ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1586.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1586/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný Z. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2014, č. j. 6 To 265/2014-94, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 61/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 6. 2014, č. j. 9 T 61/2014-79 , byl obviněný Z. R. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (bod 1) přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a (bod 2) přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1.
dne 16. 1. 2014 kolem 19.50 hod. v K., okr. K., na silnici … ve směru od K. do Č. T., řídil po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo tovární značky Chevrolet Aveo, RZ …, přičemž při jízdě telefonoval a nedodržel bezpečnou vzdálenost za před ním jedoucím vozidlem, tedy v důsledku porušení ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), §7 odst. 1 písm. c) a §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, zezadu narazil přední částí jím řízeného vozidla do před ním stejným směrem jedoucího osobního automobilu tov. zn. Ford Escort, RZ …, řízeného R. M., které nárazem uvedl do nekontrolované rotace, v jejímž důsledku vozidlo vyjelo vlevo mimo pozemní komunikaci, čímž způsobil R. M. poranění v podobě zhmoždění krční páteře, které si vyžádalo dobu léčení a omezení v obvyklém způsobu života po dobu 4 týdnů a pracovní neschopností do 31. 3. 2014,
2.
dne 16. 1. 2014 kolem 19.50 hod. v K., okr. K., na silnici … v lokalitě …, 191 km, poté, co při rychlosti jízdy kolem 90 km/h jako řidič narazil do před ním jedoucího automobilu tovární značky Ford Escort, RZ …, které vlivem nárazu vyjelo mimo pozemní komunikaci, čímž způsobil R. M. poranění v podobě zhmoždění krční páteře, ač mu v tom nic nebránilo, tohoto neošetřil ani jiným způsobem nezajistil potřebnou pomoc, na místě nezastavil, z vozidla nevystoupil a z místa ujel, kdy následně byl zadržen policejní hlídkou v místě bydliště, kde požíval alkoholické nápoje.
Obviněný byl odsouzen podle §151 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava škodu ve výši 8.181 Kč.
O odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 12. 8. 2014, č. j. 6 To 265/2014-94 , podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §151 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Šárky Niemczykové dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
Obviněný poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který opakovaně zdůrazňuje, že nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem (poukaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1259/2012, sp. zn. 5 Tdo 291/2014), současně však zmínil rovněž odchylný názor obsažený v rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 603/06), z něhož dovozuje – pomocí logického výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – možnost přezkumu výše uloženého trestu Nejvyšším soudem prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu. Namítl, že oproti soudu nalézacímu se soud odvolací rozhodl přihlížet k jeho trestní minulosti, vzdor zahlazení odsouzení, neboť přihlédnutím k zahlazeným odsouzením v rámci hodnocení jeho osoby „oklikou, obejitím, se tento záznam RT dostal do přitěžujících okolností, se kterými krajský soud ve svých úvahách kalkuloval“. Navíc přihlédl k jeho přestupkovým záznamům, z čeho byly dva drobné přestupky v dopravě v roce 2008 a 2013 a dva přestupky za překročení rychlosti v obci.
Pokud jde o uložení trestu, je podle dovolatele nezbytné vždy zkoumat jeho účel a použití z hlediska individuální a generální prevence, přičemž prevence generální nesmí být upřednostňována. K tomu se podle jeho mínění odvolací soud naopak uchýlil, pokud ve vztahu k jeho trestné činnosti uvedl, že jednání obdobné povahy a charakteru se v poslední době množí a pomocí přísnějších trestů je nezbytné působit i na právní vědomí ostatních občanů. Má za to, že generální prevence má vycházet z prevence individuální a nikoli naopak, přičemž nastínil problematiku exemplárního trestu.
Obviněný má za to, že odvolací soud mu uložil trest nepřiměřeně přísný. Učinil tak v situaci, kdy na něho mělo být pohlíženo jako na osobu netrestanou. Vedle podmíněného trestu odnětí svobody přicházely v úvahy i jiné alternativní tresty – trest domácího vězení a trest obecně prospěšných prací. Odvolací soud podle dovolatele při posuzování otázky vedení řádného života „hleděl… optikou zkušební doby (jako by přeměňoval nějaký hypotetický trest podmíněný – pokud zkoumal přestupek proti majetku a bagatelní přestupy další), nikoli optikou toho, že … již patnáct let před uvedeným přečinem nespáchal žádný jiný zločin či přečin a ani po spáchání skutku v roce 2013 … jiný přečin či zločin nespáchal“.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby Krajskému soudu v Ostravě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 13. 11. 2014, se k němu ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost však nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Úvodem je vhodné předeslat, že Nejvyšší soud v posuzované věci (a jak plyne z níže uvedeného ani v dovolací argumentaci) neshledává takové skutečnosti, které by jej při rozhodování o dovolání obviněného měly vést k odchýlení od ustáleného a v rozhodovací praxi dovolacího soudu respektovaného výkladu obviněným uplatněného dovolacího důvodu (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K takovému závěru by zdánlivě měl vést odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, který by v jeho interpretaci měl odůvodnit přezkum jím napadeného rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím. Vyvození takového závěru je však podle hodnocení Nejvyššího soudu nepřípadné.
Dovolací soud je nucen upozornit na to, že dovolatel, opírající se o jím zmiňovaný nález Ústavního soudu, se neúplností citace jeho závěrů ve svém mimořádném opravném prostředku dopouští jeho částečné dezinterpretace. Omezení citace závěrů Ústavního soudu do podoby, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat uložení „takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností“ by mohlo nasvědčovat důvodnosti požadavku dovolatele, resp. závěru, že se tímto vyjádřením míní přiměřenost hodnocená na úrovni běžného zákona, tj. např. přiměřenost trestu hodnocená v odvolacím řízení skrze kritérium upravené ustanovením §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Při interpretaci závěrů Ústavního soudu obsažených v citovaném nálezu však nelze pomíjet to, že Ústavní soud – právě vzhledem k tomu, že předmětem jeho posuzování v označené věci bylo hodnocení přiměřenosti uloženého trestu ve vztahu k délce řízení – ve svém nálezu vyjádřil, že prostřednictvím označeného dovolacího důvodu lze namítat rozpor uloženého trestu „s jeho přiměřeností dle norem ústavních“. To při připomenutí a zdůraznění, že „základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 100“ , resp. toho, že „obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům nejen na podústavní úrovni (čl. 90 Ústavy), ale i na úrovni ústavního pořádku“. V označené souvislosti tak Ústavní soud vyslovil závěr, že „posuzování akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení Nejvyšším soudem se jeví … praktickým a přiměřeným vzhledem k jeho pozici v závěru řízení před obecnými soudy“.
Proto je nezbytné usuzovat, že situaci, kdy podstatou námitek proti přiměřenosti trestu vzhledem k délce řízení je otázka posouzení zachování či naopak porušení základního práva obviněného (práva na ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a s ním spojená reparace tohoto stavu (tj. porušení uvedeného základního práva), je odlišná od situace, která je řešena ve věci nyní dovolacím soudem posuzované. Zde se totiž veškerá dovolací argumentace upírá k posuzování otázek rozhodných pro úvahy stran otázek adekvátnosti ukládaného trestu (§38, §39 tr. zákoníku) bez toho, že by v souvislosti s dovozením trestní odpovědnosti obviněného došlo k porušení některého jeho základního práva. Jinak vyjádřeno, setrvání dovolacího soudu na restriktivnějším přístupu při výkladu podmínek přezkumu rozhodnutí napadeného mimořádným opravným prostředkem v posuzované věci neznamená, že by tato interpretace dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšším soudem vybočila z mezí ústavnosti a založila tak k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dovolací námitky obviněného proto nemohou být pokládány za takové, jimiž by jako dovolatel z věcného hlediska naplnil deklarovaný dovolací důvod a tím založil zákonnou podmínku pro přezkum napadeného rozhodnutí ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšším soudem. Přes tuto skutečnost se však dovolacímu soudu jeví vhodným, aby alespoň stručnější formou na dovolací argumentaci obviněného reagoval.
Obviněnému nelze přisvědčit v jeho hodnocení, že by odvolacím soudem uložený trest byl nejen nepřiměřeným (nepřiměřeně přísným), ale rovněž odporujícím účelu trestu. Ačkoli trestní zákoník, na rozdíl od předcházejícího trestního zákona (viz §23 zák. č. 40/1961 Sb.) již nedefinuje účel trestu, neznamená tato skutečnost, že by ukládání trestu pachateli trestného činu žádné cíle nesledovalo. V uvedeném směru lze odkázat nejen na trestněprávní nauku, nýbrž i na konkrétní rozhodnutí, která se danou problematikou zaobírala.
V obecnosti lze konstatovat, že „Trest je v českém právu charakterizován jako právní následek trestného činu představující jeden z prostředků realizace ochranné funkce trestního práva, ukládaný na základě zákona výlučně trestním soudem, zahrnující v sobě určitou újmu pro pachatele a vyjadřující negativní hodnocení pachatele a jeho činu, jehož výkon je vynutitelný státní mocí“ (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 553) a že „základním cílem trestu je ochrana společnosti před trestnými činy a jejich pachateli, která představuje smysl existence samotného trestního práva. Tato ochrana je pak realizována prostřednictvím individuální represe, individuální prevence a generální prevence.“ (ibidem s. 554). V návaznosti na to lze dodat, že „Trestněprávní nauka rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí, zejména účel retributivní, směřující k uložení zaslouženého trestu (just deserts), a dále účely konsekvencionalistické, zaměřující se na důsledky trestu, jako jsou například odstrašení, tedy individuální a generální prevence; rehabilitace pachatele, tedy jeho výchova, náprava; inkapacitace pachatele, tedy znemožnění, zabránění mu páchat další trestnou činnost; restorace, tedy obnova, náprava narušených, poškozených vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností (srov. koncepci restorativní justice); či odškodnění oběti [srov. Ashworth, A., von Hirsch, A., Roberts, J. (eds.) Principled Sentencing: Readings on Theory and Policy. Oxford: Hart Publishing, 2009]. V moderních systémech trestní justice se tyto účely obvykle vzájemně kombinují, neboli při ukládání trestů se zohledňuje jak potřeba spravedlivého postihu v reakci na protispolečenské jednání, tak i potřeba zajištění bezpečnosti občanů a majetku před nebezpečnými pachateli, dosažení převýchovy pachatele (je-li možná), jakož i zjednání nápravy po spáchaném činu. Při ukládaní trestu v konkrétním případě však rozličné účely mohou být ve vzájemném konfliktu, který lze řešit kupříkladu deklarováním primárního účelu, který musí být naplněn vždy, a účelů podpůrných, sekundárních, jejichž dosažení je vhodné, nikoli však za každých okolností a v plné míře nezbytné.“ (nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
Ve věci posuzované se rozešel náhled nalézacího a odvolacího soudu na otázku nezbytnosti působení na obviněného přímým výkonem trestu odnětí svobody. Zatímco soud prvního stupně akcentoval hledisko individuální prevence při poněkud zúženějším zohlednění skutečností významných pro ukládání adekvátního trestu, soud odvolací svým rozhodnutím fakticky poukázal na nezbytnost nalezení akceptovatelného poměru mezi individuální prevencí a generální prevencí. Z odůvodnění jeho rozhodnutí lze vysledovat, že podstatně detailněji přistoupil k posouzení okolností, které mají význam při individualizaci ukládaného trestu. Ačkoli se soud prvního stupně zaštítil tvrzením, že při úvahách o výši a druhu trestu přihlédl ke kritériím popsaným v §38 a §39 tr. zákoníku, okolnosti které měl v uvedeném směru podrobit zhodnocení z pohledu, zda a do jaké míry svědčí ve prospěch či naopak v neprospěch obviněného, podrobněji nezhodnotil (např. se vůbec nezabýval povahou přestupků obviněného, ač s ohledem na charakter přečinů, jimiž obviněného uznal vinným, měly být charakter a závažnost přestupků obviněného na úseku silniční dopravy v této části rozhodování soudu nepochybně zváženy). Přístup nalézacího soudu, jak je vyjádřen v odůvodnění jeho rozsudku na str. 4 svědčí o tom, že okresní soud se při odůvodnění uložení trestu odnětí svobody soustředil zejména na zdůvodnění toho, proč není nezbytné obviněnému ukládat trest nepodmíněný, aniž by např. vyložil, na základně jakých hledisek zvolil výměru ukládaného trestu. Současně lze konstatovat, že nelze nevidět, že skutečnosti vyznívající v neprospěch obviněného ve své podstatě pominul. Odvolací soud naopak komplexnějším způsobem přistoupil k posouzení těch zjištění, která vypovídají o způsobu života obviněného před spácháním posuzované trestné činnosti. Uvedenému soudu nelze podsouvat, že přihlédnutím k poznatkům, které se k osobě obviněného pojí [zjištění z rejstříku trestu o předchozích odsouzeních, k nimž nelze přihlížet jako okolnosti přitěžující ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku], ve skutečnosti vyhodnotil jako okolnost přitěžující. Odvolací soud zcela v souladu nejen z praxí soudů [ „Možnosti nápravy pachatele bude nutné posoudit… podle toho, zda se již v minulosti dopustil protiprávního jednání…“ viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, 1303s, str. 440], ale i názory trestněprávní nauky [ „…Takové odsouzení nezakládá recidivu, a nelze k němu přihlížet jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. p). Je však možné je zohlednit při posuzování možnosti nápravy pachatele; srov. §39 odst. 1 TrZ.“ viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, 961 s., str. 440] poukázal na to, že uvedená zjištění se mohou stát jedním z faktorů, k nimž lze při úvaze o adekvátním trestu (při stanovení o druhu a výměry trestu) přihlédnout.
Tato konstatování vedou k poznatku, že zpřísnění trestu, k němuž odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného přistoupil, nezakládá vadu, kterou by bylo třeba v dovolacím řízení napravit způsobem, jehož se domáhá dovolatel.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a ani jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil