ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.559.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 559/2015-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 dovolání obviněného MUDr. R. R. A. , vedeno řízení proti uprchlému, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 To 103/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 13/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 6 T 13/2012, byl obviněný MUDr. R. R. A. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 9. 6. 2012 v H. K. nejprve kolem 02.00 hodin v prostorách podniku „M. C.“ v ulici I. H., při vzájemné rozepři napadl úderem dlaní do tváře D. P., a v útocích na ni poté pokračoval i na prostranství před klubem, kam byli oba hned poté, co došlo k dalšímu napadení obviněného D. P. u baru, kdy mu chtěla útok vrátit, vyvedeni personálem klubu, a kde v přítomnosti nejméně dvaceti osob, poškozenou P., při pokračující hádce nejméně dvakrát udeřil (kdy jednou šlo o facku) a srazil na zem tak, že se silně uhodila hlavou o zem, kde do ní jedenkrát kopl a krátce po 03.40 hodin došel za P. na T. n., kam předtím sama odešla a kde pokračovali v hádce a vzájemném napadání, při kterém došlo k dalšímu pádu P. na zem v důsledku toho, že poškozená začala ztrácet vědomí, a obviněný A. ji proto položil na trávník vedle cesty a když se její stav nelepšil, přivolal po čase své známé a společně P. dovezli po 06.00 hodině dne 9. 6. 2012 do Fakultní nemocnice v Hradci Králové a tímto napadením obviněný MUDr. R. R. A. způsobil poškozené D. P. zranění spočívající v krvácení pod tvrdou plenu obou mozkových polokoulí, ložiskovém krvácení pod pavoučnice a těžkém a povšechném otoku mozku, přičemž následkem tohoto poranění D. P. pro těžký poúrazový otok mozku dne 10. 6. 2012 zemřela.
Za to byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla dále obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným T. P. škodu ve výši 278.462,- Kč, Z. P. škodu ve výši 240.000,- Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Hradec Králové, pobočce pro Královéhradecký a Pardubický kraj škodu ve výši 80.318,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená T. P. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 6 T 13/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 To 103/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 To 103/2013, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že předmětný skutek vykazuje znaky jiného (mírnějšího) trestného činu či není vůbec trestným činem a že v řízení nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi jednáním, kterého se měl dopustit a tragickým následkem, který mu obecné soudy přisuzují, resp. že je ve věci dán extrémní rozpor mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními. Obviněný nepopírá, že mezi ním a poškozenou D. P. došlo k vzájemným hádkám, které měly i fyzický charakter, odmítá však, že by na ni jednostranně útočil, čímž jí měl přivolat smrtelná zranění, kterým následující den podlehla. Dovolatel je přesvědčen, že soudy nedisponovaly dostatečnými důkazními prostředky, kterými by mohly dojít k nezpochybnitelnému závěru, že příslušná rozepře mezi ním a poškozenou dne 9. 6. 2012 před M. C. má jasnou spojitost se smrtí poškozené o den později. Ve smyslu teorie podmínky je nutné, aby bylo soudem vyvráceno, že následek by bez domněle protiprávního jednání nenastal, tedy že by poškozená, pokud by nebyla účastna šarvátky, nebyla bývala skonala. Podle názoru obviněného se však zhodnocením situace z tohoto pohledu obecné soudy vůbec nezabývaly. Obecné soudy se dle něj vůbec nezabývaly téměř dvouhodinovou časovou mezerou mezi událostmi před M. C. a dobou, kdy se s poškozenou znovu setkal. Obviněný zdůraznil, že v tomto časovém úseku se mohlo přihodit nesčetně událostí, o kterých soudy neměly, kvůli nedostatku důkazů, žádný přehled. Podle mínění obviněného obecné soudy zásadně pochybily, když za dané situace dovodily kauzální nexus mezi předmětnou událostí a tragickým zesnutím poškozené. Dodal, že soudy nevzaly v potaz zásadní fakt, že poškozená měla dle vypracovaného znaleckého posudku v době incidentu nad 0,5 g/kg koncentraci alkoholu v krvi. Pokud soud prvního stupně zhodnotil, že poškozená vrávorala a evidentně nebyla na úder připravena, je nezbytné se domnívat, že tato situace byla z velké míry zapříčiněna její alkoholovou intoxikací. Její pád tedy nemusel být způsoben pouze úderem klienta, ale mohl být zásadně ovlivněn mírou alkoholu v krvi poškozené. Tímto se však rozhodující soudy vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně uzavřel, že není pravděpodobný jiný, než typický průběh zranění poškozené. Podle obviněného však v situaci, kdy nebylo možné postavit původ zranění poškozené na jisto, měly být tyto pochybnosti v návaznosti na zásadu in dubio pro reo vyloženy v jeho prospěch, nikoli v jeho neprospěch. Také požadavek odvolacího soudu, že měl při chabém nočním osvětlení jako vystudovaný lékař rozpoznat u poškozené úrazovou nevolnost od nevolnosti způsobené intoxikací alkoholem, se mu jeví jako zcela absurdní, a to tím spíše, že byl sám intoxikován alkoholem. Rovněž dle něj zůstává nezodpovězeno, z čeho rozhodující soudy dovodily, že si musel být vědom účinků svého jednání, resp. že si musel být vědom, že svým úderem může způsobit poškozené smrtelné zranění.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a úmrtím poškozené je bezpochybně dána, když obviněný musel vědět, že pokud atakuje poškozenou tak silně jak učinil, že jí může způsobit nějaké zranění, když mohl a musel předpokládat, že upadne, zvláště byla-li poškozená podstatně menší a drobnější než on a navíc v podnapilém stavu, o čemž věděl a se vznikem zranění přinejmenším s lehkou újmou na zdraví musel být srozuměn. Jednal tedy v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jinému ublížit na zdraví. Proto je dle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství právní posouzení jeho jednání jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku zcela na místě. Pokud pak došlo u poškozené ke smrtelnému následku, je možno mu tento přičítat pouze v nedbalostní formě, a to vědomé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zcela bez pochyby totiž musel vědět, zvláště je-li medicínsky vzdělán, že při prudkém pádu může dojít k takovému úderu do hlavy, který může mít za následek smrtelné poranění mozku, avšak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému následku nedojde. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství má proto za to, že meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Předně je třeba zdůraznit, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný právně relevantně zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu správnost právního posouzení skutku.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-1i uvedeným činem smrt. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl pachatele ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví a s ohledem na ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost pachatele ve vztahu ke způsobení smrtelného následku. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku poškození důležitého orgánu.
Nejvyšší soud se po prostudování předloženého trestního spisu ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že průběh skutkového děje před „M. C.“ je nutno považovat za rozhodující z hlediska posouzení otázky, kdy poškozená D. P. utrpěla závažné poranění mozku, které posléze vedlo k její smrti. Nalézací soud zcela správně opřel své závěry zejména o výpovědi svědkyň M. M. a S. M., ale i o výpovědi dalších svědků (A. T., A. A., T. F., K. S.). I přes drobné rozpory se všichni jmenovaní svědci ve svých výpovědích shodují v tom, že obviněný dal v inkriminovanou dobu před „M. C.“ poškozené facku, po které ještě neupadla, ale následně ji napadl tak, že upadla prudce na zem a silně se udeřila hlavou o asfaltový povrch vozovky, kde zůstala otřesená ležet. Jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, není přitom podstatné, zda byl pád poškozené způsobem ránou pěstí ze strany obviněného do jejího obličeje či hrudníku, popř. přehozením přes nohu, jak vypověděl svědek A. A. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu je rozhodné, že obviněný na poškozenou zaútočil tak, že bezvládně upadla na zem, silně se udeřila do hlavy a otřesená zůstala ležet. Ze svědeckých výpovědí také vyplynulo, že obviněný byl silně rozrušený – křičel, byl vzteklý a rozzuřený a do ležící poškozené ještě kopl, než mu bylo ze strany přihlížejících osob v dalším útoku zabráněno.
Zjištění, že právě před „M. C.“ došlo ke vzniku klíčového zranění poškozené, které vedlo k její smrti, odpovídají i závěry vypracovaných znaleckých posudků z oboru zdravotnictví – odvětví soudní lékařství, ze kterých mimo jiné vyplynulo, že krvácení mezi mozkové obaly, zvláště pak pod tvrdou lební plenu, standardně vzniká v důsledku spontánního nebo urychleného pádu poškozené osoby s prudkým nárazem (dopadem) hlavy na pevnou plochou podložku a přenesením působících sil na nitrolební orgány. Popsaný úrazový děj je obvykle následován různě dlouhou (v řádu vteřin až desítek minut) epizodou primární poruchy nebo ztráty vědomí, která odeznívá a poškozená osoba se navrací zpět k plnému vědomí, přičemž nemusí pociťovat žádné obtíže a ani její stav nemusí zpočátku vykazovat zjevné známky poškození nitrolebních orgánů. S růstem objemu krve mezi mozkovými obaly však postupně dochází ve druhé době ke změnám v chování poškozené osoby a vzniku sekundární poruchy vědomí, jejíž příčinou jsou právě již úrazové změny vnitřních orgánů dutiny lební. Doba mezi vlastním úrazovým dějem a sekundárním nástupem bezvědomí se obvykle pohybuje v řádu několika málo hodin až jednoho dne. Jmenovaný znalec rovněž uvedl, že pokud by úrazové, finálně smrtící změny nitrolebních orgánů poškozené vznikly při pádu na chodníku před budovou Gymnázia J. K. Tyla (tj. až při druhém pádu poškozené), jak uvádí obviněný, lze ze soudně lékařského hlediska považovat za málo pravděpodobné, že by krátce po tomto pádu došlo ke ztrátě motorických schopností a nástupu poruchy vědomí v takovém rozsahu, jaký byl zjištěn u poškozené.
Obviněný vypověděl, že po konfliktu před „M. C.“ se s poškozenou znovu setkal na T. n. poté, co od ní dostal ve 03.39 hodin SMS zprávu, v níž mu sdělila, kde se nachází. Při tomto setkání měla dle něj znovu upadnout na chodník a pak se u ní měla projevit slabost, což obviněný přičítal její opilosti. K výraznějšímu zhoršení zdravotního stavu poškozené mělo dojít dle sdělení obviněného kolem 5. hodiny ranní. V tu dobu obviněný žádal svědka T. i pomoc z telefonu poškozené v 05.07 hodin. Od útoku na poškozenou před „M. C.“, kdy byla sražena obviněným na zem a silně se uhodila do hlavy, uplynuly tedy cca 3 hodiny a tato doba dle znaleckých závěrů odpovídá typickému časovému intervalu, při kterém se úraz mozku začíná projevovat. Znalci také uvedli, že pokud by mělo bezprostředně po pádu poškozené na T. n. dojít u ní k nástupu poruchy vědomí, očekávali by ještě další poranění na nitrolebních strukturách charakteru zhmoždění mozkové tkáně, příp. zlomenin mozkové části lebky, avšak takováto poranění při pitvě zjištěna nebyla. Ostatně obviněný se ani při příjmu poškozené do nemocnice nezmínil o žádném jejím pádu, a to přesto, že je sám lékařem a musel si tedy být tedy vědom toho, že tato skutečnost může mít zásadní vliv pro včasné stanovení odpovídající léčby poškozené.
Obviněný se snaží učiněné skutkové závěry zpochybnit s tím, že příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem v podobě ublížení na zdraví a posléze smrti poškozené nebyla prokázána, nelze mu však přisvědčit. Byť obviněný svoji vinu popírá, závěr o ní je spolehlivě opřen o široký okruh objektivně zjištěných okolností, které tvoří ucelený řetězec důkazů usvědčujících ho ze spáchání posuzované trestné činnosti.
Žádné v řízení zjištěné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by k pádu poškozené spojenému s dalším silným úderem do hlavy došlo před gymnáziem na T. n. Naopak závěru, že ke vzniku klíčového zranění poškozené došlo právě před klubem v době kolem 2. hodiny ranní, odpovídají jak svědecké výpovědi, tak i závěry znalců vztahující se k průběhu rozvoje takového poranění mozku a projevů jeho klinických příznaků z časového hlediska.
Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a úmrtím poškozené tak byla prokázána. Obviněný si musel být vědom toho, že pokud zaútočí na poškozenou tak silně, jak učinil, že jí může způsobit závažné zranění, a to tím spíše za situace, kdy poškozená byla výrazně menší a drobnější postavy než on a navíc v podnapilém stavu. Obviněný jednal pod vlivem momentální vyhroceně negativní emoce vůči poškozené. Jednal tak v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jinému ublížit na zdraví. Současně obviněný musel vědět, nadto s přihlédnutím k jeho lékařské kvalifikaci, že při prudkém pádu a úderu hlavy o zem může dojít k takovému poranění hlavy, které může způsobit smrt, zřejmě však spoléhal na to, že k takovému následku nedojde. Pokud obviněný předpokládal, že smrtelný následek nemůže nastat a že nenastane, spoléhal na to bez přiměřených důvodů. Závěr soudů, že smrtelný následek je zahrnut nedbalostním zaviněním obviněného podle §16 odst. l písm. a) tr. zákoníku, je plně akceptovatelný.
Pro úplnost je třeba dodat, že čin spáchal příčetný pachatel, jak odůvodňují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a školství a kultura, odvětví klinická psychologie, jímž byl zkoumán duševní stav obviněného. Obviněný netrpí duševní chorobou ani poruchou, které by mohly negativně ovlivnit jeho schopnosti své jednání ovládat či rozpoznávat jeho nebezpečnost. Posouzen byl také vztah obviněného k požívání alkoholu se závěrem, že u obviněného bylo zjištěno sociogenně podmíněné zneužívání alkoholu, bez známek rozvoje syndormu závislosti na alkoholu či jiných návykových látkách. V době spáchání činu byl lehce ovlivněn alkoholem, bez známek patické opilosti. Schopnost obviněného ovládat své jednání ve vztahu k požití alkoholu je zcela zachována. Znalecký posudek z oboru zdravotního – odvětví toxikologie vyloučil, že by obviněný v době násilného jednání vůči poškozené, byl ovlivněn psychotropní látkou. Znalecký posudek ze stejného oboru deklaroval výsledek vyšetření hladiny alkoholu v krvi poškozené v rozhodné době v hodnotě 0,44 promile, což nepotvrzuje její značnou podnapilost, na kterou obviněný poukazoval.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit také v tom, že obviněný jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil i zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozenou napadl veřejně, v přítomnosti většího počtu osob.
Na základě shora uvedených skutečností se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněným jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor, extrémní již vůbec ne.
Nejvyšší soud proto shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného MUDr. R. R. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. května 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná