ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.794.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 794/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2015 o dovoláních obviněných M. H., a J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 553/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 44/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a J. D. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově svým rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 2 T 44/2011 - 324, uznal obviněné M. H. a J. D. (dále jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že
„po společné domluvě v přesně nezjištěnou dobu od 15. 10. 2010 do 31. 10. 2010 z autoservisu v T., ul. P. J., okr. T., který na základě nájemní smlouvy užíval J. D. a kde oba podezřelí provozovali své živnosti, odstranili rovnací stolici zn. J. J. Autoline červené barvy, která byla součástí vybavení pronajatého autoservisu a kterou nahradili nefunkční napodobeninou červené barvy, a dne 31. 10. 2010 po ukončení nájemního vztahu autoservis včetně této napodobeniny předali A. K., čímž poškozené Alkaben s.r.o. se sídlem Chodský Újezd 55, IČ: 25211790, způsobili škodu 20 476 Kč.“
Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a oběma za to uložil podle §206 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
Pro úplnost se uvádí, že daný rozsudek ze dne 29. 8. 2014 je již třetím rozhodnutím prvostupňového soudu v uvedené věci. Ten nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 44/2011, tak, že obviněné návrhu na potrestání zprostil podle §226 písm. a) tr. ř. Soud druhého stupně na základě odvolání státního zástupce usnesením ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 8 To 169/2012, rozsudek prvostupňového soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvého stupně druhým rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 2 T 44/2011, uznal obviněné vinnými přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž u M. H. jednání zůstalo ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněným uložil podle §206 odst. 1 tr. zákoníku tresty odnětí svobody v trvání 6 měsíců a výkon trestu každému z nich odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců za použití §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud zrušil rovněž uvedený druhý rozsudek soudu prvního stupně (na podkladě odvolání státního zástupce a obou obviněných), a to svým usnesením ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 To 163/2014.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 8. 2014, č. j. 2 T 44/2011-324, podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 553/2014, tak, že na podkladě odvolání obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. předmětný rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. H. a J. D. uznal vinnými, že
„v přesně nezjištěné době od 15. do 31. října 2010 po společné domluvě z autoservisu v T. v ulici P. J., který si včetně zařízení pronajal J. D., a v němž oba společně pracovali, odstranili rovnací stolici zn. J. J. Autoline, jež byla součástí vybavení autoservisu, nahradili ji nefunkční napodobeninou stejné barvy a tu 31. října 2010 po konci nájemního vztahu předali A. K., jednatelce společnosti Alkaben s. r. o., které tím způsobili škodu 20 476 korun českých“.
Uvedený skutek odvolací soud právně kvalifikoval u obviněného J. D. jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a u obviněného M. H. jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1 tr. zákoníku a oběma (každému z nich) za to uložil podle §206 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Obvinění se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Simony Turkové podali proti němu dovolání , v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelé uvedli, že jednání, které jim bylo kladeno za vinu, od počátku popírali. Veškeré zařízení a vybavení, které obviněný J. D. od poškozené převzal, jí zpět předali, což potvrzuje předávací protokol. Ve věci byla slyšena řada svědků, ani jeden z nich však nebyl schopen rovnací stolici přesně identifikovat.
Poukázali na to, že o předání stolice byl pořízen videozáznam, ze kterého je zřejmé, že poškozená ničeho zásadního, zejména co se týče rovnací stolice, nenamítala. Při předání měla poškozená sebou svého právního zástupce. Měla pro předání pořízenu fotodokumentaci, ze dnů krátce před předáním, tuto pořizoval její syn, který byl předání přítomen, avšak ani on ničeho k předání, zejména k rovnací stolici, nenamítal. Pokud je mezi oběma rovnacími stolicemi tak markantní rozdíl, je s podivem, že poškozená si rozdílu mezi nimi nevšimla, a to zejména s odkazem na výpověď svědkyně P., která uvedla, že je mezi nimi velký rozdíl. Předmětných stolic bylo v ČR vyrobeno na 1 000 kusů. Podle svědka K. se na rovnací stolici začalo pracovat až kolem roku 2004. V tom případě musela být rovnací stolice v podstatě nová a nepoužívaná. Rovnací stolice, kterou však obviněný H. zakoupil a kterou si poškozená nárokuje, je značně opotřebovaná a ohnutá. Obvinění navrhovali důkaz výslechem dalších svědků, avšak soud prvního stupně tyto svědky nepřizval a důkaz jejich výslechem zamítl. V kupní smlouvě pro rovnací stolici není její název, žádné označení, které by ji identifikovalo. Obvinění jsou toho názoru, že celý případ by s ohledem na zásadu ultima ratio bylo na místě řešit cestou občanskoprávní. Odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, „č. j.“ (správně sp. zn.) 7 Tdo 48/2010. Obvinění podle jejich názoru učinili vše pro bezvadné předání nebytových prostor včetně vybavení a zařízení, a pokud měli podepsaný předávací protokol a videozáznam z předání, není snad nic jiného, co by si měli opatřit, aby prokázali, že prostory a vybavení řádně předali. Jsou přesvědčeni, že prokázali, že předali zařízení a vybavení, který obviněný D. převzal, obviněný H. prokázal nabytí své rovnací stolice, naopak strana žalující neprokázala, že by se mělo jednat o jiný kus rovnací stolice, než jaký poškozená předala.
Zdůraznili, že trestní právo a trestně právní kvalifikace určitého jednání nemá prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv a právních zájmů v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. V opačném případě by docházelo ke znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy, neboť trestní právo je právem ultima ratio.
Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a zprostil je návrhu na potrestání v celém rozsahu.
K podanému dovolání podala vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že podstatným rysem podaného dovolání je skutečnost, že po obsahové stránce je až na výjimky prakticky identické s odvoláním obviněných a jejich obhajobou v předcházejících fázích trestního řízení. Pokud obvinění v dovolání opakují námitky, vesměs skutkového charakteru, o něž opírali svůj řádný opravný prostředek, bylo třeba mít na zřeteli setrvalou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech. Pokud totiž obviněný staví dovolání na opakování stejných výhrad, které již marně uplatnil v řízení o řádném opravném prostředku, je takové dovolání zpravidla odmítáno. Je tomu tak s ohledem na zvláštní povahu dovolacího řízení, jež je určeno ke zjišťování a nápravě specifických vad podřaditelných pod některý z dovolacích důvodů definovaných v §265b tr. ř. Dovolací řízení není určeno k všeobecnému komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí, k čemuž dovolatelé obsahem svého mimořádného opravného prostředku směřují.
Poukázala na skutečnou povahu námitek uplatněných proti právnímu posouzení skutku. Dovolatelé zpochybňují správnost právních závěrů odvolacího soudu. Svou argumentaci však zakládají na zpochybňování skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy obou stupňů na základě výsledků dokazování, a jejich nahrazování odchylnými skutkovými východisky, jež odpovídají zamýšlenému podlomení právních závěrů odvolacího soudu. Námitky, které vycházejí z odchylného vymezení skutkového základu oproti závěrům soudu, jsou však námitkami skutkovými, nikoli právními, a zřejmě nemohou být podkladem pro úspěšné uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To, že obvinění nesouhlasí se způsobem, jímž soud hodnotil důkazy, a že se neztotožňují s jeho skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Dále státní zástupkyně presentovala, že ve věci nelze zaznamenat ani kategorii tzv. opomenutých důkazů, soud vždy řádně odůvodnil, proč nepovažuje za potřebné provést důkaz výslechem navrženého svědka. Přisvědčit nebylo možno ani výtce, podle které trestní právo na daný případ nedopadá s tím, že je třeba aplikovat zásadu ultima ratio a věc řešit v řízení občanskoprávním. Tato argumentace není namístě s ohledem na povahu obviněným prokázaného jednání, které v daném případě zcela přesáhlo občanskoprávní rámec smlouvy o pronájmu uzavřené obviněným J. D. se společností Alkaben, s. r. o. Bylo proto nezbytné, aby na jednání obou obviněných byly aplikovány normy trestního práva a vyvozena vůči nim trestní odpovědnost. Jde totiž o jednání společensky škodlivé, kde nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví.
Vzhledem k těmto okolnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 8 To 553/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. podali prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelé ve svém podání vyslovovali více námitek (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž vykreslovali skutkové okolností případu a nastiňovali pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž primárně směřovali do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadali proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítali v prvé řadě nedostatky skutkové a procesní. Nutno dodat, že až z těchto námitek (sekundárně) vyvozovali, že v jejich případě měl být aplikován princip ultima ratio.
Obvinění tak nenamítali rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V obecné rovině je možno nad uvedený rámec konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, avšak v daném případě se o takovou situaci nejednalo.
Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že ke všem skutkovým tvrzením předkládaným mu v rámci dovolání se již pečlivě vyjadřovaly soudy nižších stupňů a spolehlivě je vyvrátily či uvedly na pravou míru. Obvinění tak opakovali námitky, které již byly zodpovězeny v řízení předchozím. Ve svém podání se dovolacímu soudu snažili nastínit jiný skutkový obraz, než odpovídalo stavu zjištěnému soudy nižších stupňů.
Co se týče námitky, že dovolatelé navrhovali výslech dalších svědků a to osob F. Vě. a D. N., sami dovolatelé uváděli, že soud návrhy na provedení těchto důkazů zamítl. Tudíž si sami byli vědomi toho, že se soud s danými návrhy vypořádal zamítavým rozhodnutím. Pro úplnost je vhodné doplnit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 8. 2014 (čl. 314 - 316) se podává, že obhájkyně obviněných uvedla, že „následně bychom navrhovali slyšet ještě svědka Š., a sice právě také z popudu krajského soudu, kdy tyto jeho výpovědi jsou v podstatě rozporné, jednou tvrdí, že upravoval videozáznam, podruhé říkal, že ho neupravoval. Dále navrhujeme další dva svědky a to sice pana Vě. a pana V., pokud je soud připustí, tak sdělím adresy, kteří by se měli vyjádřit k tomu vybavení té autodílny během období, kdy měl v nájmu autodílnu pan D.“ Nelze si nevšimnout, že v uvedeném protokolu je návrh na výslech svědků Vě. a Vo. a v dovolání obvinění uvedli svědka Vě. a svědka N. Nicméně následně na č. l. 315 verte uvedeného protokolu z hlavního líčení je uvedeno, že samosoudce vyhlásil usnesení, že se návrh obhájkyně na výslech dalších svědků jako nadbytečný zamítá. Nutno připomenout, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, podle §2 odst. 5 tr. ř., je pouze povinen postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí.
K tomu je možné dále poznamenat, že vadu charakteru opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V dané věci je zjevné, že soud prvního stupně považoval již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností, když rozhodl, že návrh na výslech dalších svědků jako nadbytečný zamítl. Odvolací soud pak po provedeném přezkumu shledal, že bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu tak, jak ukládá ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, aby mohl být zjištěn skutkový stav, popřípadě učiněny právní závěry o vině obviněných bez důvodných pochybností, a podrobněji se k danému vyjádřil na straně 9 svého rozhodnutí. Z toho zřetelně vyplývá, že oba soudy provádění dalších - obhajobou navržených - důkazů považovaly za nadbytečné. Za popsaného stavu nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Dovolatelé dále uplatňovali námitku, že v jejich případě měla být aplikován princip ultima ratio. Ani této námitce však nemohl Nejvyšší soud přiznat relevanci, neboť tuto námitku vystavěli na tom základu, že se ve svém podání snažili vykreslovat ve svém podání jiný obraz skutkového stavu, než byl zjištěn soudy v předchozím řízení a k tomuto jinému obrazu pak přičleňovali uvedenou námitku. Takový postup ovšem není přípustný.
Nejvyšší soud přesto považoval za vhodné se k dané problematice stručně vyjádřit.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že protiprávní jednání obviněných, jež odvolací soud přiléhavě právně kvalifikoval, je třeba hodnotit komplexně, v souhrnu všech soudy zjištěných skutečností. V tomto smyslu nelze pomíjet, že obvinění si počínali při páchání svého protiprávního činu promyšleně, úmyslně zneužili toho, že poškozená nebyla profesionálem v jejich oboru činnosti a vědomi si této významné skutečnosti, nahradili předmětnou rovnací stolici červené barvy její nefunkční napodobeninou stejné barvy, což poškozená jako neprofesionál při předání autoservisu nerozpoznala. Předmětnou rovnací stolici ukryl obviněný M. H. u třetí osoby. Svým jednáním jednoznačně naplnili znaky trestného činu, resp. pomoci k trestnému činu, jak byli uznáni vinnými. Jejich předmětné jednání se nenacházelo nijak v mantinelech práva civilního, jak se snažili tvrdit, nýbrž plně v mantinelech práva trestního. Jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu v daném případě rozhodně nebylo. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnily. Naopak, zjištění soudů spolehlivě svědčí o tom, že v daném případě šlo o jednání společensky škodlivé, stran něhož nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví a bylo nezbytné uplatnit trestní odpovědnost obviněných a trestněprávní důsledky s ní spojené.
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není -li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu