ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.963.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 963/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2015 o dovolání obviněného L. O. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 67 To 33/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 41/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. O. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 uznal obviněného L. O. rozsudkem ze dne 24. 11. 2014 sp. zn. 3 T 41/2014 v bodě I. vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), v bodě II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě III. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Těchto se dopustil tím, že přestože si byl vědom, že nedisponuje dostatkem finančních prostředků ani takovým majetkem, jehož prodejem by mohl finanční prostředky získat, navíc s vědomím toho, že od počátku roku 2002 je veden jako dlužník VZP a. s. a OSSZ, dále že mu vznikl přečerpáním běžného účtu vedeného u KB a. s. za období od 1. 9. 2004 do 25. 7. 2005 dluh ve výši 93.013 Kč, že není výdělečně činný a má několik dalších finančních závazků vůči soukromým osobám, mj. dluží na výživném pro svého nezletilého syna cca částku 126.000 Kč a ani výživné řádně a včas nehradí,
I.
1) dne 14. 4. 2006 v blíže nezjištěné době, v B., ul. V P., v úmyslu získat finanční prostředky, vylákal od poškozené B. A., kdy využil jejího blízkého vztahu se svou matkou, finanční hotovost ve výši 50.000 Kč pod záminkou, že se dostal do finanční tísně v rámci podnikání, kdy poškozená mu finanční obnos předala v hotovosti na základě písemné smlouvy o půjčce, dle které měl finanční hotovost vrátit do 31. 12. 2006, což neučinil a dále přestal být kontaktní, kdy 12. 7. 2007 jednorázově po četných urgencích ze strany poškozené jí zaslal částku 10.000 Kč, a zbývající dlužnou částku dosud neuhradil a použil ji pro svoji potřebu, čímž poškozené B. A., způsobil škodu ve výši 40.000 Kč,
2) dne 10. 9. 2006 v blíže nezjištěné době v K. n. Č. l., B., v místě bydliště poškozené, v úmyslu získat finanční prostředky, vylákal od poškozené V. J. finanční hotovost ve výši 12.000 Kč pod záminkou, že se dostal do finanční tísně v rámci podnikání, kdy poškozená mu následně finanční obnos předala v hotovosti na základě písemné smlouvy o půjčce, dle které měl finanční hotovost vrátit do 10. 11. 2006, což neučinil, dále se poškozené vymlouval, a dlužnou částku jí dosud neuhradil a použil ji pro svoji potřebu, čímž poškozené V. J. (roz. Š.), způsobil škodu ve výši 12.000 Kč,
3) dne 23. 2. 2007 v blíže nezjištěné době v M., ul. K., a advokátní kanceláři, v úmyslu získat finanční prostředky, vylákal od poškozené A. M. finanční hotovost ve výši 30.000 Kč pod záminkou, že se dostal do finanční tísně v rámci podnikání, kdy poškozená mu finanční obnos předala v hotovosti na základě písemné smlouvy o půjčce, dle které měl finanční hotovost vrátit v měsíčních splátkách ve výši 2.000 Kč, kdy první splátka byla stanovena nejpozději do 31. 3. 2007, což neučinil, dále se poškozené vymlouval a dlužnou částku jí dosud neuhradil a použil ji pro svoji potřebu, čímž poškozené A. M., způsobil škodu ve výši 30.000 Kč,
4) dne 2. 11. 2007 v blíže nezjištěné době v K. n. Č. l., B., v místě bydliště poškozené, v úmyslu získat finanční prostředky, vylákal od poškozené V. J. finanční hotovost ve výši 37.000 Kč pod záminkou, že se dostal do finanční tísně v rámci podnikání, že mu hrozí exekuce, kdy poškozená mu finanční obnos předala v hotovosti na základě písemné smlouvy o půjčce, dle které měl finanční hotovost vrátit do 30. 3. 2008, což neučinil, dále se poškozené vymlouval, a dlužnou částku jí dosud neuhradil a použil ji pro svoji potřebu, čímž poškozené V. J. (roz. Š.), způsobil škodu ve výši 37.000 Kč,
5) dne 22. 11. 2007 v blíže nezjištěné době v K. n. Č. l., B., v místě bydliště poškozené, v úmyslu získat finanční prostředky, vylákal od poškozené V. J. finanční hotovost ve výši 30.000 Kč pod záminkou, že se dostal do finanční tísně, kdy poškozená mu finanční obnos předala v hotovosti na základě písemné smlouvy o půjčce, dle které měl finanční hotovost vrátit do 31. 12. 2007, což neučinil, dále se poškozené vymlouval, pak přestal být pro poškozenou kontaktní, a dlužnou částku jí dosud neuhradil a použil ji pro svoji potřebu, čímž poškozené V. J. (roz. Š.), způsobil škodu ve výši 30.000 Kč,
6) dne 12. 2. 2008 v blíže nezjištěné době v M., P. V., v místě bydliště poškozené, v úmyslu získat finanční prostředky, vylákal od poškozené A. M. finanční hotovost ve výši 89.900 Kč pod záminkou, že se dostal do finanční tísně v rámci podnikání, kdy poškozená mu finanční obnos předala v hotovosti na základě písemné smlouvy, dle které měl finanční hotovost vrátit do 31. 8. 2009, což neučinil a dále se poškozené vymlouval, dlužnou částku jí nevrátil a použil ji pro svoji potřebu, čímž poškozené A. M., způsobil škodu ve výši 89.900 Kč,
7) dne 2. 8. 2008 v blíže nezjištěné době v M., P. V., v místě bydliště poškozené, v úmyslu získat finanční prostředky, vylákal od poškozené A. M. finanční hotovost ve výši 33.000 Kč pod záminkou, že se dostal do finanční tísně v rámci podnikání, kdy poškozená mu finanční obnos předala v hotovosti na základě písemné smlouvy, dle které měl finanční hotovost vrátit do 31. 12. 2008, což neučinil a dále se poškozené vymlouval, dlužnou částku jí nevrátil a použil ji pro svoji potřebu, čímž poškozené A. M., způsobil škodu ve výši 33.000 Kč.
II.
V blíže nezjištěné době v měsíci únoru roku 2011 v P., K., ul. P. p., v místě bydliště poškozené, v úmyslu získat finanční prostředky pro svoji potřebu, vylákal od poškozené J. Ch. finanční hotovost ve výši 10.000 Kč pod záminkou, že je potřebuje na úhradu pojistného svého vozidla, kdy poškozená mu finanční obnos předala v hotovosti na základě ústní dohody, dle které ji měl vrátit do 14 dní, což neučinil, dále se poškozené vymlouval, pak přestal být pro poškozenou kontaktní, dlužnou částku jí dosud neuhradil a použil ji pro vlastní potřebu, čímž poškozené J. Ch., způsobil škodu ve výši 10.000 Kč.
III.
V přesně nezjištěné době ode dne 30. 6. 2012 do dne 3. 7. 2012 v P., K., ul. P. p., v bytě obývaném poškozenou, kde se v té době nacházel na návštěvě, z peněženky uložené ve skříňce v kuchyni bez souhlasu poškozené odebral finanční hotovost ve výši 30.000 Kč, kterou následně použil pro svoji potřebu, a svým jednáním tak způsobil poškozené J. Ch., škodu ve výši 30.000 Kč.
Za to mu byl podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Zároveň mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené A. M., škodu ve výši 150.000 Kč a poškozené J. Ch., škodu ve výši 40.000 Kč. Druhá z poškozených byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný v celém rozsahu odvolání, načež v následném odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 67 To 33/2015 podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, neboť shledal, že soud prvního stupně pochybil, když nerozhodl o uložení souhrnného trestu, přestože k tomu byly splněny zákonné podmínky, a takový postup byl ve prospěch obviněného. Proto podle §259 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 11. 2014 sp. zn. 3 T 41/2014 a za tyto výše uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 2. 2013 sp. zn. 17 T 184/2012 a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 2. 2014 sp. zn. 17 T 191/2013 podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zákona obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 35 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro účely výkonu trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. Městský soud v Praze zároveň zrušil výroky o trestech z výše zmíněných rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením těchto rozhodnutí, pozbyla podkladu.
Proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání v rozsahu výroku pod bodem III. o vině z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný v prvé řadě namítl, že nalézací soud sice provedl všechny dostupné důkazy, nicméně se již nezabýval tím, zda tyto důkazy nad veškerou pochybnost prokazují vinu obviněného. Zejména ohledně viny obviněného z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že z peněženky ve skříňce v kuchyni bez souhlasu poškozené J. Ch. odebral peněžní hotovost ve výši 30.000 Kč, nalézací soud nepostupoval podle základní zásady trestního práva, totiž že v pochybnostech se má rozhodnout ve prospěch obviněného, když nebylo prokázáno, zda měla poškozená skutečně finanční obnos v rozhodné době na tvrzeném místě, stejně jako nebylo nijak prokázáno, že předmětnou částku odcizil právě obviněný. Výpověď poškozené navíc byla vedena touhou msty za to, že se s ní obviněný rozešel.
Nalézací soud takto rozhodl na základě jediného důkazu – výpovědi poškozené, která v tvrzenou dobu ani nebyla přítomna na inkriminovaném místě. Rovněž odkaz tohoto soudu na SMS zprávu obviněného, ze které plyne, že věděl o místě, kam si poškozená ukládá hotovost, nemůže být vykládána bez dalšího v neprospěch obviněného, neboť skutečnost, že o tomto místě ví, není neobvyklá, když spolu s poškozenou byli v partnerském vztahu.
Dále obviněný poukázal na rozpor v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který odvolací soud v rámci odvolání obviněného neodstranil, a sice že z výpovědi poškozené J. Ch. je patrné, že nedošlo ke spáchání přečinu krádeže, neboť poškozená se s obviněným (poté, co zjistila, že jí obviněný sebral peníze) dohodla na tom, že jí peníze do jednoho týdne vrátí. Podle obviněného tak byla uzavřena smlouva o půjčce a jedná se o spor s ryze občanskoprávními důsledky, přičemž podle zásady, že trestní právo má být tzv. ultima ratio , tedy posledním prostředkem k nápravě narušených právních poměrů, soudy obou stupňů skutek nesprávně právně posoudily jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 67 To 33/2015 a dále aby zrušil výrok o vině uvedený pod bodem III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 11. 2014 sp. zn. 3 T 41/2014 a sám ve věci rozhodl, že se obviněný viny zprošťuje, nebo aby v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. nevyužila a k věci se nevyjádřila. Podle §265r odst. 1 tr. ř. vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu odst. 1 písm. c) tohoto zákonného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ve smyslu §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. (rozsudek Městského soudu ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. 67 To 33/2015). Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti postupu soudu prvního stupně, který podle jeho názoru dostatečně neprokázal, že by se dopustil přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod III. výroku rozsudku soudu prvého stupně), neboť výrok o vině podpořil toliko výpovědí poškozené J. Ch., jejíž jednání navíc bylo ovlivněno mstou za to, že se s ní obviněný rozešel. Takový důkaz nemůže podle obviněného obstát jako jediný, podle něhož byla prokázána jeho vina. SMS zprávu adresovanou poškozené, ze které plyne, že věděl o místě, kam si poškozená ukládá hotovost, nepopírá, neboť vědomost tohoto místa není ničím neobvyklým, když spolu s poškozenou žili v partnerském vztahu. Soudy obou stupňů tedy pochybily, když nepostupovaly v souladu se zásadou trestního práva v pochybnostech ve prospěch obviněného a uznaly obviněného vinným z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Na tomto místě je třeba nejprve uvést, že výše uplatněné námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v celé své šíři směřují proti porušení procesních předpisů, konkrétně proti správnosti hodnocení důkazů nalézacím a po něm i odvolacím soudem. Podle §2 odst. 6 tr. ř. však platí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako že výsadou hodnocení provedených důkazů před soudem je soud prvého stupně, jehož hodnocení může přezkoumat soud druhého stupně v tom směru, zda odpovídá ustanovením trestního řádu a zda je v souladu se zásadami obecné logiky. Výjimkou k založení přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu by mohl být tzv. extrémní nesoulad mezi skutečnostmi vyplývajícími z provedených důkazů, jejich hodnocením a výsledným skutkovým zjištěním soudů ve vztahu k přijatému právnímu posouzení věci, ale k takovému závěru, že by zde zmíněný extrémní nesoulad byl založen, Nejvyšší soud nedospěl.
Výpověď poškozené J. Ch. totiž nalézací soud neposuzoval izolovaně, ale v návaznosti na SMS zprávu ze dne 4. 7. 2012, která dokazuje, že obviněný věděl, kam si poškozená ukládá peníze (což obviněný ostatně ani nepopírá), a zároveň je z ní patrno, že obviněný poškozenou ubezpečoval o vrácení dluhu – blíže neurčené finanční částky – který nakonec nevrátil. Věrohodnost výpovědi poškozené dokazuje i dopis obžalovaného z března 2013 o tom, že jí vrací klíče, a ve kterém ji ujišťuje o splacení dluhu (č. l. 212), byť jeho výše opět není blíže konkretizována.
Nalézací soud při vážení proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozené J. Ch. přihlédl k tomu, že stejně jako u skutků pod bodem I. a II. (které byly právně kvalifikovány jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného v době spáchání tohoto činu, potažmo přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku) je obhajoba obviněného účelová a nevěrohodná, když se v rámci těchto skutků obviněný hájil tím, že měl dostatek financí na vrácení vylákaných peněz, přičemž tato výpověď stojí osamocena oproti ostatním provedeným důkazům, ze kterých je zřejmé, že již v té době neměl dlouhodobě dostatek finančních prostředků (byl veden jako dlužník u VZP, a. s., OSSZ, Komerční banky, a. s., jakož i dlužil na výživném pro svého nezletilého syna). Naproti tomu výpověď poškozené, která navíc vypovídala pod nebezpečím vystavení se trestní odpovědnosti za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 tr. zákoníku, byla dlouhodobě konzistentní a byla rovněž podpořena provedenými listinnými důkazy, s čímž se ztotožnil i odvolací soud.
Lze shrnout, že nalézací soud věnoval náležitou péči hodnocení klíčového důkazu - výpovědi poškozené J. Ch., když hodnotil jak samotné osobnostní rysy její osoby (bezúhonnost), tak i samotnou věrohodnost její výpovědi (celistvost, nerozpornost), což doplnil ostatními dostupnými, byť nepřímými, důkazy.
Ani námitku dovolatele stran subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio, nelze zařadit pod uvedený dovolací důvod, neboť obviněný touto zásadou argumentuje v návaznosti nikoliv na skutkový stav ve výroku odsuzujícího rozsudku, ale v návaznosti na skutkový stav změněný ku prospěchu obviněného – obviněný totiž v tomto kontextu poukázal na rozpor v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu s konečným výrokem, když z výpovědi poškozené J. Ch. mělo být patrné, že nedošlo ke spáchání přečinu krádeže, neboť poškozená se s obviněným poté, co zjistila, že jí obviněný sebral peníze, dohodla na tom, že jí celou finanční částku do jednoho týdne vrátí, čímž byla uzavřena smlouva o půjčce a věc měla zůstat v občanskoprávní rovině.
Trestní odpovědnost za trestný čin krádeže ovšem nezaniká ani pokud pachatel krátce po činu věc vrátí, a to buď na naléhání poškozené, nebo z vlastního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 3. 1966 sp. zn. 1 Tz 16/66, uveřejněný pod č. 27/1966 Sb. rozh. tr.), neboť trestný čin krádeže v tomto případě podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dokonán již tím okamžikem, kdy se obviněný bez vědomí poškozené zmocnil její finanční hotovosti, s touto posléze nakládal jako se svým majetkem, takže si ji nesporně přisvojil.
Jiným případem by bylo, kdyby obviněný vzal finanční hotovost s úmyslem ji vrátit poškozené, přičemž by s ní opravdu disponoval jen přechodně a krátkodobě (do několika dní by celou částku poškozené opravdu vrátil). Jinými slovy řečeno pokud by bylo zaprvé zamýšlenou a zadruhé i uskutečněnou součástí neoprávněné majetkové dispozice s cizí věcí její vrácení poškozené, nevznikla by tím škoda, která je zákonným znakem trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2001 sp. zn. 7 Tz 215/2001 ). Taková skutečnost se však musí hodnotit z hlediska všech rozhodných okolností případu, především pak z hlediska subjektivní stránky trestného činu, tedy jestli se obviněný opravdu zmocnil cizí věci s úmyslem ji vrátit (v obecné rovině přitom potenciálně není dotčeno naplnění znaků skutkových podstat jiných trestných činů, např. trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku).
Jak ale bylo prokázáno, obviněný se zmocnil finanční hotovosti poškozené bez jejího vědomí pro svoji potřebu a do dne vyhlášení rozsudku nalézacím soudem odcizenou finanční hotovost poškozené nevrátil, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 30.000 Kč. O správnosti právní kvalifikace tohoto jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pak svědčí i skutečnost, že se obviněný poškozené přiznal po jejím dotazu, zda jí peníze vzal. I jeho následné jednání, spočívající v ujištění poškozené, že jí odcizenou finanční hotovost v krátké době vrátí (což neučinil), odpovídá jeho zaužívanému jednání „slibovat a neplnit“, o čemž svědčí též skutky obsažené v bodech I. a II. rozsudku nalézacího soudu.
Ze všech výše konstatovaných důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. O. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť žádná z jeho námitek nenaplňovala deklarovaný dovolací důvod, tudíž dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Předmětné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. září 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu