ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1072.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1072/2015-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2015 o dovoláních, která podali obvinění M. B. , B. Š. , a M. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 332/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 17/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. B., B. Š. a M. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 5. 2014, sp. zn. 3 T 17/2012, byli obvinění M. B., B. Š. a M. S. uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do dne 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Uvedeného trestného činu se jmenovaní obvinění podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „po vzájemné domluvě nejprve M. S. dne 2. 10. 2009 telefonicky a následně dne 3. 11. 2009 M. B. a B. Š. písemně oznámili společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 6, Evropská 136, jako škodní událost, že B. Š. měla dne 30. 9. 2009 v odpoledních hodinách při řízení vozidla zn. BMW X83/3.0 D, registrační značky …, VIN: …, způsobit mezi obcemi S. a V. dopravní nehodu se škodou na pravé přední části tohoto vozidla tak, že v důsledku vyhýbání se protijedoucímu nákladnímu vozidlu sjela na krajnici a vozidlem narazila do betonového předmětu, ačkoli jim bylo známo, že k dopravní nehodě fakticky došlo v důsledku úmyslného vyjetí vozidla mimo komunikaci a jeho úmyslného najetí do betonového mostku a ačkoli byli srozuměni s tím, že v důsledku tohoto nepravdivého popisu nehodového děje bude M. B. neprávem vyplaceno pojistné plnění vázané na vznik škody na vozidle podle pojistných smluv, které M. B. sjednala se společností UNIQA pojišťovna, a. s., a to podle smlouvy č. … ze dne 5. 10. 2007 (havarijní pojištění) a smlouvy č. … ze dne 9. 10. 2007 (pojištění rozdílu mezi pořizovací cenou vozidla a pojistným plněním z havarijního pojištění), načež po likvidaci údajné pojistné události vedené pod č. …, … a … byla M. B. na její účet vedený u společnosti Československá obchodní banka, a. s., vyplacena částka celkem 769 447 Kč, z toho dne 25. 11. 2009 částka 500 217 Kč za škodu na vozidle, dne 15. 1. 2010 částka 132 340 Kč jako záloha na krytí rozdílu mezi pořizovací cenou vozidla a pojistným plněním z havarijního pojištění a dne 31. 3. 2010 částka 89 390 Kč jako doplatek tohoto rozdílu a částka 47 500 Kč za zapůjčení náhradního vozidla, čímž společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., způsobili škodu ve výši celkem 769 447 Kč“ .
Za tento trestný čin byli obvinění M. B., B. Š. a M. S. odsouzeni (každý) podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon jim byl podle §58 odst. 1a §59 odst. 1tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla všem jmenovaným obviněným uložena též povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo všem jmenovaným obviněným uloženo společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené UNIQA pojišťovně, a. s., IČ: 49240480, se sídlem Evropská 136, Praha 6 částku 781 207 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 781 207 Kč od 10. 4. 2012 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená UNIQA pojišťovna, a. s., IČ: 49240480, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 332/2014, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 332/2014, podali dovolání všichni obvinění , a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněné M. B. a B. Š. pak uplatnily též důvod dovolaní uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Obviněné M. B. a B. Š. podaly dovolání společně, a to prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Frommera.
Obviněná M. B. spatřovala nesprávné právní posouzení skutku v tom, že skutek popsaný ve skutkové části odsuzujícího rozsudku není trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a to jednak pro absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu (jednání pachatele musí spočívat v úmyslném nepravdivém oznámení škodní události), a jednak pro absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu, pokud se týká naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 4 písm. b) daného ustanovení. Krajský soud se podle názoru obhajoby k námitce ohledně subjektivní stránky (u obou obviněných) vůbec nevyjádřil, přesto, že obhajoba v dovolání uvedla celou řadu skutečností a argumentů.
Stran naplnění subjektivní stránky daného trestného činu obviněná M. B. konstatovala, že pokud je vedle verze obžaloby ve věci stejně možná a pravděpodobná verze obviněných (podle jejího názoru existují ve věci tři možné varianty skutkového děje, z nichž jedna je ta, že se skutek stal jak tvrdí obžaloba, přičemž ona o tom nevěděla, stejně jako je možné, že se skutek stal, jak tvrdí obhajoba) a dalšími důkazy již není možné objasnit, která z verzí je věrohodnější, nelze obviněné s ohledem na zásadu in dubio pro reo uznat vinnými.
Stran její vědomosti o nepravdivosti vzniku havárie automobilu BMW rozdílně od úvah a argumentace soudu prvního stupně dovodila, že pravděpodobnější verzí se jeví, že by pachatel celou věc zorganizoval a provedl tak, aby u svých rodinných příslušníků eliminoval riziko trestního stíhání.
Za vadu odvolacím soudem neodstraněnou (avšak které si byl tento soud vědom) považovaly obě obviněné rozporná skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně skutečnosti, kdo automobil BMW řídil v okamžiku nárazu a popisu skutku ve skutkové větě. Obviněné dále připomněly obsah svého odvolání a s odkazem na znění §6 tr. zák. zdůraznily, že v okamžiku spáchání skutku, ve kterém je spatřován předmětný trestný čin, naprosto chybí jejich vědomost o tom, jaká by mohla být škoda, natož aby zde bylo zavinění ve formě nedbalosti na způsobení následku v podobě značné škody. Z tohoto důvodu pak nelze ani jednu z nich uznat vinou spácháním trestného činu (pojistného podvodu podle §250a tr. zák.) v kvalifikované skutkové podstatě, ale maximálně podle odstavce prvního.
Obviněná B. Š. nad výše uvedené samostatně poznamenala, že ona sama neobdržela pojistné plnění. Je tedy podle jejího názoru zcela nelogické, aby byla do případu „zatáhnuta“, pokud by se nehodový děj nestal tak, jak jej nahlásila Policii ČR a následně pojišťovně. Pochybnosti o tom, že skutečně řídila předmětný automobil, spolu s faktem, že pokud by vše bylo pojistným podvodem, nic by z toho neměla a pouze se vystavila riziku trestního stíhání, naopak podle jejího přesvědčení svědčí pro to, že se skutek nestal tak, jak je vyjádřen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Spolu s tím dovodila, že tyto pochybnosti by pak měly jít ku prospěchu, nikoli k tíži oběma obviněným.
Podle názoru obou obviněných došlo v posuzovaném případě k prokazování viny obviněných skrze vyvracení jejich obhajoby, což však není předmětem trestního řízení. „Manuálem tohoto trestního řízení“ se pro dopravní policii v rámci šetření dané havárie stalo vyvrácení každého slova z vyjádření B. Š., což zcela zřejmě svědčí o nedostatku relevantních důkazů prokazujících verzi obžaloby. Obviněná B. Š. buď řídila vozidlo BMW a spáchala s ním nehodu sama a bez předchozí domluvy s kýmkoli anebo vozidlo vůbec neřídila a pouze nahlásila dopravní nehodu, jakoby vozidlo řídila. Ze závěrů dokazování však plyne, že se nehoda stala, stala se na daném místě, a podle okresního soudu se stala úmyslným vyjetím ze silnice a nárazem do mostku. Obviněná B. Š. uvedla, že strhla řízení a tedy úmyslným jednáním vyjela ze silnice a následně narazila do mostku, zde již ale podle jejich slov nelze hovořit o úmyslu při najetí do mostku, neboť k posouzení jejího zavinění chybí jak její vyjádření, tak jiné důkazy, kterými by tento její vnitřní duševní stav mohl být osvědčen. Její zavinění pak nelze prokázat ani znaleckým posudkem.
Dále obviněná B. Š. namítla, že shora popsaný skutek není ve vztahu k ní trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a to jednak pro absenci subjektivní stránky trestného činu jako takového (úmyslného nepravdivého oznámení škodní události), jednak pro absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu pokud se týká naplnění jeho kvalifikované skutkové podstaty. Zopakovala okolnosti, důvody a způsob její jízdy ústící do nehody, upozornila na závěry práce Ing. M. a podotkla, že nelze nijak prokázat, co bylo příčinou natočení volantu s následkem vyjetí mimo vozovku kromě jejího popisu. Poukázala také na odborná vyjádření a znalecké posudky založené ve spise, z nichž je podle ní evidentní obrovský rozptyl variant, a z toho vyplývající objektivní existence pochybností, jak se nehoda stala.
Podle obou obviněných tak zůstává sporným pouze zavinění při naražení do betonového mostku, kdy však neexistuje důkaz o tom, že by obviněná B. Š. do mostku úmyslně narazila a rovněž tak neexistuje důkaz, že by úmyslně narazila do mostku v úmyslu spáchat pojistný podvod.
S tvrzením o nerespektování zásady in dubio pro reo a s tím, že soudy vedly proces svévolně v rozporu s touto zásadou nikoli k prokázání obžaloby a tedy viny, ale k vyvrácení obhajoby, dále obviněné vyvodily závěr, že jsou v jejich případě dány podmínky pro možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkového základu napadeného rozhodnutí, a to z důvodu existence extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když zejména skutkové závěry ohledně jízdy B. Š. a úmyslu všech obviněných nebyly učiněny na základě provedených důkazů a nejedná se tak o výsledek dokazování, ale o subjektivní úvahy nalézacího soudu, podpořené soudem odvolacím. I nesprávně ustálený skutkový děj pak neměl být podle jejich slov kvalifikován jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. buď vůbec, anebo alespoň co se týče kvalifikované skutkové podstaty v odst. 4 písm. b) tohoto zákonného ustanovení.
S ohledem na výše uvedené obě obviněné navrhly, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 332/2014, dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněné M. B. a B. Š. zprošťují obžaloby, eventuelně, aby po zrušení při úpravě skutkové věty uznal dovolatelku B. Š. vinnou toliko spácháním trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák.
Obviněný M. S. v úvodu svého dovolání podaného prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala zopakoval dosavadní průběh řízení a s odkazem na odůvodnění předcházejícího zrušovacího usnesení odvolacího soudu uvedl, že pokyny odvolacího soudu nebyly soudem prvého stupně dodrženy. Zdůraznil, že tuto skutečnost nereflektoval ani odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Obviněný se neztotožnil ani se skutkovými zjištěními soudu promítnutými v tzv. skutkové větě, neboť tyto podle jeho názoru nevyplývají z provedeného dokazování. Podle jeho přesvědčení došlo k nesprávné právní kvalifikaci, a to zejména v otázce zavinění a výše škody. Akcentoval, že se uvedeného přečinu nemohl dopustit, když on sám vůbec nebyl subjektem, kterému by náleželo plnění z pojistné smlouvy (nebyl jejím účastníkem) a ani do procesu uplatnění nároku z pojistné smlouvy nevstoupil takovým způsobem, že by se na uplatnění nároku podílel. Na základě toho shledal, že nemůže být subjektem shora specifikovaného přečinu, a to jak v pozici pachatele, tak ani spolupachatele. Z důkazů ve věci provedených podle něj není zřejmé, z čeho soud zjistil jeho spolupachatelství, tedy v čem spočívalo společné jednání a jak dovodil společný úmysl. Soudy ve věci činné se podle jeho názoru vůbec nezabývaly dokazováním subjektivní stránky, resp. tím, v čem spatřovaly jeho spolupachatelství, nesplnily podmínky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., neboť jejich rozhodnutí vykazují znaky libovůle, obsahují značné množství spekulací a teprve na základě takto učiněných zjištění, jež nevycházejí ze skutkového děje, staví najisto vinu všech obviněných. Za nedostatečné označil dovozování jeho viny z jeho minulosti a ze spekulací o tom, že obviněná B. Š. nehodu nezinscenovala, čili tak učinil on. Přitom zdůraznil, že soud prvého stupně opomněl uvést, z čeho při takovém závěru vycházel, když jeho zavinění nelze z důkazů ve věci provedených vůbec dovodit. Tuto vadu považoval za natolik zásadní a významnou, že podle něho založila vadnost rozhodnutí soudů obou stupňů. V této souvislosti upozornil také na absenci motivu, který by ho vedl k jednání, jež je popsáno ve skutkové větě. Jeho role v průběhu událostí spočívala pouze v tom, že pojišťovně telefonicky vznik škody nahlásil, neboť se na místo dostavil. Dále již nikde nefiguruje ani nevystupuje a není tak podle něj zřejmé, z jakých konkrétních, ať již přímých nebo nepřímých důkazů, je dovozeno jeho spolupachatelství.
Vedle takto uplatněné námitky obviněný s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 6 Tdo 335/2009, vyjádřil výhrady vůči zjišťované výši škody s tím, že škodou je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl. Dále uvedl, že závěry posledního revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu obsahují také právní závěry – znalecký ústav se vyjadřoval k subjektivní stránce jednání řidičky. Tato skutečnost je pak v rozporu s §107 odst. 1 tr. ř., podle kterého znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Soud prvního stupně tyto závěry bez dalšího převzal, aniž by takové skutečnosti vyplývaly z jiných ve věci provedených důkazů, a postavil na nich závěr o vině B. Š. Shora naznačená pochybení označil za rezignaci soudu na vlastní hodnocení důkazů, vyúsťující také v opomenutí toho, že k nehodě skutečně došlo (jak vyplývalo také z revizního znaleckého posudku). Tento závěr považoval obviněný za zásadní, neboť soud prvního stupně vycházel z toho, že nehoda se na místě nestala, a že k poškození vozidla došlo jiným, nezjištěným způsobem.
S ohledem na výše uvedené obviněný M. S. uzavřel, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 332/2014, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K těmto dovoláním se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co krátce popsal obsah jednotlivých dovolání, shrnul, že všichni obvinění nesouhlasí jak se skutkovými zjištěními, tak i s právním hodnocením těchto zjištění. V obecné rovině konstatoval, že tvrzeným dovolacím důvodem by mohla být nesprávná realizace důkazního řízení spočívající v extrémním rozporu či nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním, jak namítly obviněné M. B. a B. Š. Uvedl, že tyto obviněné ve svém podání sdělují velké množství námitek proti skutkovým zjištěním, avšak s obecným závěrem, že v extrémním rozporu jsou prakticky všechny důkazy se všemi hlavními skutkovými zjištěními. Z jejich obsahu tak podle názoru státního zástupce není možné zjistit, jaké konkrétní rozpory mezi jakými konkrétními důkazy a konkrétními skutkovými zjištěními obě obviněné shledávají. V této souvislosti upozornil, že Nejvyšší soud především není povolán k tomu, aby za obviněné domýšlel jejich dovolací argumentaci. Podle jeho přesvědčení je v předmětné věci zřejmé, že nalézací i odvolací soud provedené důkazy velmi pečlivě hodnotily a zejména logicky odůvodnily veškerá skutková zjištění. Za zásadní přitom považoval prokázání toho, že se ve skutečnosti nejednalo o pojistnou událost a že vůbec nemělo být vyplaceno jakékoliv pojistné plnění. K tabulce v závěru bodu III. dovolání obviněných M. B. a B. Š. poznamenal, že se zde pokoušejí zastřít rozdíly mezi váhou a významem různých odborných názorů na otázku, zda se jednalo o pojistnou událost. Proti jednotnému názoru všech (ostatních) znalců či jiných odborných osob stojí osamocený názor znalce obhajoby a dvě konstatování správních orgánů, které neměly zapotřebí blíže zkoumat motivy řidiče havarovaného vozidla. Následně zdůraznil, že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní. V této části tak bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř. Pokud obviněné v bodu IV. svého dovolání namítaly nesprávné právní posouzení skutku, neuvedly k tomu žádnou bližší argumentaci. Proto se k této námitce vyjádřil jen stručně tak, že právní posouzení považuje za správné. V této části jejich dovolání označil za zjevně neopodstatněné.
K části dovolání obviněného M. S. týkající se skutkových zjištění, státní zástupce odkázal na své, shora uvedené, vyjádření k dovoláním obviněných M. B. a B. Š. O pojistnou událost se podle něj nejednalo, a proto označil za bezpředmětné úvahy o vyplacení jakéhokoliv plnění. Oponoval také námitce, že soud neuvedl důkaz, na jehož základě dospěl k závěru, že nehodu zinscenoval tento obviněný. Soud naopak dospěl k tomuto závěru zcela logicky na základě konkrétních důkazů, které velmi pečlivě a podrobně vyhodnotil. Na tomto místě státní zástupce poznamenal, že všichni obvinění předkládají své vlastní varianty skutkového stavu, které nemají oporu v provedených důkazech. Dovolání podatele bylo tedy podle státního zástupce v této části podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř.
Pokud obviněný M. S. napadl právní posouzení skutku, neboť pojistné plnění mu nenáleželo, s jeho námitkami nesouhlasil. Znakem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. totiž není přijetí pojistného plnění a postačuje jen způsobení škody na cizím majetku. Pokud vznikla taková škoda vyplacením pojistného plnění, není podstatné, které osobě bylo toto plnění vyplaceno a není tedy ani zapotřebí, aby bylo vyplaceno pachateli. V této části tak jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené všemi třemi obviněnými dílem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné.
Vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech tří obviněných odmítl. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 9 To 332/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci druhá, obviněnými M. B. a B. Š. uplatněná, alternativa důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněna být nemohla, neboť konkrétní dovolací argumentace těchto obviněných dílem žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. věcně neodpovídala, dílem šlo o argumentaci zjevně neopodstatněnou (k tomu viz níže). Pro úplnost lze dodat, že nepřicházelo v úvahu ani naplnění první alternativy, jelikož Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných M. B., B. Š. a M. S. v převažující části směřují právě do oblasti procesní a skutkové. Všichni obvinění soudům nižších stupňů vytýkají nesprávné hodnocení provedených důkazů (především oponují závěrům vyvozeným soudy ze znaleckých posudků, obviněný M. S. pak shledal pochybení soudů také v tom, že rezignovaly na vlastní hodnocení důkazů , když přijaly právní závěry znaleckého ústavu učiněné v rozporu s ustanovením §107 odst. 1 tr. ř.) a vadná skutková zjištění ( skutek se nestal tak, jak je popsán ve skutkové větě , skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplývají ). Obviněný M. S. se pak vymezuje také vůči výši způsobené škody a odůvodnění napadených rozhodnutí. Obviněné M. B. a B. Š. nadto soudům ve věci činným vytýkají nerespektování zásady in dubio pro reo a vadné vedení procesu (nikoli k prokázání obžaloby, ale k vyvracení obhajoby), existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když zejména skutkové závěry ohledně jízdy B. Š. a úmyslu všech obviněných nebyly učiněny na základě provedených důkazů a nejedná se tak podle nich o výsledek dokazování, ale o subjektivní úvahy nalézacího soudu, podpořené soudem odvolacím. Převážně až z těchto procesních a skutkových námitek (sekundárně) obvinění dovozují, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Takto ovšem nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti (primárně) spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 a §125 odst. 1 tr. ř., resp. 134 odst. 2 tr. ř., u obviněných M. B. a B. Š. pak navíc v §2 odst. 2 tr. ř., u obviněného M. S. v §107 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad rámec uvedeného je na místě doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán ani extrémní nesoulad. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Taková situace přes výhrady obviněných nenastala. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména soudu prvního stupně) je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), a k jakým závěrům dospěly. Nezávadně se přitom při absenci výpovědi obviněných vypořádaly s provedenými důkazy, zejména se znaleckým posudkem znaleckého ústavu DEKRA Automobil, a.s. v kontextu dalších vypracovaných znaleckých posudků z oboru doprava, a to včetně revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty Jana Pernera. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že přes výhrady obviněných nelze konstatovat, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů neměly oporu v provedených důkazech. Činí-li za této situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a právě či především z toho vyvozují vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud obviněné M. B. a B. Š. v postupu soudů ve věci činných shledaly také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Obvinění M. B., B. Š. a M. S. uplatnili námitky rovněž vůči právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu věci jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. pro absenci zavinění, obviněný M. S. dále uvedl, že ani nemohl být subjektem předmětného trestného činu, neboť nebyl subjektem, kterému by náleželo plnění z pojistné smlouvy (nebyl jejím účastníkem) a ani do procesu uplatnění nároku z pojistné smlouvy nevstoupil takovým způsobem, že by se na uplatnění nároku podílel (pouze pojišťovně telefonicky nahlásil vznik škody). Tyto námitky bylo možno pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit.
K této argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnosti.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že skutková zjištění je třeba při jejich právním posouzení hodnotit komplexně a nelze vytrhávat ze souvislostí toliko některé okolnosti či okolnost jedinou.
Dále je na místě uvést, že trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
V základním skutkové podstatě jde o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Pokud jde o zavinění u následku v podobě způsobení značné škody, postačí ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. nedbalost. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, [§5 písm. a) tr. zák.], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.].
V návaznosti na to je třeba zdůraznit skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž po vzájemné domluvě nejprve obviněný M. S. telefonicky a následně obviněné M. B. a B. Š. písemně oznámili poškozené obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., jako škodní událost, že B. Š. měla dne 30. 9. 2009 v odpoledních hodinách při řízení vozidla zn. BMW X3/3.0 D, způsobit dopravní nehodu se škodou na pravé přední části tohoto vozidla tak, že v důsledku vyhýbání se protijedoucímu nákladnímu vozidlu sjela na krajnici a vozidlem narazila do betonového předmětu, a to ačkoli jim bylo známo, že k dopravní nehodě fakticky došlo v důsledku úmyslného vyjetí vozidla mimo komunikaci a jeho úmyslného najetí do betonového mostku a ačkoli byli srozuměni s tím, že v důsledku tohoto nepravdivého popisu nehodového děje bude M. B. neprávem vyplaceno pojistné plnění vázané na vznik škody na vozidle, načež po likvidaci údajné pojistné události byla M. B. na její účet vyplacena částka celkem 769 447 Kč .
K tomu soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 30 až 32 mimo jiné podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností a souvisejících okolností dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že všichni obvinění jednoznačně znali pravdu, věděli, že ve skutečnosti k dopravní „nehodě“ způsobem jimi všemi postupně shodně popsaným nedošlo . Nadto také dodal, že „Hlavou celé projednávané trestné činnosti byl právě obžalovaný M. S., přičemž obě obžalované se ovšem k trestnímu jednání zcela vědomě a úmyslně propůjčily a s obžalovaným na pojistném podvodu kooperovaly.“ Odvolací soud pak závěrům soudu prvního stupně přisvědčil.
Rozvedené skutečnosti dostatečně zřetelně a jednoznačně svědčí o tom, že jednání všech obviněných bylo zjevně úmyslné, protiprávní, přičemž mělo podvodný charakter. Všichni obvinění při uplatnění nároku na plnění z pojistných smluv uvedli nepravdivé údaje (údaje, jež měly z hlediska poskytnutí pojistného plnění naprosto zásadní charakter). Takto naplnili základní skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu ve smyslu §250a odst. 1 tr. zák. Dlužno dodat, že učiněná skutková zjištění nepřipouštějí jiný závěr, než že u obviněných bylo v tomto směru dáno úmyslné zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
K námitkám obviněných stran zavinění k výši způsobené škody naplňující znak značné škody, Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti. Především konstatuje, že se jednalo o nahlášení pojistné události, a tedy uplatnění nároku na plnění z pojistných smluv k výše specifikovanému automobilu, jehož vysoká hodnota (cena) musela být všem obviněným zcela zřejmá (nehledě na fakt, že podle kupní smlouvy ze dne 3. 9. 2007 šlo o automobil v ceně 1 380 000 Kč, je třeba považovat za notorietu, že vozidla značky BMW jsou obecně považována za vozidla drahá). V souvislosti s tím je pak možno za notorietu označit i skutečnost, že i zdánlivě bagatelní poškození takového vozidla s sebou nese vysoké náklady na jeho opravu, a tím i, je-li takové vozidlo pojištěno havarijně, příp. jiným typem pojistné smlouvy, adekvátně vysoké pojistné plnění. Obviněným tak muselo být zřejmé a museli být přinejmenším srozuměni s tím, že s nepravdivým oznámením škodní události bude spojeno vyplacení vysokého pojistného plnění.
Ostatně skutkové okolnosti zjištěné soudy ve svém komplexu vyjadřují také skutečnost, že všichni obvinění byli srozuměni s tím, že na základě úmyslného uvedení nepravdivých údajů o dopravní „nehodě“ bude, což se také stalo, vyplaceno pojistné plnění vázané na vznik škody na vozidle.
Zejména je ovšem zapotřebí v daných souvislostech zdůraznit zjištění, že se obviněná M. B. za situace, kdy jí již byla vyplacena částka v celkové výši 769 447 Kč, domáhala vyplacení doplatku ve výši 369 670 Kč. Tato skutečnost v kontextu zjištění o společném jednání obviněných prokazuje jejich úmyslné zavinění i ve vztahu ke znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 4 písm. b) tr. zák. v podobě způsobení značné škody.
K námitce obviněného M. S. stran výše způsobené škody postačí pouze stručně poznamenat, že v daném případě bylo třeba považovat za škodu celé vyplacené pojistné plnění, jelikož podle zjištění soudů nižších stupňů k dopravní „nehodě“, resp. k nárazu vozidla BMW do betonového mostku, jímž bylo poškozeno, ve skutečnosti došlo v důsledku úmyslného jednání řidiče, a nárok na vyplacení pojistného plnění tak vůbec nevznikl (to ostatně ve svém rozhodnutí správně konstatoval již soud prvního stupně).
Dále je na místě, to k námitkám obviněného M. S. stran subjektu trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. zdůraznit, že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli. Může to být především kterýkoli z účastníků pojistné smlouvy, může to však být i jiná osoba, která uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo zamlčela podstatné údaje v souvislosti se sjednáváním pojistné smlouvy či při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy. Jestliže si tedy jmenovaný obviněný počínal shora popsaným způsobem, pak jednal jako pachatel předmětného trestného činu bez ohledu na to, že nebyl účastníkem výše specifikovaných pojistných smluv, ani mu nenáleželo plnění z nich (je nepochybné, že v daném případě byl uplatňován nárok na plnění z těchto smluv, a právě při tomto uplatnění nároku na pojistné plnění obviněný uvedl nepravdivé údaje).
Na tomto místě je dále vhodné připomenout, že podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.
V návaznosti na to lze stručně uzavřít, že skutková zjištění soudů nižších stupňů tak, jak byla shora zmíněna, vyjadřují nejen společné jednání všech obviněných, ale rovněž úmysl k tomu směřující a všechny rozhodné okolnosti pokrývající.
Skutečnost, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřily určitou pochybnost o tom, zda v rozhodné době byla řidičkou uvedeného vozidla obviněná B. Š., je pro posouzení věci nerozhodná, neboť podstatné je, jak ostatně plyne z těchto rozhodnutí, že se společně s dalšími obviněnými dopustila shora popsaného jednání spočívající stručně řečeno v tom, že při uplatnění nároku na plnění z citovaných pojistných smluv také ona uvedla nepravdivé údaje.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněných M. B., B. Š. a M. S. žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu