ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.992.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 992/2015-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2015 o dovoláních, která podali obvinění T. N. K., a T. A. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 110/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 256/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění T. N. K. a T. A. N. byli rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 13 T 256/2014, uznáni vinnými pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za pokus tohoto zločinu byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům. Obviněnému T. N. K. byl uložen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, který se týká zajištěného řezaného tabáku. Obviněný T. A. N. byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění a v jejich neprospěch státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 110/2015, tak, že z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b) a e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněné vinnými pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku skutkem uvedeným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za to byli obvinění odsouzeni k následujícím trestům. Obviněnému T. N. K. byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl tomuto obviněnému uložen podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku též peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb, přičemž výše jedné sazby činí 500 Kč, tedy celkem ve výměře 150 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že obviněný zaplatí peněžitý trest v měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč, a to vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce se ztrátou výhody splátek, jestliže obviněný včas nezaplatí jednotlivou splátku. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dále byl tomu obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, který se týká věcí blíže označených ve výroku o tomto druhu trestu v citovaném rozsudku.
Obviněný T. A. N. byl odsouzen rozsudkem odvolacího soudu k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Tomuto obviněnému byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen také peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb s výší jedné sazby 500 Kč, tedy celkem ve výměře 150 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že obviněný zaplatí peněžitý trest v měsíčních splátkách ve výši 10 000 Kč, a to vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce se ztrátou výhody splátek, jestliže obviněný včas nezaplatí jednotlivou splátku. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, který se týká věcí blíže označených ve výroku o tomto druhu trestu v rozsudku odvolacího soudu.
Obvinění T. N. K. a T. A. N. podali prostřednictvím svých obhájců proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o obviněného T. N. K., ten s odkazem na uplatněný dovolací důvod zejména shledává tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů a v této souvislosti odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Obviněný je rovněž přesvědčen o porušení jeho práva na obhajobu v této trestní věci, neboť obhájce nemohl po provedení přípravného řízení zastupovat jeho syna. Podle názoru obviněného policejní orgán pochybil, pokud provedl prohlídku jejich motorového vozidla bez příslušného příkazu soudce. Obviněný dále namítá, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou vzniku daňové povinnosti ze zajištěného tabáku a ani nezajistily provedení jeho analýzy. Podle obviněného Celní úřad pro kraj Vysočina nebyl místně příslušným správcem daně a nebyl ani oprávněn odebírat vzorky tabáku či sdělovat údaje s odkazem na ustanovení §52 a násl. daňového řádu.
Obviněný T. A. N. v rámci uplatněného dovolacího důvodu zpochybnil především rozsah dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů a v této souvislosti odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu. Jak dále zdůraznil, policejní orgán mu neumožnil prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění dokazování, přičemž tuto procesní vadu nemohl zhojit ani úřední záznam policejního orgánu později zařazený do spisu. Popsaný postup je podle obviněného výsledkem porušení jeho práva na obhajobu. Obviněný rovněž vytkl soudům nižších stupňů, že se vůbec nezabývaly tím, zda zajištěný tabák podléhá daňové povinnosti.
Oba obvinění ve svých dovoláních navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a aby je podle §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby, anebo aby podle §265k odst. 1 a 3 tr. řádu (správně mělo být uvedeno podle §265l odst. 1 tr. řádu) přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by výslovně označili soud, jemuž má být věc přikázána.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněných neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Státní zástupce je přesvědčen, že skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu odpovídá znakům pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných, neboť je považuje za podaná z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obvinění T. N. K. a T. A. N. opírají svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obvinění T. N. K. a T. A. N. však ve svých dovoláních nevytýkají soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádějí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jimi spáchaný skutek, ani nekonkretizují, které zákonné znaky pokusu zločinu zkrácení daně,poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byli uznáni vinnými, nebyly naplněny. Jak ostatně obvinění výslovně zdůraznili, podle jejich názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti obvinění poukazují i na neprovedení některých důkazů (zejména k prokázání původu zajištěného tabáku). Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ani jiného hmotněprávního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obvinění v této souvislosti neodkázali na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Naopak, argumentují např. porušením ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu nebo rozhodnutími Ústavního soudu, která se týkají dokazování nebo jiných procesních otázek.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili obvinění T. N. K. a T. A. N., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněných, podle nichž byly některé důkazy provedeny v rozporu se zákonem, nebo nebyla dodržena určitá procesní ustanovení, a to např. ohledně způsobu prohlídky vozidla obviněných s tabákem, odběru a posouzení vzorků tabáku, postupu celního úřadu a sdělování údajů orgánům činným v trestním řízení apod. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas obviněných s hodnocením provedených důkazů či s jiným procesním postupem v daném řízení.
Totéž platí o námitce obviněných T. N. K. a T. A. N., podle které mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, resp. i mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje tzv. extrémní nesoulad. Nejvyšší soud zde odkazuje na shora uvedenou argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože ani zmíněné tvrzení obviněných neodpovídá jeho hmotněprávní povaze. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití uvedeného dovolacího důvodu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. jeho usnesením ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, v rámci které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Pokud jde o námitky obviněných T. N. K. a T. A. N., v níž vytýkají soudům nižších stupňů neprovedení některých jimi navrhovaných důkazů (zejména ohledně zjištění týkajících se zajištěného tabáku), je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak ovšem v nyní posuzované věci vyplývá mimo jiné z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 1. 2015 (viz č. l. 359 trestního spisu), obvinění nevznesli žádné návrhy na provedení dalších důkazů, přičemž soud prvního stupně dodržel ustanovení §213 odst. 1 a §214 a §215 odst. 4 tr. řádu. Nemohlo tedy dojít ani k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítli obvinění ve svých dovoláních.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k námitkám obviněných T. N. K. a T. A. N., jimiž zpochybnili zákonnost postupu policejního orgánu při zajištění práva na prostudování spisu podle §166 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud připomíná rozhodné skutečnosti vyplývající z trestního spisu. Pokud jde o obviněného T. N. K. (viz č. l. 290 trestního spisu), soud prvního stupně postupoval podle §185 tr. řádu a předběžně projednal obžalobu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. ZT 155/2014. V rámci tohoto postupu si od orgánů činných v přípravném trestním řízení vyžádal podklady, které prokazují dodržení ustanovení §166 odst. 1 tr. řádu. Z č. l. 261 trestního spisu je přitom zřejmé, že obviněný T. N. K. byl se spisem seznámen a byla mu poskytnuta přiměřená doba k jeho prostudování. Pokud jde o obviněného T. A. N., Nejvyšší soud z informací zařazených na č. l. 262 trestního spisu zjistil, že tento obviněný nevyužil svého práva prostudovat spis, ačkoli byl telefonicky vyrozuměn o takové možnosti. Jak dále vyplývá z č. l. 303 a 304 trestního spisu, obviněný T. A. N. i jeho tehdejší obhájce JUDr. Zdeněk Weig byli dne 30. 10. 2014 vyrozuměni o možnosti prostudovat spis. Ustanovení §166 tr. řádu ovšem nestanoví formu vyrozumění o uvedeném procesním úkonu, která tedy může být i ústní nebo telefonická, takže pokud policejní orgán nedoručil obviněnému vyrozumění podle citovaného ustanovení v písemné podobě, nelze to považovat za vadu řízení, jak namítl posledně jmenovaný obviněný ve svém dovolání.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění T. N. K. a T. A. N. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. 12. 2015
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu