ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1006.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1006/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2015 o dovolání, které podal obviněný J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2015, č. j. 4 To 103/2015-622, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 238/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 1. 2015, č. j. 1 T 238/2014-560 , byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, přečinem omezování domovní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se dopustil tím, že
dne 31. 7. 2014 v době kolem 22.00 hodin po předchozím požití metamfetaminu, kdy vyšetřením jemu v 04.32 hodin dne 1. 8. 2014 odebrané krve bylo zjištěno 0,395 mg/l metamfetaminu, který je podle §2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve spojení s přílohou č. 5 tohoto zákona, návykovou látkou, konkrétně psychotropní látkou zařazenou do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), vnikl, po vykopnutí vstupních dveří, do domu č. .... na ulici H. ve V., v domě šel do obývacího pokoje, kde přistoupil k M. N., (jeho bývalé přítelkyni), kterou chytil za ruku a límec od mikiny a táhl jí za sebou před dům, kdy jí řekl, že si s ní chce promluvit, když se jej ptala, kam ji táhne, tak jí řekl, ať drží hubu a jde, dále jí říkal, že buď půjde, nebo si půjde pro malou (její dceru), když jí vytáhl před dům, tak pokračovali směrem k centru města, když došli k vozidlu tovární značky Škoda Octavia, registrační značky ........, které stálo před domem č. ... na ulici H. ve V., kdy v tomto vozidle seděl na místě řidiče J. S., tak M. N. strčil do tohoto vozidla na zadní sedadlo a přisedl si k ní,
po nastoupení do vozidla řekl řidiči J. S., ať jede na dálnici a dále do R., načež mu tento odpověděl, že nikam nepojede, po tomto na něj začal křičet a z tašky, kterou měl u sebe, vytáhl pistoli černé barvy s tlumičem, kterou na něj namířil, řekl mu, aby se rozjel, dále mu říkal, že mu nic nechce udělat, po této výhružce střelnou zbraní se J. S. s vozidlem rozjel směrem k dálnici D1, kdy dále pokračoval podle instrukcí J. P. až do dvorního traktu domu č. ... na ulici N. S. v B., kde mu řekl, ať si vystoupí a když z auta vystoupil, tak rovněž vystoupil, kdy před tímto zamknul dveře na tzv. dětskou pojistku, aby nemohla vystoupit M. N., J. S. přikázal, aby si vlezl do kufru, po chvíli si to rozmyslel a přikázal mu, aby si sedl na přední sedadlo, sám si sedl na místo řidiče a s vozidlem přejel na M. náměstí v B., kde přikázal J. S., aby vystoupil, při tomto mu řekl, že auto mu nemůže nechat z důvodu, aby nevěděl, kam odchází s tím, že auto mu nechá zaparkované na K. náměstí v B. i s klíčky v zapalování a s penězi za projetou naftu,
po tomto odjel s vozidlem na ulici P. v B., kde zaparkoval a odešel s M. N., kterou již netáhl, ale stále ji sledoval, aby mu neutekla, do bytu jeho rodičů v domě č. ... na ulici P. v B., kde po ní chtěl, ať mu vše vysvětlí (jejich rozchod), říkal jí, že ji nikam neodveze, že ji zamkne do sklepa, přinutil ji sednout si do vany, kdy jí říkal, že jí tam podřeže, aby ten „bordel“ nemusel uklízet, pořád jí říkal, že pokud ho nebude poslouchat, tak již neuvidí malou (její dceru), potom jí vytáhl a posadil k počítači, kdy ji nutil, aby napsala na Facebook, že je v pořádku, že přijede, ať se do nich nikdo neplete a podobně, asi po půl hodině na její žádost svolil, že ji odveze zpět do V. za dcerou, což učinil, po příjezdu do V., kam odjel opět vozidlem tovární značky Škoda Octavia, registrační značky ......., kolem 01.50 hodin dne 1. 8. 2014 zaparkoval před domem č. ... na ulici H., kdy po zaparkování M. N. nedovolil vystoupit, oba zůstali sedět ve vozidle, její dceru S. P., jí přinesla kamarádka, než z místa odjeli, tak tam přijela hlídka Policie ČR, Obvodního oddělení policie Vyškov, policisté přistoupili k vozidlu a vyzvali jej, aby se nehýbal, na což zareagoval tak, že se s vozidlem prudce rozjel, při tomto mu však zhasl motor, ale vozidlo se stále pohybovalo z kopce vpřed, při tom křičel „všechny zabiju, pokud mě nenecháte, sedět nepůjdu“ a z místa odjel na dálnici D1 a dále pokračoval ve směru na B., cestou říkal „pokud za mnou pojedou policajti, tak ať neblikají nebo to někam narvu“ z B. poté jel směrem na R. (původně chtěl jet k rodičům M. N.), nakonec si to rozmyslel, kdy říkal, že někam pojedou a že někde zastaví, kdy nakonec zastavil někde za O. u R., kdy říkal M. N., „ať si zacpe uši, že nechce, aby tu ránu slyšela“, dále říkal, že „ví, že je to jeho konec, že ho stejně chytnou a že se nenechá zavřít“, následně jeli zase dál směrem na B.,
kdy po vjezdu do B. ve směru od Br. na ulici H. projel v době kolem 03.04 hodin dne 1. 8. 2014 kolem vozidla Policie ČR, Oddělení hlídkové služby Brno, hlídka policie (jeden z policistů) se jej snažil zastavit zřetelnými pokyny k zastavení (vzpažením pravé ruky s ukázáním levou rukou ke krajnici), na což nereagoval a stále pokračoval v jízdě, proto se hlídka Policie ČR rozjela za ním a pokusila se jej zastavit zezadu za použití majáku s nápisem STOP POLICIE spojeného s výstražným zvukovým zařízením (VRZ), na což opět nereagoval a stále pokračoval v jízdě, po chvíli jej následovalo několik policejních vozidel, kdy na ulici H. se jej jedna z hlídek Policie ČR, Oddělení hlídkové služby Brno ve složení nstržm. P. M. (velitel hlídky) a pprap. J. N. (řidič) s vozidlem tovární značky Škoda Octavia 1.6, registrační značky......, v barvách Policie ČR (stříbrná s reflexními pruhy) pokoušela v rychlosti cca 50 km/h předjet z jeho levé strany, na což reagoval tak, že svým vozidlem úmyslně najel – narazil levou stranou (bokem) vozidla, které řídil, do pravého boku služebního vozidla do míst, kde seděl na místě spolujezdce nstržm. P. M., kdy tímto manévrem vytlačil služební vozidlo Policie ČR z části mimo komunikaci (na krajnici), v důsledku čehož se policejní vozidlo muselo zařadit zpět za vozidlo, které řídil, po příjezdu ke křižovatce ul. Z. – M., kde byl postaven zátaras ze dvou služebních vozidel Policie ČR bez posádky (policistů) v barvách Policie ČR (stříbrná s reflexními pruhy), před tímto zátarasem zpomalil, avšak následně zrychlil při pokusu prorazit tento zátaras, narazil do obou služebních vozidel Policie ČR, načež byl ze strany policistů zadržen,
přičemž poškozená M. N. měla z jeho jednání obavu v tom smyslu, že mu je všechno jedno a že jí i její dceru S. P. klidně zabije, a dále výše uvedeným jednáním způsobil M. P., (majitel domu č. ... na ul. H. ve V.) poškozením vstupních dveří škodu ve výši nejméně 15.000 Kč, L. S., (majitel vozidla Škoda Octavia r. z. ......) poškozením tohoto vozidla škodu nejméně 170.000 Kč a České republice – Policii ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Brno, Kounicova 24, škodu poškozením tří služebních vozidel škodu ve výši nejméně 237.332 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 T 224/2014-43, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému L. S. částku 5.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. P. a Policie ČR, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2015, č. j. 4 To 103/2015-622 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Babíka dovolání do výroku o vině, trestu i náhradě škody, v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené rozhodnutí podle dovolatele spočívá (část IV.) na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to v té části, kdy jeho jednání bylo kvalifikováno jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovolatel namítá, že se soudy popsaného jednání nedopustil se zbraní (tato skutečnost podle něj nebyla řádně objasněna), nesprávnost právní kvalifikace však dovozuje i ve vztahu k jednání, jak je ve skutkové větě popsáno. Tvrdí, že text skutkové věty neumožňuje kvalifikovat jednání jako trestný čin vydírání spáchaný se zbraní, neboť nebylo objasněno, zda se jednalo o střelnou zbraň, hračku, případně jiný předmět (rozprašovač). Přesná specifikace zbraně je pro něho stěžejní a nezbytná se zřetelem k tomu, že žádná zbraň u něj nalezena nebyla, a ani žádný ze svědků nespecifikoval, o jakou konkrétní pistoli se jednalo. Z hlediska víceúčelového pojmu „pistole“ má za to, že právní kvalifikace jeho jednání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku není správná. Obviněný rovněž vznáší otázku, zda se mohl dopustit zločinu vydírání, resp. zda byly naplněny veškeré jeho znaky, pokud měl poškozenému J. S. říci, že mu nic nechce udělat.
V další části dovolání (část V.) namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), k němuž došlo v důsledku zamítnutí návrhu na provedení rekonstrukce podle §104d tr. ř., při které mělo být objasněno, zda poškozený J. S. mohl ze svého místa vidět, jak na něho mířil pistolí, přičemž provedení rekonstrukce mělo objasnit i protichůdné závěry (kladně se vyjadřující poškozený, negativně se vyjadřující obviněný a poškozená N.), zda na poškozené mířil zbraní či nikoli. Byl-li závěr o použití zbraně učiněn výhradě na základě svědecké výpovědi poškozeného S., měl soud provést rekonstrukci. Pokud tak neučinil, porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu nálezů Ústavního soudu (ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99).
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání nevyužila svého práva a věcně se k němu nevyjádřila. Vyslovila souhlas s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obsahem podaného dovolání jsou dvě námitky (o nesprávném právním posouzení skutku a o porušení jeho práva na spravedlivý proces), na jejichž základě se obviněný domáhá kasace napadeného rozhodnutí. Ani jedna z nich však není uplatněna způsobem, jemuž by dovolací soud mohl přisvědčit.
Jak plyne již ze shora řečeného (a jak si je ostatně vědom i sám dovolatel), Nejvyšší soud zásadně není oprávněn přezkoumávat učiněná a stabilizovaná skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy dříve ve věci jednající.
K první námitce dovolatele je proto třeba poznamenat, že je ve svém základu námitkou skutkovou, neboť obviněný závěr o nenaplnění znaku spáchání činu se zbraní buduje primárně na jiném skutkovém základě (zpochybněním samotné existence předmětu, jehož prostřednictvím měl na vůli poškozeného působit), než z jakého vyšel soud prvního stupně a na něj navazující soud odvolací. Takto uplatněná výhrada obviněného se proto s deklarovaným dovolacím důvodem zcela míjí.
Ačkoli Nejvyšší soud zcela nezapovídá své oprávnění zasáhnout v ojedinělých případech do skutkových zjištění soudů dříve ve věci rozhodujících, je oprávněn tak činit ve zcela výjimečných situacích, a to v případech tzv. extrémního nesouladu (tehdy je to jeho povinností) mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Obviněný tuto výhradu neuplatňuje a v posuzované věci by to ani nebylo na místě.
Nelze však pominout to, že obviněný (vyjma projeveného nesouhlasu se skutkovými závěry soudů) namítá nesprávnost právní kvalifikace skutku i ve vztahu k těm zjištěním, jak jsou v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena, tj. z důvodu nedostatečné specifikace předmětu, který odůvodnil užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku. V daném směru však lze odkázat na to, že i z tohoto aspektu byla důvodnost právní kvalifikaci skutku soudy nižších stupňů posuzována (viz str. 13 rozsudku soudu prvního stupně).
Argument, že se vytýkaného jednání nedopustil se zbraní, je konstantní obhajobou dovolatele již od hlavního líčení. Společně s námitkou o neprovedení rekonstrukce, ze které v dovolacím řízení vyvozuje porušení svého práva na spravedlivý proces, ji vznesl již v řízení odvolacím. Dostatečným způsobem se s oběma vypořádal již odvolací soud (str. 4-5 usnesení).
Obviněnému nelze dát za pravdu, že by skutkové zjištění, že spáchal zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se zbraní, bylo založeno výlučně na výpovědi poškozeného J. S., o jehož věrohodnosti neměly soudy nižších stupňů (osoba stojící zcela mimo vztah obviněného a poškozené M. N.) žádnou pochybnost. Jak správně (v návaznosti na prvostupňový soud) konstatuje odvolací soud, je tato verze události nepřímo podporována rovněž samotnou M. N., která uvedla, že ačkoli zbraň neviděla, slyšela, jak obviněný za pomoci vyhrožování se zbraní požaduje po poškozeném J. S. odvoz na jím určené místo. Závěr o existenci zbraně při činu užité podporuje i výpověď Z. S. ml., jehož se obviněný zeptal, zda chce vidět jeho zbraň. Rovněž vyjádření ve skutkové větě výroku o vině ( „nakonec zastavil někde za O. u R., kdy říkal M. N., „ať si zacpe uši, že nechce, aby tu ránu slyšela“ ), založené na výpovědi M. N. svědčí o tom, že obviněný po celou dobu svého jednání měl zbraň při sobě.
Námitka obviněného o nedůvodnosti užití kvalifikované skutkové podstaty za situace, kdy nebylo postaveno na jisto, o jakou (střelnou) zbraň se jednalo, je zcela nedůvodná. Je tomu tak proto, co již vyjádřil ve svém rozsudku soud prvního stupně ( „… spáchal takový čin se zbraní – blíže nezjištěnou pistolí s tlumičem, kdy za zbraň je v souladu s §118 trestního zákoníku považováno cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším...“ ). Uvedený soud správně vyšel z toho, že zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku se nerozumí pouze zbraň v technickém smyslu (např. střelná zbraň), nýbrž jakýkoli předmět, který je způsobilý přivodit zranění a za pomoci kterého je možné učinit útok proti tělu důraznějším. Trestný čin podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku je spáchán se zbraní, pokud pachatel užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k takovému účelu má u sebe (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 1754).
Důvodnost právního posouzení skutku jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku nikterak nezpochybňuje poukaz obviněného na to, že měl poškozenému říci, že mu nic udělat nechce. Skutková zjištění soudu totiž jasně vyjadřují, že i přes takové prohlášení, jenž je součástí skutkových zjištění ( „…dále mu říkal, že mu nic nechce udělat…“ ), se poškozený podrobil vůli obviněného z důvodu jím realizovaných výhrůžek ( „…načež mu tento odpověděl, že nikam nepojede, po tomto na něj začal křičet a z tašky, kterou měl u sebe, vytáhl pistoli černé barvy s tlumičem, kterou na něj namířil, řekl mu, aby se rozjel […], po této výhružce střelnou zbraní se J. S. s vozidlem rozjel [….] J. S. přikázal, aby si vlezl do kufru, po chvíli si to rozmyslel a přikázal mu, aby si sedl na přední sedadlo …“ ). O důvodnosti užití zákonných znaků jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, a spáchal takový čin se zbraní ve vztahu k poškozenému J. S. nevznikají pochybnosti.
Lze uzavřít, že námitku nesprávného právního posouzení skutku, kterou obviněný brojil vůči posouzení svého jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, uplatnil tento zjevně neopodstatněně.
Druhou námitkou, kterou obviněný vznesl a prostřednictvím které vytýká porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny, je skutečnost, že soud neprovedl obhajobou navrhovanou rekonstrukci. Tato námitka neodpovídá věcnému zaměření dovolacího důvodu, v jehož rámci ji obviněný uplatnil, neboť směřuje proti rozsahu provedeného dokazování. I přesto lze doplnit, že rekonstrukce se podle §104b tr. ř. provádí tehdy, pokud má být obnovením situace a okolností, za nichž byl čin spáchán, prověřena výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci. Vzhledem k tomu, že taková situace nenastala a v průběhu řízení nevyvstala pochybnost o věrohodnosti svědeckých výpovědí, ze kterých soud prvního stupně při utváření skutkových zjištění vycházel, byl i tento důkazní návrh zamítnut.
Nelze proto přisvědčit obviněnému, že by neprovedením rekonstrukce došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť neprovedením rekonstrukce nemohlo dojít k zásahu do ústavního práva obviněného. Zbývá doplnit, že posuzovaná situace nedosahuje ani intenzity tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno." Za daného stavu věci proto nelze hovořit o této situaci, neboť odvolací soud se s důkazním návrhem obhajoby zabýval, shledal však, že provedení rekonstrukce není z hlediska přijetí závěru o správnosti a úplnosti skutkových zjištění nezbytné, a proto takový důkazní návrh pro jeho nadbytečnost zamítl (srov. 5 usnesení).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. září 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil