ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.52.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 52/2015-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2015 o dovolání obviněného J. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 12 To 19/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 14/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud v této věci rozhoduje již podruhé, neboť usnesením ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 616/2013 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 12 To 2/2013, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost státního zástupce směřující do obou výroků usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2013. sp. zn. 7 T 14/2006, kterým bylo ve výroku I. v souladu s §231 odst. 1 tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. Š., neboť zde byla okolnost uvedená v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., a ve výroku II. bylo podle §71 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby, neboť pominul důvod vazby. Výše cit. usnesením Nejvyššího soudu byla dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušena i další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Hradci Králové bylo podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. Š. byl poté rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 7 T 14/2006 uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku za zde uvedené skutky popsané pod body A) 1-13, B) 1-26, C) 1, D) 1-4, E) 1-36. Za to mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob a zákazu zastupovat právnické osoby na základě zmocnění, plné moci, prokury, a dále v zákazu vykonávat živnostenskou činnost s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej a na úseku zprostředkovatelské činnosti, a to na dobu pěti let. Taktéž bylo podle §228 odst. 1 a 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 12 To 19/2014 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), e) a f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. V souladu s §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem sám, spáchaný dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku za zde uvedené skutky popsané pod body A) 1-13, B) 1-26, C) 1-4, D) 1-36, jimiž byla způsobena celková škoda ve výši minimálně 37.079.043,- Kč. Za to mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl v souladu s §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob a zákazu zastupovat právnické osoby na základě zmocnění, plné moci, prokury, a dále v zákazu vykonávat živnostenskou činnost s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej a na úseku zprostředkovatelské činnosti, a to na dobu pěti let. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit způsobenou škodu následujícím poškozeným: ALD Automotive s.r.o., IČ: 61063916, U Stavoservisu 1/527, Praha 10, ve výši 1.016.400,- Kč, společnosti Credium, a.s., IČ: 25139886, Vladislavova 17, Praha 1, ve výši 268.598,- Kč, a to v obou případech společně a nerozdílně s obviněnou Z. P., jež byla k náhradě škody zavázána rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 12 To 3/2010; společnosti Leasing České spořitelny, a.s., IČ: 63999579, Střelničná 8/1680, Praha 8, ve výši 1.556.166,- Kč; Raiffeisen-Leasing, s.r.o., IČ: 61467863, Olbrachtova 206/9, Praha 4, ve výši 2.050.615,- Kč; Raiffeisen-Leasing, s.r.o., IČ: 61467863, Olbrachtova 206/9, Praha 4, ve výši 941.651,- Kč společně a nerozdílně s obviněnou Z. P., jež byla k náhradě škody zavázána rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 12 To 3/2010; Raiffeisen-Leasing, s.r.o., IČ: 61467863, Olbrachtova 206/9, Praha 4, ve výši 547.144,- Kč společně a nerozdílně s obviněným J. P., který byl k náhradě škody zavázán rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 12 To 3/2010.
Obviněný poté proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 12 To 19/2014 podal dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pod první uplatněný dovolací důvod podřadil argumentaci, že trestní stíhání proti němu vedené mělo být zastaveno podle §231 odst. 1 tr. ř. za použití ustanovení §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., jelikož byl obviněný účasten rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. (dále jen „amnestie“). S usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 616/2013 nesouhlasí a chtěl jej proto podrobit přezkumu Ústavního soudu, který však návrh obviněného usnesením ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3266/13 odmítl, jako podaný předčasně a posoudil jej proto jako nepřípustný, jelikož obviněný nevyčerpal všechny opravné prostředky v rámci trestního řízení, což nyní činí a podrobuje věc novým přezkumem Nejvyššího soudu. Domnívá se, že oba soudy nižších stupňů přistoupily k nepřípustnému a restriktivnímu výkladu amnestie udělené prezidentem republiky, jako jeho práva v souladu s čl. 63 Ústavy České republiky. Text rozhodnutí o amnestii je třeba vykládat jen doslovně. Doslovný výklad pak zcela jasně svědčí pro zastavení trestního stíhaní dovolatele, jelikož ke dni vyhlášení amnestie uplynulo více než osm let od zahájení trestního stíhání, sazba za trestný čin podle §250 odst. 4 tr. zákoníku (správně má být uvedeno tr. zák.) činí méně než 10 let a ke dni vyhlášení amnestie nebylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, jako proti uprchlému. Odůvodnění napadeného rozsudku nemůže obstát, neboť měl-li by prezident v úmyslu vyloučit z dobrodiní amnestie osoby, které samy způsobily průtahy v trestním řízení, popřípadě proti kterým bylo vedeno řízení proti uprchlému jen po určitou dobu, mohl tak učinit doplněním pár slov do textu amnestie, což však neučinil. Není tak přípustné dodatečně spekulovat o úmyslech prezidenta a jeho rozhodnutí se snažit poměřovat nějakými zásadami rovnosti a spravedlnosti. Dovolatel dále předkládá argumenty svědčící pro závěr, že amnestie je vždy pro určitou část odsouzených nespravedlivá, a že mezi nimi vytváří nerovnost, jelikož prakticky závisí vždy na zcela nahodilých okolnostech, a je až do posledního okamžiku utajována. Tak tomu bylo i v případě dovolatele, kdy použití amnestie záviselo na tom, kdy byl obviněný dopaden a jak proti němu probíhalo další trestní řízení. Amnestie jako hromadné opatření nikdy nemůže řešit jednotlivé případy a snažit se o spravedlnost a rovnost mezi jednotlivými odsouzenými. Vždy bývá otázkou náhody, na koho dobrodiní amnestie dopadne, a na koho nikoli.
Zastavení trestního stíhání nemůže bránit ani skutečnost, že pro dva ze 79 dílčích skutků bylo trestní stíhání zahájeno až později. Spojením věcí k projednání (zejména v případě, kdy se jednalo o pokračující trestnou činnost) se nepochybně jedná o jedno trestní stíhání, které nelze pro rozhodnutí o použití amnestie nějak rozdělovat. Rozhodnutí o amnestii dopadá na trestní stíhání jako celek a nerozlišuje dílčí skutky. Zpochybňování práva amnestie a snaha o její oklešťování představuje závažné narušení ústavního pořádku České republiky, který je založen na principu dělby moci, a závažný zásah do práv občanů, na něž se rozhodnutí o amnestii vztahuje. Dovolatel nezpochybňuje, že úvahy vrchního soudu v napadeném rozhodnutí nepostrádají logiku, ale pomíjejí skutečnost, že právo prezidenta republiky rozhodnout o amnestii je právem absolutním, které nepodléhá žádnému výkladu či jiné korekci. Soudy jsou povinny rozhodnutí o amnestii respektovat a nemají právo jeho rozhodnutí poměřovat zásadami spravedlnosti, logiky či je jinak korigovat. Dodržení ústavních principů demokratického státu včetně principů dělby moci a práva moci výkonné výjimečně korigovat moc soudní je důležitějším principem než snaha, aby v konkrétním případě nebylo zastaveno trestní stíhání osoby, ač se jeho zastavení může jevit jako nespravedlivé.
S odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak dovolatel namítl, že oba soudy nesprávně stanovily výši škody způsobené jednáním dovolatele u skutků A) 1, 4-6, B) 1-2, 9, 16, C) 1, D) 1, 3-4, E) 1-15, 18, kdy skutečně došlo k nákupu vozidel, vesměs jim byly přiděleny státní poznávací značky, a reálně existovala. Obviněný uhradil u všech těchto vozidel akontaci, bez čehož by auto dodavatelem ani dodáno nebylo, a leasingová společnost doplatila zbytek ceny vozidla a zároveň vozidla zůstala ve vlastnictví leasingových společností. Z toho plyne, že podvodně mohl být vylákán pouze rozdíl mezi doplatkem kupní ceny a hodnotou vozidla, které zůstalo ve vlastnictví leasingové společnosti. Obviněný žádné vozidlo nezašantročil, leasingové společnosti s auty disponovaly. Výše způsobené škody proto nemůže být celá hodnota nedoplatku leasingových splátek, jak je vyčíslil znalec, pokud auta v stotisícových hodnotách zůstala ve vlastnictví leasingových společností. S ohledem na skutečnost, že se to týká 28 automobilů, jejichž ceny se vesměs pohybovaly od 500.000,- Kč, jedná se o námitku velmi podstatnou, která by výši škody snížila o více než 10.000.000,- Kč. Majetek jednotlivých leasingových společností se evidentně snížil o částku zaplacenou jako doplatek ceny vozu, na druhé straně se však zvýšil o cenu vozu, který leasingová společnost získala do vlastnictví. Případná škoda může být podle dovolatele stanovena jedině rozdílem těchto částek. U dalších případů, kdy automobil byl prodán opětovně nebo kdy dodavatelem dodán nebyl, je výše škody stanovena správně, proti níž dovolatel námitky nevznáší. Obviněný deklaruje svou obeznámenost se související judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení 6 Tdo 1204/2008, které však na jeho kauzu plně nedopadá, popřípadě by mělo být korigováno), na níž bylo odkazováno, vždy se však jedná o případy, kdy obviněný chtěl věc získanou prostřednictvím leasingu zcizit nebo jiným způsobem zašantročit, o to se však dovolatel nepokoušel.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 12 To 19/2014 podle §265k tr. ř. zrušil a věc podle §265 l tr. ř. přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám podle §265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, že se trestní stíhání proti obviněnému zastavuje z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k obsahu mimořádného opravného prostředku obviněného konstatovala, že obviněný své námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého odvolání, tudíž se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Jde-li o jeho argument stran jeho účasti na amnestii, pak tato otázka byla i předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 616/2013 dospěl k závěru, že od období od zahájení trestního stíhání ke dni 1. 1. 2013 (vyhlášení amnestie), což činilo celkem 8 let 7 měsíců a 32 dní, je nutno odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému obviněnému Š., tedy dobu 3 let, 1 měsíce a 21 dní, a rovněž dobu, kdy se trestní stíhání nekonalo, neboť bylo pravomocně skončeno, tedy od 19. 6. 2007 do 30. 11. 2012. Pravomocně neskončené trestní stíhání obviněného s výjimkou jeho trestního stíhání jako uprchlého tak fakticky trvalo jen 31 dní, takže obviněný je z dobrodiní článku II. amnestie jednoznačně vyloučen.
Tvrzením dovolatele o jím způsobené výši škody se soudy obou stupňů taktéž podrobně zabývaly. Státní zástupkyně proto shrnula, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. [a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu; §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného J. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 12 To 19/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř ., který je opodstatněn, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, přičemž dovolatel poukazuje na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 (v daném případě na jeho aboliční část), tak nelze než v plném rozsahu poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. 4 Tdo 616/2013 a jeho argumentaci obsaženou v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Nejvyšší soud se zde zabýval ve vší podrobnosti problematikou aboličního ustanovení zmíněného rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii a dospěl k neochvějnému závěru, že předmětné rozhodnutí prezidentské amnestie se na obviněného nevztahuje, a tudíž v jeho případě bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Proto původní rozhodnutí soudů nižších stupňů o zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu vyhlášení amnestie na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby ve věci v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl. Nejvyšší soud proto bez dalšího plně odkazuje na odůvodnění tohoto svého usnesení, kde se vypořádal s problematikou, na níž v části svých nynějších námitek odkazuje dovolatel, a v podstatě je předkládá dovolacímu soudu k opětovnému přezkoumání a rozhodnutí, což ve své podstatě odporuje ustanovení §265n tr. ř., podle nějž proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V daném případě dovolatel zpochybnil výši trestným činem způsobené škody, resp. způsob, jakým byla tato výše škody soudem stanovena, což by ve svém výsledku mohlo mít hmotně právní důsledky, pokud se týká rozsahu viny obviněného a to i vůči konečné právní kvalifikaci jeho podvodného jednání. Tudíž zmíněné výhrady obviněného lze podřadit pod výše uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konkrétně pak obviněný s odkazem na tento dovolací důvod opětovně namítl nesprávné zjištění výše škody u skutků ad body A) 1, 4-6, B) 1-2, 9, 16, C) 1, D) 1, 3-4, E) 1-15, 18 popsaných ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu [přičemž opomíjí, že odvolací soud tzv. skutkovou větu upravil, když mimo jiné vypustil původní skutek popsaný pod bodem C) 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu a rozsudek odvolacího soudu již bod E) neobsahuje], neboť měla být stanovena toliko jako rozdíl mezi doplatky kupních cen, které zaplatily leasingové společnosti, a hodnotou vozidel, která jí zůstala ve vlastnictví.
Je třeba zdůraznit, že s předmětnou právní otázkou, tedy správnou výší způsobené škody, se již dostatečně vypořádal odvolací soud, neboť obviněný totožnou argumentaci uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku. Odvolací soud na straně 30 a 31 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že pokud byla v rozsudku nalézacího soudu škoda uváděna u jednotlivých skutků podle znaleckého posudku, jako rozdíl mezi zaslaným doplatkem kupní ceny předmětu leasingu a uhrazenými čistými splátkami od leasingového nájemce leasingové společnosti, jde o formu výpočtu způsobené škody jednoznačně ve prospěch obviněného (a již odsouzených manželů P.). Odvolací soud za způsobenou škodu správně považoval celou vylákanou finanční částku, tedy celý vyplacený doplatek kupní ceny, přičemž pozdější leasingové splátky důvodně označil za pouhou náhradu škody. Ze stejného důvodu není podle něj pro určení výše škody podstatné, že v případech, kde vozidlo opravdu existovalo a bylo ve vlastnictví leasingové společnosti, bylo poškozenému vráceno. Tato skutečnost má opět význam pouze pro případný výrok o náhradě škody, nikoli pro výši škody způsobenou trestným činem a v konečném důsledku pro hmotně právní posouzení věci. V celkovém kontextu jednání obviněného pak rovněž nelze zapomenout na to, že ve většině případů vozidla ani vrácena nebyla, neboť na ně bylo buď uzavřeno více leasingových smluv, nebo vůbec neexistovala. Odvolací soud tak uzavřel, že nalézací soud zvoleným výpočtem způsobené škody obviněnému rozhodně nepřitížil, nýbrž tomu bylo právě naopak.
Jmenovaný soud proto dospěl ke správnému závěru, že došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného k dokonání trestného činu podvodu, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžní částka bez ohledu na to, zda obviněný později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému, neboť později uhrazené leasingové splátky měly vliv pouze na možnou výši nároku poškozených na náhradu škody. K tomu je nadto nutno dodat, že s ohledem na skutečnost, že proti rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce odvolání proti výroku o vině v neprospěch obviněného nepodal, a proto soud druhého stupně nemohl z důvodu zákazu reformationis in peius stanovit celkovou výši škody tak, že by jí byly celé vyplacené doplatky kupních cen vozidel, jejichž vylákáním byl trestný čin podvodu dokonán. Nejvyšší soud ze stejných důvodů nepřisvědčil námitkám obviněného proti způsobu stanovení celkové výše škody, neboť pokud by tato škoda byla správně stanovena, muselo by být rozhodnuto v neprospěch obviněného, což pouze na podkladě jeho dovolání možné není, jelikož by došlo ke zhoršení jeho postavení (viz §265d odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud tak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně napadeného dovoláním, ve kterém se dostatečně jasně a věcně správně zdůvodňuje, proč bylo ve věci dovolatele s konečnou platností rozhodnuto výše uvedeným způsobem.
Nejvyšší soud již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho pozici soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností, jako v odvolání, jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. V takovém případě se totiž v naprosté většině případů jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, a jako takové bývá odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud proto z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného J. Š., jako zjevně neopodstatněné, podle výše uvedeného ustanovení trestního řádu, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c