ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1312.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1312/2015-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovoláních, která podali obvinění L. J. a O. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 9 To 191/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 20/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných L. J. a O. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 4 T 20/2014, byl obviněný L. J. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a obviněná O. M. pomocí k přečinu poškození věřitele podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, za což byli oba obvinění odsouzeni podle §222 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, a to obviněnému L. J. na zkušební dobu v trvání dvou roků a obviněné O. M. na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 9 To 191/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
Usnesení Krajského soudu v Praze napadli oba obvinění dovoláními, L. J. prostřednictvím JUDr. Jindřicha Vališe a O. M. prostřednictvím Mgr. Viktora Pavlíka. Oba směřovali své mimořádné opravné prostředky jak proti výroku o vině tak i výroku o trestu a obsah obou podání je zcela totožný.
Oba obvinění svůj mimořádný opravný prostředek opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jejich přesvědčení skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky objektivní ani subjektivní stránky přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Hlavním argumentem absence znaku objektivní stránky činu je podmínka splatnosti pohledávky věřitele B. J., jež měla být jednáním obviněných poškozena. Podle přesvědčení dovolatelů nastala splatnost pohledávky ve výši 1 300 000 Kč až dnem 31. 12. 2011, přičemž k jednání, v němž soud spatřoval citovaný trestný čin, došlo před tímto termínem. Závěr soudu druhého stupně o tom, že závazek obviněného byl splatný od nabytí právní moci rozhodnutí o schválení smíru, tedy od 27. 4. 2015, označili oba obvinění za překvapivý. Uvedená úvaha odvolacího soudu má povahu vady v hmotněprávním posouzení skutku, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soud druhého stupně totiž podle názoru dovolatelů zaměnil pojem „splnitelnost dluhu“ s pojmem „splatnost“ dluhu. Pokud soud v občanskoprávním řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem obviněného a poškozené určil obviněnému „lhůtu k plnění“ do 31. 12. 2011, stanovil tím současně i dobu splatnosti. Přitom odkázali na ustanovení §563 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v rozhodné době, a dovodili, že obviněný měl soudem určenou povinnost plnit poškozené až pevným termínem, tj. k 31. 12. 2011.
Dalším překvapivým závěrem odvolacího soudu je podle obviněných vyjádření o „stvrzenkách“ dokládajících uhrazení kupní ceny za nemovitosti, v tom smyslu, že žádným objektivním důkazem nebyla potvrzena jejich pravost. Tím došlo k porušení zásady kontradiktornosti, neboť v průběhu trestního řízení nebylo nikým zpochybňováno, že jde o pravé listiny.
V následující části svých dovolání obvinění poukázali na vady hodnocení důkazů především soudem prvního stupně, který se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s podstatnou částí výsledků dokazování, a ani odvolací soud nenapravil uvedené pochybení. Stěžejní význam pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných měly výpovědi pracovníků realitní kanceláře, s níž obviněný uzavřel smlouvu o zprostředkování prodeje svých dalších nemovitostí. Jde o důkazy, jež podporují obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že pohledávku poškozené chtěl uspokojit z prodeje dalšího nemovitého majetku. Odvolací soud se těmito konkrétními kroky obviněného sice zabýval, avšak označil je za ryze účelové jednání, jež mělo před poškozenou demonstrovat snahu k opatření prostředků na úhradu dluhu, avšak bez vážného úmyslu obviněného. Důvodem neúspěšné realizace podílů obviněného na těchto nemovitostech bylo podle dovolatelů jejich „zatížení exekucí“ samotnou poškozenou, která byla pracovníkem realitní kanceláře o zamýšleném prodeji informována.
V rozporu s důkazy je podle obviněných také tvrzení odvolacího soudu v tom smyslu, že k prodeji dalšího nemovitého majetku obviněného nedošlo ani do doby rozhodování v trestním řízení. Tuto, byť pravdivou, skutečnost totiž nelze klást k tíži obviněného, neboť poškozená nedala souhlas se zpeněžením těchto nemovitostí v rámci insolvenčního řízení obviněného.
Dovolatelé rovněž poukazovali na nesprávné hodnocení otázky fiktivnosti samotného prodeje předmětných nemovitostí označených ve výroku o vině, a odmítli úvahy soudu druhého stupně týkající se (ne)možnosti prodeje druhého domu, jehož spoluvlastnicí je J. J., a to v důsledku zatížení jejího podílu zástavním právem. Soud mj. nepravdivě tvrdí, že tento obytný dům nemá dvě samostatné bytové jednotky, což vylučují vypracované znalecké posudky. Soudy učiněná skutková zjištění jsou proto v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
Oba dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 9 To 191/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 4 T 20/2014, zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovoláním obviněných L. J. a O. M. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové. Ta má za to, že dovolatelé uplatnili své výhrady vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pojmu splatnosti důvodně.
Připomněla existenci judikatury Nejvyššího soudu, podle které je předpokladem pro dokonání přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku okolnost, aby pohledávka věřitele byla již splatná; jednání dlužníka způsobem uvedeným v citovaném ustanovení před splatností pohledávky věřitele může být pouze pokusem, případně přípravou daného přečinu. Námitky obviněných jsou proto podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství odůvodněné, neboť jejich jednání dospělo pouze do stadia pokusu přečinu poškození věřitele, resp. u obviněné O. M. účasti na něm. Konstatovala, že je třeba posoudit, do jaké míry se posuzované jednání přiblížilo k dokonání přečinu, a minimálně je podrobit konfrontaci s dosavadními právními závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky dokonaného trestného činu. Zbývající výhrady obviněných jsou podle státní zástupkyně skutkové povahy, nejsou tudíž způsobilé k přezkoumání v rámci dovolacího řízení. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 9 To 191/2015, stejně jako předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 4 T 20/2014, a soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství zaslala obviněná O. M. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Viktora Pavlíka repliku, v níž zejména odmítla označení části vlastních dovolacích argumentů za skutkové a zopakovala své námitky týkající se porušení základních práv a svobod obou obviněných ve smyslu dotčení základních postulátů spravedlivého procesu, a existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Obviněná setrvala na svém požadavku vyjádřeném v dovolání, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obou obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který předpokládá hmotněprávní vadu v posouzení skutku či v jiném právním posouzení. K jeho naplnění proto dochází v případech, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, eventuálně nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, tudíž je určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Pod uvedený dovolací důvod je možné podřadit výhrady spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, o něž soudy opřely své rozhodnutí ve věci samé, neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda se vůbec jedná o trestný čin, případně o jaký. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není však možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily důkazy, ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je pro Nejvyšší soud zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a jež odpovídá obsahu provedených důkazů.
Z tzv. skutkové věty Okresního soudu v Kladně vyplývá, že obvinění se trestné činnosti dopustili tím, že dne 7. 10. 2011 v K. v advokátní kanceláři JUDr. J. H., v úmyslu zmařit uspokojení pohledávky bývalé manželky L. J., B. J. ve výši 1 300 000 Kč, splatné nejpozději do 31. 12. 2011, představující vypořádací podíl společného jmění manželů, přesvědčil L. J. O. M., aby se podílela na zmenšení jeho majetku účelově uzavřenou kupní smlouvou ze dne 7. 10. 2011, na základě které došlo k převodu vlastnického práva k jeho nemovitému majetku, a to budově č. p. ... a stavební parcele ..., na které budova stojí, a pozemkovým parcelám č. ..., č. ... a č. ..., zapsaným na LV č. ... u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště K., pro katastrální území T., ve prospěch O. M. za kupní cenu 1 600 000 Kč, přičemž podle článku III kupní smlouvy v rozporu se skutečností měla O. M. L. J. uhradit v hotovosti kupní cenu formou pěti splátek ve výši 350 000 Kč ve dnech 5. 9., 20. 9., 29. 9., dále 10. 10. a 1. 11. 2011, k rukám L. J., ačkoli ve skutečnosti O. M. kupní cenu neuhradila, ani uhrazení uvedených splátek nebylo v jejích finančních možnostech, a ačkoli právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch O. M. nastaly ke dni 12. 10. 2011, L. J. bylo dále umožněno s nemovitostmi fakticky nakládat, a takto jednali, aby předešli uspokojení pohledávky B. J. z prodeje těchto nemovitostí, neboť na uvedenou pohledávku byla v rámci exekuce vymožena z majektu L. J. pouze částka 28 926 Kč, ve zbývající části mohla být její pohledávka uspokojena z jeho ideálního spoluvlastnického podílu na budově č. p. ... včetně pozemků st. č. ... a p. č. ... zapsaných na LV č. ... u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště S., pro katastrální území L. u S., v hodnotě 676 700 Kč, dále z prodeje spoluvlastnického podílu ve výši ¾ pozemku č. p. ... zapsaném na LV č. ... u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště S., pro katastrální území L. u S., v hodnotě 77 042 Kč, a pozemku p. č. ... zapsaného na LV č. ... u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště K., pro katastrální území S. u K., v hodnotě 19 170 Kč, čímž poškozené B. J. způsobili škodu ve výši 498 162 Kč.
Obvinění L. J. a O. M. v rámci tohoto dovolacího důvodu zpochybnili zejména znak objektivní stránky přečinu poškození věřitele, který jeho trestnost podmiňuje „splatností“ pohledávky věřitele, k jehož úmyslnému poškození musí směřovat majetkové dispozice pachatele - dlužníka. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se s tvrzeným pochybením odvolacího soudu ztotožnila zjednodušeně řečeno z toho důvodu, že k popsanému převodu nemovitého majetku obviněného L. J. na spoluobviněnou O. M. došlo před 31. 12. 2011. Teprve tímto okamžikem nastala podle obviněných i státní zástupkyně splatnost závazku, jenž na sebe obviněný převzal uzavřením smíru s B. J., resp. okamžikem, kdy nastala právní moc usnesení soudu, jímž byl tento smír mezi bývalými manželi schválen. Všichni přitom poukazovali na znění ustanovení §563 zákona č. 40/2964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) a jeho komentovaného znění, v návaznosti na ustanovení §99 odst. 3 a 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném v rozhodné době. Právní moc schváleného smíru sice nastala již dne 27. 4. 2011, avšak vzhledem k tomu, že doba splnění závazku obviněného byla určena pevným termínem, tj. dnem 31. 12. 2011, nastala splatnost až tímto datem. Státní zástupkyně argumenty dovolatelů podpořila s tím, že až poslední den roku 2011 se stal soudem schválený smír vykonatelným , tj. poté, co uplynula lhůta k plnění.
S vyslovenými právními úvahami však Nejvyšší soud nemůže souhlasit, a to z následujících důvodů.
Jak bylo již zdůrazněno, jedním z předpokladů trestnosti přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku je existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a (poškozeným) věřitelem. V projednávaném případě vznikl závazek obviněného L. J. vůči poškozené B. J. dne 27. 4. 2011 nabytím právní moci usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 10 C 163/2010, jímž byl schválen smír uzavřený mezi výše jmenovanými účastníky soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů (viz č. l. 104 trestního spisu).
Podle znění článku III. tohoto smíru se žalovaný L. J. zavázal vyplatit žalobkyni B. J. částku 1 300 000 Kč do 31. 12. 2011. Bývalí manželé se totiž dohodli, že obviněný se kromě vyjmenovaných movitých věcí stane výlučným vlastníkem nemovitostí, které byly součástí společného jmění manželů, a jedná se právě o ty pozemky a budovu, jež obviněný v říjnu téhož roku převedl na spoluobviněnou. Nabytím právní moci usnesení o schválení smíru mezi bývalými manželi tak počala běžet obviněnému lhůta k plnění povinnosti, která mu vznikla vůči B. J. Od tohoto okamžiku mohl obviněný (dlužník) splnit svůj dluh, tj. předat uvedenou peněžní částku své bývalé manželce (věřiteli), čímž by zanikl jeho závazek (dluh) ve smyslu ustanovení §559 občanského zákoníku. Datum 31. 12. 2011 představuje poslední den lhůty, po kterou, tj. v průběhu které, mohl obviněný L. J. poskytnout B. J. plnění v dohodnuté výši v úmyslu splnit svůj dluh, přičemž následkem takto projevené vůle by byl zánik jeho závazku vůči jmenované. Lhůta k plnění započala právní mocí označeného usnesení Okresního soudu v Kladně, jímž byl schválen smír uzavřený mezi účastníky tohoto řízení, běžela tedy od 27. 4. 2011 a končila dnem 31. 12. 2011. Po celou tuto dobu byl závazek obviněného tudíž splatný, svůj dluh mohl plnit kterýkoli den v průběhu uvedené lhůty a nejpozději tak měl učinit poslední den roku 2011.
K právní otázce splatnosti, kterou oba dovolatelé učinili předmětem námitky ve svých dovoláních, je tedy možné shrnout zásadní úvahy vyplývající z právní úpravy účinné v rozhodné době (nyní zejména viz ustanovení §1908 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014). Je nutné zdůraznit, že doba splnění dluhu neboli splatnost dluhu ve smyslu §563 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, se týká výlučně případů, kdy doba plnění není vůbec stanovena (srov. negativní vymezení citovaného ustanovení „není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán“). Je proto zřejmé, že pokud je splatnost stanovena dohodou, právním předpisem nebo určena v rozhodnutí pevným termínem, má tento okamžik význam z hlediska prodlení (§517 občanského zákoníku), možnosti uplatnit právo u soudu, a zejména z hlediska počátku běhu obecné promlčecí doby podle §101 téhož zákona. Je-li určena prvním a posledním dnem splnění, je dlužník povinen splnit dluh nejpozději poslední den lhůty (srov. ŠVESTKA Jiří, SPÁČIL Jiří, ŠKÁROVÁ Marta, HULMÁK Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání, Praha, 2009, s. 1655).
Dobu splatnosti je tudíž třeba rozlišovat od lhůty k plnění. Ta určuje počátek doby, v níž je dlužník oprávněn plnit. Jde o okamžik, od kterého dlužník plnit může (a věřitel nesmí plnění odmítnout).
Od výše uvedených pojmů je navíc třeba odlišit tzv. pariční lhůtu, což je v soudním rozhodnutí stanovená lhůta ke splnění uložené povinnosti (viz §160 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Jde však o lhůtu procesní, jejímž uplynutím nastává vykonatelnost rozsudku (viz §161 téhož zákona), která však nic nemění na splatnosti závazku (dluhu).
Pokud je povinnost uložena rozhodnutím soudu, lhůta stanovená v soudním rozhodnutí nenahrazuje dobu splatnosti dluhu, jak byla původně určena v právním vztahu mezi účastníky, ani ji nemění, ledaže je soudním rozhodnutím založen závazek nový. O takový případ jde v projednávané věci, kdy po vzniku nového závazku nastala jeho splatnost, jen lhůta k plnění byla určena datem o více jak osm měsíců později (srov. ŠVESTKA Jiří, SPÁČIL Jiří, ŠKÁROVÁ Marta, HULMÁK Milan a kolektiv. Občanský zákoník I, II. 2. vydání, Praha, 2009, s. 1644 až 1645).
Obvinění v rámci své argumentace o nesprávném posouzení skutku jako dokonaného trestného činu odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, jež bylo publikováno pod č. T 1014 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 38, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha. Druhá právní věta uveřejněného rozhodnutí ve stručnosti stanoví, že předpokladem dokonání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zákona je okolnost, že pohledávka věřitele, jejíž uspokojení dlužník maří, je již splatná, jinak může být jednání dlužníka uvedené v citovaném ustanovení před splatností pohledávky věřitele posouzeno jako pokus tohoto trestného činu, eventuálně příprava u kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 tohoto ustanovení. Závěry citovaného rozhodnutí lze akceptovat i při hodnocení vývojového stadia trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku, jehož se zjištěným skutkem dopustili oba dovolatelé. S poukazem na shora uvedený výklad termínu „splatnost“ závazku, resp. dluhu není právní názor vyslovený v citovaném judikátu v rozporu, určitým způsobem jej doplňuje. Především je však nutné upozornit na odlišné skutkové okolnosti obou případů, které je nutné při výkladu soudní praxe vždy zkoumat na prvním místě.
V citovaném usnesení Nejvyšší soud přezkoumával v dovolacím řízení skutek spočívající ve stručnosti v tom, že obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti s ručením omezeným v říjnu 1993 dojednal poskytnutí úvěru od banky a k jeho úhradě mělo dojít ve splátkách v pevně stanovených termínech, pro účely splácení bylo jeho povinností zajistit na příslušném bankovním účtu obchodní společnosti dostatek finančních prostředků, avšak obviněný následně v listopadu 1993, tedy ještě před určeným datem první splátky, odčerpal veškeré bankou poskytnuté finanční prostředky a použil je ve svůj prospěch. Nejvyšší soud mj. na podkladě uplatněné námitky vyslovil shora citovaný právní názor týkající se okamžiku splatnosti závazku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný jednal. V listopadu 1993 fakticky neměla banka jako poskytovatel úvěru vůči obchodní společnosti žádnou splatnou pohledávku, neboť v souladu se smluveným splátkovým kalendářem měla být první splátka úvěru zaplacena až 30. 6. 1994, do té doby měly být měsíčně spláceny pouze úroky. Za této situace považoval Nejvyšší soud za vadné posouzení stíhaného jednání obviněného jako dokonaný trestný čin podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, z důvodu chybějícího znaku objektivní stránky, tj. existence splatné pohledávky věřitele, jehož uspokojení pachatel zcela nebo částečně zmaří.
Již pouhým srovnáním těchto rozhodných skutkových okolností jsou zřejmé rozdíly obou trestních věcí týkajících se vzniku právních skutečností významných pro určení okamžiku splatnosti dluhu stíhaných pachatelů. Předmětem trestního stíhání obviněných L. J. a O. M. jsou majetkové dispozice provedené v době po vzniku povinnosti obviněného plnit dluh, tj. v průběhu lhůty k plnění. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 440/2007 obviněný odstranil majetek použitelný k uspokojení věřitele, avšak učinil tak v době, jež předcházela vzniku jeho povinnosti uhradit první splátku. Navíc je možné upozornit na určité specifické skutečnosti vzniku, resp. obsahu závazkových právních vztahů mezi bankou jako poskytovatelem úvěru a jejími klienty (právnickými či fyzickými osobami). V jejich rámci se dlužník zavazuje věřiteli splácet úvěr pravidelnými splátkami v předem stanovených termínech a současně dochází k úhradě smluvených úroků, jež jsou vypočítávány z dosud nesplacené části úvěru. Předčasné splácení bývá v takových případech dokonce nežádoucí a může být sankcionováno ze strany banky jako věřitele.
V projednávané věci je tedy nutné zdůraznit, že závazek obviněného vůči poškozené byl splatný od nabytí právní moci usnesení, kterým Okresní soud v Kladně schválil smír, jehož obsahem byl závazek obviněného vůči jeho bývalé manželce B. J. Obviněný proto mohl a měl poškozené plnit od tohoto okamžiku, přičemž až do 31. 12. 2011 mu plynula lhůta k plnění. V jejím průběhu však uzavřel se spoluobviněnou O. M. fingovanou smlouvu o převodu nemovitého majetku se záměrem znemožnit poškozené uspokojit se z takového majetku, resp. z výtěžku po jeho zpeněžení. Současně si podle skutkových zjištění musel být vědom, že po uplynutí lhůty k plnění se poškozená nebude moci zcela uspokojit ze zbývajícího majetku obviněného, který zjevně nedosahoval hodnoty zdánlivě převedených nemovitostí. Uvedený poslední den lhůty, v průběhu níž mohl (a měl) obviněný plnit svůj dluh vůči poškozené, má význam z hlediska běhu promlčecí doby, možností poškozené uplatnit nárok u soudu včetně úroků z prodlení a případného vymáhání formou exekuce.
V případě takového jednání, kdy obviněný jako dlužník činil majetkové dispozice spočívající ve zdánlivém zmenšení svého majetku, aby zabránil možnosti reálného uspokojení pohledávky věřitele z jiného majetku, a to v době, kdy již povinnost plnit nastala, jde již o dokonaný trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Obviněná O. M. poskytla spoluobviněnému součinnost jako smluvní strana fingovaného převodu nemovitostí a podle zjištění soudů tak činila se znalostí všech rozhodných skutečností významných pro trestní odpovědnost za přečin podle §222 odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za této situace byli oba obvinění správně uznáni vinnými dokonaným přečinem poškození věřitele v jeho základní skutkové podstatě, přičemž obviněná O. M. jej spáchala ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Obvinění dále shodně namítli také absenci subjektivní stránky citovaného přečinu, přičemž argumentovali vědomím obviněného o jeho dalším majetku, který bude použitelný pro uspokojení pohledávky poškozené. Na tomto místě se nabízí otázka, proč tak dosud neučinil, pokud by jeho představa o možnostech poškozené uspokojit svou pohledávku vůči obviněnému ze zbývajícího majetku byla reálná, nic mu nebránilo v jejím uskutečnění. Skutková zjištění, založená na podrobném dokazování mimo jiné též stavu a hodnotě „zbylého“ majetku obviněného L. J. však vyvrací uvedenou obhajobu obviněných. O neschopnosti obviněného plnit své splatné závazky vůči věřitelům ostatně vypovídá řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 INS 18850/2012, v němž byl zjištěn úpadek dlužníka, a tento soud schválil oddlužení L. J. usnesením ze dne 14. 12. 2012, a to formou splátkového kalendáře. Průběžná zpráva insolvenčního správce ze dne 9. 6. 2015 o stavu insolvenčního řízení, do níž mohl Nejvyšší soud nahlédnout, obsahuje mj. výši dosud neuspokojené pohledávky B. J. částkou 1 271 074 Kč k tomuto datu, přičemž dne 16. 12. 2015 soud udělil souhlas s vydáním částky 25 727,40 Kč, jež představuje výtěžek z prodeje pozemku par. č. ... v katastrálním území S. u K., zapsána LV ... Z těchto listin je zcela evidentní, že tvrzení obviněných o dalším majetku L. J., který by mohl být reálně použit k uspokojení poškozené věřitelky B. J., se nezakládá na pravdě, soudy proto správně považovaly tuto obhajobu obviněných za vyvrácenou.
Oba obvinění se v podstatě snažili prosadit vlastní verzi skutkového stavu, a to že převod nemovitostí v T. nebyl pouze fiktivní, jak dovodily soudy obou stupňů, že kupní smlouva mezi obviněnými byla uzavřena s vážnou vůlí obou stran splnit své povinnosti z ní plynoucí. Nad rámec dovolacího přezkumu je možné poukázat na stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento soud správně zdůraznil, že zejména s přihlédnutím k finančním poměrům obviněné, která v okamžiku uzavření kupní smlouvy nedisponovala potřebnými finančními prostředky a dále ke skutečnosti, že předmětné nemovitosti nebyly obviněnou jako novým vlastníkem nikdy obydleny a fakticky užívány, není možné učinit jiný závěr, než že převod nemovitostí byl účelový a fingovaný. Tyto úvahy zopakoval i soud odvolací na straně 5 svého usnesení a na základě obsahu trestního spisu se s nimi ztotožňuje i Nejvyšší soud. Ani argumentace obviněného L. J., že měl v úmyslu pohledávku poškozené uhradit z prostředků získaných plánovaným prodejem dalších nemovitostí, které byly v jeho vlastnictví, nemohly tento závěr o úmyslném jednání obviněných vyvrátit. Soudy se touto námitkou navíc již zabývaly a Okresní soud v Kladně na straně 12 odsuzujícího rozsudku výslovně zpochybnil možnost zpeněžení nemovitosti v obci L. pro její charakter, kdy obviněný nebyl jejím výhradním vlastníkem, a zejména pro zatížení exekucemi spolumajitelky svědkyně J. J., čehož si obviněný byl nepochybně vědom. Na těchto správných úvahách soudů obou stupňů nemůže ničeho změnit ani případné rozdělení domu v L. na dvě samostatné bytové jednotky, jak zdůraznil obviněný ve svém dovolání, neboť ani zjednaná realitní kancelář nezprostředkovala prodej této nemovitosti přes naléhavý zájem obviněného.
Ohledně zbylých výhrad obviněných, kterými poukazovali na procesní pochybení soudů, zejména na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, je možné připomenout, že jde o hledisko, jež využívá především Ústavní soud v rámci odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud svou judikaturou definoval v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomností může nastat porušení práva na spravedlivý proces a tedy nutnost zásahu do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. První skupinu tvoří případy tzv. „opomenutých důkazů“, kdy soudy bez potřebného vysvětlení a adekvátního odůvodnění odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, či jej naopak provedly, avšak v odůvodnění jejich rozhodnutí zhodnocen vůbec nebyl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, publikovaný pod č. 122/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a nemohou tak být podkladem skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, publikovaný pod č. 74/1999 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Případy tzv. „extrémního nesouladu“ tvoří skupinu třetí, jedná se o situace, ve kterých skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích dokazování, dochází tak k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 publikovaný pod č. 34/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal na podkladě obsahu trestního spisu, že by bylo možné postup soudů obou stupňů při provádění a následném hodnocení důkazů v posuzované trestní věci zařadit do jedné ze zmíněných skupin. Podkladem skutkových zjištění soudů byly procesně správně provedené důkazy, jejichž obsah nebyl reprodukován odlišně, soudy zohlednily všechny pro rozhodnutí významné okolnosti logickým způsobem, ani neopomenuly vypořádat se s obhajobou obviněných. Dokazování ve věci bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě a rovněž oběma obviněným bylo umožněno využít všechna jejich procesní práva.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných L. J. a O. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, kdy jejich námitky zčásti byly podřaditelné uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm.g) tr. řádu, avšak neměly žádné opodstatnění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu