ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1100.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1100/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. října 2015 o dovolání, které podal obviněný V. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2015, č. j. 12 To 2/2015-207, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2014, č. j. 5 T 8/2014-158 , byl obviněný V. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
po předchozím příslibu P. P., ....., že by byl schopen zprostředkovat prodej odcizeného osobního motorového vozidla, a poté, co jej P. P. dne 13. 6. 2013 kolem 03:00 hodin telefonicky vyrozuměl, že má odcizené vozidlo k dispozici, od P. P. téhož dne kolem 03:30 hodin převzal osobní motorové vozidlo VW Passat CC, r. z. ....., černé barvy, VIN: ....., které P. P. společně s L. S., ...., bezprostředně předtím odcizil z domu č. p. .. v obci N., za což byli odsouzeni rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 6 T 219/2013, a toto vozidlo zaparkoval na pozemku s chatou č. .... v chatové osadě Č. D. v H. K., který patří jeho matce paní L. H., ....., přičemž věděl, že se jedná o vozidlo získané krádeží.
Obviněný byl za uvedené jednání odsouzen podle §214 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a matka obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. 12 To 2/2015-207 , jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Seiferta dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištěný skutek podle dovolatele nebylo možno podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť došlo k vadnému posouzení skutkových okolností případu majících význam pro naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu podílnictví.
Dovolatel namítá, že důkazy, o něž se soudy opřely, nejsou způsobilé k vyvrácení jeho obhajoby. Soud prvního stupně vycházel pouze z domněnek a spekulací, neboť mohl-li se (podle soudů) obviněný domnívat, že automobil není P., mohlo se jednat pouze o nedbalostní trestný čin podle §215 tr. zákoníku.
Skutkové posouzení je podle obviněného zcela nesprávné. Provedenými důkazy nebyla potvrzena domněnka obžaloby, že věděl o tom, že se jedná o vozidlo získané krádeží. Nikdo ani nepotvrdil, že by se nabízel k sehnání kupce předmětného vozidla. Soudy pochybily, pokud jeho jednání, spočívající ve faktickém přijetí osobního vozu od známého do úschovy v dobré víře, že se jedná o vozidlo v jeho vlastnictví či legálním držení, posoudily jako trestný čin. Zopakoval, že žádný přímý ani nepřímý důkaz nesvědčí o tom, že by věděl, že se jedná o automobil pocházející z trestné činnosti.
Postup soudů (patrně míněny jimi vyjádřené skutkové závěry) je tak podle dovolatele v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Obviněným je namítán „jasný nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními“ , soudům je vytýkáno, že „postavily odsuzující rozsudek nikoliv na jasných skutkových zjištěních, ale fakticky na dojmu, který v nich obžalovaný vzbuzoval“.
V další části dovolání zdůraznil požadavek úmyslného zavinění, které vyžaduje ustanovení §214 tr. zákoníku, a s oporou o nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 a ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 připomenul problematiku přezkumu skutkových otázek v rámci dovolacího řízení.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. a §265k tr. ř. tak, že napadené rozhodnutí zruší a případně podle §265m tr. ř. ve věci sám rozhodne tak, že obviněného zprostí (obžaloby).
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 28. 8. 2015, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Obviněný sice uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevznesl však žádnou výhradu, kterou by bylo lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Obviněným zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S poukazem na tento důvod dovolání se v zásadě nelze domáhat revize skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů (tj. soud prvního, resp. druhého stupně), pokud jsou takového charakteru a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní závěry právní. Nejvyššímu soudu totiž zásadně – s výjimkou případu, kdy rozhodnutí je zatíženo vadou tzv. extrémního nesouladu mezi závěry právními s vykonanými skutkovými zjištěními v jeho výkladu Ústavním soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09) – nepřísluší hodnotit a přezkoumávat skutkový stav, k němuž ve věci dříve dospěly soudy nižších stupňů. Jejich skutkovými zjištěními je při posuzování důvodnosti dovolání, opírajícího se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vázán.
Námitky koncipované obviněným v jeho dovolání míří výlučně do oblasti skutkových zjištění. Byť se dovolatel svojí argumentací snaží zpochybnit naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, činí tak výhradně cestou polemiky se skutkovými závěry vyvozenými soudem prvního stupně, potažmo soudem odvolacím. Tuto skutečnost konec konců dokládá obviněný sám tím, že napadá „vadné posouzení skutkových okolností případu“. Na jejich odlišném hodnocení (skrze prosazování vlastní skutkové verze) se domáhá změny právní kvalifikace svého jednání, a to – s ohledem na učiněný návrh – na jednání právem dovolené, tj. beztrestné [usuzovat lze, že při akceptaci skutkového závěru o převzetí vozidla, se domáhá zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. že zjištěný skutek není trestným činem], případně na jednání, které by bylo kvalifikováno v podobě mírnějšího trestného činu podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku.
Takto formulované (skutkové) výhrady obviněného se ovšem míjí s obsahovým zaměřením zvoleného dovolacího důvodu. Ten je určen k nápravě nesprávné hmotně právní subsumpce učiněných skutkových zjištění pod příslušná zákonná ustanovení. Současně je nezbytné konstatovat, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné ani pod jiný dovolací důvod upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Z tohoto hlediska lze mimořádný opravný prostředek obviněného hodnotit jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
Domáhá-li se obviněný přezkoumání skutkových zjištění námitkou v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními, nelze takovému požadavku vyhovět. Jím napadená rozhodnutí totiž takovou vadou zatížena nejsou. O obviněným tvrzený rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Závěry obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání nevykazující znaky žádného trestného činu, event. v krajním případě toliko jako trestný čin podílnictví z nedbalosti podle §215 tr. zákoníku, nelze akceptovat. Obviněný sám ve svém mimořádném opravném prostředku nerozvádí a nekonkretizuje, které skutečnosti by měly svědčit o nedbalostní formě jeho zavinění. Ve své dovolací argumentaci podsouvá soudům závěr ( „pokud by soudy vycházely z toho, že se obviněný mohl domnívat, že auto není P.“ ), který neučinily, zpochybňuje jejich hodnocení důkazů, a to i způsobem, který neodráží realitu, jež je v rozhodnutích soudů nižších stupňů vyjádřena. Příkladem je tvrzení, že „obviněný nelhal ani ve věci svého trvalého bydliště (které je odlišné od bydliště, ve kterém žije s matkou a bratrem), ani ve věci maturity, kdy soud prvního stupně nařídil hlavní líčení dva dny před jeho ústní maturitní zkouškou“ . Při zhodnocení věrohodnosti údajů obviněného totiž soud prvního stupně netvrdil, že by obviněný uváděl nepravdu stran údaje o trvalém bydlišti (míněno adrese, na níž je evidován), nýbrž stran svého faktického pobytu [ „- od zapírání svého faktického bydliště v chatové oblasti Č. d., u nějž až po opakovaných dotazech připustil, že tam po odstěhování z adresy E. B. .... bydlí (podle něj cca 5 let, což je vyvráceno zprávou Magistrátu Města Hradec Králové, dle níž na dřívější adrese E. B. .... v H. K. ke konci března 2003 p. H. zanikl nájem k bytu)“ ]. Stejně tak uvedený soud vyšel z toho, že ohledně termínu maturitní zkoušky „prostřednictvím obhájce sděloval, že maturuje dne 30. 4. 2014“ , což zcela odpovídá omluvě, která je založena na č. l. 102 ( „… žádám o odročení jednání, které je nařízeno na zítřejší den, tj. 30. 4. 2014 od 13.00 hodin. Důvodem žádosti je, že obžalovaný zítřejšího dne maturuje…“ ).
Podstatu dovolání obviněného tvoří pokračující polemika s tím, jak věc po stránce skutkové a právní uzavřely soudy nižších stupňů. Činí tak však způsobem, která neposouvá věc do roviny porušení jeho základních práv, která by mohla procesní zásah dovolacího soudu odůvodnit. Pokud obviněný zhodnocení odvolacího soudu, který stran způsobu jeho výslechu soudem prvního stupně namítané skutečnosti neshledal, označuje „ pouze za dohad“ , poté odhlíží od toho, že protokol o hlavním líčení (č. l. 84-86) neobsahuje žádnou výhradu či námitku obhajoby vůči postupu soudu, které by za situace, že by výslech probíhal způsobem odporujícím zákonným ustanovením, bylo nezbytné očekávat, byl-li tomuto výslechu přítomen na plnou moc zvolený obhájce obviněného.
Obviněný soudu nevyčítá nic, co by svědčilo o tom, že jeho hodnocení odporuje požadavku §2 odst. 6 tr. ř. Nenamítá, že by některá podstatná skutečnost, resp. pro rozhodnutí významný důkaz, byly opomenuty, či neprovedeny, ač by byly navrženy, apod. Tvrdí „toliko“, že okruh nepřímých důkazů, na jehož základě dospěl soud prvního stupně k závěru o jeho vině, neprokazuje v rozsudku vyjádřená skutková zjištění. Touto námitkou se však již zaobíral soud odvolací (str. 3-4 usnesení), jenž se k ní vyslovil způsobem, který dovolací soud plně akceptuje. Pokud na základě přímého kontaktu s obviněným a svědky učinil nalézací soud své závěry stran zhodnocení využitelnosti jejich údajů pro svá skutková zjištění, učinil tak plně v rámci oprávnění svěřeného mu ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., dle něhož orgány činné v trestním řízení (tedy i soud) hodnotí důkazy „podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu“. Odporovalo by zásadě bezprostřednosti, pokud by dovolací soud měl – toliko na podkladě spisového materiálu a námitek obviněného – dovozovat jiné hodnotící závěry.
Námitky, které obviněný do svého dovolání vtělil, nejsou způsobilé přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Dovolateli totiž nelze přisvědčit v jeho hodnocení, že by se skutkové závěry soudů nižších stupňů, potažmo jejich závěry právní ocitly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
Obiter dictum lze dodat, že obviněnému by bylo lze přisvědčit v jeho hodnocení, že soudy užitá právní kvalifikace neodráží znaky skutkové podstaty zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, avšak nikoli ve smyslu jeho argumentace a prezentovaných závěrů, nýbrž ve smyslu možnosti přísnějšího právního posouzení jeho činu (skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně). Ze skutkového zjištění „po předchozím příslibu P. P., ....., že by byl schopen zprostředkovat prodej odcizeného osobního motorového vozidla… převzal osobní motorové vozidlo“ spojeného se závěrem, že tento prodej hodlal uskutečnit, totiž vyplývá, že participace obviněného na činu nabyla toliko podoby podílnictví, jak uzavřely soudy nižších stupňů, nýbrž podoby účastenství na činu v užším smyslu (stricto sensu), coby pomoci ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Důvodnost takové právní kvalifikace (alternativa pomoci vyjádřená znakem „slibem přispět po trestném činu“ ) se nabízela z poznatku, že pachatelé trestného činu krádeže (ve věci obviněného slyšení svědci P. P. a L. S.), kteří vozidlo poškozeného L. P. odcizili, toto ihned dopravili obviněnému, jak ostatně plyne i ze svědecké výpovědi L. S.. Zjevně tak již před jeho odcizením počítali s tímto řešením. Příslib obviněného vozidlo odebrat (což po činu i realizoval) a zajistit jeho prodej tak má povahu psychické pomoci usnadňující hlavním pachatelům spáchání trestného činu při vědomí jeho slibu přispět po činu.
Uvedené konstatování má shora označený charakter (obiter dictum) proto, že na podkladě dovolání podaného obviněným uvedená změna právní kvalifikace skutku nemůže být provedena, neboť by se jednalo o změnu v neprospěch obviněného (účastenství na činu v užším smyslu, které je přísněji trestné), jež je možná jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného (§265p odst. 1 tr. ř.).
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu