ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.428.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 428/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání podaném obviněným M. C h., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2014, č. j. 4 Tmo 15/2014-1148, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 Tm 3/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2014, č. j. 49 Tm 3/2014 994 , byl obviněný M. Ch. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným ad 1) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ad 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že:
1) obžalovaní ml. V. Š., ml. D. O., R. H., M. Ch. a J. M. společně
dne 12. 7. 2013 v době kolem 00:00 hodin až 02:00 hodin v S. Dr. M. H. poblíž ulice V. v M. O., na pódiu tamního atria a před dalšími třemi přítomnými osobami nejprve ml. V. Š. hrozil fyzickým napadením poškozenému Z. Z. a následně jej skutečně fyzicky napadl kopem nohou do oblasti zadní části hlavy a krku poškozeného a v téže chvíli ostatní společně napadli slovně i fyzicky – postrkováním a úderem do obličeje – dalšího poškozeného D. Š., který se svého kamaráda Z. Z. zastával, ml. D. O. jej udeřil loktem do obličeje a následně při potyčce srazili D. Š. z pódia dolů, přičemž ke zranění poškozených nedošlo a vznikla tak pouze škoda ve výši 2.800 Kč poškozením brýlí D. Š., načež oba poškození krátce po svém napadení z místa odešli po chodníku nacházejícím se v S. Dr. M. H., ve směru k restauraci Astra,
přičemž obžalovaní R. H., J. M. a ml. V. Š. se výtržnictví dopustili již dne 10. 7. 2013 v O., za což byli trestním příkazem soudce Okresního soudu v Ostravě, č. j. 6 Tm 67/2013-114, ze dne 5. 12. 2013, který převzali dne 23. 12. 2013 a tento nabyl právní moci dne 1. 1. 2014, odsouzeni pro spáchání trestného činu (provinění) ublížení na zdraví dle §146 odstavec 1 trestního zákoníku a trestného činu (provinění) výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku,
2) obžalovaní M. Ch., ml. D. O., ml. V. Š., ml. D. S., R. H. a J. M. společně
dne 12. 7. 2013 v době kolem 00:20 až 00:40 hodin v S. Dr. M. H. poblíž ulice V. v M. O., na chodníku mezi tamním atriem a restaurací Astra, všichni společně doběhli poškozené D. Š. a Z. Z., kteří od uvedeného atria po předchozím konfliktu odcházeli, kdy ml. D. O. a ml. V. Š. srazili údery rukou do obličeje poškozeného Z. Z. do křoví, kde se poškozený před dalším napadáním ukryl, a následně všichni společně napadli poškozeného D. Š. údery pěstmi do obličeje poté, co jej srazili na zem, v napadání stále pokračovali také kopy směřovanými do oblasti celého těla a z místa utekli až v době příjezdu hlídky Městské policie Ostrava, kterou přivolal svým mobilním telefonem přes tísňovou linku Z. Z., přičemž svým jednáním způsobili poškozenému Z. Z. povrchní poranění pravé strany obličeje charakteru oděrek kůže, zhmoždění očnice s krevními podlitinami víček pravostranného oka a zhmoždění pravostranné oční koule se zakrvácením do spojivky, jež si nevyžádala lékařské ošetření, a D. Š. způsobili komplex mnohočetných poranění hlavy zahrnující poranění měkkých tkání obličeje – zhmoždění s otokem a krevními podlitinami víček obou očí a tržně-zhmožděné rány v oblasti obočí a brady, zhmoždění obou očních koulí s prokrvácením spojivek, poranění obličejového skeletu – zlomeninu spodiny pravostranné očnice s dislokací kostních fragmentů do pneumatické dutiny horní čelisti a zakrvácením do dané dutiny i do přiléhajících pneumatických dutin kosti čichové a s uskřinutím přímého dolního okohybného svalu s omezením pohyblivosti pravostranné oční koule, zlomeninu pravostranného kloubního výběžku dolní čelisti, a otřes mozku, tedy poranění s citelným omezením běžného způsobu života, spočívající v nutnosti požívat tekutou a následně kašovitou stravu do 23. 8. 2013, která zanechají také trvalé následky ve smyslu kosmetického defektu jizev a také možnou poruchu hybnosti pravého oka, celkově s pracovní neschopností poškozeného Š. v době od 12. 7. 2013 do 4. 9. 2013, přičemž M. Ch. poté, co řekl před svědkem B., že jeden z poškozených má tablet a telefon, a že jej okrade, v průběhu napadání z batohu, který měl poškozený D. Š. na zádech, a za který jej vláčel po chodníku a přilehlém prostranství, za současných výkřiků „dej sem ten batoh!“, se zmocnil tabletu zn. Samsung P3100 Galaxy Tab 2, černo stříbrné barvy, výr. číslo: ..........., s vloženou datovou SIM kartou v hodnotě 5.700 Kč a blíže nezjištěným způsobem mobilního telefonu s vloženou SIM kartou v hodnotě 450 Kč a takto způsobil poškozenému D. Š. škodu v celkové výši 6.150 Kč, když tablet následně prodal neznámému muži a mobilní telefon předal svědku Ž. na úhradu dluhu.
Za tuto trestnou činnost, a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2013, č. j. 71 T 144/2013-717, sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2013, č. j. 1 T 198/2013-126, a sbíhající se přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2013, č. j. 6 T 79/2013-65, byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2013, č. j. 71 T 144/2013-717, výrok o společném úhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 10. 2013, č. j. 1 T 198/2013-126, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 4. 2013, č. j. 6 T 79/2013-65. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestech uložených spoluobviněným D. O., V. Š., J. M., R. H. a D. S.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému D. Š. na náhradě škody částku 51.249 Kč a Pražské správě sociálního zabezpečení se sídlem Trojská 1997/13a, Praha 8 částku ve výši 9.396 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. Ch. a D. O. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 31.919 Kč na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3.
O odvolání, které proti označenému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 11. 2014, č. j. 4 Tmo 15/2014-1148 , jímž jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Skotnicové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný polemizuje se závěry soudů o skutkovém stavu naplňujícím skutkovou podstatu zločinu loupeže (část II.), pokládá je za rozporné s provedenými důkazy a vznáší výhradu, že oběma rozhodnutími, popírajícími jak zásadu §2 odst. 5 tr. ř., tak i zásadu in dubio pro reo, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Skutková zjištění považuje za pouhé myšlenkové konstrukce, na které měly soudy vztáhnout zásadu in dubio pro reo. Dovolatel má za to, že důkazní hodnota důkazních prostředků neodpovídala skutkovým závěrům, které z nich soudy vyvodily. Zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spatřuje v tom, že skutková zjištění jsou v rozhodující míře založena na nepřímých a „neprůkazných důkazech“ , z nichž není patrné, že by spáchal trestný čin.
Z provedeného dokazování podle názoru obviněného (část III.) vyplynulo, že mohl spáchat toliko trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku, nikoli zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Z tohoto vyvozuje nesprávné právní posouzení skutku. Připomenul svoji výpověď, že dal poškozenému facku a jeho dalšího napadání se neúčastnil. Následně využil nastalé situace a neschopnosti poškozeného se bránit a odcizil mu z batohu tablet. Pokud jinou verzi jeho jednání popisuje svědek B., jedná se podle jeho mínění o svědka nevěrohodného, což dokládá rozpory v jeho výpovědích. Výpověď svědka nepovažuje za věrohodnou ani stran údajného prohlášení dovolatele, že některý z poškozených má tablet a telefon a že jej okrade. Poukazuje na výpovědi svědků K. a S., kteří nic takového nezaslechli, ač byli po celou dobu incidentu se svědkem B. To pokládá za vysoce nepravděpodobné.
Z provedeného dokazování navíc podle obviněného plyne závěr, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, zejména že nebyl dán jeho úmysl zmocnit se pod pohrůžkou násilí či násilím věci jiného, když pouze využil nastalé situace a z batohu poškozeného vytáhl tablet. Z toho vyvozuje vyloučení předchozího úmyslu. Nastínil, že úmysl se musí vztahovat jednak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, jednak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Protože poškozenému uštědřil pouze jednu facku, nemůže nést odpovědnost za těžkou újmu na zdraví, ke které došlo jednáním ostatních osob, které neustali v napadání poškozeného, neboť se nejednalo o dohodu skupiny, ani o společný úmysl. Za nespravedlivé považuje i rozhodnutí o vazbě, když pouze na jeho osobu byla uvalena vazba z důvodu možného ovlivňování svědků. Namítá, že obžaloba nepředložila jediný důkaz, který by pro tento závěr svědčil, a proto zde nemohla být naplněna ani důvodná obava z možného ovlivnění svědků. Navíc pokládá za sporné, že vazba byla uvalena pouze na něho, nikoli již na ostatní spoluobviněné. I v této skutečnosti spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Obviněný je přesvědčen o tom (část IV.), že soudy postupovaly v jeho neprospěch a porušily zásady upravené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pochybily, pokud se nezabývaly rozpory ve výpovědích svědků a v závěrech znaleckých posudků. Nastínil roli Nejvyššího soudu při posuzování skutkových závěrů nalézacího soudu a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu akcentuje, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená libovůli orgánů činných v trestním řízení. Obviněný namítá, že pokud odvolací soud ignoroval jeho námitky vůči důkazům, které pokládá soud prvního stupně za rozhodující, porušil tím (s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/2008) jeho právo na spravedlivý proces, když mu upřel právo na soudní ochranu. Navíc není podle náhledu obviněného souladné s požadavky §125 odst. 1 tr. ř., pokud obecný soud opomene v odůvodnění rozhodnutí vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, v rovině hodnocení výpovědi svědka B.
Obviněný proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl, nebo podle §265 l tr. ř. přikázal posledně jmenovanému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta ve svém vyjádření poukázala na to, že prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění, ani úspěšně vznášet námitky, které se týkají procesní stránky věci. Výjimka podle státní zástupkyně platí pouze pro případy tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž takový případ v posuzované věci podle státní zástupkyně nebyl naplněn. Proto je nezbytné vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku krajského soudu.
S jedinou právně relevantní námitkou obviněného, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty zločinu loupeže z důvodu neexistence úmyslu zmocnit se cizí věci, nesouhlasí. Je tomu tak především proto, že obviněný jednak o svém loupežném úmyslu, konkrétně o tom, že poškozeného okrade, spravil svědka D. B. již při prvním útoku u podia, a dále proto, že obviněný přiznal, že se s poškozeným „přetahoval o batoh“, za který tahal, rozepnul zip a vytáhl z něj tablet, přičemž o této skutečnost hovořili i ostatní spoluobvinění – D. O., R. H., D. S. a kromě již zmíněného svědka D. B. i svědkyně K. K. Ostatně v řízení bylo prokázáno, že ukradený tablet i mobil následně ve svůj prospěch zpeněžil právě tento obviněný, a to navíc ve snaze tuto konkrétní skutečnost ostatním spoluobviněným zatajit. Státní zástupkyně proto právní posouzení skutku popsaného v bodě 2 považuje za adekvátní, neboť byly zasaženy dva objekty trestného činu loupeže, kterými jsou osobní svoboda a majetek. To vylučuje možnost aplikace ustanovení §205 tr. zákoníku, jíž se domáhá obviněný. O trestný čin loupeže by podle názoru státní zástupkyně šlo i tehdy, kdyby obviněný Ch. dal poškozenému byť jen „jednu facku“, neboť takové násilí by bylo možné hodnotit jako použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného odporu poškozeného a jako takové by bylo prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Ani v případě jedné facky by nešlo o výjimečně malou intenzitu násilí, která by byla důvodem pro kvalifikaci činu jako trestného činu krádeže, a to tím spíše za situace, že šlo v pořadí již o druhý útok, kdy po prvním útoku na podiu atria oba poškození z místa činu odešli. S odkazem na komentářovou literaturu zmínila, že na popsaném závěru ničeho nemění ani tvrzení obviněného o pouhém „využití nastalé situace“, neboť o loupež jde i tehdy, jestliže pachatel počal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky, jestliže však během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají být prostředkem ať již výlučně, nebo vedle jiných cílů k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně udělila souhlas k tomu, aby ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání i v případě vydání jiného, nežli jí navrhovaného rozhodnutí.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Po přezkoumání důvodnosti obviněným vznesených námitek ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je třeba hodnotit mimořádný opravný prostředek obviněného jako dovolání zjevně neopodstatněné.
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Rubrikovaný důvod dovolání spočívá jednak na nesprávném právním posouzení skutku, jednak na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplněnost uplatněného dovolacího důvodu spatřuje obviněný konkrétně v tom, že soudy právně kvalifikovaly jeho jednání jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ač toto mělo být právně posouzeno jako trestný čin krádeže. Dále v tom, že rozhodnutími soudů druhého stupně, resp. soudu prvostupňového bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (konkrétně jej opírá o porušení procesní zásady §2 odst. 5, resp. §2 odst. 6 tr. ř.), jakož i ve skutečnosti, že skutková zjištění soudů jsou založena na nepřímých důkazech, které připouští jinou verzi události, než k jaké dospěl soud prvního stupně a v daných souvislostech favorizuje svoji výpověď před výpovědí svědka B., kterou nepovažuje za věrohodnou a má vzhledem ke všem okolnostem za to, že soud zaměřil dokazování k prokázání jeho viny a z jím tvrzených skutečností vyvozuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
Ačkoli obviněný ve svém dovolání sám akcentuje, že si je vědom postavení Nejvyššího soudu a jeho role při přezkoumávání skutkového stavu, ke kterým dospěly soudy ve věci dříve rozhodující, nezbývá než v této souvislosti opětovně zdůraznit, že úloha Nejvyššího soudu se stran hodnocení skutkového stavu, ke kterému dospěly dříve ve věci jednající obecné soudy, vyčerpává s případy tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Se zřetelem k výše uvedeným zásadám, plynoucím z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zcela výjimečně, a to pouze tehdy, pokud to odůvodňuje právě extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními.
O takový rozpor by se však ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Obviněným vznesená argumentace sice vychází z toho, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro učinění závěru, že je v dané věci naplněn takový případ, ve své podstatě však jím vznesené výhrady nevybočují z rámce běžných odvolacích námitek. V posuzované věci je podstatné, že porušení práva na spravedlivý proces, resp. tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými, resp. závěry právními, obviněný koncentruje do polemiky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které vyvodil ze svědecké výpovědi svědka B. a kterou obviněný nepovažuje za věrohodnou. V této souvislosti je však potřebné opětovně zdůraznit (ve shodě se závěry, které ve svém rozhodnutí učinil vrchní soud), že konkrétní projevy jednání obviněného nejsou popisovány pouze svědkem B., jak se ve svém dovolání v podstatě snaží dovolatel tvrdit, nýbrž jsou obsaženy i v dalších důkazech, z nichž soudy nižších stupňů při tvorbě svých skutkových zjištění vyšly.
Z pohledu dovolatelem tvrzené nedůvodnosti právního posouzení jeho činu jako zločinu loupeže lze totiž odkázat na to, že podklad pro skutkové zjištění vyjádřené již v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ( „…v průběhu napadání z batohu, který měl poškozený D. Š. na zádech, a za který jej vláčel po chodníku a přilehlém prostranství, za současných výkřiků „dej sem ten batoh!“, se zmocnil tabletu zn. Samsung P3100 Galaxy Tab 2, černo stříbrné barvy, výr. číslo: ......., s vloženou datovou SIM kartou v hodnotě 5.700 Kč a blíže nezjištěným způsobem mobilního telefonu s vloženou SIM kartou v hodnotě 450 Kč…“ ) lze dohledat ve výpovědích spoluobviněných. Poukázat lze jak na výpověď ml. D. O. ze dne 9. 8. 2013 [v níž uvedl (č. l. 330), že „M. Ch. jsem viděl, jak se pořád motal kolem toho kluka, D. B. tam tomu klukovi nic nedělal, stál poblíž K. K. Dále se dělo to, že ten kluk chtěl utéci…, a proto jsem ho žduchl rukama… a ten kluk spadl na trávu… Ch. začal tahat za jeho batoh… a začal po tom klukovi křičet, aby mu ten batoh dal… min. 3x řekl, ‚dej sem ten batoh‘… Pak toho kluka Ch. přetáhl z trávy na beton a nějak tomu klukovi vzal tablet a telefon… Ty věci od toho kluka měl neustále u sebe Ch.…“ ], tak na výpověď ml. V. Š. učiněnou při hlavním líčení dne 24. 4. 2014 (viz. č. l. 917) [ „…se za ním rozběhl Ch. s kamarády a já, H. a M. jsme pak běželi za nimi. Když jsme tam doběhli, tak ten jeden z poškozených už tam nebyl… a toho druhého všichni začali napadat, tj. já, Ch., H., O. ]. Z výpovědi ml. D. S. plyne, že viděl jak „O. dal jednu ránu pěstí tomu co měl ty dlouhé vlasy… Kopal do něj Ch.… a řval na něho, ať mu dá batoh, řval na toho vlasatého.“ (viz č. l. 353).
Obviněnému nelze přisvědčit v jeho obhajobě, kterou zpochybňuje svoji roli, jíž staví v protikladu ke svědecké výpovědi svědka B. Z trestné činnosti je usvědčován nejen svědkem B., nýbrž právě i dalšími spoluobviněnými. Pominout nelze ani svědeckou výpověď K. K., z níž plyne, že dovolatel tahal poškozeného po zemi. Z tohoto důvodu nelze akceptovat výhrady, kterými dovolatel směřuje do oblasti zpochybnění své participace na napadení poškozeného, a to co do konkrétních forem fyzického napadení poškozeného, tak co do situace existující v okamžiku, kdy se zmocňoval věcí poškozeného.
Tvrzení dovolatele spočívající v tom, že pouze využil nastalé situace (tj. že „využil nastalého zmatku a neschopnosti poškozeného Š. se bránit“ ) a „odcizil mu z batohu tablet“ nebere na zřetel skutková zjištění, z nichž vyšly soudy nižších stupňů. Lze totiž připomenout to, že obsahově shodnou námitku uplatnil obviněný již v rámci svého řádného opravného prostředku, na niž odvolací soud reagoval tím, že s poukazem na výpověď poškozeného, podle níž „jeden z útočníků (i podle zjištění odvolacího soudu dovolatel) se mu snažil vzít batoh, a to tak, že v době, kdy ležel na zemi, ho za něj chytil a tahal se slovy Dej mi ten batoh!“ (str. 6 usnesení odvolacího soudu), uzavřel, že právě tímto jednáním obviněný „naplnil znaky (základní) skutkové podstaty trestného činu loupeže (užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Odvolací soud současně dodal, že z hlediska právního posouzení skutku „je pak nepodstatné, zda si nějaké věci z batohu či kapes poškozeného ponechal či nikoli“.
Ve vztahu k takto vymezenému skutkovému základu věci je právní argumentace odvolacího soudu přiléhavá. K námitce obviněného, že nelze vycházet z výpovědi svědka B. a že se proto „nemohlo… jednat o žádný předchozí úmysl, avšak pouze o využití nastalé situace“ , je třeba dodat, že skutková podstata trestného činu loupeže nevyžaduje, aby pachateli byl takový předchozí úmysl, např. ve smyslu předchozího uvážení či rozmyslu, prokázán, nýbrž že dostačuje, jestliže pachatel během uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se cizí věci (srov. přiměřeně např. R 1/1980, R 51/1976-II.) . Naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu loupeže lze proto s ohledem na skutkové vyjádření obsažené v dovoláním napadeném usnesení, resp. jemu předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně, dovodit i při odhlédnutí od svědecké výpovědi svědka B. Vyjádření odvolacího soudu ( „je pak nepodstatné,…“ ) vyjadřuje tu skutečnost, že k dokonání trestného činu loupeže dochází již užitím násilí (případně pohrůžky bezprostředního násilí) v úmyslu zmocnit se cizí věci, a že otázka samotného zmocnění se takových věcí, není záležitostí naplnění zákonných znaků skutkové podstaty (vývojového stadia dokonání trestného činu), nýbrž otázkou dokončení trestného činu.
Vznesl-li na skutkovém základě, vyjádřeném soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích (srov. též str. 31 rozsudku: „tento obžalovaný poškozeného Š. napadal zejména kopáním, tahal jej za batoh po zemi a pak mu odcizil tablet“ ), jenž netrpí dovolatelem tvrzenými nedostatky spočívajícími v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, resp. jejich obsahem a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry, námitku, že jeho jednání nelze posoudit jako zločin loupeže právně kvalifikovaný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pouze využil nastalé situace, a proto se mohl dopustit toliko trestného činu krádeže, nelze takovému právnímu hodnocení obviněného přisvědčit.
Ve vztahu k této námitce – neboť jejím základem je prosazování vlastní, pro dovolatele příznivější varianty skutkového děje – je třeba posuzovat mimořádný opravný prostředek obviněného jako dovolání, jenž je třeba odmítnout podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo v této části podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Ve své podstatě je obdobným způsobem třeba přistoupit i k námitce obviněného spočívající v tvrzení, že nedůvodné je dovození jeho trestní odpovědnosti za těžší následek spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví [§173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku]. Ačkoli obviněný namítá, že se nejednalo „o společný úmysl či dohodu celé skupiny“ , když tvrdí, že obvinění na takovém jednání nebyli dohodnouti a dovozuje, že se jednalo „výhradně o impulsivní agresivní jednání jednotlivých odsouzených“ , činí tak při setrvání na své (důkazy vyvrácené) obhajobě, že „dal poškozenému pouze jednu facku a dále se napadení poškozeného neúčastnil“.
Skutková zjištění, z nichž vyšly soudy nižších stupňů (viz výše), však svědčí tomu, že jednání zbylých obviněných není možno pojímat jako excesivní ve vztahu k jednání, jehož se dopustil dovolatel. Pokud se obviněný dopustil svého jednání – fyzického napadání poškozeného za situace zjištěné uvedenými soudy, tj. jako jeden z útočníků, jejichž útok byl proveden ve stejném časovém horizontu (v zásadě společné dostižení a po něm bezprostředně následující fyzické napadení odcházejícího poškozeného), pak není důvod činit závěr, že jednání zbylých útočníků bylo věcí výhradně jejich impulsivních a agresivních aktivit. Naopak je třeba dovodit, že obviněný (jenž měl podle zjištění soudů poškozeného napadnout jako první), svým jednáním (pronásledováním a napadením poškozeného) konkludentně projevil svou vůli, opětovně poškozeného napadnout, a to společným jednáním s dalšími pachateli (to při vědomí, že i tito se za poškozeným vydali a fyzicky ho napadli). Zjištěná intenzita napadení poškozeného dovolatelem není kvalitativně odlišná od způsobu jeho napadení zbývajícími obviněnými. Není proto důvodu k tomu, aby obviněný nenesl právní důsledky vzešlé ze svého jednání - fyzického napadení poškozeného v podobě odpovědnosti za přivození těžšího následku, vzešlého jako výsledku brachiálního jednání všech obviněných, na němž se podílel, zejména i s přihlédnutím k tomu, že v jeho případě dostačuje zavinění tohoto následku (těžké újmy na zdraví) ve formě nedbalostního zavinění [§17 písm. a) tr. zákoníku].
Uzavřely-li soudy, že dovolatel jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině naplnil – v protikladu k jeho náhledu – všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, pak takovému závěru nelze nic vytknout.
Nezbývá než opakovat, že z popisu skutku obsaženého v tzv. skutkové větě je zřejmé, že obviněný (společně se spoluobviněnými ml. D. O. a ml. V. Š.) všichni společně napadli poškozeného D. Š. údery pěstmi do obličeje a hlavy poté, co jej srazili na zem, v napadání stále pokračovali také kopy směřovanými do oblasti celého těla… přičemž M. Ch.… v průběhu napadání z batohu, který měl poškozený D. Š. na zádech, a za který jej vláčel po chodníku a přilehlém prostranství, za současných výkřiků „dej sem ten batoh!“, se zmocnil blíže specifikovaných věcí z majetku poškozeného.
Za této situace je zřejmé, že již v samotné formě, kterou obviněný pro své jednání zvolil – poškozeného tahal za batoh, ve kterém měl umístěn tablet a následně se zmocnil i mobilního telefonu poškozeného – lze učinit závěr, že překonával násilím odpor poškozeného. Násilím se přitom rozumí použití fyzické síly ze strany pachatele „k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby za účelem zmocnění se její věci, jež je tak prostředkem nátlaku na její vůli… Za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002) a v této souvislosti lze doplnit, že nezáleží ani na intenzitě násilí, neboť o trestný čin krádeže by šlo pouze tehdy, pokud by takový čin byl spáchán bez použití jakéhokoli násilí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 2. 1980, sp. zn. 7 Tz 57/79). V daném směru proto nepřichází právní posouzení věci jako trestného činu krádeže v úvahu, argumentuje-li obviněný tím, že pouze využil nastalé situace. Z popisu skutku naopak plyne závěr, že obviněný použil fyzické síly k překonání, resp. zamezení případného odporu poškozeného, přičemž jím použité násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozeného.
Další část skutkové věty ( „… a D. Š. způsobili komplex mnohočetných poranění hlavy zahrnující poranění měkkých tkání obličeje – zhmoždění s otokem a krevními podlitinami víček obou očí a tržně-zhmožděné rány v oblasti obočí a brady, zhmoždění obou očních koulí s prokrvácením spojivek, poranění obličejového skeletu – zlomeninu spodiny pravostranné očnice s dislokací kostních fragmentů do pneumatické dutiny horní čelisti a zakrvácením do dané dutiny i do přiléhajících pneumatických dutin kosti čichové a s uskřinutím přímého dolního okohybného svalu s omezením pohyblivosti pravostranné oční koule, zlomeninu pravostranného kloubního výběžku dolní čelisti, a otřes mozku, tedy poranění s citelným omezením běžného způsobu života, spočívající v nutnosti požívat tekutou a následně kašovitou stravu do 23. 8. 2013, která zanechají také trvalé následky ve smyslu kosmetického defektu jizev a také možnou poruchu hybnosti pravého oka, celkově s pracovní neschopností poškozeného Š. v době od 12. 7. 2013 do 4. 9. 2013,…“ ) vyjadřuje to, že v rámci společně provedeného fyzického napadení, v jehož průběhu dovolatel pojal úmysl zmocnit se cizí věci, došlo ze strany útočníků k přivození těžké újmy na zdraví [§122 odst. 2 písm. ch) tr. zákoníku], na jejímž vzniku se obviněný podílel (příčinná souvislost) a kterou svým jednáním i zavinil (samotný jeho způsob napadení poškozeného, při vnímání agresivnich projevů zbývajících obviněných, závěr o existenci zákonem vyžadovaného zavinění zcela odůvodňuje).
K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Stran deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze konstatovat, že rovněž ten není v posuzované věci zjevně, ani formálně naplněn. Obviněný především vůbec nespecifikoval, v jaké alternativě tento dovolací důvod uplatňuje. Pouze z kontextu způsobu rozhodnutí odvolacího soudu a obsahu dovolacích námitek lze usuzovat, že tak učinil v duchu alternativy druhé [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
Varianta první není dána již proto, že odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). Pokud jde o variantu druhou, nemůže být naplněna proto, že v dovolání obviněného konkrétně uplatněné argumenty se s věcným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ostatními dovolacími důvody) míjejí.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil