ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.480.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 480/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněného Z. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 61 To 22/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 2 T 135/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 61 To 22/2015, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. 2 T 135/2014, a současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 135/2014 ze dne 21. 11. 2014, byl skutek obviněného spočívající v tom, že dne 7. 9. 2014 v době kolem 18:10 hod. v P., kde se v okolí pomníku Jana Husa konalo řádně oznámené shromáždění „Pražský Maidan“, pomalu projížděl mezi účastníky tohoto shromáždění s vozidlem tov. zn. ŠKODA Superb, reg. zn. ....., čímž je z daného prostoru vytlačoval a nutil ustupovat, dokud nebyl některými účastníky shromáždění donucen zastavit tím, že mu neustoupili z cesty, poté ovšem otevřel dveře vozidla a hodně nahlas spustil nahrávku husitského chorálu „Ktož jsú boží bojovníci“ a nahrávku české státní hymny, čímž průběh shromáždění úmyslně rušil , uvedený ve výrokové části usnesení podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §188 odst. 1 písm. b) tr. ř., postoupen k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, neboť by mohl být posouzen jako přestupek.
Stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podaná v neprospěch obviněného byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 61 To 22/2015 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Nejvyšší státní zástupce podal dne 16. 3. 2015 proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. s argumentací, podle které jednání obviněného uvedené ve výrokové části usnesení naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušování svobody sdružování a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví
podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Tedy, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí soudu prvního stupně o postoupení předmětného skutku k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1 coby jeho možného posouzení jako přestupku, na což navazovalo pochybení soudu druhého stupně v případě zamítnutí stížnosti státní zástupkyně. Ve vztahu k jednotlivým trestným činům nejvyšší státní zástupce uvádí, že jak je obsaženo v samotném popisu skutku ve výrokové části usnesení o postoupení věci soudem prvního stupně, obviněný projíždějícím vozidlem vytlačoval a nutil ustupovat účastníky řádně oznámeného shromáždění „Pražský Maidan“, přičemž takové jednání, zejména s ohledem na nutnost posouzení konkrétního způsobu použití osobního automobilu jako použití zbraně ve smyslu §118 tr. zákoníku, je nutné posoudit jako násilné omezení výkonu sdružovacího nebo shromažďovacího práva dle §179 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na místo činu a počet přítomných osob pak není pochyb, že toto jednání naplňuje rovněž i znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví dle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce taktéž upozorňuje na nevhodnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy nikoliv verbální projevy nesouhlasu, ale zejména následující projevy agrese stavějí pozici předmětného jednání na roveň jednáním v praxi zcela běžně posuzovaným jako shora uvedené trestné činy. Závěrem dovolání je navrhováno, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínek uvedených v §265p odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval dle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Taktéž byl vysloven souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá, mimo jiné v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pokud jde o postoupení věci [§222 odst. 2, §231, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. b), §314r odst. 5 tr. ř.], lze dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, o jiném správním deliktu či o kárném provinění, přestože se jedná o trestný
čin, nebo že v době rozhodování soudu o postoupení věci již nelze takové jednání projednat jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Za situace, kdy rozhodl soud prvého i druhého stupně o postoupení věci k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, neboť skutek mohl být posouzen jako přestupek, ačkoliv, jak je uvedeno v dovolání, se nejvyšší státní zástupce domnívá, že výše zmíněným postupem soudy pochybily a předmětný skutek je třeba posoudit jako trestný čin porušování svobody sdružování a shromažďování podle §179 odst. 1 tr. zákoníku a trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména s ohledem na skutečnosti uvedené níže, lze posoudit takto vznesené námitky jako námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
V souvislosti s námitkami uplatněnými v podaném dovolání je nutno s ohledem na obecná tvrzení shora konstatovat, že se jedná o námitky, které byly uplatněny relevantně.
Nalézací soud dospěl k závěru o nemožnosti posoudit předmětné jednání obviněného jako jednání podléhající trestní odpovědnosti, a to zejména s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, tak jak je uvedeno v §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to aniž by toto jeho tvrzení bylo jakkoliv upřesněno v odůvodnění jeho usnesení. Ačkoliv soud druhého stupně v tomto směru konstatoval absenci náležitého, resp. jakéhokoliv odůvodnění výše uvedené úvahy, svým tvrzením „(…) asi se tak stalo proto, že nesmyslnost uplatnění trestní represe je tak evidentní, že vyplývá sama ze skutkových okolností případu“, také významně nepřispěl k objasnění aplikace zde zmíněné zásady.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat pochybení soudů obou stupňů ve vztahu k postoupení za vinu kladeného jednání obviněného k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, neboť trestného činu porušování svobody sdružování a shromažďování se podle §179 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího nebo shromažďovacího práva. Omezováním ve výkonu práva shromažďovacího se rozumí zejména takové jednání, jímž je někomu jinému neoprávněně bráněno, aby shromáždění svolal, byl mu přítomen nebo na něm aktivně vystupoval, ale může to být i jakékoli jiné jednání, které ho neoprávněně omezuje ve výkonu práva shromažďovacího. Z popisu skutku usnesení o postoupení vyplývá, že obviněný vytlačoval účastníky pomalu projíždějícím vozidlem a nutil je ustupovat, přičemž takovéto jednání lze s ohledem na obecná konstatování uvedená shora a nepopiratelný fakt, že účastníci „Pražského Maidanu“ vykonávali své shromažďovací právo, posuzovat jako násilí za použití zbraně omezující výkon takového práva. Násilím se v konkrétním případě rozumí použití fyzické síly, které bylo prostředkem nátlaku na vůli osob, jejichž právo shromažďovací obviněný omezoval. Zbraní se pro účely tr. zákoníku (nevyplývá-li z konkrétního ustanovení něco jiného) rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. V konkrétním případě je tedy za takovouto zbraň považován osobní automobil obviněného. Je nutné zdůraznit, že není podmínkou, aby napadení poškození kladli odpor, popř. obviněný si nemusí nutně počínat
způsobem, jímž by ohrozil napadené osoby bezprostředně na zdraví či dokonce na životě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012
a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 67 To 162/2012).
Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu výtržnictví se, mimo jiné, dopustí také ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Z ustanovení §117 písm. b) tr. zákoníku vyplývá, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými.
Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Výtržnictvím jsou zpravidla ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (zákon příkladmo zmiňuje hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, hrubé rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Může jít i o hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy). Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí, individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (kteří tam v době činu však nemusí být).
Podle názoru Nejvyššího soudu ani v tomto případě nepostupovaly soudy nižších stupňů v souladu s tr. zákoníkem, neboť k uvedenému jednání a důvodům, pro které by jednání obviněného nemohlo být posouzeno též jako trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1. tr. zákoníku, se nevyjádřily. Ze skutkového zjištění je zřejmé, že na S. n. v okolí pomníku Jana Husa, kolem šesté hodiny odpolední, v době, kdy se konalo řádně oznámené shromáždění „Pražský Maidan“, a tedy v době, kdy zde bylo přítomno velké množství osob, ať už samotných účastníku shromáždění, popř. dalších osob z řad kolemjdoucích, turistů, atd., neboť se jedná o místo s velmi vysokou frekvencí pohybu osob, obviněný projíždějícím automobilem vytlačoval a nutil ustupovat účastníky tohoto shromáždění, jakož i následně rušil průběh tohoto shromáždění hlasitou produkcí hudby.
Podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Soudy obou stupňů zmíněný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiného právního předpisu, samozřejmě nelze zpochybňovat.
Je ovšem nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Nový trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů blíže nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, orgány činnými v trestním řízení a v konečné fázi soudem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I, Komentář, C. H. BECK Praha 2009, str. 94).
Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplynulo, že uvedené jednání s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku nedosahuje potřebné společenské škodlivosti, aniž by, jak již bylo řečeno výše, tento svůj závěr náležitě odůvodnily, popř. se v odůvodnění vypořádaly s popisem skutku, tak jak je uveden ve výrokové části usnesení o postoupení, a to zejména s částí týkající se vytlačování a nuceného ustupování účastníku shromáždění osobním automobilem obviněného, a nikoliv pouze s jeho vybranými, navíc zcela druhořadými segmenty popisu jednání obviněného, o čemž mimo jiné svědčí také argumentace soudu druhého stupně, že „chování obviněného, které má charakter hlasového nesouhlasu (…) je v podstatě běžná součást každé demonstrace, (…) zcela jistě nedosahuje takové společenské závažnosti a škodlivosti, aby šlo již o trestnou činnost, zvláště, jestli nebylo doprovázeno dalšími, např. agresivními projevy pachatele“.
V neposlední řadě pak musí Nejvyšší soud odkázat na rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti uvedl:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob.
V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. §39 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku).
VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že ani z rozhodnutí soudu druhého stupně nevyplývá, jaké skutečnosti (s výjimkou konstatování projevu nesouhlasu jako běžné součásti shromáždění takového charakteru) jej vedly k závěru o aplikovatelnosti zásady subsidiarity trestní represe z pohledu kritérií vyslovených v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., musel Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, usnesení Městského soudu v Praze, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušit a zrušit i rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí.
Po vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bude nezbytné, aby se soud prvního stupně náležitě nejen vypořádal s judikaturou (nejen tou, kterou zmiňuje Nejvyšší soud), ale také s otázkou společenské škodlivosti (viz rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) a dalšími skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí, např. s okolnostmi, které charakterizují osobu obviněného (byl-li v minulosti odsouzen pro obdobnou trestnou činnost, zda uvedené jednání bylo zcela ojedinělým excesem ze strany obviněného či již v minulosti byl za přestupky projednáván apod.) uvedené skutečnosti bezpochyby jsou podstatné pro aplikovatelnost ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann