ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.398.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 398/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2015 o dovolání obviněného S. S. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 50/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 4 T 50/2014, byl obviněný S. S. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním uvedeným ve výroku daného rozsudku.
Za toto jednání a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013, pravomocného téhož dne, byl obviněný S. S. P. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu vyhoštění z území ČR na 5 let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SPCGMAX, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto též o zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. obviněného B. T.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 4 T 50/2014, podali obviněný S. S. P. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve vztahu k obviněnému S. S. P. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný S. S. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 13. 11. 2013 v době od 22.10 hodin do 22.15 hodin ve F.-M. na ulici S., před domem, po předchozí společné domluvě a přípravě s dosud neznámou osobou, v úmyslu zmocnit se motorového vozidla a v něm uložených věcí, přistoupil obviněný S. S. P. a neznámý maskovaný pachatel, kterého obviněný k tomuto účelu předem sjednal, k poškozenému J. H. L. ve chvíli, kdy z vozidla Kia Ceed, po příjezdu z M. vyhazoval odpadky do popelnice, obviněný S. S. P. poškozeného J. H. L. oslovil a neznámý spolupachatel jej napadl za použití elektrického paralyzéru, který mu předtím za tím účelem obviněný svěřil, v oblasti krku a dále jej společně napadali údery rukou do hlavy a obličeje a snažili se jej natlačit do zavazadlového prostoru vozidla Kia Ceed, avšak z důvodu aktivní obrany poškozeného J. H. L. a přítomnosti svědka od svého jednání upustili, nasedli do motorového vozidla Kia Ceed vlastněného společností SPCGMAX, s.r.o. a s tímto odjeli do katastru městské části L., kde vozidlo odstavili, tímto jednáním způsobil obviněný společně s neznámým pachatelem poškozenému J. H. L. zranění spočívající v tržné ráně na hlavě vpravo vzadu parietálně délky 2 centimetry zasahující do podkoží, v tržné ráně na hlavě v horní části středu čela délky 2,5 centimetru rovněž zasahující do podkoží a bolestivosti pravé poloviny dolní čelisti s dobou léčení nejméně 10 dnů a škodu odcizením osobních dokladů, navigace a finanční hotovosti ve výši 10 Euro a dále způsobili škodu zmocněním se motorového vozidla zn. Kia Ceed, rok výroby 2009, barvy šedé tmavá, společnosti SPCGMAX, s. r. o., ve výši nejméně 120.000 Kč.“
Za uvedené jednání a za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013, pravomocného téhož dne, byl obviněný S. S. P. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl dále odsouzen k trestu vyhoštění z území ČR na 5 let.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 4 T 281/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SPCGMAX, s. r. o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ve vztahu k obviněnému B. T. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014, podal následně obviněný S. S. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že jedním ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže je, že násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí musí být spáchána v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tato podmínka dle názoru dovolatele nebyla splněna, neboť neoslovoval poškozeného s úmyslem mu odcizit automobil, přičemž v této souvislosti poukázal na znění skutkové věty, ze které následně dovozuje, že až poté, co skončila šarvátka, nasedli (spolu se spolupachatelem) do automobilu a použili jej toliko k opuštění místa incidentu. Tím se však mohli dopustit maximálně trestného činu neoprávněného užívání cizí věci. Soudy obou stupňů tak nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání, neboť fyzické násilí nesměřovalo k získání cizí věci. Dále obviněný polemizoval s některými argumenty soudu druhého stupně a tím i s hodnocením některých důkazů a soudem druhého stupně učiněnými skutkovými zjištěními, když podstatou těchto úvah obviněného je tvrzení, že nebylo jeho úmyslem zmocnit se vozidla. Vozidlo použil pouze k opuštění místa incidentu, neboť nemohl použít vozidlo, kterým přijel, a zpanikařil. Obviněný dále namítl, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Namítl rovněž, že ve výroku napadeného rozhodnutí byla nesprávně uvedena výše škody, přičemž už jen s ohledem na případné občanskoprávní řízení je podle něj třeba, aby byla výše škody ve výroku rozhodnutí uvedena správně.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí ve výroku I. zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K takové situaci však v této věci nedošlo, neboť mezi skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně a právními závěry těchto soudů není dán nesoulad, natož nesoulad extrémní. Za právně relevantní lze považovat námitku obviněného, že jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl zjištěn jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Tuto jeho námitku však nelze považovat za důvodnou, neboť na základě skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je možno učinit spolehlivý závěr, že obviněný užil vůči poškozenému násilí v přímém úmyslu zmocnit se cizí věci. S problematikou úmyslu obviněného zmocnit se cizí věci se přesvědčivě vypořádal zejména soud druhého stupně na straně 8 rozsudku a s jeho argumentací se lze ztotožnit. Uvedený soud vzal za prokázaná skutková zjištění, že obviněný se snažil poškozeného natlačit do vozidla, že si zajistil odvoz svého vozidla B. T., že se poškozenému nepředstavil svým jménem, že vozidlem poškozeného nakonec skutečně odjel. Tato skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, a to zejména ve výpovědích poškozeného a Mgr. M. V., jakož i ve výpovědi B. T. z přípravného řízení. Na základě uvedených skutkových zjištění nepochybně lze učinit závěr, že obviněný měl již od počátku celého incidentu, tedy i v době přistoupení k poškozenému, v plánu zmocnit se vozidla poškozeného, kterým hodlal z místa odjet. Tím je ovšem naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podvodu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétními námitkami obviněného ohledně jeho úmyslu se není třeba blíže zabývat, neboť obviněný jimi brojí proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním soudů prvního a zejména druhého stupně. Námitky tohoto charakteru však z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou relevantní. Pouze k argumentaci obviněného popisem skutku považuje za vhodné zmínit, že soud druhého stupně skutečně hovoří o upuštění obviněného od svého jednání, obviněný však soudem použitou formulaci vykládá v rozporu s obsahem popisu skutku jako celku. Je totiž zřejmé, že soud má v tomto případě jednáním na mysli fyzický útok proti poškozenému, nikoliv upuštění obviněného od úmyslu zmocnit se cizí věci. K námitce obviněného ohledně způsobené škody pak lze uvést, že úvahy obviněného ohledně výše škody v případě zmocnění se cizí věci za účelem přechodného užívání jsou správné, nikoliv však relevantní. Je totiž třeba konstatovat, že způsobení škody není zákonným znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a uvedení nesprávné výše škody v popisu skutku za této situace nemá žádný vliv na právní kvalifikaci skutku. Stejně tak tato okolnost nemá vliv ani na správnost výroku o náhradě škody, když bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného S. S. P.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný S. S. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti v části dovolání nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného a výpovědi obviněného) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se v této části dovolání pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného a dalších svědků (Mgr. M. V., J. L., J. K., H. M.) a rovněž v listinných důkazech. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozeného si soudy vytvořily odpovídající podklad v poměrně širokém okruhu dalších důkazů, které vyzněly tak, že podpořily věrohodnost tvrzení poškozeného. Soudy hodnotily usvědčující důkazy v souladu s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily. Soudy se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Relevantní námitkou, kterou obviněný uplatnil ve svém dovolání, je námitka, že jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl zjištěn jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Námitce, jíž obviněný vyjádřil názor o nedostatku subjektivní stránky tohoto trestného činu, však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkem uvedeným ve výroku o vině byly znaky uvedeného zločinu naplněny, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslu pachatele zmocnit se cizí věci. Úmysl pachatele směřuje k tomu, aby si zajistil dispozici s věcí, která mu nepatří a kterou nemá ve své moci. Přitom není rozhodné, z jakého důvodu pachatel chce cizí věc dostat do své dispozice, tj. zda chce trvale rozmnožit svůj majetek, přechodně užívat věc, následně zničit či odstranit věc, pouze poškodit vlastníka či držitele věci apod.
Ohledně námitky obviněného, že nebyl zjištěn jeho úmysl zmocnit se cizí věci Nejvyšší soud konstatuje, že k této námitce se vyjádřil jak soud nalézací, tak soud odvolací, když se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s veškerou argumentací nalézacího soudu, a dále uvedl, že vzal za prokázaná skutková zjištění, že obviněný se snažil poškozeného natlačit do otevřeného kufru vozidla Kia Ceed, čemuž se poškozený aktivně bránil, a tohoto jednání zanechal až ve chvíli, kdy v důsledku volání o pomoc poškozeného začali přibíhat lidé, že si zajistil odvoz svého vozidla B. T., že se poškozenému nepředstavil svým jménem, i to, že vozidlem poškozeného nakonec skutečně odjel. Zcela správně pak odvolací soud uvedl, že uvedená skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, a to zejména ve výpovědích poškozeného a Mgr. M. V., a rovněž ve výpovědi B. T. z přípravného řízení (viz s. 8 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 7 To 235/2014). Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu a s jeho argumentací plně ztotožňuje. Na základě uvedených skutkových zjištění lze dospět k závěru, že obviněný měl již od počátku celého incidentu (tedy i v době přistoupení k poškozenému) v plánu zmocnit se vozidla poškozeného, kterým hodlal z místa odjet. Právní posouzení skutku jako zločinu loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku je tedy evidentně správné. Pro úplnost zbývá dodat, že pokud soud druhého stupně ve skutkové větě použil formulaci „…. od svého jednání upustili….“, je z obsahu popisu skutku jako celku zřejmé, že soud měl v tomto případě jednáním na mysli fyzický útok proti poškozenému, nikoliv upuštění obviněného od úmyslu zmocnit se cizí věci.
Co se týká námitky ohledně výše škody, Nejvyšší soud podotýká, že znakem skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není určitá hodnota věci, resp. způsobení majetkové škody v určité výši (viz č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nelze než konstatovat, že uvedení nesprávné výše škody v popisu skutku za této situace nemá žádný vliv na právní kvalifikaci skutku. Rovněž nemá tato okolnost vliv ani na správnost výroku o náhradě škody, neboť bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř., takže toto pochybení nelze považovat za nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný S. S. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného S. S. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal