ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1646.2014.2
sp. zn. 6 Tdo 1646/2014-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2015 o dovolání, které podal obviněný P. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13 To 260/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 1 T 4/2013, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěném počtu případů naposledy v měsících únoru a dubnu 2012 při telefonických hovorech z Věznice O., soudní okres R., se svojí přítelkyní L. T., a kamarádem M. V., požadoval zaslání drogy pervitin (obsahující psychotropní látku metamfetamin, který je jako návyková látka ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uveden v příloze č. 5 tohoto zákona) do Věznice O., minimálně za účelem její konzumace, kdy tyto osoby instruoval, v čem a jak mají být drogy ukryty, aby nebyly odhaleny při kontrole zásilky, dále osobám sděloval, na jaké odsouzené mají být zásilky zasílány, k čemuž mimo jiné v uvedeném období užíval ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. mobilní telefon IMEI:.........., telefonního čísla ........“ . Za uvedený přečin byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byl současně obviněný M. V. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění předmětného soudu „po předchozí telefonické a ústní domluvě s P. V. v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však ve dvou případech, opatřil od nezjištěné osoby a v jednom případě od L. T. drogu pervitin (obsahující psychotropní látku metamfetamin, který je jako návyková látka ve smyslu §2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uveden v příloze č. 5 tohoto zákona), kterou dle požadavků P. V. zabalil do zásilky, kterou poté zaslal dne 3. 2. 2012 z podací pošty L. na adresu ods. M. B. a dne 3. 4. 2012 z podací pošty R. n. L.na adresu ods. J. S., kdy v obou případech, při nichž uvedl smyšleného odesílatele, byla v zásilce, určené pro P. V., zjištěna látka metamfetamin o hmotnosti 1,2480 gramu a 2,1260 gramu“ . Podle §283 odst. 1 tr. zákoníku byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to knihy Dějiny Bulharska a krystalické látky s obsahem metamfetaminu o hmotnosti 1,2417 g.
Shora uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněné L. T.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění P. V., M. V. a L. T., rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13 To 260/2014, jímž podle §256 tr. ř. odvolání všech tří obviněných zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali dovolání obvinění P. V. a M. V . Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co věc byla předložena Nejvyššímu soudu, vzal obviněný M. V. své dovolání výslovným prohlášením zpět. Podle §265g odst. 2 tr. ř. vzal předseda senátu Nejvyššího soudu toto zpětvzetí dovolání usnesením na vědomí, jelikož nebylo překážek, které by tomu bránily.
Obviněný P. V. (dále též „obviněný“) ve svém dovolání namítl, že soudy v rozporu se zásadou obžalovací nevyčerpaly všechny skutky, jež byly předmětem podané obžaloby. Poukázal na to, že byl uznán vinným pouze za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, aniž soudy rozhodly o „druhém skutku“, který mu byl kladen za vinu a v němž byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Za stěžejní pak označil námitku, že v jeho případě nebylo možno použít odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Uvedl, že tento úkon nebyl nařízen procesně přípustným způsobem. Poznamenal přitom, že při sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. je nezbytně třeba, aby bylo dáno do souvislosti podezření, že k určité trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah. Následně poukázal na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k procesní použitelnosti důkazů a zdůraznil, že odposlechy byly nařízeny ohledně jiných osob a ve zcela odlišné věci, přičemž měl za to, že nebyly splněny podmínky pro použitelnost odposlechů v jiné trestní věci ve smyslu §88 odst. 6 tr. ř. Použít odposlech a záznam telekomunikačního provozu v jiné trestní věci lze totiž pouze tehdy, jedná-li se o řízení o takovém trestném činu, v němž by mohly být odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu rovněž nařízeny. Zdůraznil pak, že v jeho případě tento předpoklad splněn nebyl, neboť přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nespadá do kategorie vymezené v §88 odst. 1 tr. ř. a v takovém případě nebylo možno odposlechy ve vztahu k němu použít. I v případě, že by souhlasil s argumentací soudů nižších stupňů ve smyslu použitelnosti předmětných záznamů, byly by tyto podle jeho slov procesně použitelné toliko ve vztahu k těm skutkům obžaloby, které mají souvislost s drogovou kriminalitou, což je v rámci obžaloby pouze přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. V důsledku toho označil rozhodnutí soudů obou stupňů za nesprávná.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a buď jej obžaloby zprostil, nebo soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Za obsahově odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jistou mírou benevolence označil námitku, že soudy nevyčerpaly obžalobu v tom rozsahu, v jakém mu kladla za vinu jednání právně kvalifikované jako přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, neboť na tuto námitku je třeba pohlížet optikou hmotně právního posouzení, zda se jedná o jednočinný, či vícečinný souběh obou žalovaných přečinů. Pokud jde o námitky ve vztahu k zákonnosti a použitelnosti provedených důkazů, uplatňuje tak obviněný vadu zasahující podstatu spravedlivého procesu. Taková vada, pokud je zjištěna, by odůvodňovala průlom do skutkových zjištění i v dovolacím řízení na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obě uvedené námitky však státní zástupce považoval za neopodstatněné.
Následně státní zástupce uvedl, že soudům nelze vytýkat, že by o části stíhané trestné činnosti nerozhodly. Z obsahu podané obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku vyplývá, že jednání, které bylo kladeno za vinu obviněnému, tvořilo jeden skutek, jenž byl původně právně posouzen jako jednočinný souběh přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. V případě, že nebyla v řízení před soudem dílčí skutková okolnost ohledně naplnění znaků jedné z žalovaných skutkových podstat trestného činu prokázána, správně okresní soud přistoupil pouze k úpravě právní kvalifikace a změně popisu skutku.
Státní zástupce se pak neztotožnil ani s námitkami obviněného ohledně tvrzené procesní nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Ty sice byly nařízeny v jiné věci, avšak za splnění podmínek §88 odst. 1 tr. ř., přičemž v dané trestní věci bylo i ve vztahu k dovolateli po celou dobu, tj. až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku vedeno trestní řízení mj. i pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, k jehož stíhání zavazují mezinárodní smlouvy. Skutečnost, že v konečném důsledku ve svém rozhodnutí soud prvého stupně použil takovou právní kvalifikaci, která by jinak nařízení odposlechu neumožňovala, zde nelze považovat za podstatnou, neboť až do rozhodnutí soudu byly stále výsledky pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu použitelné. Státní zástupce přitom odkázal podpůrně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009.
V návaznosti na to státní zástupce shledal, že soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. skutečnosti, jež by svědčily o jakémkoli zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, a odůvodňovaly průlom do skutkových zjištění soudů.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 13 To 260/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však mají uplatněné dovolací námitky výlučně procesní charakter. Obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Namítá vadné důkazní řízení – vyjadřuje názor o nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu – a dále tvrdí, že o jednom z bodů obžaloby nebylo vůbec rozhodnuto (shledává porušení zásady obžalovací).
Takové námitky nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Nejvyšší soud však přesto považuje za vhodné se k těmto námitkám vyjádřit.
V prvé řadě konstatuje, že se soudy nižších stupňů nedopustily obviněným vytýkaného pochybení spočívajícího údajně v tom, že by o části stíhané trestné činnosti nerozhodly. K tomu je nutné zdůraznit, že předmětem trestního řízení je skutek, nikoli jeho právní kvalifikace. Vymezení skutku je pak podstatné pro závěr, zda se jedná o jednočinný, nebo vícečinný souběh dvou (a více) trestných činů. Třebaže trestní zákoník pojem „skutek“ nevymezuje, v souladu s ustálenou judikaturou a ostatně i doktrinálním vymezením se za jeden skutek považují „všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním“ (srov. např. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Z obsahu podané obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku přitom vyplývá, že jednání, které bylo kladeno za vinu obviněnému, tvořilo jeden souvislý (nedělitelný) skutek, jenž byl původně právně posouzen jako jednočinný souběh přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku [spáchaný dílem formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Podstatou tohoto skutku byl (stručně řečeno) projev vůle (činnost) obviněného směřující k zajištění přísunu drogy do věznice, v níž vykonával trest odnětí svobody, a distribuci této drogy spoluodsouzeným. Tímto jediným jednáním současně útočil na oba odlišné objekty obou uvedených skutkových podstat. Za situace, kdy nebyla v řízení před soudem prvního stupně prokázána skutková okolnost spočívající v distribuci drogy ve věznici [která by ovšem v případě opačném naplňovala společně s prokázanou částí žalovaného skutku též znaky přečinu maření výkonu rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku], správně tento soud přistoupil pouze k úpravě popisu skutku (vypustil zmíněnou neprokázanou skutkovou okolnost). Nepřicházelo totiž v úvahu, aby o jednom a témže skutku bylo rozhodnuto odsuzujícím a zprošťujícím způsobem (jak správně poznamenal státní zástupce, pokud s popsaným postupem obviněný nesouhlasí a požaduje, aby byl v části svého jednání podané obžaloby zproštěn, fakticky se domáhá toho, aby ohledně jediného skutku vedle sebe existoval odsuzující i zprošťující výrok, což není možno připustit).
Nelze ovšem nepoznamenat, že soud prvního stupně nesprávně nepoužil na prokázané jednání obviněného P. V., též právní kvalifikaci účastenství ve formě organizátorství na přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §283 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutku plyne, že tento obviněný, stručně shrnuto, zorganizoval dodávku drogy (pervitinu) do věznice prostřednictvím obviněných M. V. a L. T.. Je tedy zjevné, že jako účastník (organizátor) participoval na jednání těchto spoluobviněných, kteří pro něho – z jejich hlediska pro jiného – neoprávněně opatřili psychotropní látku. Ostatně, vždyť právě proto byli tito další obvinění odsouzeni pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom jednočinný souběh účastenství ve formě organizátorství na přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není vyloučen, neboť zde není žádná okolnost tomu bránící (vztah speciality, subsidiarity, faktické konzumpce). Toto pochybení však již nebylo možno napravit, a to v odvolacím ani v dovolacím řízení, jelikož zde platil zákaz reformationis in peius (v důsledku nepodání řádného opravného prostředku v neprospěch tohoto obviněného).
Nejvyšší soud neshledal věcně správnými ani námitky obviněného ohledně tvrzené procesní nepoužitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly nařízeny sice v jiné věci, avšak za splnění podmínek §88 odst. 1 tr. ř. Ostatně, obviněný ani nevznáší konkrétní argumenty, ze kterých by mělo vyplývat, že takto nařízené odposlechy nebyly nařízeny řádně a v souladu se zákonem. Podle §88 odst. 6 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 (§88 tr. ř.), nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice. Citované ustanovení tedy limituje použitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu v jiné trestní věci na ta řízení, jež jsou vedena pro takové trestné činy, ohledně kterých by bylo možno odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařídit, jimiž jsou podle §88 odst. 1 tr. ř. zločin, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle §226 tr. zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 tr. zákoníku, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle §257 tr. zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle §258 tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku nebo jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci bylo i ve vztahu k obviněnému P. V. po celou dobu, tj. až do vyhlášení odsuzujícího rozsudku vedeno trestní řízení mimo jiné právě i pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Ke stíhání takového trestného činu přitom zavazují v rozsudku soudu prvého stupně uvedené mezinárodní smlouvy. Skutečnost, že v konečném důsledku ve svém rozhodnutí soud prvého stupně použil takovou právní kvalifikaci, která by jinak nařízení odposlechu neumožňovala, zde nelze považovat za podstatnou, neboť za popsaného stavu byly až do jeho rozhodnutí výsledky pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu stále použitelné. V této souvislosti je třeba uvést usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, potvrzené usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09, které se zabývalo typově totožnou situací. Rovněž v tehdy projednávané trestní věci byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařízen v jiné trestní věci a poté v souladu s §88 odst. 6 tr. ř. užit za situace, kdy se v této věci původně vedlo řízení pro trestný čin obsažený v §88 odst. 1 tr. ř., přičemž teprve následně (rozhodnutím soudu prvního stupně) došlo ke změně právní kvalifikace na mírnější trestný čin, který již do okruhu vymezeného ustanovením §88 odst. 1 tr. ř. nespadal. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom vyplynulo, že i při popsané situaci (následná změna právní kvalifikace na mírnější trestný čin, který již nebylo možno pod ustanovení §88 odst. 1 tr. ř. zahrnout) byl důkaz provedený odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu použitelný.
Není rovněž od věci zmínit v daných souvislostech nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, podle něhož, pokud byl důkaz v přípravném řízení zákonně, procesně použitelně (a ústavně konformně) opatřen a proveden, nemůže být soudem při rozhodování o vině a trestu považován za nepřípustný jen proto, že mezitím došlo ke změně právní úpravy dokazování. Na zákonnost pořízení a použití opatřených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu tedy nemá vliv, pokud se v průběhu trestního řízení změní zákonná úprava, neboť je i nadále nutné trvat na tom, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich opatření a provádění. Předmětným nálezem bylo potvrzeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, v němž bylo shodně dovozeno, že zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz, který z tohoto důvodu nelze provést v řízení před soudem, neboť pro přípustnost užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly v době jeho provádění splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení §88 tr. ř.
Jakkoli nejde o situaci zcela totožnou s posuzovanou věcí (změna procesně právního předpisu na straně jedné a změna právní kvalifikace na straně druhé), jde o situaci obdobnou do té míry, že je třeba princip vymezený citovanými rozhodnutími (a to tím spíše, že řeší právě otázku vlivu změny zákona na přípustnost, použitelnost důkazu v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) přiměřeně aplikovat i v posuzované věci, tzn. byl-li důkaz v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízen a poté proveden v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, pak nemůže být považován za nepřípustný jen proto, že teprve následně došlo ke změně právní kvalifikace, která by již opatření a provedení tohoto důkazu neumožňovala.
Nadto je na místě ještě doplnit, že podstatou skutku, jímž byl obviněný P. V. uznán vinným, bylo organizování činnosti dalších osob spočívající v nedovoleném opatřování psychotropní látky pro jiného. Byť tento skutek pro existující zákaz reformationis in peius již nebylo možno posoudit jinak, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně, z hlediska uvedené podstaty nesl znaky činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva [účastenství ve formě organizátorství na přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §283 odst. 1 tr. zákoníku (viz shora)]. Rovněž tato skutečnost svědčila závěru o použitelnosti důkazu provedeného odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu.
V návaznosti na to lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.), když řádně a zákonně provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci proto nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. skutečnosti, jež by svědčily o jakémkoli zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces a odůvodňovaly průlom do skutkových zjištění soudů.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2015
Předseda senátu
JUDr. Vladimír Veselý