ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.980.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 980/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání, které podal obviněný K. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 5 To 19/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný K. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2014 sp. zn. 46 T 2/2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako jednatel společnosti Plastová okna K. s.r.o., se sídlem Šebetov 237, IČ: 27721591, poté, co dne 1. 2. 2009 v D. uzavřel se společností LIMA plast, s.r.o., se sídlem Dubňany, Nádražní 1701, IČ: 26303027, rámcovou kupní smlouvu na dodávky plastových oken a dveří z profilů VEKA, na základě této rámcové smlouvy, v období od června 2009 do listopadu 2009 na pobočkách společnosti Plastová okna K. s.r.o., v B., B. a M. T., sám nebo prostřednictvím zaměstnanců společnosti Plastová okna K. s.r.o., postupně objednal a odebral od společnosti LIMA plast, s.r.o., plastová okna a dveře, fakturované zde blíže specifikovanými 81 fakturami v celkové výši 5.417.829,29 Kč, přičemž minimálně toto zboží odebral za situace, kdy věděl, že finanční a hospodářská situace společnosti Plastová okna K. s.r.o., se od počátku roku 2009 postupně zhoršovala tak, že společnost Plastová okna K. s.r.o., ani nebyla objektivně schopna za veškeré odebrané zboží řádně zaplatit sjednanou kupní cenu, což zástupcům společnosti LIMA plast, s.r.o., zatajil, když těmto i v době předcházející (v letech 2007 až 2009) při jednáních o úhradě splatných závazků společnosti Plastová okna K. s.r.o., opakovaně nepravdivě sděloval, že společnosti Plastová okna K. s.r.o., dluží jiné subjekty, čímž vyvolal v zástupcích společnosti LIMA plast, s.r.o., přesvědčení, že společnost Plastová okna K. s.r.o., bude schopna a ochotna uhradit své splatné závazky vůči společnosti LIMA plast, s.r.o., jakmile obdrží úhrady od svých dlužníků, přičemž za toto za odebrané zboží nedošlo ani k částečné úhradě, a takto způsobil společnosti LIMA plast, s.r.o. (nyní společnost Okna M., a.s., se sídlem Dubňany, Nádražní 1701, PSČ 69603, IČ: 26906724), škodu v celkové výši 5.417.829,29 Kč.
Za to mu byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené Okna M. a.s., se sídlem v Dubňanech, Nádražní 1701, PSČ 69603, IČ: 26906724, částku ve výši 5.417.829,29 Kč.
Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, jež Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 5 To 19/2015 podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku popsal obchodněprávní spolupráci mezi ním (kdy nejprve podnikal jako fyzická osoba, posléze jako statutární orgán společnosti PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o.) a poškozenou LIMA plast s.r.o. (nyní Okna M. a.s.), kdy vztahy byly mezi nimi od roku 2003 bezproblémové až do inkriminovaného období přelomu roku 2008 a 2009, kdy celou oblast obchodu s plastovými okny postihla ekonomická krize, což potvrdili i zástupci poškozené výrobní ředitel R. K. a obchodní ředitel R. J. vyslechnutí jako svědci. Jejím vlivem se obviněný nečekaně dostal do prodlení s dílčími platbami vůči poškozené, která evidovala za obviněným pohledávku v celkové výši 7.000.000,- Kč. S ohledem na jejich dobrou spolupráci se s poškozenou dohodl vzniklou situaci řešit smírně tak, že spolupráce mezi nimi bude nadále pokračovat a obviněný bude k rukám poškozené hradit 1,5násobek fakturované částky za účelem postupného umořování svého dluhu, což dodržoval a díky tomuto postupu snížil celkovou výši dluhu přibližně o 2.000.000,- Kč, jak potvrdili i výpovědi bývalých zástupců poškozené. Z důvodu přetrvávající krize došlo nejdříve ke snížení koeficientu plateb z 1,5násobku na 1,3násobku a posléze k dohodě vyplývající z jednání ze dne 28. 7. 2009 v sídle poškozené v D. o dočasném navrácení hodnoty úhrad obviněného vůči poškozené na 100% fakturované částky, tedy bez jakéhokoli navýšení. Tyto okolnosti nevzaly soudy nižších stupňů v potaz, čímž založily fatální rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, čímž bylo dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces v souladu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jemuž má být poskytnuta soudní ochrana podle čl. 4 a 90 Ústavy ČR.
Obviněný má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl nezaplatit za dodané zboží, neboť by musel být shledán již od počátku června 2009, kdy objednával s vědomím, že nebude schopen zaplatit, což vylučuje způsob dosavadní spolupráce mezi ním a poškozenou, která nikdy neodmítla dodat zboží například z obavy, že nebude uhrazeno, tudíž úmysl obviněného obohatit se na úkor jiného nelze spatřovat v jeho špatné či oproti předchozím letům zhoršené platební morálce. Obviněný se naopak i po vzniku finančních problémů snažil svým jednáním vůči poškozené své závazky postupně hradit, kdy ještě v září 2009, dne 3. 12. a 11. 12. 2009 zaplatil poškozené stotisícové částky, tedy nenavyšoval, ale naopak snižoval dosavadní výši dluhu. Stěží lze proto dovodit jeho úmysl podvést poškozenou již od samého počátku od června 2009 a lze důvodně pochybovat, že tento úmysl obviněný pojal i později do listopadu 2009 s ohledem na pravidelné platby na účet poškozené, jež by měly být vyloženy ve prospěch obviněného.
Sama poškozená uvedla, že obviněný nebyl jejich jediným dlužníkem v prodlení. Převod obchodního podílu na S. J. ukončil neúspěšné podnikání společnosti PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o. z osobních a rodinných důvodů. Založením nové společnosti s totožným předmětem činnosti sledoval spíše navázání na úspěšné podnikatelské období bez zadlužení. Ve spolupráci s poškozenou mělo být pokračováno a obviněný by snižoval dluh vůči ní jako v předchozím období i pod novou společností.
Z důvodu nedostatku požadované úmyslné formy zavinění se nejedná o trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel i v nedostatečném odůvodnění výroku o náhradě škody, neboť není zřejmé, jakým způsobem byla škoda vyčíslena, na základě jakého právního titulu ji poškozená požaduje nahradit, proč je za škodu odpovědný obviněný jako statutární orgán jednající jménem obchodní společnosti a podle jakého právního předpisu. S touto vadou se nevypořádal ani odvolací soud. S konstatováním, že se poškozená řádně a včas připojila k trestnímu řízení a doložila potřebné doklady, se nelze vzhledem k závažnosti stíhané trestné činnosti, uloženému trestu a výši škody spokojit, jelikož u výroku o náhradě škody zcela absentuje podklad v hmotně právních předpisech upravujících náhradu škody.
Mezi obviněným a poškozenou se jedná o obchodněprávní vztah, kdy poškozená měla dostatek možností vymoci svůj dluh za poškozeným různými právními prostředky v civilním řízení. Dovolatel nepovažuje podání odporu proti platebnímu rozkazu za vyhýbání se povinnosti zaplatit vzniklý dluh, natož s úmyslem někoho podvést, ale o běžný postup a legitimní využití svého práva využít opravného prostředku vyjádřit se kupříkladu k výši žalované částky či právnímu titulu, z nějž je nárokována. S důslednou aplikací zásady subsidiarity trestní represe obviněný považuje své trestní stíhání vzhledem k výši dlužné částky za nepřiměřené, neboť v jeho případě by postačovalo uplatnění odpovědnosti za protiprávní jednání podle jiných předpisů.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2014 sp. zn. 46 T 2/2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 5 To 19/2015 v celém rozsahu zrušil. Zruší-li Nejvyšší soud rozsudek ve výroku o náhradě škody, navrhl, aby podle §265m odst. 2 tr. ř. poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 5 To 19/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý obviněným lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Po prostudování obsahu ve věci vydaných rozhodnutí lze konstatovat, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku opakuje všechny své předchozí námitky, ačkoli je uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů včetně odvolání a tyto soudy se s nimi ve svých rozhodnutích patřičně vypořádaly.
Dovolatel tedy znovu předkládá svou argumentaci (obhajobu) uplatňovanou po celou dobu trestního řízení, že se trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nedopustil, jelikož nebyla naplněna jeho subjektivní stránka, protože neměl v úmyslu poškozenou uvést v omyl, jelikož se jednalo o standardní obchodněprávní vztah. Své dluhy vůči poškozené přes zásadní vliv krize na odvětví plastových oken se snažil hradit, byť se zpožděním.
Z obsahu napadených rozhodnutí však jednoznačně vyplývá, že soud prvního i druhého stupně se těmito námitkami znovu uplatněnými i v dovolání zevrubně zabývaly, náležitě posoudily zavinění obviněného, způsob plateb společnosti PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o. za zboží od poškozené LIMA plast s.r.o., hospodaření společnosti PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o. a údajnou ztrátu účetnictví a její ekonomický propad v roce 2009 soudem druhého stupně trefně pojmenovaný jako jisté ekonomické koma, odčerpávání peněz z pokladny společnosti PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o. obviněným, přepsání společnosti na svědka S. J. a P. K. a založení nové společnosti K. s.r.o. se shodným předmětem podnikání, v souvislosti s jejíž činností bylo proti obviněnému zahájeno další trestní stíhání, kdy se měl dopustit 46 útoků s celkovou škodou 3,75 mil. Kč spočívající v tom, že měl odebírat okna, dveře, stavební materiál apod., aniž by za toto zboží zaplatil, anebo přislíbil práce a služby, za které vybral zálohy, ačkoli je posléze neprovedl. Nejvyšší soud tudíž odkazuje na podrobná a rozsáhlá odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť se bezezbytku s námitkami znovu uplatněnými v dovolání již vypořádaly, tudíž nemohlo dojít z tohoto důvodu k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že institutu dovolání nelze využít pro opětovné namítání totožných skutečností jako v odvolání, popřípadě v předchozím řízení jenom proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Takové dovolání je pak nutno označit za zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Další uplatněnou námitkou dovolatele bylo jeho tvrzení o nedodržení principu užití trestního práva jako prostředku ultima ratio , kdy se mezi ním a poškozenou jednalo výlučně o obchodněprávní spor, který měl být řešen toliko v civilním řízení, a nikoliv jednostranným trestním postihem dovolatele.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Uplatněním shora uvedených obecných vymezení principu ultima ratio při aplikaci trestního práva na projednávaný případ, lze dospět k následujícím závěrům. Obviněný se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplnilo znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a bylo společensky škodlivé. Je třeba především poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zcela zjevně vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněného. Za situace, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (obchodněprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio do oblasti trestního práva, neboť obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž způsobil škodu velkého rozsahu ve výši 5.417.829,29 Kč, bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Výtky dovolatele ve vztahu k výroku o náhradě škody jsou nedůvodné. Již z popisu skutku vyplývá, že obviněný jako jediný jednatel za obchodní společnost PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o. jako kupující uzavřel rámcovou kupní smlouvu ze dne 1. 2. 2009 (č. l. 40) s poškozenou LIMA plast s.r.o. jako prodávající na dodávku plastových oken a dveří z profilů VEKA, přičemž přestože věděl, že společnost s ohledem na zhoršující se hospodářskou situaci nebude schopna za dodaná okna zaplatit kupní cenu, uvedl v omyl zástupce poškozené, kterým při jednáních opakovaně nepravdivě uváděl, že jím zastoupené společnosti dluží jiné subjekty, čímž v zástupcích prodávající vzbudil mylný dojem, že jim kupující uhradí v plné výši kupní ceny za dodaná okna, což ale neučinil. Poškozená řádně a včas uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 5.417.829,29 Kč (viz č. l. 330 a 1680-1682) doložením faktur specifikovaných v popisu skutku a jednotlivými objednávkami, jimiž se nalézací soud podrobně zabýval ve vztahu k výroku o vině. Podle trestního práva obviněný naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu podvodu obsaženou v ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska obchodního práva zároveň tímto jednáním přímo způsobil, že obchodní společnost PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o., jejímž jediným jednatelem byl v posuzované době, nesplnila smluvní závazek z předmětné kupní smlouvy, kterou obviněný podepsal jako jediný jednatel - statutární orgán PLASTOVÁ OKNA K. s.r.o. (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 4 Tz 72/2007, uveřejněné pod č. T 1088 sv. 45/2008 Souboru trest. rozhod. NS). Způsobená škoda je i zákonným znakem skutkové podstaty stíhaného zvlášť závažného zločinu a výše škody je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, tento soud proto ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. důvodně uložil obviněnému povinnost k náhradě škody, neboť nebyla uhrazena a jejímu uložení nebránila zákonná překážka.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu