ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.330.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 330/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2015 o dovolání obviněného P. T. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 61 To 68/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 318/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 9 T 318/2012, byl obviněný P. T. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku (bod 1. rozsudku), přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku) a dále přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
1. přibližně od poloviny měsíce října roku 2010 nejméně do 1. 3. 2011 nevyžádaně a přes opakovaně vyjádřený nesouhlas kontaktoval poškozenou M. B., a to zejména prostřednictvím mobilního telefonu, když za období od 21. 10. 2010 do 18. 12. 2010 ji kontaktoval 261x a od 19. 12. 2010 do 16. 2. 2011 42x, ale také elektronickou poštou a osobně, kdy např. opakovaně bezdůvodně stál v ulici, kde poškozená i s dětmi bydlí i kde pracuje, dne 4. 11. 2010 v cca 4,00 byl v aule r. l. při odletu poškozené na dovolenou, večer 11. 12. 2010, v době, kdy se poškozená sama se svými dětmi nacházela v apartmánu v obci L., jí zasílal SMS naznačující, že je v její blízkosti apod. a takto jednal přesto, že na nevhodnost svého chování byl opakovaně upozorněn např. na schůzce dne 19. 12. 2010, kde byl za účasti svědků znovu požádán, aby svého jednání zanechal, neboť poškozená si to nepřeje a má z jeho chování obavy, přesto svého jednání nezanechal a naopak v sms zprávách naznačoval i možný fyzický kontakt s poškozenou, přičemž situace vygradovala dne 1. 3. 2011, kdy se obviněný po 23. hodině dožadoval přístupu do bytu poškozené v P., U K., kde byla poškozená i se svými nezletilými dětmi, a zvonění zanechal až v okamžiku, kdy byl vyrozuměn o přivolání Policie ČR, toto jednání vzbudilo v poškozené obavy o život a zdraví její i jejích dětí do té míry, že vyhledala pomoc osob, zajišťujících její bezpečnost,
2. od 17. 3. 2011 do 19. 1. 2012, kdy převzal usnesení, kterým bylo rozšířeno jeho trestní stíhání, vytrvale v nepravidelných intervalech osobně i prostřednictvím SMS zpráv kontaktoval, vyhledával blízkost a sledoval poškozenou Mgr. M. B., a to tím způsobem, že se pohyboval v okolí jejího bydliště a pracoviště, prostřednictvím SMS zpráv jí dával najevo, že je v její blízkosti, opakovanými bezdůvodnými stížnostmi k České advokátní komoře ČR se snažil poškozenou profesně zdiskreditovat, přičemž jeho agresivita vyvrcholila dne 18. 12. 2011 kolem 16.15 hod. v P., K. za vstupními dveřmi obchodu B., kdy oslovil poškozenou M. B., načež proti ní postupoval tak, že ji bez fyzického kontaktu donutil ustoupit do rohu, kde jí po dobu cca 4 minut bránil svým tělem v možnosti odejít, ačkoliv jej poškozená opakovaně žádala, aby ji nechal jít, kdy její žádosti vždy odmítl se slovy: „Kdy už toho konečně necháš?“ a na dotazy poškozené, co tím myslí, se dožadoval vrácení svého údajně zadržovaného majetku, přičemž jeho jednání vyvrcholilo tím, že se poškozené zeptal, jestli chce pár facek, a když mu poškozená odvětila, že „pokud mu to pomůže a nechá ji pak na pokoji, ať jí je klidně dá“, reagoval prudkým a nečekaným pohybem ramene pravé ruky směrem k poškozené se slovy: „Teď teprve uvidíš, teprve teď to všechno začne“, načež se otočil a odešel,
3. od 1. 3. 2012 do 10. 8. 2012 vytrvale v nepravidelných intervalech osobně i prostřednictvím SMS zpráv kontaktoval, vyhledával blízkost a sledoval poškozenou Mgr. M. B., a to tím způsobem, že se pohyboval v okolí jejího bydliště a pracoviště, prostřednictvím SMS zpráv jí dával najevo, že je v její blízkosti, opakovanými bezdůvodnými stížnostmi k České advokátní komoře ČR se snažil poškozenou profesně zdiskreditovat, přičemž jeho agresivita vyvrcholila dne 10. 8. 2012, kdy v době okolo 15:45 před trvalým bydlištěm poškozené v ulici U K. v P., přistoupil k poškozené a se slovy, že „to má za to svý mrdání." a že „jí slíbil, že si na ni sáhne, že tohle je jenom začátek a že jí to bude pořádně bolet, než to s ní všechno skončí“, ji kopl kolenem do oblasti pravého stehna, čímž jí způsobil otok stehna s hematomem v podkoží, jež si vyžádal lékařské ošetření ve FN Královské Vinohrady, tím poškozenou svým jednáním omezoval v obvyklém způsobu života, jelikož musela proti své vůli změnit obvyklé zvyky osobního, rodinného i pracovního života, z výhrůžek obviněného měla strach a musela vyhledat pomoc osob zajišťujících její bezpečnost.
Za výše uvedené přečiny byl obviněný P. T. odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zákoníku za použití §35 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby nevstupoval do obydlí poškozené Mgr. M. B. – bytu nacházejícího se v domě v ulici U K., P., jakož i do jeho bezprostředního okolí vymezeného vzdáleností 200m od domu v ulici U K., P., nevstupoval na pracoviště poškozené Mgr. M. B. – advokátní kanceláře nacházející se v domě v ulici A., P., jakož i do jeho bezprostředního okolí vymezeného vzdáleností 200m od domu v ulici A., P. a aby se zdržel sledování poškozené Mgr. B. a navazování kontaktů s ní, včetně osobních, e-mailových a telefonických a aby se vyhýbal setkávání se s poškozenou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 6230I.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. B., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 9 T 318/2012, podal obviněný P. T. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 61 To 68/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný P. T. byl odsouzen podle §171 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, spočívající v tom, aby nevstupoval do bezprostředního okolí, vymezeného vzdáleností 100 m od obydlí poškozené Mgr. M. B. – bytu nacházejícího se v domě v ulici U K., P., a od jejího pracoviště – advokátní kanceláře nacházející se v domě v ulici A., P., a aby se zdržel sledování poškozené Mgr. B. a navazování jakýchkoliv kontaktů s ní, to znamená nejen osobních, ale i e-mailových a telefonických, včetně SMS zpráv.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 6230.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 61 To 68/2014, podal následně obviněný P. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), c), g) a k) tr. ř. Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v dovolání uvedl, že je přesvědčen, že ve věci jednal vyloučený orgán, dále uvedl, že v důsledku podjatosti soudkyně JUDr. Löffelmannové byla věc – byť v souladu s rozvrhem práce – přidělena zastupující soudkyni. Tato věc však nebyla procesně správně provedena, neboť soudkyně nebyla vyloučena v souladu s trestním řádem usnesením. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že „měl mít … obhájce již při prvním jednání ve věci“. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že právní posouzení jednotlivých skutkových podstat neodpovídá skutkovému zjištění a je v rozporu i se stávající judikaturou. Dovolatel je toho názoru, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinů nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvedl, že v rozhodnutí není uvedeno, jakým úmyslem byl dovolatel veden.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 9 T 318/2012, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž aby věc přikázal k projednání a rozhodnutí jinému soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitku vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nepovažuje za relevantně uplatněnou. Je totiž zřejmé, že obviněný ve skutečnosti netvrdí, že by v jeho trestní věci rozhodl vyloučený orgán. Sám totiž uvádí, že věc byla namísto vyloučené soudkyni JUDr. Löffelmannové přidělena v souladu s rozvrhem práce její kolegyni. Pouze tedy označuje za nesprávný postup, kterým se tak stalo, aniž by zároveň tvrdil, že „nová“ soudkyně, která byla následně ve věci činná, by byla vyloučená. Ani námitka vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není důvodná, neboť z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by v této věci obviněný neměl obhájce v době, kdy ho podle zákona mít měl. Rovněž námitku vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepovažuje za důvodnou. Domnívá se, že tzv. skutková věta obsažená v rozsudku obvodního soudu a v návaznosti na ni i odůvodnění dotčených rozsudků, obsahují veškeré zákonné znaky všech deliktů, jejichž spáchání je kladeno obviněnému za vinu. Námitku týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze pod uplatněný dovolací důvod vůbec přiřadit, neboť nijak neindikuje chybějící výrok ani neúplnost výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. T.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil čtyři dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. b), c), g) a k) tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem uplatňuje obviněný námitku, že v důsledku podjatosti soudkyně JUDr. Löffelmannové byla věc (byť v souladu s rozvrhem práce) přidělena zastupující soudkyni, avšak tato věc nebyla procesně správně provedena, neboť soudkyně nebyla vyloučena v souladu s trestním řádem usnesením.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud považuje námitku obviněného za nezpůsobilou naplnit citovaný dovolací důvod. Jak správně uvedl již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, obviněný v rámci svého dovolání ve skutečnosti netvrdí, že by v jeho trestní věci rozhodl vyloučený orgán, neboť uvádí, že věc byla namísto vyloučené soudkyni JUDr. Löffelmannové přidělena v souladu s rozvrhem práce její kolegyni. Označuje tak za nesprávný pouze postup, kterým se tak stalo, aniž by zároveň namítal, že soudkyně, jíž byla věc nově přidělena a která byla následně ve věci činná, by byla vyloučená. Nejvyšší soud podotýká, že za vyloučený orgán lze ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat toliko soudce, u kterého v době rozhodování o věci samé (§265a odst. 2 tr. ř.) existovaly důvody vyloučení obsažené v ustanovení §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení postupem podle §31 tr. ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je to, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě. Obviněný vytknul, že přestože se nejednalo o nutnou obhajobu, měl mít obhájce již při prvním jednání ve věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je třeba chápat v užším smyslu, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. trest.). Současně Nejvyšší soud judikoval, že uvedený dovolací důvod se může vztahovat rovněž na situaci, kdy obviněný sice obhájce má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že opatřením ze dne 26. 10. 2012, sp. zn. 1 Nt 831/2012, byl obviněnému P. T. z důvodu §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. M. Paláček, neboť se obviněný nacházel ve výkonu vazby. Dne 27. 2. 2013 bylo opatřením podle §39 odst. 1 tr. ř. (č. l. 1149) zrušeno ustanovení obhájce JUDr. M. Paláčka z důvodu, že dovolatel byl propuštěn z výkonu vazby, a proto pominuly důvody nutné obhajoby. K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že předmětné opatření převzal obviněný P. T. osobně dne 28. 2. 2013. Nejvyšší soud při aplikaci výše uvedených východisek na posuzovaný případ dospěl k závěru, že se v dané věci již dále nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 a násl. tr. ř., avšak obviněnému nic nebránilo v tom, aby si obhájce kdykoli v průběhu trestního řízení zvolil a realizoval tak v plném rozsahu svá procesní, zejména pak obhajovací práva. Z výše uvedeného tedy nevyplývá, že by v této věci obviněný neměl obhájce v době, kdy ho podle zákona mít měl.
Tuto námitku považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou a tedy důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není ve věci naplněn.
Pokud se týká důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil právní námitky relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pouze tím, že uvedl, že právní posouzení jednotlivých skutkových podstat neodpovídá skutkovému zjištění a je v rozporu i se stávající judikaturou a dovolatel nenaplnil svým jednáním skutkovou podstatu předmětných přečinů. Obviněný však uplatnil námitku nesprávného právního posouzení skutku jen zcela paušálně, aniž blíže uvedl cokoli v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku nebyly podle jeho názoru naplněny skutkem uvedeným ve výroku o vině. Nejvyšší soud tím pádem nemá jinou možnost, jak se s touto námitkou vypořádat, než také jen obecně konstatovat, že skutek uvedený ve výroku o vině evidentně naplňuje znaky výše uvedených přečinů, a odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud v dané věci neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který jako jediný odůvodňuje výjimečný zásah do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný P. T. uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Vady, k jejichž nápravě je určen tento dovolací důvod, spočívají v tom, že soud výrokem, který učinil, nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem rozhodnutí. Tento dovolací důvod nezahrnuje vady spočívající např. v tom, že z hlediska znaků trestného činu jsou skutková zjištění soudů neúplná, že popis skutku ve výroku o vině nevyjadřuje všechny znaky trestného činu apod. Takové vady mohou zakládat jiný dovolací důvod, konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Námitka obviněného, že v rozhodnutí není uvedeno, jakým úmyslem byl dovolatel veden, nemůže být podkladem k úsudku, že výrok o vině je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. , neboť jde o otázku správnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se s touto otázkou vypořádal v předcházející části odůvodnění tohoto usnesení. Výrok o vině není neúplný a dovolání obviněného je z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
Dle názoru Nejvyššího soudu není tedy pochyb o tom, že příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal