ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.383.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 383/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 dovolání obviněného Z. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 To 356/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 139/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 6 T 139/2014, byl obviněný Z. B., uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
jako provozovatel a majitel autobusu tov. zn. Karosa, nezajistil jeho řádnou údržbu, zejména brzdné soustavy, povolil, aby byl užit dne 1. 12. 2011 k provozu na pozemních komunikacích k zajištění přepravy většího počtu osob na školní výlet (38 nezletilých dětí ve věku 7-8 let v doprovodu čtyř dospělých osob) přesto, že nesplňoval podmínky stanovené zvláštním předpisem a uvedené v ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sbírky – o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, následně kolem 14:25 hod. při jízdě v P., v L. t. v blízkosti nouzového východu se autobus stal neovladatelným pro uvolnění matic, vypadání šroubů a úplný rozpad přírubového spoje spojovacího hřídele, jehož volný konec v důsledku neřízené rotace poškodil elektroinstalaci a vzduchové potrubí, pro vadný přepouštěcí ventil a nefunkčnost pružinových válců nedošlo k zabrzdění autobusu, začal samovolně couvat ze svahu, řidič Z. B. se ho pokusil zastavit stočením řízení vpravo a nárazem do stěny tunelu, před zastavením autobus dřel 14 metrů o stěnu tunelu, došlo k utržení výstražného světla tunelu, k obnažení tunelové elektroinstalace, která přišla do přímého kontaktu s karosérií autobusu, u vozidla byl poškozen pravý zadní sloupek a roztříštěno zadní sklo, úlomky nalétaly do vnitřní části autobusu, kde seděly nezletilé děti, z autobusu vyteklo palivo, čímž se vytvořila 13 m dlouhá kaluž, přičemž s ohledem na značný provoz a místo nehody (uzavřený prostor tunelu) došlo k vydání nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví minimálně více než 10 osob sedících v zadní části autobusu a na majetku fy Ředitelství silnic a dálnic ČR byla způsobena škoda ve výši cca 37 800.- Kč a jednání se dopustil proto, že porušil ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích.
Za to byl odsouzen podle §273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli M. Š., jako zák. zástupce poškozeného D. Š., L. S., jako zák. zástupkyně poškozeného V. S. a Ředitelství silnic a dálnic ČR, středisko správy a údržby dálnice č. 8, Masarykova 953, 252 10 Rudná, odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 6 T 139/2014, podal obviněný Z. B. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 To 356/2014, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek ohledně obviněného Z. B., zrušil toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že jmenovaného obviněného při nezměněném výroku o vině přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku odsoudil podle §273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování prostředků hromadné přepravy osob v trvání pěti let. Odvolání obviněného Z. B., bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 To 356/2014, podal obviněný Z. B., prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že svým jednáním nenaplnil znak skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení podle §273 odst. 1 tr. zákoníku - „obecné nebezpečí“ -, neboť autobus se nestal zcela neovladatelným a nebezpečí tak nemělo živelný charakter. Podotkl, že k obecnému ohrožení dojde tehdy, když vznikne taková situace, která se svým rozsahem, intenzitou a povahou vzniklého následku rovná nebezpečím živelných pohrom, výbuchům plynu, elektřiny či jiných nebezpečných látek, v důsledku čehož hrozí lidem bezprostřední nebezpečí smrti, jiné těžké újmy na zdraví či škody velkého rozsahu. V této souvislosti poukázal na dosavadní judikaturu – tj. R 1/1966, R 27/1967, R 62/1967 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1600/2011.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného v plném rozsahu obžaloby zprostí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh a výsledky trestního řízení; dále uvedl, že se s argumenty obviněného uvedenými v dovolání ztotožňuje. Podle jeho názoru je z učiněných skutkových zjištění zřejmé, že míra nebezpečí v dané věci nedosáhla takové úrovně, jaká je vyžadována k naplnění znaku „obecné nebezpečí“. Ač obviněný neomluvitelně poskytl k přepravě malých dětí autobus v nevyhovujícím technickém stavu, nenaplnil svým jednáním znak skutkové podstaty přečinu ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku, a tedy ani podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení. Předmětný skutek byl tak nesprávně právně posouzen, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tím, že odvolací soud za dané situace zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné, byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se obviněného Z. B., zrušil, a to včetně všech rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal nalézacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že námitky uplatněné v podaném dovolání jsou neopodstatněné.
Přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo z nedbalosti takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Odstavec 2 písm. b) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Je třeba zdůraznit, že k naplnění znaků skutkové podstaty zmíněného přečinu nestačí jakékoli jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše (konkrétní nebezpečí), a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, tj. vlivu pachatele se vymykajících událostech. Nestačí tedy, když pachatelovým jednáním byla vytvořena pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoníku II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2782 s., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1600/2011, aj.).
Pro obecné ohrožení je tedy typické rozpoutání takového nehodového děje, jehož další průběh se následně vyvíjí naprosto nekontrolovatelně a bez vlivu pachatele iniciačního jednání.
Zákonným znakem přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku je existence obecného nebezpečí , jež je charakterizováno jako stav, při němž nastává větší nebo menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku, a to konkrétním jednáním stanoveným v §273 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě výslovně stanovených aktivit – zapříčinění požáru, povodně, škodlivých účinků výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek, zákon předpokládá způsobení obecného nebezpečí i jiným podobným nebezpečným jednáním .
Za jiné podobné nebezpečné jednání je považováno takové, které svou povahou intenzitou vytváří bezprostřední hrozbu stejných škodlivých následků, jako jednání, které je příkladmo uvedeno výše,
V posuzované věci spatřovaly rozhodující soudy nižších stupňů dle učiněných skutkových zjištění obecné nebezpečí v tom, že autobus selhal v tunelu, za hustého provozu, v době odpolední špičky se silným provozem kamionů, na vozovce se třemi jízdními pruhy, přičemž autobus přestal být ovladatelný, neboť došlo k výpadku pohonu a brzd, nesvítil a začal samovolně couvat z kopce. Nelze odhlédnout ani od situace, že autobus se opřel o zeď tunelu, o níž se 14 metrů odíral při couvání, utrhl výstražná světla tunelu a došlo k obnažení elektroinstalace, která přišla do přímého kontaktu s karoserií autobusu. Z vozidla rovněž vyteklo palivo na vozovku a vytvořila se tak 13 metrů dlouhá kaluž. Při couvání rovněž došlo k roztříštění zadního skla, jehož úlomky nalétaly do vnitřního prostoru autobusu, přičemž ve vozidle bylo v kritické době přepravováno 42 osob, převážně malých dětí, které tak byly vydány nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví.
Hlavní příčinou nehody byl špatný technický stav vozidla, zejména jeho brzdové soustavy, jak vyplývá z obsahu znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. Znalec vyloučil, že by vozidlo před jízdou bylo ve vyhovujícím technickém stavu a že by k celé sérii dalších nastavších závad mohlo dojít samovolně a náhle. Autobus byl dle jeho zjištění dlouhodobě ve špatném technickém stavu a rovněž po delší dobu postrádal jakoukoli údržbu. Bylo tak mimo pochybnost zjištěno, že obviněný o vozidlo, jež provozoval a které bylo v provozu 25 let, nepečoval, nestaral se jeho řádnou údržbu a že ve stavu, v jakém se nalézalo, nebylo naprosto vhodné k přepravě osob v provozu na pozemních komunikacích, čehož si obviněný musel být vědom. Za tento stav obviněný nesl odpovědnost podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění.
Tento stav byl zjištěn podrobným dokazováním, jež ve věci provedl nalézací soud, který v odůvodnění rozsudku podrobně provedené důkazy vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu způsobem, který se plně odvíjí od povinnosti stanovené §2 odst. 6 tr. řádu. Způsob hodnocení důkazů a vytváření z nich plynoucích právních závěrů je logický, nenese známky nesoustavnosti, vytrhování důkazů z kontextu či jakýkoli jiný prvek libovůle. Právní závěry, k nimž po tomto procesu nalézací soud dospěl, jsou správné, jak ostatně deklaroval i odvolací soud ve svém rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 6 To 356/2014, přisvědčil právnímu posouzení zjištěného protiprávního jednání obviněného Z. B. st. jakožto přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž ještě zpřesnil již tak výstižné závěry učiněné nalézacím soudem.
Nejvyšší soud za zjištěného stavu nenabyl pochybností o tom, že výše popsané okolnosti týkající se technického stavu autobusu a konkrétní situace, která při jízdě tímto vozidlem za jeho obsazení 43 osobami nastala, byli cestující autobusu vydáni nebezpečí, které předpokládá a definuje ustanovení §273 tr. zákoníku. Obviněný svým jednáním vyvolal pro osoby, které jízdu předmětným autobusem absolvovaly, takový stupeň rizika a ohrožení, které lze plně přirovnat k jiným nebezpečím (výbuch, požár, povodeň), přičemž stejnému nebezpečí vydal i ostatní účastníky silničního provozu, jedoucích ve vozidlech za ním, kteří náhlé a nekontrolované couvání autobusu v tunelu, zničení elektroinstalace tunelu a existenci obrovské kaluže na vozovce v tunelu, vzniklé v důsledku vylití paliva, nemohli ani v nejmenším předpokládat. Nadto obviněný uvedený čin spáchal v souvislosti s porušením důležité povinnosti, která mu jako provozovateli vozidla vyplývala ze zákona, tj. zabezpečit řádný technický stav vozidla k provozu na pozemních komunikacích, sledovat jeho technickou způsobilost, podrobovat se pravidelným technickým prohlídkám a zjištěné závady odstraňovat, aniž v době jejich existence bude vozidlo v provozu na pozemní komunikaci (§10 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.; §9 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě; §36 odst. 1, §40 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích).
Nejvyšší soud nemůže nezmínit, že státní zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, kteří podali obžalobu a intervenovali u hlavního líčení v této věci, jakož i Městského státního zastupitelství, kteří byli přítomni projednání věci ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, o užití výše uvedené právní kvalifikace činu neměli žádnou pochybnost, o čemž svědčí jednak jejich závěrečné návrhy, jednak obsah jimi podaného opravného prostředku. Je zřejmé, že právní názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s názory státních zástupců státních zastupitelství nižších stupňů nekoresponduje, naopak je zcela zásadně protichůdný. Je proto na místě úvaha, zda při prezentování tohoto právního názoru nebyl na místě zásah nejvyššího státního zástupce ve prospěch obviněného v intencích ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, jakož i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že výše specifikované jednání nenaplňuje zákonné znaky přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, naopak dospěl k závěru, že výsledná rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí, a to z výše stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. řádu). Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu