ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.982.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 982/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2015 o dovolání obviněného F. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 6 To 319/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 19/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. J. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. 9. 2014 , sp. zn. 34 T 19/2014 , uznal obviněného F. J. vinným, že
„dne 10. 1. 2013 kolem 02.00 hodin v Synot bar Lucerna na ulici ... ve F., okres Z., za přítomnosti dalších osob se přidal k útoku již odsouzeného P. V., nar. ..., který v podnapilém stavu napadl P. K., nar. ..., kdy ho udeřil pěstí do obličeje, čímž ho shodil na zem, kde ho třikrát udeřil pěstí do obličeje, poté se oba v držení váleli po zemi, načež přiskočil obžalovaný F. J., který P. K. kopl do hlavy, nakonec nakopl odsouzený P. V. poškozeného P. K. do hlavy, obžalovaný F. J. se tak zapojil do útoku, při kterém poškozený P. K. utrpěl otřes mozku, pohmoždění hlavy, pohmoždění levé poloviny hrudníku, oděrky hlavy a zhmoždění levého lokte, tato zranění si vyžádala lékařské ošetření na traumatologickém oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati, a. s. ve Zlíně a následnou hospitalizaci ve dnech 10. 1. 2013 až 11. 1. 2013 s pracovní neschopností od 10. 1. 2013 do 15. 2. 2013, přičemž jenom shodou šťastných okolností a náhod nedošlo v důsledku silného kopu a úderů pěstí do hlavy ke zranění těžkému až život ohrožujícímu, zejména k poranění mozku.“
Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Podle §99 odst. 3, 4 tr. zákoníku mu uložil kombinované psychiatrické a protialkoholní léčení v ambulantní formě.
Pro úplnost se uvádí, že daný rozsudek ze dne 15. 9. 2014 je druhým rozsudkem soudu prvního stupně ve věci. Poprvé soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 34 T 19/2014-272, a to tak, že uznal obviněné P. V. a F. J. vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněnou M. J. vinnou přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému P. V. za to uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 48 měsíců. Obviněnému F. J. za to uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 40 měsíců. Podle §99 odst. 3, 4 tr. zákoníku mu uložil kombinované psychiatrické a protialkoholní ochranné léčení v ambulantní formě. Obviněné M. J. uložil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 16 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněným P. V. a F. J. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným způsobenou škodu, a to Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 5.252,98 Kč a P. K. ve výši 20.812,70 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného P. K. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný F. J. O něm rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 15. 7. 2014, č. j. 6 To 194/2014-309, tak, že za splnění podmínek uvedených v §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) , odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného F. J. zrušil v celém rozsahu a věc vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 9. 2014 podal obviněný F. J. odvolání , o kterém Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 9. 12. 2014 , sp. zn. 6 To 319/2015 , tak že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný F. J. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Vladimíry Orbesové podal proti němu dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel uvedl, že podle rozhodnutí soudu prvního stupně měl spáchat dané trestné činy tím, že
1. odtrhl od sebe poškozeného P. K. a P. V.,
2. měl poškozeného P. K. kopnout jedenkrát do hlavy.
Podle dovolatele však z provedeného dokazování nebylo možno dospět k závěru, že by spáchal jakýkoliv trestný čin.
Ad 1. rozvedl, že pokud se týče toho, že údajným odtrhnutím poškozeného P. K. od P. V., měl být spáchán trestný čin, tak takové právní posouzení bylo nesprávné. Nebylo prokázáno, že by tyto osoby odtrhl. Z dokazování vyplynulo, že se je snažil odtrhnout. Uvedl, co měli vypovědět obviněný F. J., svědek J. T. a P. V. Skutkové zjištění soudu o tom, že (obviněný) odtrhl P. V. od P. K., bylo podle dovolatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. I kdyby jej však odtrhl, tak by se nejednalo o spolupachatelství, neboť úmysl zabránit konfliktu je zcela odlišný od úmyslu P. V. Chyběl i znak společného jednání. Pokud by nedošlo k zásahu obviněného, mohlo dojít k závažnějším zdravotním důsledkům u P. V., proto nemohlo jít o spolupachatelství.
Ad. 2 obviněný popsal, že na základě dokazování nebylo možno dospět k závěru, že kopl poškozeného P. K. do hlavy. Skutkové zjištění soudu tak bylo i zde v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Podle obviněného skutkové zjištění, že kopl poškozeného do hlavy, nevyplývá z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Důkazy, na nichž soudy založily svá rozhodnutí, byly ve vzájemném rozporu. Důkazy prokazující nevinu obviněného soudy nezohlednily. Následně obviněný označil za nelogické hodnocení důkazů odvolacím soudem, že někdo kopl P. K. do hlavy, M. J. za to odsouzena nebyla, takže to ona nebyla, což znamená, že to byl právě obviněný. Tímto způsobem by se dala dovodit bez dalších důkazů vina vždy tam, kde útočí jedna ze dvou osob a nepodaří se zjistit, která. Závěr o kopnutí obviněným nevyplýval z žádného jiného důkazu. Z jednotlivých výpovědí při hlavním líčení podle něj vyplývalo, že údajné kopnutí neviděl nikdo kromě svědků J. T. a P. J. a poškozený uvedl, že cítil úder do hlavy. Výpovědi těchto osob trpěly zásadními nesrovnalostmi a rozpory. Pokud by i existovaly důkazy o tom, že obviněný kopl P. K. do hlavy, tak vzhledem k tomu, že se bál o kamaráda P. V. a vzhledem k celkovým okolnostem případu, bylo by na místě jeho jednání kvalifikovat jako pokus ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky.
Dovolatel presentoval, že důkazy, na nichž založily soud prvního stupně a soud druhého stupně svá rozhodnutí, byly ve vzájemném rozporu. Soud prvního stupně vycházel z výpovědí P. K., P. V., P. J. a J. T. učiněných při hlavním líčení. Následně dovolatel podrobně rozebíral, co měly uvedené osoby vypovědět v přípravném řízení a posléze v hlavním líčení, a shrnul, že z výpovědi svědka V. nevyplynulo, že by se (obviněný) přidal na jeho stranu, a že až více než rok po incidentu si svědci a kamarádi poškozeného T. a J. vzpomněli na údajný útok ze strany obviněného F. J. a poškozený P. K. si vzpomněl na kop do hlavy od jiné osoby než od P. V., přesto, že v přípravném řízení z jejich výpovědí vyplývalo, že obviněný F. J. poškozeného P. K. nekopl, což nedokázali podle dovolatele uspokojivě vysvětlit. Nikdo jiný kopnutí neviděl a sám obviněný výslovně popíral, že by poškozeného kopl. S těmito rozpory se soudy nevypořádaly. Odvolací soud odmítl znovu provedení důkazu výslechem P. J., J. T. a P. K. Odůvodnění tohoto odmítnutí obviněný zhodnotil jako nelogické. Soud prvního stupně přitom nevysvětlil, proč uvěřil výpovědím u hlavního líčení přesto, že v přípravném řízení vypovídali svědci jinak. Důkazy uvedenými výpověďmi byly nejen v rozporu s ostatními důkazy provedenými v hlavním líčení (ostatní svědci kopnutí neviděli), ale i v rozporu s výpověďmi z přípravného řízení a ve vzájemném rozporu.
Následně dovolatel tvrdil, že důkazy, které prokazovaly jeho nevinu, soudy nehodnotily. Nikdo z dalších svědků, tj. svědkyně L. F., P. V. a M. J., neviděl, že by (obviněný) kopl poškozeného P. K. do hlavy. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by obviněný spáchal dotčené trestné činy, ale navíc z nich vyplývá, že je nespáchal. Soudy vycházely pouze ze skutečností svědčících v neprospěch obviněného F. J.
Obviněný tedy dovodil, že z provedených důkazů nebylo možno učinit bez porušení presumpce neviny závěr, že byl pachatelem předmětného skutku. Soudy vyvodily z provedených důkazů zjištění, která z nich při racionálním hodnocení nevyplývala. Učinily skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost, že obviněný spáchal uvedený skutek.
Dále obviněný uvedl, že dovolání podává také z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., protože v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což popsal výše ve svém podání. Rozsudek soudu prvního stupně trpěl stejnými vadami jako napadené usnesení odvolacího soudu.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2014, č. j. 6 To 319/2014-350, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 15. 9. 2014, č. j. 34 T 19/2014-326, i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poznamenal, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud, dílem konstruuje skutkové okolnosti, které podkladem právního posouzení vůbec nebyly. Dovolatel opakuje svou obhajobu uplatněnou zejména ve svém odvolání ze dne 7. 10. 2014. K jeho polemice s tím, že podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu prý „odtrhl od sebe P. K. a P. V.“, státní zástupce konstatoval, že nalézací soud naopak uvedl, že obviněnému neuvěřil, že by „zezadu nastoupil na poškozeného, aby ho odtáhl“. Ani skutková věta výroku rozsudku neobsahovala nic o tom, že by snad obviněný kohokoliv odněkud odtahoval nebo od někoho odtrhoval. Veškeré úvahy dovolatele ohledně „odtrhování“ tím byly bezpředmětné, neboť dovolatel polemizoval se skutkovým zjištěním, které soud neučinil.
Pokud dále dovolatel polemizoval se skutkovým zjištěním, že měl poškozeného kopnout do hlavy, bylo skutečností, že v předmětné věci proti sobě stály dvě skupiny vzájemně si odporujících důkazů. Nalézací soud ovšem poté, co byl jeho první rozsudek zrušen soudem odvolacím, své úvahy při hodnocení jednotlivých důkazů již podrobně a přesvědčivě v novém rozsudku popsal. Státní zástupce se proto ztotožnil i se závěrem odvolacího soudu, že odůvodnění nového rozsudku již je v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. a že nalézací soud dospěl ke skutkovému zjištění ohledně kopu do hlavy poškozeného logickou dedukcí. Nepokládal proto za přiléhavé tvrzení dovolatele, že toto skutkové zjištění „nevyplývá z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení“. Ve skutečnosti se jednalo o jedno z možných logických vysvětlení, k němuž se přiklonily soudy z důvodů, které řádně vysvětlily. Tvrzení dovolatele byla pak jen jiným skutkovým závěrem, učiněným na základě jiného hodnocení důkazů. Natolik výrazný rozpor, a tedy rozpor „extrémní“, však ve věci nebyl dán, a proto ani nemohlo dojít k výjimečnému uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nad rámec vad hmotně právních.
Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídaly důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Navrhl proto, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 6 To 319/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé, obviněným uplatněné, variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [v dané věci tedy s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Již na tomto místě je ovšem nutno konstatovat, že konkrétní dovolací argumentace obviněného žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a tím ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. neodpovídala (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolatel ve svém dovolání uplatnil primárně skutkové námitky s tím, že ve věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze výjimečně v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Přičemž dovolatel své podání opřel o tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, avšak Nejvyšší soud shledal, že v daném případě se o takovou situaci nejednalo.
Úvodem možno říci, že Nejvyšší soud zaregistroval, že v dané věci soudy rozhodovaly dvakrát, když prvé rozhodnutí soud prvého stupně soud druhého stupně zrušil, na což dovolatel poukazoval. Nicméně z této skutečnosti nelze činit jakékoli závěry, když tato situace je právním řádem předvídána a v praxi se nezřídka vyskytuje. Meritem podání dovolatele je rozsáhlé poukazování na nepřesnosti a rozpory ve výpovědích jednotlivých osob v dané kauze se vyskytujících, když ve svém podání do podrobností rozepisoval, co která konkrétní osoba uvedla v řízení přípravném, a poté, co uvedla v hlavním líčení.
Na uváděných nepřesnostech a rozporech pak dovolatel postavil své tvrzení o tzv. „extrémním nesouladu“. Tomuto však nemohl Nejvyšší soud v konfrontaci s obsahem rozhodnutí soudů nižších stupňů přisvědčit. Ačkoliv nezpochybňuje existenci určitých nepřesností a rozporů, připomíná, že tzv. extrémní nesoulad nastává, tehdy jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.
V dané věci (ve stručnosti řečeno) došlo ke konfliktu osob ze dvou skupin po požití alkoholických nápojů v baru v nočních hodinách, kdy členy prvé skupiny byli P. V., F. J. a M. J. a členy druhé skupiny byli P. K., P. J., J. T. a M. M. Mimo těchto osob byla konfliktu alespoň v jeho části přítomna svědkyně L. F., obsluha v daném baru. Dotčené osoby vypovídaly k uvedenému konfliktu v několika fázích řízení, nejprve krátce po konfliktu v (neprocesních) úředních záznamech, posléze již v procesním postavení svědků s odstupem několika měsíců v řízení přípravném a následně pak s dalším odstupem několika měsíců v hlavním líčení před soudem. Výpovědi osob z daných skupin byly pochopitelně ve více údajích kontradiktorního charakteru.
Z dokazování mimo jiné vyplynulo, že v části průběhu konfliktu se poškozený P. K. nacházel na zemi v držení s již odsouzeným P. V. Poškozený v hlavním líčení vypověděl mimo jiné, že v této fázi konfliktu, tedy když se nacházel na zemi, obdržel silný úder do hlavy, přičemž tento úder nepocházel od P. V. Poškozený neurčil, od koho jiného tento úder pocházel. Z dalších důkazů poté soud určil, že poškozeného kopl do hlavy obviněný F. J. Mezi těmito důkazy byly i výpovědi svědků P. J. a J. T. Tito svědkové při hlavním líčení vypověděli, že poškozený byl do hlavy kopnut obviněným F. J. Přitom ve výpovědích daných svědků se nacházely odlišnosti oproti jejich výpovědím z přípravného řízení, což neuniklo pozornosti jak soudu, tak obhájců ihned při hlavním líčení.
A právě na této okolnosti je vystavěno podání dovolatele, kdy na základě této okolnosti tvrdí existenci tzv. extrémního nesouladu. Avšak jak vysloveno již výše, nebylo možno dát dovolateli za pravdu. Skutečnosti, že ve výpovědích daných svědků se nacházejí odlišnosti oproti jejich výpovědím z přípravného řízení, si soud prvého stupně nejen povšiml, nýbrž jí věnoval patřičnou pozornost. Jak je patrno z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 3. 2014 č. l. 245 a násl., poté co se tato okolnost při jejich výpovědích objevila, reagoval na ni předseda senátu doplňujícími dotazy a dotazoval se svědků na vysvětlení. Dané okolnosti si samozřejmě všimli také obhájci a ještě v průběhu výpovědí svědků se na odlišnosti ve výpovědích oproti přípravnému řízení dotazovali (Mgr. Gúcke) a vyjadřovali se k tomu (Mgr. Ostravský, JUDr. Kocáb). Předmětem dovolacího řízení není reprodukovat jednotlivé výpovědi svědků, dotazy předsedy senátu a obhájců a odpovědi na ně, tedy přepisovat obsah hlavního líčení. Podstatné je, že soud prvého stupně okolnost odlišností ve výpovědích reflektoval, zareagoval na ni tak, že učinil další dotazy na vypovídající osoby a respektoval i právo obhajoby a poskytl obhájcům prostor k učinění jejich vyjádření a dotazů.
Soud prvního stupně posléze vyhodnotil provedené důkazy tak, že shledal, že jimi bylo prokázáno, že obviněný F. J. kopl poškozeného P. K., tak jak je uvedeno ve skutkové větě. V odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jakými úvahami se řídil a nezamlčoval nikterak, že ve výpovědích svědků nalezl nepřesnosti a rozpory. Výslovně vysvětlil, proč považoval za relevantnější výpovědi učiněné v hlavním líčení.
Soud prvého stupně tedy zaznamenané rozpory ve výpovědích svědků reflektoval a vypořádal se s nimi, soud druhého stupně poté vyslovil, že se s jeho argumentací ztotožnil a výslovně vyjádřil, že provedené důkazy do sebe zapadají a tvoří ucelený řetězec. Dále zdůraznil, že hodnocení provedených důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně, do něhož může odvolací soud zasahovat pouze v případě zřejmé nelogičnosti tohoto hodnocení, v případě nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudu prvního stupně; tento případ zde však zjevně nenastal.
Je vhodné zde připomenout, že výpovědi svědků nebyly jedinými důkazy v řízení. Zejména je třeba upozornit na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a návykové nemoci, v němž MUDr. Pavel Konečný, soudní znalec, konstatoval, že obviněný F. J. v předmětné době trpěl a do současnosti nadále trpí trvalou dušení poruchou nechorobného charakteru – emočně nestabilní impulzivní poruchou osobnosti, syndromem škodlivého užívání alkoholu a v předmětné době se nacházel ve stavu středně těžké nekomplikované alkoholové intoxikace. Dále uvedl, že emočně nestabilní porucha osobnosti a akutní ovlivnění alkoholem společně dostatečně vysvětlují předmětné jednání, z něhož byl posuzovaný obviněn. Ve stavu alkoholové opilosti jsou agresivní projevy časté zejména u osob, jejichž osobnost je již primárně (premorbidně) narušena. Účinky alkoholu deliberují chování posuzovaného, dekompenzují poruchu jeho osobnosti, a přímo provokují inadekvátní impulzivní, nezdrženlivé, zkratkovité a agresivní chování (viz č. l. 181 - 183). Uvedený důkaz zcela zásadním způsobem podporuje věrohodnost usvědčujících výpovědí svědků P. J. a J. T. z hlavního líčení.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že v rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou dostatečně zdůvodněny skutkové závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry mají své obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů. Soudy nižších stupňů nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud tudíž námitku extrémního nesouladu shledal bezdůvodnou.
Nejvyšší soud neopomněl, že dovolatel ve svém podání tvrdil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně vyplývá, že za prvé měl spáchat dotčené trestné činy tím, že odtrhl od sebe P. K. a P. V., a za druhé měl poškozeného P. K. kopnout jedenkrát do hlavy. V dalším textu pak oba tyto body rozebíral, jak výše v narativní části. V prvém bodu však dovolatel přehlédl, že ve skutkové větě výroku dotčeného odsuzujícího rozhodnutí se o odtrhnutí od sebe P. K. a P. V. nehovoří, tudíž dovolatel polemizuje s tím, co vůbec není její součástí. Tato polemika je tak zcela nedůvodná. Součástí skutkové věty je pouze to, že obviněný kopl poškozeného P. K. do hlavy.
Na okraj se Nejvyšší soud vyjádřil též k námitce, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako pokus ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, když své jednání učinil, protože se bál o kamaráda P. V. Nutno zdůraznit, že dovolatel danou námitku zmínil zcela marginálně pouze jedinou větou, aniž připojil řádnou argumentaci, navíc ji zjevně založil na podstatně modifikovaném skutkovém základě, než jaký učinily soudy nižších stupňů. Jednání obviněného nebylo ani v nejmenším jednáním, které by naplňovalo uvedenou privilegovanou skutkovou podstatu, když zde nebyla žádná skutková okolnost, jež by mohla založit omluvitelnou pohnutku jednání vůči poškozenému. Velmi stručně řečeno, v řízení bylo bez pochyb prokázáno, že obviněný se přidal k útoku na poškozeného a nikoli, že se snažil probíhající konflikt ukončit. Po jeho přidání se k útoku naopak konflikt pokračoval a primární útočník P. V. nijak agresi neukončil.
Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud akcentuje, že za situace, kdy neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu, byl oprávněn posoudit dovolání pouze v zákonných mantinelech výše zmiňovaných a byl povinen vycházet ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v napadených rozhodnutích.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatel ve svém podání vyslovoval námitky, (které jsou podrobně rekapitulovány výše) , v nichž vykresloval skutkové okolnosti případu a nastiňoval pomocí nich jiný obraz výsledků a dokazování a jiného skutkového stavu, byly takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněných dovolacích důvodů irelevantní. Takto pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu