ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1198.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1198/2015-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2015 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, č. j. 4 To 151/2015-203, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 21/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, č. j. 4 To 151/2015-203, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 T 21/2015-180, kterým byl obviněný J. J. (dále jen obviněný, či dovolatel) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2015, č. j. 4 To 151/2015-203, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění výše uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že si „nalézací soud nesprávně vyhodnotil, že osoba poškozené H. H. , není k jeho osobě osobou blízkou tak, jak má na mysli §125 tr. zákona“. Ve vztahu k této námitce argumentuje tím, že jejich vztah byl obdobný vztahu rodinnému a existenci dle jeho názoru reálně existujícího vztahu popisuje pod bodem III. ad 1), kde chronologicky popisuje setkání s poškozenou v roce 2010, přes společné soužití, dobu, kdy nastoupil do VTOS. Sám vztah s poškozenou hodnotí jako „divoký“ tzv. „italského stylu“, kdy poškozená má sklony k alkoholu, je snadno ovlivnitelná a v kombinaci s výbušnou povahou odsouzeného byl těmito jejich vlastnostmi utvářen jejich vztah. V další části dovolání pod bodem III. ad 2) odkazuje na jednotlivé části výpovědi poškozené u hlavního líčení s tím, že soudu vytýká, že vzhledem k chování poškozené před soudem měl s touto „více pracovat“, neboť např. ze slov, která obviněná před soudem pronesla, je podle jeho mínění závěr soudu, že nejde o osoby blízké, předčasný. Vzhledem k tomu, že poškozená nechápala obsah poučení, které se jí před soudem dostalo, považuje obviněný závěr nalézacího soudu ohledně „citového vztahu mezi odsouzeným a poškozenou a tím osobu blízkou“, za předčasný. Vyjádření poškozené u hlavního líčení považuje za rozporuplné, nejednoznačné a zmatené, a lze z něj dovodit dva protichůdné závěry. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno stanovisko nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z veškeré argumentace obviněného je nepochybné, že tento soudům vytýká nikoli nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale primárně vytýká nesprávné hodnotící úvahy soudu prvního stupně, které na základě výpovědi poškozené u hlavního líčení vyústily v závěr (se kterým se ztotožnil i soud druhého stupně), že mezi obviněným a poškozenou neexistoval vztah předpokládaný ustanovením §163 tr. ř. I přes shora uvedené však Nejvyšší soud považuje za vhodné k argumentaci obviněného uvést následující.
Nejvyšší soud v předmětné trestní věci v souvislosti s obsahem podaného dovolání považuje za nutné odkázat na znění §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., které lze v rámci dovolání uplatnit za situace, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Kdy je trestní stíhání nepřípustné stanoví trestní řád v ustanovení §11 tr. ř. Mezi případy nepřípustnosti trestního stíhání patří i situace, „kdy trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět“ – viz §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Hovoří-li ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. o souhlasu poškozeného, je pak nutno také zmínit znění §163 tr. ř., které vymezuje okruh trestných činů, jejichž pachatele lze stíhat se souhlasem poškozeného. Mezi trestnými činy v tomto ustanovení uvedenými je také trestný čin podle §353 tr. zákoníku – nebezpečné vyhrožování. „Trestní stíhání pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď podle §100 odst. 2 tr. ř., pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit. Vzhledem k tomu, že ve svém dovolání odkazuje obviněný také na ustanovení §125 tr. zákoníku s argumentací, že mezi ním a poškozenou v době, kdy se dopustil jednání, pro které byl následně odsouzen, existoval citový vztah, bylo dle něj nutno dovodit, že jde o osoby blízké. K tomu je vhodné uvést, že „Takové jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném jsou osobami blízkými jen za předpokladu, že mezi nimi existuje i vztah citový , který zákon charakterizuje kvalitativně tak, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Je proto nutné v každém individuálním případě zkoumat, zdali zde takový citový vztah je či není. Takový vztah může být především mezi osobami sešvagřenými , snoubenci , mezi druhem a družkou , mezi bratranci a sestřenicemi , strýcem či tetou a synovcem či neteří , mezi osobami vychovanými ve společné domácnosti apod., ale může být též založen na tom, že jedna osoba druhé v minulosti zachránila život. Sexuální vztah mezi osobami nemusí nutně znamenat vztah citový (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 1344 s.).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 3) poukazuje na okolnosti, které provázely soužití obviněného a poškozené. Je konstatováno, že po návratu obviněného z výkonu trestu odnětí svobody se poškozená k němu nastěhovala, avšak po čase (asi měsíci po 27. 8. 2014) zjistila, že s obviněným je něco v nepořádku. Od poloviny října s ním již nevedla sexuální život a v tu dobu jej přestala brát jako druha, brala ho jako kamaráda. Vzhledem k tomu, že obdobnou námitku jako v dovolání uplatnil obviněný rovněž v řízení před soudem druhého stupně, je potřebné zmínit, že Krajský soud v Brně se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a konstatoval, že obviněná byla řádně poučena v přípravném řízení i u hlavního líčení a prohlásila, že „vše skončilo a vypovídat bude“. Obviněný sám i v podaném dovolání zmiňuje shodné skutečnosti, jak uvedla poškozená, že společně žili do 6. 1. 2013, kdy nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, ze kterého se vrátil 14. 8. 2014, do týdne začali spolu bydlet, jejich „vztah byl vždycky divoký“ a zmiňuje svoji výbušnou povahu (rovněž poukazuje na negativa v chování poškozené). V souvislosti s výpovědí obviněného a jeho námitkami a výpovědí poškozené je potřebné ve vztahu k výše uvedeným zákonným ustanovením uvést, že poškozená byla v přípravném řízení poučena a uvedla, že obviněného za svého druha nepovažuje, a to přibližně od poloviny října roku 2014 s ohledem na chování obviněného, ze kterého měla strach (na skutečnosti, které poškozená k chování obviněného uváděla, odkázal ve svém rozsudku soud prvního stupně (např. výpověď svědkyně K. G. , ale i svědků, kteří vypovídali ve prospěch obviněného, neboť i ti vesměs zmiňují, že se obviněný umí rozčílit). Uvedené skutečnosti tedy potvrzují výpověď poškozené z přípravného řízení ohledně soužití obviněného a poškozené a vedou k logickému závěru, který učinila poškozená do protokolu v přípravném řízení, kdy již konstatovala, že mezi oběma – obviněným a poškozenou – vztah, který by měl zákonem požadovanou kvalitu a umožňoval hovořit o vztahu osob blízkých, neexistoval. Je sice pravdou, jak v rámci svého dovolání uvádí obviněný, že výpověď poškozené u hlavního líčení vykazuje nesoustředěnost, ale i z této výpovědi vyplynulo, že také u hlavního líčení uvedla, „vztah k odsouzenému skončil, je konec“. Na uvedeném zjištění soudů, že poškozená obviněného nepovažovala za svého druha od poloviny října 2014 tj. již před jednáním, pro které byl v předmětné trestní věci obviněný odsouzen (sexuálně spolu nežili, bála se jeho chování, upozorňovala na chování obviněného a předala lístek s žádostí volat na policii – viz svědkyně G. ) nemůže ničeho změnit ani nesoustředěná výpověď poškozené u hlavního líčení v té části, kdy na dotaz uváděla, že „nechci mu ublížit, ani sobě, ani jemu“, či „já bych to docela ráda stáhla zpátky“, neboť uvedené konstatování v žádném případě neneguje závěry soudů, že se nejednalo o „vztah dvou blízkých osob“ ve smyslu zákona, kdy újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, neboť z výpovědi poškozené je nepochybné, že vztah druha a družky byl poškozenou zavržen a neexistoval v době rozhodné a citový vztah kvalitativně vyjádřený tak, že by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, zde není rovněž naplněn, neboť poškozená mj. již v přípravném řízení uvedla, že se nacházela v nelehké životní situaci, špatně vycházela se svými rodiči, neměla prostředky na vlastní bydlení, a proto také s obviněným obnovila společné soužití (již v minulosti byl obviněným vůči poškozené a blízkým členům rodiny spáchán násilný trestný čin). Stěží lze akceptovat závěr vyjádřený obviněným, že jde o vztah osob blízkých s existujícím citovým vztahem (připustit lze citový vztah v počátcích obnovení společného soužití), nikoli však již po polovině října 2014, kdy z výpovědi poškozené mj. také vyplynulo, že s poškozeným nežije v partnerském vztahu a pouze u něj bydlí, odejít od něj však nechce, nikoli z důvodu citových vazeb, ale kvůli obavám o život a zdraví své a její rodiny.
Pokud obviněný v rámci svých námitek tedy zpochybňuje nedostatky v hodnocení důkazů k prokázání aplikovatelnosti §163 tr. ř. (resp. §100 odst. 2 tr. ř.) a nesprávné vyhodnocení znaku „osoby blízké“, pak je Nejvyšší soud toho názoru, že jde o námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy uvedené námitky byly předmětem hodnotících úvah soudu prvního i druhého stupně a tyto soudy se s nimi zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Odmítnuto by bylo i za situace, kdyby námitky uváděné obviněným byly uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz vyjádření Nejvyššího soudu shora). Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu