nožem proti horní polovině těla poškozeného. V posuzovaném případě nešlo jen o nějaké náhodné či mimovolné zasažení poškozeného, ale o opakované útoky cíleně mířené na hlavu, resp. hrudník poškozeného. To, že se poškozenému podařilo vytrhnout obviněnému nůž z ruky a utéct z bytu ven, bylo jen důsledkem obrany poškozeného. Intenzita síly, s níž obviněný zasadil poškozenému rány, byla středně velká až velká, přičemž při útoku obviněného mohlo dojít i k mnohem závažnějšímu poranění poškozeného, především k přetětí tepen na levé straně obličeje a velkých cév krku, když tato zranění by vedla k prudkému krvácení s bezprostředním ohrožením jeho života či k jeho smrti vykrvácením nebo srdečním selháním při tzv. vzduchové plicní embolii, pokud by mu nebyla poskytnuta okamžitá odborná lékařská pomoc. Pokud z útoku obviněného hrozila poškozenému smrt, byl takový následek v naprosto adekvátním vztahu k jednání obviněného a nebyl ničím, co by se nějak vymykalo povaze, způsobu a intenzitě útoku. To, že útok provedený za výše popsaných okolností znamená bezprostřední ohrožení života poškozeného, bylo i ze subjektivního hlediska obviněného snadno předvídatelné. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je proto plně akceptovatelný.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný K. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného K. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal