ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.365.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 365/2015-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovoláních obviněných M. L. a S. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 4 To 932/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 8/2011 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. L. a S. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění M. L. a S. L. byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 8 T 8/2011 odsouzeni za pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustili dílčími skutky popsanými ve výroku odsuzujícího rozsudku pod body 1. až 4.
Za to byli odsouzeni oba podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestům odnětí svobody v trvání tří let, jejichž výkon jim byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Obviněné M. L. byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy a statutárního orgánu obchodních společností a družstev ve výměře pěti let. Obviněnému S. L. bylo podle §60a odst. 3 tr. zák. uloženo, aby probačnímu úředníkovi dokladoval ve stanovených lhůtách, nejméně však 1x za 6 měsíců, doklady o úhradě způsobené škody, když mu současně byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody poškozené Komerční bance ve výši 3.024.560,07- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 4 To 932/2011 tak, že z podnětu odvolání obviněného S. L. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a sám podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se poškozená Komerční banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě č. 33/969, podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních a dále podle §256 tr. ř. odvolání obviněné M. L. zamítl.
Z předloženého spisu dále vyplývá, že obviněný S. L. byl následně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. 17 T 4/2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013 sp. zn. 3 To 95/2012 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen za tento zvlášť závažný zločin, jakož i za výše cit. trestný čin úvěrového podvodu k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a deset měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání podle živnostenského zákona … atd. na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 8 T 8/2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 4 To 932/2011.
Proti odvolacímu rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 4 To 932/2011 podali obvinění prostřednictvím svého obhájce dne 10. 7. 2012 podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. dovolání, jelikož soud druhého stupně ponechal výroky o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně ohledně obou obviněných beze změny, přičemž odvolání obviněné L. výslovně zamítl. Dovolání bylo podáno z dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Nejprve byla v tomto mimořádném opravném prostředku rekapitulována rozhodnutí soudů obou stupňů. Následně pokud jde o obviněnou L. je namítáno, že jmenovaná byla v době sjednávání úvěrů na mateřské dovolené a o hospodaření obou společností neměla žádný přehled. K vedení společností udělila plnou moc manželovi. Prohlášení o majetku a závazcích a úvěrové smlouvy podepsala na žádost pracovníka banky Ing. T., aniž by je blíže zkoumala. Nebylo prokázáno, že by věděla o zatížení domu zástavními právy a že jsou na něj vedeny exekuce. Poukazuje na možnosti banky si toto vše nejprve ověřit. Jestliže to neučinila, nebylo to pro ni zřejmě z hlediska mechanismu poskytnutí úvěru důležité, jelikož zástavní právo k předmětné nemovitosti ve prospěch úvěrující banky zřízeno nebylo. Pokud soudy dospěly k závěru, že nepravdivá či neúplná informace o nemovitosti v R. měla pro poskytnutí úvěru zásadní význam ve smyslu naplnění znaku trestného činu podle §250b odst. 1 tr. zák., pak vycházely ze zprávy Komerční banky o nařízeném postupu pracovníků banky při poskytování úvěrů, takže tento postup měl být znám právě pracovníku banky Ing. T., ale nebyl rozhodně znám obviněným. Neuvedení úvěrové zatíženosti obou obchodních společností ze strany obviněné ve vztahu k naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu je závěrem poněkud absurdním, neboť úvěry byly poskytovány toutéž pobočkou Komerční banky a při poskytování v pořadí druhých úvěrů to muselo být úvěrující bance známo.
Pokud se týká obviněného L., tak dovolatel zpochybňuje závěry soudů ohledně předložení zfalšovaných daňových přiznání jednotlivých obchodních společností za roky 2004 a 2005 z jeho strany. Poukazuje na to, že u společnosti Účtoservis L. se jedná o faxovou kopii za zdaňovací období roku 2004, nikoli o originál, a to bez otisku podacího razítka finančního úřadu. U společnosti EUROSTAV BOHEMIA jde o daňové přiznání za zdaňovací období roku 2005, jež je opatřeno podacím razítkem finančního úřadu, ale podle tvrzení tohoto úřadu jmenovaná společnost přiznání k dani z příjmu právnických osob za zmíněné období vůbec nepodala. Podle dovolatele se jedná o podezřelé a nevěrohodné důkazy.
Dovolatelé dále poukazují, že obě uvedené společnosti žádaly o úvěr v rámci masivní kampaně Komerční banky, čemuž odpovídal i postup jejího pracovníka Ing. T., který je sám stíhán pro obdobnou trestnou činnost. Podle jejich názoru soudy nesprávně hodnotily materiální stránku stíhaného jednání a důkazy nehodnotily důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rozsudek tak trpí neúplností skutkových zjištění, resp. jde o skutková zjištění, jež jsou v příkrém rozporu s opatřenými důkazy. Zároveň je poukazováno na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1748/2008, a je z něho činěn závěr, že k takové situaci v projednávaném případě došlo.
V závěru dovolání je pak konstatováno, že jednáním obviněné L. nebyly naplněny znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Pokud jde o obviněného L., tak nebyly opatřeny a provedeny důkazy, které by umožňovaly závěr o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Zároveň došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, s ohledem na principy ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Zde dovolatelé odkázali na některá rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. Navrhli proto, aby rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl v napadené části zrušen a věc byla přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněných se nejvyšší státní zástupce do dnešního dne nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda výše uvedená dovolání jsou přípustná, jestli byla podána včas a oprávněnými osobami a mají všechny obsahové a formální náležitosti, zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Podaná dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. 4 To 932/2011 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. a obvinění je podali prostřednictvím svého společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Podle §265p odst. 3 tr. ř. v daném případě nepřekáží smrt obviněného S. L. provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že některé dovolací námitky jednotlivých obviněných sice lze podřadit pod daný dovolací důvod, avšak nelze přisvědčit jejich argumentaci.
Podle ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin a k trestní odpovědnosti za tento trestný čin, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu, není třeba vznik škody, proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat (i když zpravidla tomu tak bude, jako v tomto případě). Trestný podle citovaného zákonného ustanovení bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který potom řádně splácí. V takových případech je pak třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Základním znakem skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je tedy uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo podstatné zamlčení údajů při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněná L., jako statutární zástupce jmenovaných obchodních společností, při uzavírání jednotlivých úvěrových smluv uvedla ve všech čtyřech případech v Prohlášení o vlastnictví majetku a závazcích pro Profi úvěry nepravdivé údaje týkající se vlastnictví rodinného domu v R., jakož i zamlčela údaje vztahující se k zatíženosti této nemovitosti zástavními právy ve prospěch celé řady zástavních věřitelů a též na této nemovitosti váznoucí nařízené exekuce na osobu S. L., jediného vlastníka nemovitosti, /vše podrobně specifikované v bodě 1) až 4) skutkových vět výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně/.
Argumentací obviněné obsaženou v podaném dovolání, která ji má zjevně vyvinit z odpovědnosti za spáchané jednání zpochybňováním jejího zavinění, spočívající v tvrzení, že její pozice byla pouze formální, obchodní společnosti řídil její manžel a ona dokumenty potřebné pro poskytnutí bankovního úvěru podepsala, aniž by je četla, se zabýval ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně (str. 14 – 15), ale i soud odvolací (str. 10 – 11 rozsudku). Oba soudy důvodně takovou obhajobu obviněné označily za účelovou.
Nejvyšší soud nemá důvodu opakovat argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, zejména když se ze strany obviněné jedná o neustálé opakování totožných skutečností. Dovolací soud pouze dodává, že na jedné straně lze připustit, že obviněná nebyla v celé záležitosti osobností vůdčí, tou byl nesporně její manžel S. L. Na straně druhé ale v žádném případě není možné akceptovat její tvrzení, že by se vše dělo bez jejího vědomí. Obviněná byla a je nesporně osobou příčetnou, inteligentní a minimálně ze všech prokázaných souvislostí musela vědět, o co v celé záležitosti jde a k čemu se jako statutární orgán jmenovaných obchodních společností zavazuje a správnost jakých dokumentů svým podpisem garantuje. To dokládá i skutečnost, že se obviněná v jednotlivých termínech, tedy minimálně čtyřikrát dostavila do Komerční banky, kde byla přítomna jednání o poskytnutí úvěrů obchodním společnostem, jejichž byla jedinou jednatelkou. Zde také za tyto společnosti podepsala jednotlivé úvěrové smlouvy a rovněž další průvodní dokumenty - přílohy, v nichž byly obsaženy nepravdivé a neúplné údaje. Polemika dovolatelky, zda tyto nepravdivé a neúplné údaje ohledně vlastnictví domu a jeho zatížení zástavními právy ve prospěch jiných subjektů a již vedených exekucí měly vliv na poskytnutí úvěrů oběma obchodním společnostem, je nadbytečná. Je pravdou, že je na místě aby poskytovatel úvěru (zde banka) postupoval s potřebnou mírou opatrnosti a veškeré údaje a dokumenty uváděné a předkládané žadatelem o úvěr si prověřoval. Zároveň je ale nespornou povinností žadatele o úvěr na předložené dotazy odpovědět úplně a pravdivě a svá tvrzení doložit, pokud je to vyžadováno, řádnými a úplnými, tedy nikoli zfalšovanými doklady. Obviněná L. si těchto skutečností musela být minimálně vědoma, a přesto, resp. navzdory tomu jednala výše popsaným způsobem, takže byla zároveň i srozuměna s tím, že se tímto dopouští trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák.
Obdobným způsobem je možno reagovat na námitky obviněného L., které z jeho strany byly taktéž použity v předchozím řízení. I na ně soudy reagovaly zákonem požadovaným způsobem, takže soud prvního stupně se jimi zabýval ve svém rozhodnutí na str. 15 a soud odvolací ve svém rozhodnutí na str. 11. Nikdo jiný, než právě obvinění, tedy i obviněný L., nemohl mít zájem a zároveň i možnost k pořízení a spolupředložení zfalšovaných dokladů, kterými banka podmiňovala poskytnutí požadovaných úvěrů. Také tomuto obviněnému jeho verzi soudy důvodně neuvěřily a podrobně a logicky zdůvodnily, na základě jakých hodnotících úvah se tak stalo.
Nejvyšší soud zároveň kategoricky odmítá tvrzení obsažené v dovolání, že soudy nižších stupňů dospěly v případě obviněných ke skutkovým zjištěním, které mají být v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. s poznatky, jež z těchto důkazů vyplývají. Byť obviněný poukazoval a argumentoval jednotlivými nálezy Ústavního soudu, případně rozhodnutím soudu Nejvyššího, tak nelze než uvést, že jím namítané nedostatečné prokázání skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. opřel toliko o nesouhlas s hodnocením jeho výpovědi v konfrontaci s listinnými důkazy předloženými poškozenou bankou a výpovědí svědka Ing. T., případně ostatních svědků. Jak již ale bylo naznačeno výše, ve vytýkaných směrech nedošlo k pochybení, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu, provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Naopak, na základě pečlivě provedeného zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Lze tak prohlásit, že výsledné skutkové závěry soudy obou stupňů opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže ve všech ostatních podrobnostech Nejvyšší soud může odkázat na podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, aniž by je musel sám znovu opakovat.
Pokud pak dovolatelé zpochybňují správnost zhodnocení materiální stránky trestného činu úvěrového podvodu, a to svými poukazy na úlohu pracovníka banky Ing. T., který nepostupoval s potřebnou mírou obezřetnosti, a taktéž na údajnou masivní kampaň Komerční banky, což snad má vyvolat dojem, že oba obvinění byli k uzavření smluv o úvěrech nějak zmanipulováni, tak tyto nelze než odmítnout.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu
Žádná z okolností, na něž obvinění v dovolání poukazují, nebyla způsobilá učinit závěr o nepatrnosti stupně společenské nebezpečnosti jimi spáchaného činu. Obvinění jednali se záměrem získat prostřednictvím bankovních úvěrů peněžní prostředky na krytí dřívějších závazků obchodních společností, které zastupovali, případně pro sebe samé, přičemž si museli být zároveň vědomi, že stanoveným podmínkám těchto úvěrových smluv nebudou tyto společnosti schopny dostát, a proto úvěrující bance předložili dokumenty obsahující neúplné a též nepravdivé údaje. Zároveň zde bylo nanejvýš pravděpodobné, že na jejich straně existoval od samého počátku podvodný úmysl z hlediska možného dodržení uzavřených úvěrových smluv, což dokládá i skutečnost, že úvěry v celkové částce 4 miliony korun nebyly obchodními společnostmi v rámci úvěrového vztahu ani náznakem splaceny. Řešit ale zpětně takovouto otázku v tomto stádiu trestního řízení, vyvolaného pouze dovoláními obviněných, je vzhledem k existujícím okolnostem případu nadbytečné.
Pokud jde o vlastní argumentaci dovolatelů, tak je třeba uvést, že na nesporně problematickou úlohu pracovníka banky Ing. T. poukázal již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí na str. 15 a rovněž soud odvolací jeho závěry zdůraznil ve svém rozhodnutí na str. 9, když bylo poukázáno na okolnost vedení trestního řízení proti jeho osobě a to právě z důvodu umožnění poskytnutí některých úvěrů na základě nepravdivých nebo zkreslených údajů. Soudy pak ve výsledku tuto okolnost významně zohlednily při úvahách o trestech, jimiž byli obvinění nakonec postiženi. Zároveň je třeba odmítnout tvrzení dovolatelů, že ke spáchanému jednání byli zlákáni reklamní kampaní Komerční banky. Každý lucidní jedinec je povinen předem zvážit, zda stanovené předpoklady a podmínky úvěrového vztahu je schopen splnit a posléze i dodržet. Na této jeho povinnosti nemůže nic změnit ani sebemasivnější reklamní kampaň jakéhokoli obchodního subjektu, nabízejícího poskytnutí úvěrů.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že oba obvinění výše popsaným jednáním pod body 1) až 4) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnili veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což byli v souladu se zákonem i potrestáni.
Pokud jde o druhý z dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který obvinění v dovolání rovněž uplatnili, tak ten je dán pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).
Vzhledem k absenci konkrétních námitek dovolatelů, podřaditelných pod tento dovolací důvod, bylo třeba se zabývat oběma způsoby jeho možného naplnění. První varianta tohoto důvodu dovolání však nemohla objektivně v posuzované věci nastat, jelikož Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud druhého stupně, v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. na základě řádného opravného prostředku obviněných věc přezkoumal a o těchto rozhodl. V úvahu tedy připadla jeho druhá alternativa, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obvinění v podaném dovolání odkázali na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ale byl, jak je shora uvedeno, uplatněn zjevně neopodstatněně. Proto i ohledně druhého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nezbylo, než vyslovit stejný závěr.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, ani řízení, které mu předcházelo, vytýkanými vadami netrpí, a proto dovolání obviněných M. a S. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná odmítl, a to jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.). O předmětných dovoláních pak rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c