ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.367.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 367/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný O. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 55 To 417/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 252/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 4 T 252/2012, byl obviněný O. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným
- v bodě I. přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
- v bodě II./1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku,
- v bodě II./2) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, pokusem přečinu krádeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku,
- v bodě II. ad 3) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se této trestné činnosti dopustil tím, že „I. ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 10. 2009, č. j. 3 T 225/2009-81, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2010, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu patnácti měsíců, trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 11. 2009, č. j. 6 T 247/2009-31, který nabyl právní moci dne 2. 6. 2010, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let, který mu byl přeměněn v nepodmíněný trest odnětí svobody, který vykonal dne 28. 9. 2011,rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 7. 2010, č. j. 3 T 117/2010-57, který nabyl právní moci dne 14. 8. 2010, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který vykonal dne 28. 11. 2010, trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2012, č. j. 5 T 83/2010-25, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území okresu L. na dobu tří let,
v L. …, V. n. N., ul. P., v době od 15:56 hod. do 15:58 hod. dne 30. 6. 2012 po odsunutí vnitřní závory zabezpečující neuzamčenou zahradní branku vstoupil na pozemek u domu č.p. …, kde využil otevřených dveří do chodby bytu M. V., vešel do předsíně bytu, kde vzal volně položený dětský nosič zn. Carrier v hodnotě 1 000 Kč, krabici s osmi originálními baleními kojenecké stravy zn. Nutrilon v hodnotě 2 720 Kč, pánské náramkové hodinky zn. Casio v hodnotě 300 Kč a dva kusy rybářských hlásičů záběru v hodnotě 500 Kč, čímž M. V. způsobil škodu ve výši 4 520 Kč
II. ačkoli byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 5 T 83/2012, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, pro přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, k trestu zákazu pobytu na území okresu L. na dobu tří let a rozsudkem Okresního soudu v Jablonci ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 4 T 67/2010, který nabyl právní moci dne 14. 8. 2012 byl odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 17 měsíců se zařazením do věznice s dozorem,
1) v L., ul. L., dne 9. 6. 2013 kolem 11:00 hodin vnikl neuzamčenými dveřmi do pokoje na ubytovně v domě č. …, odkud odcizil notebook zn. HP COMPAQ NX 5000 v hodnotě 2.700,- Kč ke škodě V. H., a dále v L., ul. U L., dne 9. 6. 2013 kolem 11:00 hodin odcizil L. S., peněženku s mincemi v celkové hodnotě 34,- Kč tak, že mu ji vytáhl z kapsy kalhot, přičemž od přesně nezjištěné doby do 9. 6. 2013 vědomě u sebe přechovával 27 nábojů do malorážky, když střelivo bylo u něho zajištěno při zadržení dne 9. 6. 2013 v L., ul. L. …, v batohu, ačkoli není držitelem zbrojního průkazu ve smyslu zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů,
2) v L., ul. H. …, dne 2. 7. 2013 kolem 15:30 hodin vnikl nezajištěným sklepním oknem do sklepních prostor bytového domu, načež vnikl do nezajištěné sklepní kóje J. S., v úmyslu odcizit zde přesně nezjištěné věci, nic však neodcizil a na místě byl vyrušen J. Š.,
3) dne 6. 7. 2013 od 06:00 hodin do 09:00 hodin se zdržoval v L., ačkoli věděl, že trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 5 T 83/2012, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2012, mu byl uložen trest zákazu pobytu na území okresu L. na dobu tří let“ .
Za uvedené přečiny a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2014, č. j. 1 T 172/2012-148, (v bodě IV.) byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku s užitím §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu zákazu pobytu na území okresu L. v trvání dvou roků z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2014, č. j. 1 T 172/2012-148, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit škodu poškozeným M. V. ve výši 4 520 Kč a L. S. ve výši 34 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl na totéž řízení odkázán s nárokem na náhradu škody poškozený J. S.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Liberci, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 55 To 417/2014. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o ochranném léčení a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému ústavní ochranné léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, konkrétně proti výroku o uloženém ochranném léčení podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru je předmětný výrok v hrubém nepoměru k výroku o vině a uloženému trestu i k poměrům jeho osoby.
V úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud prvého stupně při rozhodování o uložení ochranného léčení vycházel ze závěrů konstatovaných soudním znalcem MUDr. Lumírem Touše. Zdůraznil, že tento znalec ve svém znaleckém posudku, který byl zpracován cca jedenáct měsíců před vynesením rozsudku, uzavřel, že se obviněný trestné činnosti dopustil v souvislosti s užíváním omamných a psychotropních látek a je odůvodněn závěr o počínající závislosti obviněného na omamných a psychotropních látkách (marihuaně a pervitinu), když této závislosti není schopen se zbavit. Dodal, že znalec dále polemizoval s pravděpodobností jeho užívání drog i do budoucna a navrhl ústavní formu léčení. Podle jeho názoru soud prvého stupně při řešení této otázky zohlednil odstup od vypracování znaleckého posudku a jeho abstinenci po dobu téměř jedenácti měsíců a správně v návaznosti na aplikační podmínky zásady in dubio pro reo mu nařídil léčení v ambulantní formě.
Odvolací soud však z podnětu státní zástupkyně s takovým výrokem nesouhlasil a zopakoval výslech jmenovaného znalce. Ten setrval na svých konstatováních a podpořil záměr nařízeného ústavního ochranného léčení tím, že abstinence v jeho případě byla dána nuceným omezováním v důsledku výkonu vazby a trestu. Tomuto závěru však obviněný oponoval, neboť podle jeho mínění odporuje postulátu zákonnosti a to více za situace, kdy i sám znalec připustil, že by ochranné léčení ústavní formou bylo bezpředmětné, pokud by v daném mezidobí jedenácti měsíců byl na svobodě a skutečně abstinoval. Podotkl, že tuto otázku však odvolací soud do své úvahy nezahrnul a stran hmotně právní klasifikace vybočil z mezí zákonnosti a volil represivum z principu „quo cink“ – posuzování okolností z titulu příčin již minulých. Pokračoval, že soud je povinen vždy zohlednit všechna fakta jako i okolnosti, které stojí v dané věci nejen proti tomu, kdo je souzen za protiprávní jednání, ale i ta, která hovoří v jeho prospěch. V souvislosti s tím zdůraznil, že od vypracování uvedeného znaleckého posudku až do odsouzení abstinoval a to nikoli z podstaty omezení, ale na svobodě, na základě vlastní vůle po dobu delší než šesti měsíců. Z tohoto důvodu vyjádřil přesvědčení, že z titulu prevence a právní opatrnosti se jeví nařízení ochranného léčení formou ambulantní jako správné.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud výrok o ochranném léčení ústavní formou zrušil a věc vrátil soudu krajskému k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k uvedenému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedla, že výslovně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 55 To 417/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pouze na okraj lze poznamenat, že totéž platí i pro obviněným neuplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je totiž dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Z jejich kontextu je zřejmé, že obviněný de facto pomíjí podstatu skutkových zjištění odvolacího soudu, z nichž vyvěralo rozhodnutí o uložení ústavního ochranného léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách, a v první řadě prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Jádrem a podstatou jeho argumentace je totiž tvrzení, že před rozhodnutím odvolacího soudu se vyvaroval na základě vlastní vůle po dobu delší než šesti měsíců požívání drog, což má v souvislosti s jeho způsobem hodnocení znaleckého psychiatrického posudku odlišným od hodnocení provedeným odvolacím soudem tvořit základ pro jiné rozhodnutí o formě, v níž by ochranné léčení mělo být vykonáváno. Jinak řečeno, odvolacímu soudu vlastně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry, nadto spojuje otázku formy ochranného léčení s uloženým trestem s tím, že v souhrnu jde o nepřiměřený postih. Obviněný tak nenamítá nesprávnost závěru uvedeného soudu o naplnění hmotně právních podmínek pro uložení ústavní formy ochranného léčení ve vztahu ke zjištěným rozhodným okolnostem, nýbrž zpochybňuje v prvé řadě skutková východiska týkající se jeho vztahu k omamným, resp. psychotropním látkám, včetně užívání těchto látek, míry závažnosti tohoto stavu a jeho schopnosti se léčit. Takovou argumentaci však nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a to tím spíše, že nelze v rozhodnutí odvolacího soudu shledat svévolné hodnotící závěry ústící do extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a jejich právním zhodnocením stran formy uloženého ochranného léčení.
Obiter dictum v daných souvislostech Nejvyšší soud připomíná, že při rozhodování o ochranném léčení, resp. jeho konkrétní formě, je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti, a to zejména s přihlédnutím k faktu, že se v daném případě jedná o zásah do základních práv (především práva na osobní svobodu) osoby, jíž je ochranné léčení v ústavní formě ukládáno. Současně je také vždy nezbytné přihlédnout ke specifikům a individuálním znakům každého konkrétního případu. Jak plyne z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ten danou otázku náležitě zvažoval a konečný závěr o nutnosti uložit obviněnému již ústavní formu ochranného léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách dovodil na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o duševním stavu obviněného vypracovaného znalcem MUDr. Lumírem Taušem, CSc. (jehož vyslechl při veřejném zasedání) v kontextu obsahu trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 196/2014, dokumentujícího další trestnou činnost obviněného. Z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 6 T 196/2014, který nabyl právní moci dne 25. 9. 2014, vyplývá, že se obviněný dne 25. 8. 2014, tedy krátce před svým odsouzením ze strany soudu prvého stupně v nyní projednávané věci (rozsudek byl vyhlášen na hlavním líčení konaném dne 29. 9. 2014), v níž byl stíhán pro řadu trestných činů spáchaných více skutky (viz skutková věta shora), a nedlouho poté, co byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2014, sp. zn. 1 T 172/2012, rovněž pro řadu trestných činů spáchaných více útoky, dopustil trestného jednání, a to, jak plyne z obsahu zmíněného spisu, pod vlivem psychotropní látky metamfetaminu/amfetaminu [viz úřední záznam ze dne 26. 8. 2014, č. l. 21 p. v. spisu a k tomu pozitivní test na omamné a psychotropní látky, protokol o zadržení osoby podezřelé ze dne 25. 8. 2014 na č. l. 25 p. v. spisu]. Obviněný sám přitom v rámci vazebního zasedání konaného dne 28. 8. 2014 ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 196/2014 (viz č. l. 31 p.v., jak ostatně zdůraznil i odvolací soud ve svém rozhodnutí) k dotazu na jeho zdravotní stav uvedl, že užívá drogy.
Tyto okolnosti v souvislosti s citovaným znaleckým posudkem a doporučením znalce stran uložení ústavní formy ochranného léčení (v podrobnostech viz odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), včetně znaleckého zjištění, že obviněný je osobností nedostatečně výchovně stimulovanou, s nízkou úrovní vlastností volních, a nedostatečně navozenými pocity odpovědnosti a autokritičnosti, svědčí pro závěr o nedostatečnosti obviněným navrhované ambulantní formy jeho ochranného léčení. Vzhledem ke vztahu obviněného k užívání omamných a psychotropních látek, charakteru jeho osobnosti a tím i léčebným možnostem a také z hlediska zjevné závažnosti nebezpečí, které v daných souvislostech z jeho strany hrozí zájmům chráněným trestním zákonem, obstojí závěr odvolacího soudu, že je na místě obviněnému uložit ústavní formu ochranného léčení.
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý