ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1343.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1343/2015-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2015 o dovolání, které podali obvinění A. B. , N. H. a M. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014, č. j. 47 T 2/2014-1017 , byli obviněný A. B., N. H. a M. M. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se společně se spoluobviněným M. L. dopustili tím, že
společným jednáním v úmyslu se obohatit ke škodě vlastníka nemovitostí Ing. J. K., s vědomím, že jednají bez vědomí a souhlasu vlastníka nemovitostí Ing. J. K., neoprávněně převedli vlastnictví k nemovitostem prostřednictvím padělané darovací smlouvy, a to budovu č. p. ... na pozemku parcelní č. .... a dále pozemky parcelní č. ..., ..., ..., ...., ...., ...., zapsané do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, v katastrálním území L., LV ...., jejichž zákonným vlastníkem je Ing. J. K., tím způsobem, že nejprve v přesně nezjištěné době října 2012 požádal obviněný N. H. obviněného M. L., aby sehnal nějakou osobu, na kterou by mohl převést nemovitost v P., a když M. L. zajistil, přes další neztotožněnou osobu známou jako I., obviněného M. M., sešel se M. L. dne 11. 10. 2012 s N. H. a A. B. v P. na Z., kde A. B. z pokynu N. H. předal M. L. darovací smlouvu ze dne 11. 10. 2012, v níž byl jako dárce uveden Ing. J. K., jehož úředně ověřený padělaný podpis byl blíže nezjištěným způsobem na smlouvu připojen a jako obdarovaný v ní byl uveden právě M. M., a dále mu dal peníze na kolky a na ověření podpisů a zároveň A. B. na základě pokynu N. H. poučil M. L., jak má M. M. postupovat při podání návrhu na vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, načež téhož dne M. L. odvezl M. M., který si nejprve na poště nechal ověřit svůj podpis na uvedené darovací smlouvě, na Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, kde M. M. v doprovodu strýce L. F. D. alias „K.“, který je k budově úřadu doprovázel a zároveň navigoval, podal návrh na rozhodnutí o povolení převodu vlastnického práva vkladem do katastru nemovitostí ke shora specifikovaným nemovitostem, jehož přílohou byla i padělaná darovací smlouva, nato po několika dnech N. H. kontaktoval M. L. s tím, že je třeba něco na katastrálním úřadě doplnit, kdy z tohoto důvodu se M. M. dne 22. 10. 2012 dostavil na katastrální úřad, a to opět v doprovodu F. D. alias K. a vyzvedl si padělanou darovací smlouvu za účelem pořízení 3 ks jejích ověřených kopií, smlouvu přinesl M. L., který ji předal na schůzce s N. H. a A. B. konané opět na Z. A. B., který mu ji asi za dvě hodiny přinesl zpět, společně s jejími za poškozeného Ing. K. podepsanými a ověřenými kopiemi, a to zároveň ještě s padělanou plnou mocí, která opravňovala M. M. k zastupování Ing. K. ve věci převodu uvedených nemovitostí, načež M. M. po ověření svých podpisů na těchto listinách z pokynu M. L., které provedl na poště, tyto osobně doručil uvedeného dne opět za doprovodu F. D. alias K. na katastrální úřad, kam jej znovu odvezl M. L., přičemž se vydával za vnuka poškozeného Ing. J. K., a pravděpodobně dne 3. 11. 2012 se A. B. sešel s M. L. a M. M. v OC AFI PALAC na adrese P., M. n. ....., s tím, že se nemovitosti prodají či zastaví za účelem získání úvěru, a poté stejný den proběhla schůzka s finančním poradcem P. B., na které A. B. za přítomnosti M. M. neúspěšně požadoval úvěr kolem 5 až 8 milionů Kč, načež následující den se ještě M. M. sám ohledně poskytnutí úvěru sešel s P. B., avšak se stejným výsledkem jako předchozího dne, kdy úvěr nabízeli zajistit předmětnými nemovitostmi, k jejichž převodu na M. M. došlo dne 25. 10. 2012 s účinností od 11. 10. 2012, ačkoli jejich oprávněný vlastník Ing. K., S. P., nikdy žádnou darovací smlouvu ani plnou moc nepodepsal, a předmětné nemovitosti byly převedeny bez jeho vědomí a souhlasu a zcela proti jeho vůli, čímž mu způsobili škodu ve výši 16.590.730 Kč.
Za uvedený zločin byl obviněný A. B. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 2 T 162/2013, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Obviněný N. H. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. M. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Všem třem obviněným byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku současně uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na deset let. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. L.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněného M. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 4 To 68/2014, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil u obžalovaných A. B. a M. M. v celých výrocích o trestech a u obviněných N. H. a M. L. ve výrocích, jimiž jim byl uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy. Odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že M. M. odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dohledem. Obviněného A. B. nově odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a to za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 2 T 162/2013, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění A. B. prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Rambouska, N. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Onheisera a M. M. prostřednictvím obhájce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph. D. dovolání , v nichž všichni obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný A. B.
jeho naplnění odůvodnil tím, že popis skutku nedovoluje přijmout spolehlivý závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Zásadní pochybení soudů spatřuje v tom, jak se vypořádaly s otázkou subjektivní stránky. Formu úmyslu nepovažuje za prokázanou a s ohledem na závěry prvostupňového soudu, že vzhledem k jednání se svědkem B. byl srozuměn s tím, že podvodným jednáním způsobí škodu alespoň 5.000.000 Kč, namítá, že svědek B. pouze hovořil o tom, že s ním jednal o konkrétní částce. Z této skutečnosti jeho úmysl dovozovat nelze. Závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování a nalézací soud hodnotil důkazy tak, že vybočil ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů.
Pokud je usvědčován výpověďmi L. a M., má za to, že tyto osoby mají vlastní zájem na jeho usvědčení, aby si tak dopomohli k nižším trestům. Pokud z jejich výpovědí soudy vycházely, považuje to za vybočení ze zásad logiky (to navíc se zřetelem k závěru soudu prvního stupně, který jejich svědeckým výpovědím uvěřil pouze v části, která má usvědčující charakter). Důkazní situaci a skutková zjištění proto v tomto kontextu považuje za extrémně rozporné.
Námitku „extrémního rozporu“ mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými spatřuje v nevěrohodné svědecké výpovědi F. D. a kamerovém záznamu, který jeho vinu vylučuje. Je patrné, že F. D. nebyl nápomocný pouze k předestření cesty ke katastrálnímu úřadu, nýbrž z kamerového záznamu je zřejmé, že na obou poštách doprovázel spoluobviněného M. Již tímto je věrohodnost jeho svědecké výpovědi oslabena. Obviněný zpochybňuje tu část výpovědi spoluobviněného L., kterou popsal získání ověřené darovací smlouvy a peněz na kolky. Pokud by bylo učiněno zkoumání z oboru písmoznalectví, je s vysokou pravděpodobností přesvědčen, že podpis v návrhu na vklad do katastru nemovitostí by byl stejný, jako na darovací smlouvě. Namítá, že spoluobviněnému L. darovací smlouvy skutečně předal, avšak pouze nepodepsané tiskopisy.
Podle názoru obviněného nebyl dán důvod k tomu, aby soud prvního stupně zamítnul návrh na provedení důkazu ve formě svědecké výpovědi neustanovené osoby pod jménem I., kterou považuje za iniciační článek trestního řízení. Vznáší hypotézu, že podpis poškozeného Ing. K. mohl být vyhotoven svědkem D. a svědek L. se svoji svědeckou výpovědí snažil jeho jednání zastřít.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Do doby tohoto rozhodnutí požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno.
Obviněný N. H.
ve svém podání předeslal (část II.), že jeho jednání nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu, obžaloba je postavena na nepřímých důkazech a jediným přímým důkazem je svědecká výpověď spoluobviněného L., jíž považuje za účelovou ve snaze docílit nižšího trestu. Tuto výpověď napadá jako rozpornou a nepravdivou. Některé, dovolatelem blíže konstatované skutečnosti měl spoluobviněný, osoba s rozsáhlou trestní minulostí, pouze z doslechu. Výpovědi jeho a obviněného B. vnímá dovolatel jako protikladné k výpovědím spoluobviněných L. a M. V tomto směru hovoří „o nesprávném vypořádání se s hodnocením důkazů ze strany soudů“. Tvrdí, že nikde nefiguroval, pouze spoluobviněnému L. poskytl darovací smlouvy, které nebyly nikým podepsané. Za nevěrohodné považuje tvrzení spoluobviněného L., že by jím měl být po nějaké době kontaktován ohledně toho, že je třeba něco doplnit na katastru nemovitostí. Soudům vytýká, že se blíže nezabývaly následnou manipulací se smlouvami, které předával. Pochybení soudů vnímá v tom, že se patřičně nevypořádaly s jeho obhajobou stran předání údajně padělané darovací smlouvy. Bylo prokázáno, že se na videozáznamech z pošty, kde došlo k ověření podpisů, nevyskytuje. Přesto soudy vzaly za prokázané, že listiny padělal on. Namítá, že není ani v náznacích podobný poškozenému Ing. K., a proto je nemyslitelné, aby jeho podpis padělal.
Obviněný se dále zaobírá (část III.) problematikou neprovedených důkazů a podotýká, že soudy opomenuly jím navržený důkaz svědeckou výpovědí nadřízeného svědka M., pana S. a dále neprovedly důkaz výslechem osob R. H., L. N. a jistého V., na kterého spoluobviněný B. nabízel kontakt. Soudům vytýká (část IV.), že se dostatečně nevypořádaly s rozpory v důkazech, které spočívaly ve zpracovaných znaleckých posudcích. Považuje za nepřijatelné, že dva znalecké posudky zpracované k ocenění téže nemovitosti se liší v řádu deseti milionů korun. Ačkoli se v případě ocenění nemovitosti jednalo o otázku odbornou, soud znalecký posudek znalce Václava Jetmara označil za nevěrohodný a nepravdivý. Namítá (část V.) porušení zásady in dubio pro reo a vzhledem k neprovedení navrhovaných důkazů, které by dle jeho tvrzení byly způsobilé zvrátit výsledky provedeného dokazování, vznáší výhradu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. M.
se neztotožňuje s tvrzeními soudů (část IV.), že by byl tím, kdo se na trestné činnosti vědomě podílel a vzhledem k tvrzenému nenaplnění subjektivní stránky namítá, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Odkazuje na svou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a zdůrazňuje, že vzhledem k úředně ověřeným podpisům na předmětných listinách neměl důvod pochybovat o jejich pravosti. O tom podle jeho názoru svědčí mimo jiné to, že tyto dokumenty byly akceptovány katastrálním úřadem, který má odborně posoudit, zda dokumenty trpí určitými právními vadami či nikoli. Naplnění subjektivní stránky vyvrací i poukazem na to, že v okamžiku, kdy se dozvěděl o údajné participaci na trestné činnosti, přestal se spoluobviněnými spolupracovat a snažil se aktivně překazit jejich další jednání.
Odmítá právní kvalifikaci svého jednání s důrazem na to, že z provedeného dokazování neplyne jeho povědomost o hodnotě předmětné nemovitosti ani vědomost či alespoň srozumění se způsobením škody poškozenému. Nesouhlasí se závěry soudů, že se měl aktivně podílet na získání úvěru na převedenou nemovitost, neboť v tomto okamžiku si již uvědomoval, že byl podveden ostatními spoluobviněnými, snahu požádat o úvěr pouze předstíral a v podstatě obratem o této skutečnosti informoval Policii ČR a poškozeného. Jeho postoj dokládá jak spoluobviněný L., tak svědek B.
Soudy podle jeho mínění nereflektovaly návrh na doplnění dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru psychologie na jeho osobu, jehož potřebu odůvodnil indiciemi ohledně nevědomé participace na trestné činnosti. V tomto směru polemizuje se závěry odvolacího soudu, ve kterých dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky přisouzeného deliktu s ohledem na to, že si byl vědom participace na nelegální činnosti. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, má za to (s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 533/05 – míněno zřejmě I. ÚS 553/05 a ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03), že měl být s odkazem na zásadu in dubio pro reo obžaloby zproštěn.
Obviněný proto závěrem navrhuje (část VI.), aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně vznesl podnět (část III.), aby předseda senátu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu do doby meritorního projednání jeho dovolání z důvodu péče o svého otce, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a z důvodu nutné součinnosti při odstraňování následků vzniklých trestnou činností.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve vztahu k dovoláním podaným obviněnými N. H. a M. M. vyjádřil podáním ze dne 4. 5. 2015, v němž zmínil obsahové zaměření jimi uplatněného dovolacího důvodu, a podotkl, že uplatněné dovolací námitky obviněných směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Obvinění podle názoru státního zástupce soudům nižších stupňů vytýkají především nesprávné hodnocení, případně opomenutí hodnocení provedených důkazů, zásady in dubio pro reo a neúplnost dokazování. Současně prosazují vlastní hodnocení důkazů (zejména věrohodnost, resp. nevěrohodnost svědků) a vlastní, od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou, verzi skutkového stavu věci (pomoc příteli bez jakéhokoliv povědomí o tom, že jde o trestnou činnost). Tyto námitky však podle náhledu státního zástupce směřují proti (údajnému) porušení procesních zásad uvedených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a pod výše uvedený dovolací důvod je podřadit nelze.
Státní zástupce akcentuje, že nalézací soud v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl úvahy, které ho vedly k závěru, že všichni čtyři obvinění jednali po dohodě alespoň s některými dalšími z obžalovaných, vědomi si existence dalších spolupachatelů, a přinejmenším s obecnou představou toho, že svým jednáním předstírají nepravdivé skutečnosti, které předkládají katastru nemovitostí za účelem změny vlastnictví k nemovitostem bez vědomí jejího vlastníka a tímto jednáním bude vlastníku nemovitosti způsobena škoda, která může přesáhnout pět milionů korun. Takovéto jednání pak podle vnímání státního zástupce odpovídá užité právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku.
S ohledem na jím uvedené neshledal námitky obviněných jako důvodné, jejich podání považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. V návaznosti na to neshledal důvod k obviněným M. M. navrhovanému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Státní zástupce ve vztahu k dovolání podaném obviněným A. B. podáním ze dne 25. 5. 2015 sdělil, že využívá svého práva a věcně se k němu nevyjádřil. Souhlasí s tím, aby o něm rozhodl Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
IV.
K dovolání obviněného A. B.:
Výhrady uplatněné obviněným nejsou způsobilé naplnit jím deklarovaný dovolací důvod, neboť se zcela míjí s jeho obsahovým zaměřením. Jak plyne z vymezení obsaženého v části III. tohoto usnesení (východiska zde řečená se v obecné rovině uplatní shodně pro argumentaci obsaženou v dovoláních spoluobviněných N. H. a M. M.), v dovolání, které směřuje proti odsuzujícímu rozsudku, resp. zamítavému usnesení, kterým odvolací soud rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného [důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn], lze v jeho rámci namítat zejména to, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, případně vykazuje znaky jiného trestného činu než toho, jímž byl obviněný uznán vinným, (v daném případě zločinu podvodu), apod. Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat vždy ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena a která nemůže dovolatel z hlediska jím uplatňovaného zájmu modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné. Této skutečnosti si je ostatně vědom sám dovolatel. I přes tuto vědomost, motivován svým přesvědčením o nesprávnosti vykonaných skutkových zjištění, opřel svoji skutkovou argumentaci o námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Tento náhled dovolatele však Nejvyšší soud nesdílí.
V obecné rovině lze připomenout, že o takový rozpor (extrémní nesoulad) by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Dovolatel svůj závěr o naplnění podmínek tzv. extrémního nesouladu buduje na pokračující polemice se skutkovými zjištěními učiněními soudem prvního stupně, k čemuž patří i jím vznesená námitka nenaplnění subjektivní stránky. Je třeba zdůraznit, že námitku extrémního nesouladu připojil k výhradám, které v převážné míře uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. S těmi se již více než dostatečně vypořádal odvolací soud. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby opakoval vývody, ke kterým dospěl soud prvního stupně, resp. soud odvolací při hodnocení viny dovolatele, pokud lze tyto považovat za logické, důvodné a přesvědčivé. Za takové je třeba závěry soudů nižších stupňů pokládat. V plném rozsahu je proto možné odkázat na závěry odvolacího soudu, ke kterým (s oporou o skutková zjištění soudu prvního stupně) stran hodnocení viny obviněného, jakož i věrohodnosti jeho výpovědi a věrohodnosti výpovědí spoluobviněných M. a L. (zejména str. 8 rozsudku) dospěl. Obviněnému nelze dát za pravdu v tom, že by nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, která představuje vnitřní pozitivní vztah pachatele ke škodlivému následku. Obviněný v každé etapě probíhajícího trestního řízení bagatelizoval svoji úlohu (ve smyslu vědomé participace na spáchaném deliktu) a tím i podíl, jímž jeho jednání přispělo ke vzniku způsobeného následku. Nelze však přehlédnout, že jeho obhajoba byla vyvrácena zejména spoluobviněnými M., L. a v neposlední řadě rovněž svědkem B. Jde-li o naplnění subjektivní stránky, jejíž neprokázání obviněný soudům vytýká, lze v prvé řadě poukázat na rozpory ve výpovědích dovolatele a spoluobviněného N. H., kterými se patřičně zabýval odvolací soud (str. 8-9 rozsudku).
Námitka tvrzeného extrémního rozporu nemůže obstát ani ve vztahu k údajně nevěrohodné svědecké výpovědi F. D. na straně jedné a kamerovým záznamem, který by dovolatele měl vyvinit, na straně druhé. Závěr o vině dovolatele však soud prvního stupně neučinil výhradně s poukazem na svědeckou výpověď svědka D., které soud prvního stupně uvěřil pouze částečně (viz str. 18 rozsudku – soud učinil závěr, že přítomnost F. D. na poště a na katastrálním úřadu přesáhla rámec pouhého doprovodu spoluobviněného M.), ani na tom, že by snad (dovolatel) měl doprovázet M. M. a být tak osobou podepisující se jako poškozený Ing. K. za účelem legalizace předložených listin. Je samozřejmě pravdou, že z kamerového záznamu nelze učinit závěr, že osobou doprovázející spoluobviněného M. je dovolatel, nelze proto uzavřít ani tak, že je osobou, která se na listiny jako poškozený Ing. K. podepsala, tato skutečnost však není pro závěr o vině obviněného vůbec podstatná, neboť mu kladena za vinu nebyla a soudy ani takový závěr neučinily. Soud prvního stupně si byl zcela vědom toho, že na kamerovém záznamu je snímána jiná osoba a nikoli dovolatel [viz str. 19 rozsudku soudu prvního stupně: „z ověřovací doložky pro legalizaci, České pošty č. ..., na darovací smlouvě ze dne 11. 10. 2012 vyplývá (č. l. 449), že dne 11. 10. 2012 došlo k ověření podpisu poškozeného Ing. J. K., kdy vlastní úkon prováděla zaměstnankyně S., přičemž za poškozeného se vydával neznámý pachatel.“ ].
Z pohledu tohoto nazírání nelze proto námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Stran neprovedení navrhovaných důkazů obhajobou (zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a zjištění totožnosti osoby vystupující pod jménem I.) lze v obecné rovině – vzhledem k tomu, že se tyto závěry uplatní i ve vztahu k dalším dvěma dovolatelům, kteří výhradu neprovedených důkazů rovněž vzpomenuli – připomenout, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Soud prvního stupně sice zamítl návrh obviněného B. na provedení důkazu formou výpovědi osoby vystupující pod jménem I., patřičně však zdůvodnil, že tak učinil z důvodu její reálné nedosažitelnosti, když ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudem nebylo zjištěno její bydliště, ani žádné jiné spojení. Nadbytečnost provedení důkazu formou zpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví je soudy potom spatřována v tom, že učinění závěru o shodě osoby, která darovací smlouvy a návrh do katastru nemovitostí podepsala, by nemohlo vést k identifikaci osoby padělatele. Soudy proto při hodnocení potřeby provedení obhajobou navržených důkazů nepochybily a patřičně rozvedly překážky, které k provedení obhajobou navržených důkazů bránily.
Z těchto důvodů je proto nezbytné pohlížet na dovolání obviněného B. jako na mimořádný opravný prostředek, který byl podán z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Uplatnil-li dovolatel požadavek, aby Nejvyšší soud již před rozhodnutím ve věci samé podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáváno dovolání, pak je třeba konstatovat, že s přihlédnutím k obsahu dovolání a obsahu jím napadeného rozhodnutí předseda senátu dovolacího soudu neshledal vydání takového rozhodnutí opodstatněným.
K dovolání obviněného N. H.:
Ohledně dovolací argumentace, kterou obviněný N. H. vtělil do svého mimořádného opravného prostředku lze odkázat na výše uvedené, neboť i pro jím vznesené námitky se v plném rozsahu uplatní již řečené v reakci Nejvyššího soudu na dovolání obviněného B. Ani obviněný N. H. totiž nevznesl jedinou právně relevantní (hmotně právní) námitku, která by založila přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Proto i ohledně tohoto dovolatele je třeba dospět k závěru, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je upraven v §265b tr. ř.
Dovolací námitky obviněného se ocitají mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu proto, že jimi zpochybňuje výhradně výsledky provedeného dokazování. Jmenovitě brojí proti věrohodnosti výpovědi spoluobviněného L., kterou považuje za účelovou, namítá, že darovací smlouvy, které poskytl, byly nepodepsané, atd. V této rovině ovšem platí výše řečené, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Nejvyšší soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné (což ovšem v tomto případě ani nemá). Důvodem k zásahu by byl až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se tím pádem neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem. Pokud proto na základě přímého kontaktu s obviněným a svědky učinil prvostupňový, potažmo odvolací soud své závěry stran zhodnocení využitelnosti jejich údajů pro svá skutková zjištění, učinil tak plně v rámci oprávnění svěřeného mu ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (tj. hodnotil důkazy „podle svého vnitřního přesvědčení“ ) a odporovalo by zásadě bezprostřednosti, pokud by dovolací soud měl – toliko na podkladě spisového materiálu a námitek obviněného – dovozovat jiné hodnotící závěry. Námitky, které obviněný do svého dovolání vtělil, nejsou způsobilé přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
Nad rámec konstatovaného lze dodat, že pokud obviněný H. odmítá výpověď spoluobviněného L. jako účelovou, přehlíží další důkazy, které jeho vinu spolehlivým způsobem prokázaly. V daném směru se jeví jako nadbytečné opakovat vývody soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Je však vhodné (pouze ve stručnosti) na námitky obviněného reagovat v tom směru, že jeho obhajoba, že měl zájem o koupi nemovitostí (č. l. 897), jejímž vlastníkem byl poškozený Ing. J. K., nebyla způsobilá zvrátit výsledky provedeného dokazování. Soudy správně připomenuly znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika (č. l. 278-431), z něhož se podává, že v notebooku obviněného H. byly nalezeny fotografie domu a (s vysokou pravděpodobností) i přilehlé zahrady (č. l. 304-313). Ty následně sloužily jako podklad pro inzerát umístěný na veřejné datové síti internet, v němž byly nemovitosti poškozeného nabízeny k prodeji za částku 6.000.000 Kč (viz č. l. 303). Dané skutečnosti ústí do nezbytně nutného závěru o zpochybnění věrohodnosti obhajovací konstrukce dovolatele, a to mimo jiné i s ohledem na svědecké výpovědi svědků M. (viz její hodnocení na str. 18 rozsudku soudu prvního stupně), M. (viz hodnocení jeho svědecké výpovědi na téže straně) a konec konců i spoluobviněného B.
Namítá-li snad obviněný H., že soudy neprovedly obhajobou navrhované důkazy (a to zejména svědeckou výpovědí jistého pana S., nadřízeného policisty M., R. H., L. N. a jisté osoby pod jménem V.), je třeba vyjít ze závěrů soudu prvního stupně, který se návrhy na provedení dokazování zabýval ve vztahu k jednotlivým osobám obviněných (z hlediska obecných závěrů vztahujících se k zamítnutí důkazních návrhů viz výše řečené v rámci reakce na dovolací argumentaci obviněného B.). Z rozsudku soudu prvního stupně (str. 14 odůvodnění) jsou patrné jasné důvody, které jej vedly k závěru o zamítnutí důkazních návrhů obviněného H.. Učinil tak s ohledem na jejich nadbytečnost, neboť důkazní návrh na provedení výpovědi nadřízeného svědka M. směřoval do oblasti prokázání důvěryhodnosti tohoto svědka. Soud prvního stupně oprávněně dospěl k závěru o zamítnutí tohoto důkazního návrhu, neboť hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi svědka M. (resp. svědeckých výpovědí obecně) náleží k vlastní syntetické části hodnocení důkazů. Co se týče navrhované svědecké výpovědi R. a L. H., tyto důkazní návrhy soud zamítl pro jejich nadbytečnost tentokráte proto, že nedisponovaly patřičným potenciálem k objasnění skutkového děje. V tvrzeném rozsahu proto Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného H., že by se mělo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů, který by byl způsobilý k zásahu do práva na spravedlivý proces obviněného zaručeného čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Soud prvního stupně plně dostál své povinnosti řádného odůvodnění skutečností, které jej k zamítnutí důkazních návrhů obhajoby vedly. Nejvyšší soud proto nesdílí obavu obviněného, že navržené důkazy by byly způsobilé zvrátit výsledky provedeného dokazování.
Shodně se již soud prvního stupně důsledně zabýval důvody, pro které nevycházel při určení výše škody ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí Václava Jetmara., nýbrž ze znaleckého posudku znalkyně Miroslavy Dostálové. Byť ve znaleckém posudku, který si nechal zpracovat obviněný, soudní znalec Václav Jetmar dospěl k závěru o hodnotě nemovitostí ve výši 4.641.790 Kč (č. l. 826) a znalkyně Miroslava Dostálová ve znaleckém posudku (č. l. 441) k závěru o hodnotě nemovitosti 16.590.730 Kč, soud prvního stupně vycházel stran výše škody právě ze znaleckého posudku znalkyně Miroslavy Dostálové, náležitě vysvětlil důvody, které jej k tomu vedly.
Soud hodnotí znalecký posudek podle zásad vytyčených v §2 odst. 6 tr. ř., a to podle svého vnitřního přesvědčení. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz, tzn. že vyjma zákonnosti znaleckého posudku (podání posudku znalcem řádně ustanoveným, zapsaným v seznamu znalců atd.) a jeho relevantnosti (řešení odborných otázek, které jsou rozhodující pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení) posuzuje i věrohodnost a přesvědčivost znaleckého posudku. V posledně uvedeném směru zejména hodnotí, zda znalec měl k dispozici všechny potřebné důkazy a zda jich náležitě využil, zda na zkoumání použil metody, které odpovídají současným vědeckým poznatkům a zda použití těchto metod bylo správné a odůvodněné, zda závěr znaleckého posudku logicky vyplývá ze skutkových podkladů a zda závěr znalce je v souladu s ostatními již ověřenými a zhodnocenými důkazy ve věci.
Soud prvního stupně své důvody, pro které nevyšel ze znaleckého posudku Václava Jetmara, opřel o jeho neúplnost. Tu shledal v neúplnosti podkladů, které znalci neumožnily podat úplný znalecký posudek (znalec jednak nemovitost ohledal pouze zvenku a jednak zcela pominul platnou cenovou mapu, která vymezuje cenu pozemků v konkrétním místě hlavního města Prahy – vycházel tedy z chybné metodiky). Pokud jeho odborné závěry byly v diametrálním rozporu se znaleckým posudkem znalkyně Miroslavy Dostálové, nelze soudu prvního stupně vytýkat, že při určení výše škody vyšel z posudku znalkyně a znalecký posudek Václava Jetmara shledal pochybným a nepravdivým (viz str. 18-19 rozsudku soudu prvního stupně).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud posoudil i mimořádný opravný prostředek obviněného H. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
K dovolání obviněného M. M.:
Obviněný M. M. učinil předmětem svých výhrad polemiku se závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky přisouzeného deliktu. I přesto, že otázka naplnění subjektivní stránky je otázkou, jejíž posouzení dopadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný její nedostatek ve svém mimořádném opravném prostředku buduje na zpochybnění skutkových závěrů, ze kterých soud prvního stupně vyšel. Za tohoto stavu je třeba i dovolání obviněného hodnotit jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
Nad rámec řečeného se sluší (byť předestřená námitka nezakládá obsahové naplnění zvoleného dovolacího důvodu) připomenout argumentační konstrukci soudu prvního stupně, na níž závěr o naplnění subjektivní stránky u obviněného M. učinil. Obviněný M. staví svoji dovolací obhajobu na tom, že vzhledem k úředně ověřeným podpisům (poškozeného Ing. J. K.) na listinách, jež sloužily k vkladovému řízení, neměl důvod o jejich pravosti pochybovat, neměl vědomost o hodnotě na něho převedených nemovitostí a současně nebyl ani srozuměn se způsobením škody. V daném směru lze v prvé řadě odkázat na závěry, které stran subjektivní stránky učinil soud prvního stupně (str. 15-16 rozsudku).
Nelze přehlédnout, že obviněný si při svém jednání počínal zcela vědomě a jeho zavinění ve formě úmyslu [§15 odst. 1 písm. b)], ke kterému dospěl prvostupňový soud lze akceptovat. Úmyslné jednání obviněného je budováno na širším okruhu důkazů, přičemž nelze pominout zejména výpověď svědkyně JUDr. J. P., pracovnice katastrálního úřadu, u něhož obviněný M. podal návrh na vklad do katastru nemovitostí. Ta výslovně uvedla, že se obviněný M. o poškozeném Ing. J. K. vyslovoval jako o svém dědečkovi, který jej zmocnil k majetkové dispozici. Takové prohlášení, o němž dovolatel nutně věděl, že je nepravdivé (věděl, že jeho vnukem není), zcela jednoznačně indikuje závěr, že jeho jednání bylo vedeno zlovolným úmyslem. Současně nelze pominout širší okruh skutečností (které podrobně stran naplnění subjektivní stránky rozpracoval soud odvolací na str. 7 rozsudku), na jejichž základě lze akceptovat závěr, že obviněný jednal minimálně ve formě eventuálního úmyslu. Je to jednak tvrzená nabídka odměny 50.000 Kč jeho strýce, kterou obdrží za to, že si na sebe nechá převést vlastnické právo k nemovitosti, neboť „někdo je v exekuci a že to nemůže mít na sebe.“ Následná (vzhledem k tomu, že obviněný L. a osoba vystupující pod jménem I. dospěli k závěru, že je na tento převod příliš mladý) nabídka odměny 100.000 Kč za převod nemovitosti ve vlastnictví jiné osoby na sebe, a to pro stejný důvod, tedy v tvrzeném úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky existujících věřitelů, musela u obviněného M. nutně vyvolat pochybnosti o legalitě připravovaného jednání. Stejně tak je zřejmé, že se obviněný nikdy s poškozeným, za jehož vnuka se vydával, nesetkal. Současně nelze při hodnocení subjektivní stránky přehlédnout, že listiny jako obdarovaný podepisoval a nechával ověřit vždy za současné fyzické přítomnosti dalších osob a na základě jejich faktických pokynů. Nejvyšší soud proto nesdílí názor obviněného, že by v dané věci jednal v dobré víře.
Zbývá dodat, že vylučuje-li obviněný vědomost o hodnotě převedených nemovitostí a zpochybňuje-li povědomost o způsobení škody Ing. J. K., přehlíží, že předmětem fiktivního daru byly nemovitosti v P., jejichž hodnota zpravidla přesahuje částku několika milionů korun (vzhledem k tomu, že se jednalo o rodinný dům a rozsáhlé pozemky). Pokud se za této situace nikterak o hodnotu předmětných nemovitostí nezajímal, musel být alespoň srozuměn – aktivní volní vztah pachatele k způsobení trestněprávně relevantnímu následku – s tím, že tyto nemovitosti mohou mít i hodnotu vyšší. Navíc je nezbytné dodat, že ve vztahu k přivození okolnosti zvláště přitěžující, jde-li o těžší následek, nevyžaduje zákon [viz §17 písm. a) tr. zákoníku] úmyslné zavinění pachatele, neboť dostačuje jeho nedbalost. O naplnění subjektivní stránky dovolatele ve vtahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podvodu z hlediska jím uplatněné námitky tak nevzniká sebemenší pochybnost.
Buduje-li obviněný svoji obhajobu o nedostatku zavinění mimo jiné i na poukazu aktivní role směřující k narušení škodlivého následku při snaze zatížit na něho převedené nemovitosti úvěrem, kdy dle jeho slov si již v této době uvědomoval, že se jedná o podvodné jednání, je třeba připomenout, že jím zmiňovaná fáze, ve které docházelo k vyjednávání o podmínkách poskytnutí úvěru není relevantní z hlediska dokonání trestného činu podvodu, ke kterému došlo v okamžiku naplnění všech znaků skutkové podstaty podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, tedy v okamžiku, kdy na základě podvodného jednání obvinění (tedy i dovolatel M.) dosáhli neoprávněného vkladu práva do katastru nemovitostí. Fáze dokončení trestného činu, kterou představují obviněným M. zmiňované negociace stran poskytnutí úvěru na předmětné nemovitosti, je již výrazem faktického uskutečňování pachatelovy představy, tedy cíl jím sledovaný. Z hlediska dokonání trestného činu podvodu (naplnění všech znaků skutkové podstaty) nemají žádný význam. Namítal-li proto dovolatel, že „nebylo… prokázáno nadevší rozumnou pochybnost, že by… věděl..., že pachatelé trestné činnosti by se měli prostřednictvím následného úvěru na úkor poškozeného obohatit“ , pak tato námitka je zcela nepřípadná, neboť závěr o naplnění znaků trestného činu podvodu byl učiněn tím, že škoda poškozenému vznikla provedením vkladu do katastru, který měl za následek pozbytí vlastnictví k uvedeným nemovitostem (její výše je dána hodnotou nemovitostí) a znak obohacení byl dán získáním vlastnického práva k uvedeným nemovitostem dovolatele.
Pro úplnost se dodává, že pokud se obviněný M. své nevědomosti (která byla vyvrácena výše) dovolává argumentem „profesionality“ katastru nemovitostí ( „O tom, že odsouzený neměl… důvod pochybovat o pravosti dokumentů, svědčí zejména skutečnost, že tyto dokumenty byly plně akceptovány pracovníky katastrálního úřadu, tedy odborníky, do jejichž kompetence mimo jiné právě náleží posouzení, zda předložené dokumenty netrpí vadami.“ ), nelze než uzavřít odkazem na §17 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, který rozsah přezkumné povinnosti listin vymezuje v odst. 1 citovaného ustanovení (neboť se v dané věci jednalo o soukromou vkladovou listinu) a v tomto ohledu se přezkumná činnost (povinnost) úřadu omezuje na zkoumání toho, zda listina a) splňuje náležitosti listiny pro zápis do katastru nemovitostí, b) její obsah odůvodňuje navrhovaný vklad, c) právní jednání je učiněno v předepsané formě, d) účastník vkladového řízení není omezen právními předpisy v oprávnění nakládat s nemovitostí, e) k právnímu jednání účastníka vkladového řízení byl udělen souhlas podle jiného právního předpisu, f) z obsahu listiny a z jeho porovnání s dosavadními zápisy v katastru není patrný důvod, pro který by bylo právní jednání neplatné a g) navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Z hlediska přezkoumávaných skutečností se proto katastr nemovitostí omezuje zpravidla na splnění formálních náležitostí vkladové listiny a rozsah zákonem konstituované přezkumné činnosti neumožňuje blíže se zabývat charakterem právního jednání, zejména, zda nebylo učiněno v podvodném úmyslu. To navíc za situace, kdy obviněný M. disponoval i padělanou plnou mocí, která jej opravňovala k realizaci všech úkonů za poškozeného Ing. J. K. v rámci vkladového řízení.
Nad rámec výše konstatovaného je třeba i odmítnout akcent dovolatele na neprovedení znaleckého posudku z oboru psychologie, případně psychiatrie, jak navrhoval, neboť – s ohledem na závěry odvolacího soudu (str. 8 rozsudku) – jeho potřeba nebyla shledána vzhledem k tomu, že obviněný věděl, co činí a v žádné fázi trestního řízení netvrdil a ani tato skutečnost v průběhu vyšetřování, ani v rámci řízení před soudem, nevyplynulo, že by dovolatel trpěl mentálním deficitem, pro který by si následky svého jednání neuvědomoval.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k názoru, že dovolání obviněného M. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Uplatnil-li dovolatel požadavek, aby Nejvyšší soud již před rozhodnutím ve věci samé podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, dodává se, že s přihlédnutím k obsahu dovolání a obsahu jím napadeného rozhodnutí předseda senátu dovolacího soudu neshledal vydání takového rozhodnutí opodstatněným.
Protože se obvinění svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešli a vznesli námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jejich dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu