ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.717.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 717/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněného O. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 3 To 401/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 127/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 6 T 127/2014, byl obviněný O. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) /bod I. 1,2 rozsudku/ a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku /bod II. 1-3 rozsudku/, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
I.
1) v období roku 2009 do 20. 7. 2009 v obci B., okr. F.-M., ač věděl, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům nebude schopen půjčené finanční prostředky vrátit, vylákal od Ing. J. O. pod záminkou, že finanční prostředky potřebuje pro svou podnikatelskou činnost, postupně půjčku finančních prostředků v celkové výši 1.200.000 Kč, kterou zajistil směnkou dne 20. 7. 2009, splatnou dne 30. 9. 2009, přičemž poškozeného opakovaně ujišťoval, že mu půjčené finanční prostředky vrátí, do současné doby půjčku nesplatil a způsobil škodu J. O., ve výši 1.200.000 Kč,
2) v době od 18. 5. 2009 do 20. 7. 2009 v B. – K. u B., ač věděl, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům nebude schopen půjčky vrátit, vylákal od J. Ch. dne 18. 5. 2009 půjčku ve výši 40.000 Kč a dne 20. 7. 2009 půjčku ve výši 200.000 Kč, k jejichž zajištění mu vystavil směnky splatné dne 18. 7. 2009 a dne 30. 8. 2009, když je měl užít k splacení dluhů souvisejících s prodejem nemovitosti v hodnotě několika milionů Kč s tím, že mu je vrátí z výtěžku prodeje této nemovitosti, přičemž však v té době neměl stálý zdroj příjmů a výše jeho závazků přesahovala hodnotu nemovitosti v jeho vlastnictví, následně se stal pro J. Ch. nekontaktním, a půjčky mu ve stanovených termínech ani později nevrátil a tímto mu způsobil škodu v celkové výši 240.000 Kč,
jednáním pod body 1 – 2 způsobil různým poškozeným celkovou škodu ve výši 1.440.000 Kč
II.
1) dne 5. 8. 2011 v H. – D. S., okres K., na ul. N. K., se záměrem neoprávněně získat finanční prostředky a od prvopočátku nedostát smluvnímu závazku, pod záminkou brzkého splacení dluhu vylákal od J. O. půjčku ve výši 30.000 Kč, kterou měl splatit do 8. 9. 2011, ač věděl, že smluvnímu závazku vzhledem ke svým majetkovým poměrům a vzhledem k předchozím splatným exekučně vymáhaným finančním závazkům nedostojí, čímž J. O. způsobil škodu ve výši 30.000 Kč,
2) dne 13. 9. 2011 v H. – D. S., okres K., na ul. N. K., se záměrem neoprávněně získat finanční prostředky a od prvopočátku nedostát smluvnímu závazku, pod záminkou brzkého splacení dluhu vylákal od L. U. půjčku ve výši 45.000 Kč, kterou měl splatit do 8. 9. 2011, ač věděl, že smluvnímu závazku vzhledem ke svým majetkovým poměrům a vzhledem k předchozím splatným exekučně vymáhaným finančním závazkům nedostojí, čímž L. U. způsobil škodu ve výši 45.000 Kč,
3) v období roku 2011 do 13. 9. 2011 v obci B., popřípadě jinde, ač věděl, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům nebude schopen finanční prostředky vrátit, vylákal od Ing. J. O. postupně půjčku dalších finančních prostředků pod záminkou, že tyto potřebuje pro svou podnikatelskou činnost a bez nich nebude moci dosáhnout výdělku a uhradit ani předešlé půjčené finanční prostředky v celkové výši 1.200.000 Kč a jejich splacení tak bude definitivně zmařeno, tyto nově půjčené finanční prostředky zajistil směnkou ze dne 28. 7. 2011 na celkovou částku 1.550.000 Kč splatnou dne 28. 7. 2012 zahrnující jak původní půjčku ve výši 1.200.000 Kč z roku 2009, tak i další půjčku ve výši 350.000 Kč zahrnující také částku 75.000 Kč, za kterou již byl dříve odsouzen, přičemž poškozeného opakovaně ujišťoval, že mu půjčené finanční prostředky vrátí, do současné doby tak neučinil ani zčásti a způsobil škodu J. O., ve výši nejméně 275.000 Kč,
jednáním pod body 1 – 3 způsobil různým poškozeným celkovou škodu ve výši 350.000 Kč.
Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku byly zrušeny v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 1. 2014, č.j. 3 T 130/2012-344, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2014 a v trestním příkazu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 21. 2. 2012, č.j. 103 T 34/2012-61, který byl obžalovanému doručen dne 28. 2. 2012 a nabyl právní moci dne 8. 3. 2012, výroky o vině a celé výroky o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad.
Za uvedené jednání a dále za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2012, č.j. 72 T 97/2012-242, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2013, byl obviněný O. H. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2012, č.j. 72 T 97/2012-242, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- J. O., částku 1.505.000 Kč,
- J. Ch., částku 240.000 Kč,
- L. U., částku 45.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. O. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 6 T 127/2014, podal obviněný O. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 3 To 401/2014, tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 3 To 401/2014, podal následně obviněný O. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že v daném případě nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Dále uvedl, že se krajský soud nezabýval jeho obhajobou, že poškozenému O. nic nedluží, neboť dluh již v roce 2010 uhradil. V rámci dovolání dále citoval části výpovědi poškozeného J. O. a vytýkal, že odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví expertízy ručního písma, je nekonkrétní a zavádějící. Rovněž namítl, že dohoda o případné úhradě dluhu z nabytého dědictví vyvrací jeho podvodný úmysl, neboť dosud nenastala splatnost případného dluhu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 15. 5. 2015 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného O. H.
Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněný O. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi dovolatele, výpovědi poškozeného J. O., výpovědí svědků L. U. a J. L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nekonkrétnost a nejednoznačnost odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví expertízy ručního písma, zpracovatelky J. S.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To proto, že dovolatel prostřednictvím výše uvedených námitek předkládá dovolacímu soudu na základě vlastního hodnocení důkazů vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a teprve na jejím základě se domáhá jiného hmotně právního posouzení, než ke kterému dospěly po řádně vedeném dokazování soudy obou stupňů.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze tím, že uvedl, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, konkrétně subjektivní stránka tohoto trestného činu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku větší škodu.
V posuzovaném případě byly zákonné znaky uvedeného trestného činu naplněny, a to i z hlediska subjektivní stránky. Obviněný dosáhl toho, že poškozený mu poskytl požadované peníze, a to na podkladě různých záminek (finanční tíseň, potřeba prostředků na další podnikání), jimiž vysvětloval naléhavou potřebu finančních prostředků, a zejména pak na podkladě slibu, že mu za určitou dobu peníze vrátí. Tyto sliby však byly očividně nereálné, protože obviněný se dlouhodobě nacházel v situaci, kdy byl bez stálého příjmu, měl neuhrazené závazky po uplynutí doby splatnosti, byla proti němu vedena různá exekuční řízení atd. Této situace si byl obviněný dobře vědom. Ze způsobu jednání obviněného je jasné, že byl již v době posuzovaného jednání srozuměn s tím, že poškozenému nic nevrátí, resp. toho nebude schopen. Závěr soudů ohledně úmyslného zavinění obviněného je tudíž správný. K námitce týkající se dohody o případné úhradě dluhu z nabytého dědictví ze dne 28. 7. 2012 pak Nejvyšší soud uvádí, že se jí již velice podrobně zabýval především nalézací soud, když pro stručnost je možné na jím přijaté závěry plně odkázat (viz s. 11-12 rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 6 T 127/2014).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný O. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného O. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu