ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1403.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1403/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném 25. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný R. R. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 9 To 281/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 1 T 11/2015, byl obviněný R. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad bod 1. a 2. citovaného rozsudku) a přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (ad bod 2. citovaného rozsudku), kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. dne 23. 5. 2014 v době od 13:30 do 20:20 hodin po pozemních komunikacích v obcích N. K., D., O. a L. a na pozemních komunikacích mezi těmito obcemi opakovaně řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault 19, r. z. …, VIN: …, bílé barvy, ačkoliv věděl, že trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 2 T 117/2013, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2013, mu byl v souvislosti s řízením motorového vozidla přes uložený zákaz činnosti uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 roky a 6 měsíců, tj. na dobu od 30. 10. 2013 do 30. 4. 2016,
2. dne 23. 5. 2014 kolem 20:30 hodin v obci L. před domem čp. …, okres P., se v úmyslu jej přechodně užívat zmocnil osobního motorového vozidla zn. Renault 19, r. z. …, bílé barvy, VIN: …, v hodnotě 3 000 Kč, a to tím způsobem, že zneužil důvěry a nepozornosti svého známého a zároveň majitele tohoto vozidla D. B., tím, že do vozidla nastoupil, nechal se od D. B. roztlačit a zcela nečekaně bez souhlasu D. B., který zůstal stát za vozidlem, s tímto vozidlem odjel a vozidlo neoprávněně užíval až do 21:35 hodin dne 24. 5. 2014, kdy byl ve vozidle kontrolován policejní hlídkou na 60. km pozemní komunikace I/19 mezi obcemi O. n. V. a L., okres P., ačkoliv věděl, že trestním příkazem Okresního soudu v Písku ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 2 T 117/2013, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2013, mu byl v souvislosti s řízením motorového vozidla přes uložený zákaz činnosti uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 roky a 6 měsíců, tj. na dobu od 30. 10. 2013 do 30. 4. 2016“. Za to byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 9 To 281/2015, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek popsaný pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně byl ve vztahu k jeho osobě nesprávně právně kvalifikován. Namítl, že již před soudem prvního stupně se objevily rozpory ve výpovědi svědka B. oproti jeho výpovědi z přípravného řízení. Dotyčný soud pak sám ve svém rozsudku uvedl, že poškozený B. vzhledem ke své podnapilosti mohl souhlasit se zapůjčením vozidla. Během hlavního líčení tento svědek vypověděl, že obviněnému souhlas k řízení vozidla dal, předal mu klíčky od auta a svůj souhlas neodvolal. Přes udělený souhlas však soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obviněný protiprávního jednání popsaného pod bodem 2. shora citovaného rozsudku dopustil. Obviněný dále poukázal na konstatování uvedeného soudu, že si lze jen stěží představit, že by poškozený ve vozidle nechal peníze i mobilní telefon. Podle jeho názoru bylo svědecky prokázáno, že poškozený byl silně podnapilý, takže o jeho paměti z daného dne jsou pochybnosti. S ohledem na jeho podnapilost je zde vůbec otázka, jaké věci měl u sebe a kam si je dal. To, že si poškozený zastavil policejní hlídku, je pak podle obviněného logické, neboť s ohledem na počasí a vzdálenost se mu nechtělo jít pěšky.
Obviněný pokračoval, že v odvolacím řízení předložil listinu sepsanou poškozeným B., kterou se odvolací soud sice zabýval, ale nesprávně si ji vyložil. Proto dovolacímu soudu doložil prohlášení, které potvrzuje, že mu poškozený skutečně automobil zapůjčil nejen na jízdu do obce L., ale i na další období. Na základě všech provedených důkazů nelze podle přesvědčení obviněného v žádném případě učinit závěr, že se dopustil přečinu neoprávněného užívání cizí věci. Zopakoval, že soud danou věc ve vztahu k jeho osobě nesprávně posoudil po stránce právní.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 9 To 281/2015, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný prostřednictvím své obhájkyně vyjádřil souhlas s tím, aby byla věc projednána v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 9 To 281/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K obhajobou samostatně doloženému prohlášení D. B. (podanému na podatelnu Okresního soudu v Příbrami dne 30. 9. 2015, č. l . 289 spisu) pak Nejvyšší soud konstatuje, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů vymezených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (soudu prvního stupně chybné vyhodnocení výpovědi poškozeného D. B., soudu odvolacímu nesprávné vyložení listiny sepsané jmenovaným poškozeným) a z toho vyplývající vadná skutková zjištění. Výhradně z těchto námitek (sekundárně) vyvozuje závěr, že skutek uvedený pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, přičemž tvrdí, že na základě provedených důkazů nelze v žádném případě učinit závěr, že se tohoto přečinu dopustil. Svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu