ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.434.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 434/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání obviněných D. J. a J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 5 To 408/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 11/2014 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. J. a J. J. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 3 T 11/2014 byli obvinění D. J. a J. J. (dále „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněný D. J. odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 10.000 (deset tisíc) Kč, což představuje 20 celých denních sazeb po 500 (pěti stech) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce. Obviněný J. J. byl odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 10.000 (deset tisíc) Kč, což představuje 40 celých denních sazeb po 250 (dvě stě padesáti) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíce. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradu škody společně a nerozdílně s již dříve odsouzeným P. K. poškozené společnosti Real Finance CZ, a. s., Nová 101, Kyšice, IČ 28550617, částku 7.550 Kč.
Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že „ z iniciativy a na základě pokynu již dříve odsouzeného P. K. pokáceli v době od 8.00 hod. dne 25. 11. 2013 do 18.00 hod. dne 28. 11. 2013 v katastru obce F. – S., okr. N. J., na parcele, 130 let staré stromy a následně odvezli dřevní hmotu, a to ze 2 ks smrků o průměru 34 cm a 51 cm, 2 ks dubů o průměru 67 cm a 76 cm a 1 ks modřínu o průměru 60 cm, celkově 7,8 m³ dřevní hmoty, čímž poškozené společnosti Real Finance CZ, a. s., Kyšice, způsobili škodu ve výši 12.440 Kč, a následně v téže době na vedlejší parcele již z vlastní iniciativy, přestože byli upozorněni na hranici parcely, dále pokáceli různé druhy stromů ve stáří 130 let a z místa odvezli získanou dřevní hmotu, a to 2 ks dubů o průměru 40 cm a 69 cm, 6 ks borovic o průměru 54 cm, 52 cm, 43 cm, 45 cm, 60 cm a 53 cm, 6 ks smrků o průměru 52 cm, 39 cm, 63 cm, 36 cm, 65 cm a 40 cm, celkem 19,5 m³ dřevní hmoty, čímž způsobili škodu organizaci Lesy ČR, s. p., se sídlem Hradec Králové, ve výši 26.950 Kč“.
Proti uvedenému rozsudku podali odvolání oba obvinění, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 5 To 408/2014 podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Obvinění posléze napadli uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně prostřednictvím společného obhájce obsahově totožnými dovoláními, v nichž shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Podle jejich názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Předně namítli, že se soudy obou stupňů nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou jejich jednání ve vztahu ke skutečnosti, zda věděli, příp. mohli vědět, že stromy, na něž byla uzavřena kupní smlouva, jsou ve vlastnictví P. K. V tomto směru shodně uvedli, že byli přesvědčeni o legálnosti kupní smlouvy, kterou s vlastníkem předmětných parcel P. K. uzavřeli, o čemž svědčí skutečnost, že mu byla zaplacena dohodnutá kupní cena. Nemohli vědět, že provádějí těžbu dřeva z pozemku, který mu nepatří a jejich zavinění tudíž nebylo prokázáno. Poukázali na výpověď P. K., ze které vyplynulo, že on sám byl přesvědčen, že je vlastníkem parcely, na které se nacházely stromy, o jejichž vytěžení byli prostřednictvím jeho synovce V. H. požádáni. Byla dohodnuta cena dřeva, přičemž P. K. potvrdil, že peníze od obviněných prostřednictvím synovce V. H. obdržel. Rovněž svědkyně P. D. potvrdila okolnosti, týkající se uzavření kupní smlouvy a zvláště předání peněz. Odůvodnění soudu prvního stupně, proč těmto svědkům ani obviněným s poukazem na rozpory v jejich tvrzeních neuvěřil, je podle jejich názoru pouhou spekulací. Pokud jde o argumentaci, že neměli povolení k těžbě od Lesů ČR, a. s., tak je nepochybné, že toto měl zajišťovat vlastník lesa, tj. P. K.
V závěru dovolání proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2014 č. j. 5 To 408/2014 - 172, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 9. 2014 č. j. 3 T 11/2014 – 151 a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nevyššího státního zastupitelství („dále jen státní zástupce“), se do doby rozhodování Nejvyššího soudu k podaným dovoláním nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 5 To 408/2014 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osoby oprávněné k podání dovolání. Ta splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění je podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatelé namítali nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně subjektivní stránku spáchaného přečinu, přičemž ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nebyly vytýkány vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V posuzované věci tedy dovolací námitky obviněných primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dovolatelé opětovně popírají skutková zjištění ve vztahu k trestné činnosti, pro niž byli uznáni vinnými, napadají hodnocení jednotlivých důkazů, čímž se domáhají přehodnocení celkové důkazní situace a tím i závěrů o jejich vině a uloženém trestu. Takovými argumenty ale výhradně brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu. Takové námitky jsou ovšem nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem a dovolací soud je povinen se jimi zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením. To však Nejvyšší soud nezjistil.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Pokud obvinění ve svém dovolání zvýrazňují důkazy údajně svědčící v jejich prospěch, nutno konstatovat, že soud prvního stupně na ně dostatečně reagoval, včetně rozporů v nich a mezi nimi i ohledně množství vytěženého dřeva (str. 6, 7 rozhodnutí). Rovněž logicky zdůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil rozporným výpovědím obou obviněných, jakož i svědků P. K., V. H. a P. D. Správně také soud prvního stupně poukázal, že si dovolatelé neověřili, kdo je skutečným vlastníkem lesa. Navíc opomíjí důkazy, které svědčí v jejich neprospěch, a to jak svědecké výpovědi, tak zejména to, že firma J. J. se dlouhodobě zabývá těžbou a přibližováním dřeva a má tak přehled o podmínkách provádění těžby, aby tato byla v souladu s lesní hospodářskou osnovou a souhlasem lesního hospodáře, případně Lesní správy.
Lze tak konstatovat, že v přezkoumávaném případě obviněných se nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. vypořádal se skutkovými zjištěními a všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Nutno dodat, že v průběhu řízení bylo na základě provedených důkazů mimo pochybnost prokázáno, že obvinění se dopustili jednání, které jim bylo kladeno za vinu. Skutkovým zjištěním pak odpovídají i učiněné právní závěry, neboť jejich jednání po objektivní i subjektivní stránce naplňuje požadované znaky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, tedy přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nezbývá tedy než konstatovat, že se dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v něm neuvedli námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitli mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu a v jeho zbývající části nebylo takto koncipované dovolání možné vůbec uplatnit. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c