ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.893.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 893/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. srpna 2015 dovolání obviněného H. A. M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně z dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 34/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 160/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 89 T 160/2014, byl obviněný K. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl v sazbě tohoto zákonného ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému stanoveno omezení, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou svým činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému stanovena povinnost nahradit poškozenému O. V. škodu ve výši 7.468,- Kč.
Podle skutkové věty uvedené v rozsudku soudu prvního stupně se uvedeného jednání dopustil tím, že
dne 22. 5. 2014 v době kolem 03.02 hod. na D. n. v B. udeřil sevřenou pěstí levé ruky do kapoty projíždějícího vozidla taxislužby zn. Dacia Lodgy, čímž způsobil promáčknutí kapoty o rozměru 150x180 mm v místě 150 mm nad pravým světlometem, a tímto jednáním způsobil poškozenému O. V. škodu ve výši 7.468,- Kč.
Obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, o němž jednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání dne 12. 2. 2015. Usnesením z téhož dne sp. zn. 7 To 34/2015, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. řádu, neboť nebylo důvodné.
Proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení.
Podle dovolatele soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. řádu, nezjistily správně výši způsobené škody a tuto hmotněprávní otázku prokazovaly prostředky, které na objasnění výše vzniklé škody nepostačovaly. Soudy stanovená škoda ve výši 7.468,- Kč se pohybuje na hranici škody nikoli nepatrné a obviněný ji po celou dobu trestního řízení zpochybňuje. Obviněný v rámci odvolacího řízení předložil odborné vyjádření autoservisu, které stanoví škodu pod hranici částky 5.000,- Kč. Dovolatel soudům vytýká, že nezohlednily jím předložený propočet škody, případně nedoplnily dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na věci movité. Toto doplnění dokazování bylo přitom nezbytné pro zjištění, zda jde o jednání nesoucí znaky přečinu či zda šlo toliko o přestupek.
Dovolatel má také za to, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda bylo na místě použít prostředky trestního práva a trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jde o hraniční případ mezi přečinem a přestupkem. Podle názoru obviněného je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. V této souvislosti poukazoval na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 4/04 a I. ÚS 69/06.
Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. 7 To 34/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 89 T 160/2014, zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která uplatněné námitky obviněného má za právně relevantní, avšak neopodstatněné. Celková způsobená škoda ve výši 7.468,- Kč představuje škodu nikoli nepatrnou a je znakem skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Tato částka se sestává ze čtyř položek (náhradní díly, práce, lakování a DPH), specifikovaných v předběžném rozpočtu vystaveném J. O., Opravy silničních vozidel a karoserií, IČ 68631367. Na tuto částku byla také poškozenému vystavena faktura. Při stanovení výše škody nejde v žádném případě o problematiku natolik složitou, aby pro její posouzení bylo zapotřebí zvláštních odborných znalostí a soudy obou stupňů nepochybily, pokud nepřistoupily ke znaleckému zkoumání výše škody a vycházely z podkladů, které specifikovaly vynaložené náklady na opravu.
Soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného, jež byla takto zaměřena, náležitě a logicky vypořádaly, přičemž s těmito závěry se státní zástupkyně plně ztotožnila a pokládá je za dostatečně odůvodněné. V žádném případě výše uvedené závěry soudů obou stupňů nezakládají důvod k úvaze o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a vyslovenými právními závěry.
Námitku obviněného o pominutí principu subsidiarity trestní represe rovněž státní zástupkyně neakceptuje, neboť není pochyb o tom, že byl spáchán trestný čin a stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů poukazem na existenci jiných institutů jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu způsobené škody. Trestní řízení se neomezuje pouze na saturaci škody, ale má ještě další rozměr etický a hodnotový. Nelze pominout ani zjištění, že obviněný se protiprávního jednání dopustil v době podmíněného odsouzení pro jinou úmyslnou trestnou činnost.
Navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Právně relevantně uplatněnou je námitka poukazující na neexistenci škody nikoli nepatrné, neboť škoda, kterou obviněný skutečně způsobil hranici 5.000,- Kč nepřesahuje. Nejvyšší soud však tuto námitku vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Škodou nikoli nepatrnou je v intencích ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč. Při určování výše škody vycházely soudy obou stupňů z kritérií uvedených v §137 tr. zákoníku, jež uvádějí, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Obviněný opakovaně zpochybňuje výši nákladů vynaložených majitelem na opravu poškození vozidla, které obviněný úderem pěstí do kapoty auta způsobil. Podle jeho názoru je cena za lakování kapoty přemrštěná. Především nutno konstatovat, že J. O., který podniká jako autoopravář, viděl vozidlo in natura po jeho poškození, stanovil rozsah tohoto poškození zcela v souladu s protokolem policie o ohledání místa činu, a v kalkulaci opravy, která je založena ve spise na čl. 49, 50, podrobně stanovil jednotlivé kroky opravy a způsob jejich výpočtu. Tento listinný důkaz byl v řízení před soudem prvního stupně proveden, nadto byl k rozsahu poškození vozidla vyslechnut jako svědek jeho majitel, který rovněž podrobně vysvětlil jaká technika vyrovnání plechu byla použita a v jakém rozsahu byly provedeny lakýrnické práce na vozidle. Nejvyšší soud v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména však na velmi podrobné odůvodnění usnesení odvolacího soudu k této části obviněným uplatněné obhajoby. Pokud obviněný namítá, že předložil u veřejného zasedání odvolacímu soudu jednoznačný důkaz o tom, že škoda na vozidle v souvislosti s provedenou opravou by nepřesáhla částku 5.000,- Kč, pak je třeba odkázat na přesvědčivé závěry, které v souvislosti s hodnocením tohoto důkazu ve vztahu k důkazům dalším, učinil soud druhého stupně.
Nejvyšší soud nadto dodává, že z potvrzení autoopravny K. v J., vydaného nezjištěného data, podepsaného M. P., vyplývá, že posuzovatel vozidlo osobně neviděl, neboť neuvedl registrační značku vozidla, rok jeho výroby, stav tachometru, rozsah a lokalizaci místa poškození vozidla, takže není zřejmé, z jakých kriterií a úvah při odhadu jinak velmi přesně stanovené ceny opravy v částce 4.901,- Kč vycházel. Nelze než přisvědčit úvahám soudů obou stupňů při stanovení východisek pro určení výše škody v rozsahu, v jakém ji určily. Úvaha o nutnosti doplnit dokazování ve věci znaleckým posudkem příslušného znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady, nemá opodstatnění, neboť pochybnost o výši škody nevznikla.
K námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud již opakovaně judikoval, že podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).
Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.).
V projednávané věci vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Dle názoru Nejvyššího soudu okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením. Naopak za situace, kdy obviněný jednal způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu, není pochyb o tom, že jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadeným rozhodnutím správně a zcela v souladu se zákonem učiněno.
Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak rozhodl v neveřejném zasedání při splnění procesních podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Danuše Novotná předsedkyně senátu