ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1050.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1050/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2015 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 To 30/2015-288, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 8/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 To 30/2015-288.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 11. 2014, č. j. 14 T 8/2014-249, byla obviněná uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §147 odst. 2 tr. zákoníku za použití §68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč (tj. 200 denních sazeb po 100 Kč) a pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále soud uložil obviněné podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku a o povinnosti obviněné k náhradě škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém rozhodoval soud druhého stupně – Krajský soud v Hradci Králové. Tento soud svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 To 30/2015-288, z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 11. 2014, č. j. 14 T 8/2014-249, v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ji podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč (tj. 100 denních sazeb po 100 Kč) a pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. O povinnosti obviněné k náhradě škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 To 30/2015-288, podal nejvyšší stání zástupce (dále také jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněné s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném mimořádném opravném prostředku dovolatel nejprve rekapituloval řízení před soudem prvního stupně, následně řízení před soudem druhého stupně na základě odvolání obviněné. V další části svého dovolání poukazuje nejvyšší státní zástupce na to, že ani soud druhého stupně ve svém rozsudku nezpochybnil, že obviněná porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vyplývající z ustanovení §22 odst. 1 tohoto zákona. V příčinné souvislosti s porušením této důležité povinnosti pak došlo u poškozeného R. V. ke zranění, které bylo posouzeno jako těžká újma na zdraví. Dovolatel poukazuje na správné a výstižné konstatování soudu prvního stupně v jeho rozsudku k primární příčině dopravní nehody. Dále poukazuje na to, že jediným důvodem, proč soud druhého stupně posoudil jednání obviněné pouze podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, byl poukaz na „údajnou obecnou zásadu hmotného práva, z níž má vyplývat, že bylo-li vedle nedbalostního jednání pachatele přečinu proti životu a zdraví příčinnou vzniku protiprávního následku také jednání poškozené osoby, lze tuto okolnost vyjádřit v právní kvalifikaci skutku tím, že se posoudí jen podle základní skutkové podstaty, a nikoli podle přísněji trestné kvalifikované skutkové podstaty příslušného přečinu proti životu a zdraví“. Státní zástupce vzhledem k tomu, že uvedená argumentace nebyla v rozhodnutí soudu druhého stupně blíže vysvětlena, poukázal na dřívější úpravu provedenou v §88 odst. 1 tr. zák., kdy bylo uvedeného materiálního korektivu využíváno v případech „výrazného spoluzavinění poškozeného“. Dovolatel dále argumentuje právní úpravou platnou od 1. 1. 2010, která vylučuje aplikaci materiálního korektivu. Pokud soud hodlal zohlednit spoluzavinění poškozeného, mohl tak učinit podle nejvyššího státního zástupce např. uplatněním ustanovení §58 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná ve svém vyjádření podaném prostřednictvím obhájce vyslovila nesouhlas se závěry, které ve svém dovolání vyjádřil nejvyšší státní zástupce. Poukazuje dále na skutečnost, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a není určeno k revizi skutkových zjištění za situace, kdy soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Předně musí Nejvyšší soud uvést, že tvrzení obviněné, že „dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy I. a II. stupně k přezkoumávání jím provedených dokazování“ nezpochybňuje, avšak uvedená argumentace nedopadá na primární námitku dovolatele, že skutek, jak byl soudem druhého stupně zjištěn, byl nesprávně právně posouzen. Obviněná byla uznána vinnou, že „dne 9. 6. 2013 ve 14.50 hodin jako řidička osobního automobilu zn. Ford Fiesta RZ ... na křižovatce v obci V. P. při jízdě po vedlejší komunikaci od firmy M. K. M. označené dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě“ vjela do křižovatky s hlavní silnicí ulice N. v době, kdy z levé strany přijížděl rychlostí 60 km/hod. motocykl zn. Yamaha RZ ..., řízený R. V., nar. ..., přičemž v důsledku střetu vozidel a pádu na vozovku utrpěl R. V. zlomeninu stehenní kosti s posunem a naštípnutím levé holenní kosti a pro tato zranění se musel podrobit operaci a do 15. 8. 2013 v chůzi používat berle a v pracovní neschopnosti byl do 16. 10. 2013“. Uvedené skutkové zjištění se stalo podkladem pro odsouzení obviněné jak soudem prvního stupně podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tak soudem odvolacím, neboť ten, oproti soudu prvního stupně, který rychlost motocyklu řízeného poškozeným definoval jako „rychlost nejpravděpodobněji okolo 60 km/h“, uvedl, že motocyklista „přijížděl rychlostí 60 km/h“. K žádné jiné změně ve skutkovém zjištění nedošlo. Sám soud druhého stupně na straně 3 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu se zákonem a „nelze mu nic vytknout a na tomto podkladě pak prvoinstanční soud vyvodil skutková zjištění, která jsou správná a odpovídají zákonu“. Soudu prvního stupně však vytkl, že správně zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval, neboť nezohlednil „i spoluzavinění poškozeného na následku“. Z uvedeného konstatování je tedy zřejmé, že námitky nejvyššího státního zástupce nejsou námitkami, které mají sloužit „k revizi skutkových zjištění“, jak se snaží přesvědčit Nejvyšší soud obviněná ve svém vyjádření k dovolání, neboť dovolatel svůj závěr nebuduje na odlišných skutkových zjištěních.
V souvislosti s velmi strohou argumentací soudu druhého stupně k použité právní kvalifikaci, že „zmíněný postup soudu I. stupně je však nesprávný s poukazem na obecnou zásadu hmotného práva, ze které vyplývá, že bylo-li vedle nedbalostního jednání pachatele přečinu proti životu a zdraví příčinou vzniku protiprávního následku také jednání poškozené osoby, lze tuto okolnost vyjádřit v právní kvalifikaci skutku tím, že se posoudí jen podle základní skutkové podstaty, a nikoli podle přísněji trestné kvalifikované skutkové podstaty příslušného přečinu proti životu a zdraví“ , je potřebné uvést následující .
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému způsobí z nedbalosti těžkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Oproti tomu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku (str. 2-4) v návaznosti hodnocení provedených důkazů jednak rozvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že obviněná porušila důležitou povinnost vyplývající pro ni ze zákona, jednak se vyjádřil ke zranění, které utrpěl poškozený při předmětné dopravní nehodě a na základě jakých skutečností toto vykazuje znaky těžké újmy na zdraví.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s argumentací dovolatele, že soud druhého stupně nijak nezpochybnil závěr soudu prvního stupně, že v jednání obviněné je nezbytné spatřovat porušení důležité povinnosti uložené jí zákonem o provozu na pozemních komunikacích (§22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě“ nebo „Stůj dej přednost v jízdě“ musí dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci).
Jak již bylo shora uvedeno, jediným důvodem, pro který soud druhého stupně posoudil jednání obviněné podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, byl odkaz na obecnou zásadu hmotného práva, ze které vyplývá, že bylo-li vedle nedbalostního jednání pachatele přečinu proti životu a zdraví příčinou vzniku protiprávního následku také jednání poškozené osoby, lze tuto okolnost vyjádřit v právní kvalifikaci skutku tím, že se posoudí jen podle základní skutkové podstaty, a nikoli podle přísněji trestné kvalifikované skutkové podstaty příslušného přečinu proti životu a zdraví“. Vzhledem k tomu, že soud druhého stupně tento závěr blíže nerozvedl a neodkázal ani na žádné rozhodnutí publikované např. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, komentáři k trestnímu zákoníku, případně na jinou literaturu, nelze učinit poznatek, zda vycházel z přístupu, který soudy v aplikační praxi realizovaly ve vztahu k předchozí právní úpravě obsažené v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., či zda tak činí na základě řešení vztahu příčinného, konkrétně otázky gradace příčinné souvislosti.
Pokud jde o variantu prvou, je nezbytné připomenout, že úprava obsažená v zák. č. 140/1061 Sb. vycházela z materiálního pojetí trestného činu a že užití materiálního korektivu, který bylo možno aplikovat za účinnosti označeného zákona již v tomto pojetí nepřichází v úvahu při aplikaci trestního zákoníku vycházejícího z formálního pojetí trestného činu. Poznamenat však lze, že i za účinnosti trestního zákona bylo ustanovení §88 odst. 1, coby prostředku modifikace právní odpovědnosti pachatele trestného činu, využíváno jen v případech výrazného kauzálního spoluzavinění poškozeného, přičemž takovým rozhodně není překročení nejvyšší povolené rychlosti poškozeným o pouhých 10 km/h (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1411/2006).
Argumentaci použité soudem druhého stupně k jím zvolené právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se nejvíce blíží rozhodnutí č. R 25/1987 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že skutečnost, že poškozený značnou měrou spoluzavinil dopravní nehodu může vést k závěru, že není splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby, přestože obviněný formálně porušil důležitou povinnost uloženou podle zákona. Citované rozhodnutí, přijaté v době, kdy se uplatňovalo materiální pojetí trestného činu, reagovalo na situaci, kdy „poškozený značnou měrou spoluzavinil dopravní nehodu“. Uvedené pojetí však bylo opuštěno přijetím zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, které v intencích formálního pojetí definovalo pojem trestného činu v §13 tr. zákoníku. Z uvedeného plyne, že při aplikaci stávajícího trestního zákoníku zcela v jeho duchu, (výše uvedeného rozhodnutí) postupovat nelze.
Toto konstatování však neznamená, že by spoluzavinění poškozeného, je-li opravdu (nikoli měrou nepodstatnou) kauzální pro vznik trestně právního následku, nemohlo být zohledněno při aplikaci ustanovení trestního zákoníku již ve výroku o vině pachatele trestného činu. Dané řešení poskytuje správné vyhodnocení skutkových okolností konkrétně posuzované věci skrze tzv. gradaci příčinné souvislosti (v daném směru viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015).
Pochybení, které dovolací soud shledává v právních úvahách odvolacího soudu, spočívá právě v tom, že soud druhého stupně se otázkou příčinného vztahu, a tudíž významem jednání poškozeného z hlediska vzniku dopravní nehody, resp. zdravotního následku, který mu byl v důsledku úrazového děje takto (i podle zjištění odvolacího soudu obviněno přivozen), zaobíral zcela nedostatečně a dospěl k závěru, který nelze akceptovat.
Soud druhého stupně při změně právního posouzení (i podle něj správně zjištěného) skutku vyšel v podstatě z toho, že nalézací soud konstatuje blíže nerozvedené spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody. Vytkl mu totiž, že „skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně… po právní stránce nesprávně posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to přesto, že i on sám v odůvodnění svého rozhodnutí v rámci úvah o trestu při jeho volbě a výši a dále v rámci adhezního výroku v těchto údajně zohlednil i spoluzavinění poškozeného na následku“.
Z rozsudku soudu prvního stupně přitom plyne, že tento soud věnoval dostatečnou pozornost řádnému zjištění skutkového stavu věci. Je to patrno nejen z výpovědí zaznamenaných v rámci hlavního líčení, ale také z vypracovaného doplňku znaleckého posudku, který reagoval na podklady uplatněné obhajobou v posudku znalce Ing. Málka. Soudem prvního stupně bylo správně konstatováno porušení povinnosti vyplývající z ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, obviněnou M. K. Ta jako řidička přijížděla na křižovatku po vedlejší komunikaci označené dopravní značkou „Stůj, dej přednost v jízdě!“, přičemž nesplnila jí zákonem uloženou povinnost, když porušila jedno z nejdůležitějších ustanovení upravující chování řidiče na pozemní komunikaci zaměřené na předcházení vzniku kolizních situací. V provozu umístěná dopravní značka „Stůj, dej přednost v jízdě!“ měla obviněné signalizovat, že přijíždí do prostoru, kde je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost provozu vozidel na hlavní komunikaci. Sama obviněná uváděla, že vyjížděla z místa, kde výjezd byl komplikovaný (výhledu vlevo, odkud přijel poškozený a kam odbočovala, vadí rodinný dům). Již tato skutečnost, kterou obviněná připouští, signalizuje, že v daném případě bylo nutno, aby si obviněná počínala velmi opatrně (dopravní situaci a přehlednost jednoznačně prokazuje pořízená fotodokumentace). Přehlédnuta rovněž nemohla zůstat výpověď projíždějících cyklistů o způsobu najíždění obviněné do křižovatky (č. l. 3 rozsudku soudu I. stupně).
Dovodil-li za této situace odvolací soud, že na vzniku dopravní nehody se podílel svým jednáním i sám poškozený, jehož spoluzavinění shledává, pak nedostatečně vyhodnotil zejména následující skutečnosti, které jako poznatky technického charakteru z provedeného dokazování vyplynuly. Zpracovaný doplněk znaleckého posudku totiž přinesl poznatek, že (bod 4, list 54) „…neplatí tak hodnoty výchozí rychlosti pohybu motocyklu uvedené ve znaleckém posudku předloženém obhajobou“ , jakož i poznatek, že „v době rozhodné pro vznik dopravní nehody se (pozn. obviněná) nedívala do směru, odkud přijížděl motocykl a právě uvedenou skutečnost lze z technického hlediska považovat za příčinu vzniku dopravní nehody“ . Z tohoto posudku rovněž vyplývá poznatek, že „řidička automobilu ještě před svým vjetím do vozovky hlavní silnice měla možnost spatřit v přímém výhledu motocyklistu“ .
Odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak nevyložil, jakým způsobem za takto zjištěného stavu přispěl měrou kauzální ke vzniku dopravní nehody svým jednáním poškozený. Poukázat lze na to, že dle odborného posouzení jednání obou řidičů by ke vzniku dopravní nehody v situaci správné reakce obviněné nedošlo ani tehdy, pokud by se poškozený pohyboval rychlostí téměř 80 km/hod (podrobněji str. 57 doplňku posudku). Za tohoto stavu věci, kdy bez náležitého zdůvodnění lze stěží dovozovat spoluzavinění poškozeného v rozsahu, který dovodil ve svém rozsudku soud druhého stupně, nelze akceptovat právní řešení odvolacího soudu spočívající v redukci rozsahu trestní odpovědnosti obviněné do podoby její viny „toliko“ základní skutkovou podstatou trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
S ohledem na shora uvedené pochybení soudu druhého stupně, pro které nemůže jeho rozsudek obstát, bylo postupováno podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2015, č. j. 11 To 30/2015-288, byl zrušen stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soudu druhého stupně byla věc po zrušení přikázána k novému projednání a rozhodnutí v intencích ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu