ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.162.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 162/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. dubna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Ing. arch. J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 8 To 212/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 161/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 1 T 161/2012, byl obviněný Ing. arch. J. S. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Obviněný se uvedeného trestného činu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od 3. 12. 2008 do 24. 10. 2010 na různých místech ČR, zejména v B. a ve V. M., okres Ž. n. S., v zištném úmyslu získávat neoprávněný majetkový prospěch, vždy pod nepravdivými přísliby včasného vrácení finanční hotovosti, využívaje důvěřivosti poškozených, postupně vylákal převážně od svých známých – poškozených – zapůjčení vyšších finančních obnosů, které v rozporu s dohodami nevracel, když takto jednal v celkem deseti případech (podrobně rozvedených ve skutkové větě), a tímto svým podvodným jednáním způsobil ve skutkové větě uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši nejméně 4.297.000,- Kč, přičemž si musel být vědom své nepříznivé finanční situace a toho, že zapůjčené finanční prostředky nebude schopen vrátit.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 8 To 212/2014, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Uvedl, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s podstatou jeho argumentace v odvolání. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je podle něj kusé a na samé hranici přezkoumatelnosti. Domnívá se, že nalézací soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když bez akceptovatelných důvodů neprovedl důkazy navrhované obhajobou, zejména výslechem svědků, kteří se podle obviněného mohli vyjádřit k subjektivní stránce uvedeného jednání, tedy k existenci či neexistenci jeho podvodného úmyslu. Dále namítá, s ohledem na jeho nesouhlas se znaleckým posudkem a s výslechem znalkyně před soudem, že soud neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle obviněného stále přetrvávají pochybnosti o tom, zda v inkriminované době nejednal ve stavu snížené příčetnosti, či dokonce zda s ohledem na stres a sebevražedný pokus nebyl zcela nepříčetný. Na základě nesprávného hodnocení důkazů (neadekvátní vyhodnocení svědeckých výpovědí, SMS korespondence, záznamů komunikace přes Skype, deníkových záznamů jeho matky, atd.), že učinily soudy nesprávné závěry o jeho vině, zejména závěr o prokázání jeho úmyslného podvodného jednání. Trvá na tom, že v inkriminovaném období důvěřoval ujištěním A. U. a věřil, že slibované zakázky, z nichž bude schopen splatit vypůjčené peníze, budou skutečně zprostředkovány. O tom podle něj svědčí i skutečnost, že se ke všem pohledávkám plně doznal. Z výpovědí všech svědků také podle něj vyplývá, že jeho chování v uvedené době bylo divné, vzbuzující pochybnosti o jeho příčetnosti (svědek P. L.: „choval se jako blázen“), že důvěřoval slibům A. U. a rozhodně tedy nebyl srozuměn s tím, že by slibované zakázky nezískal a vypůjčené peníze nevrátil. Uvedl, že nalézací soud vycházel při svém závěru o jeho příčetnosti za znaleckého posudku MUDr. M. Holanové, která v něm však podle něj nezohlednila všechny skutečnosti, které vedly k jeho sebevražednému pokusu, neprovedla řádný a podrobný rozbor jeho stavu v inkriminované období, kdy docházel k psychiatrovi a nevyžádala si od něj ani žádné zprávy. Podle názoru obviněného bylo na místě vypracovat revizní znalecký posudek. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů o jeho nepřímém úmyslu, zopakoval, že důvěřoval slibům A. U. a měl dostatek zkušeností, aby si vyhodnotil, že když slibované zakázky získá, tak bude moci půjčené prostředky vrátit. Pokud by zakázky získal, byl by schopen je realizovat. Jádrem problému tedy podle něj je, že věřil ujištěním A. U., přičemž je třeba přihlédnout k tomu, v jakém psychickém stavu se v danou dobu nacházel, zda byl nepříčetný nebo ve stavu snížené příčetnosti. Považuje za těžko představitelné, že by se zadlužoval, kdyby neměl vizi, že slíbené zakázky opravdu získá. V opačném případě by opravdu musel být „blázen“, což ovšem znalkyně MUDr. M. Holanová nepotvrzuje. Obviněný je přesvědčen, že v inkriminovaném období musely být jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti s ohledem na jeho psychický stav enormně snížené nebo vymizelé, že skutečně slibům A. U. uvěřil, a tedy nebylo podle něj prokázáno, že by jednal v nepřímém úmyslu. Dále zrekapituloval svou verzi průběhu jeho jednání, kdy především zdůraznil, že se ke všem závazkům doznal, že věřil ve vyšetření toho, kam zmizely všechny peníze, neboť pro vlastní potřebu z půjčených peněz nepoužil nic. V uvedené době, že měl vázanou živnost, i když neměl autorizaci, tak zástupce mu dělal akad. arch. P. L., pracoval na dvou zakázkách v celkovém objemu asi 3,5 mil. Kč, které kvůli nesolventnosti klientů dopadly špatně, vlastnil dům v hodnotě asi 5 mil. Kč. V dané době se mu rozpadlo manželství, a byl ve velmi špatném psychickém stavu, který skončil jeho pokusem o sebevraždu. Přesto dál přesvědčoval sám sebe, že vše dopadne dobře. Zopakoval, že naprosto nesouhlasí s posudkem MUDr. M. Holanové a požaduje vypracování revizního kvalitnějšího znaleckého posudku. Uvedl, že svědci P. L., P. O., A. U. a jeho bývalá manželka J. Ž. ve svých svědeckých výpovědích lhali, nikoho za celou dobu nezajímala podstata věci a kam zmizely peníze, které předával A. U. Soudům tak vytýká, že nebyl nevyslechnut jako svědek primátor P. B. Zdůraznil, že všechny peníze, co si půjčil, chtěl vrátit. Uvedl, že v uvedenou dobu byl bývalou manželkou připraven o dům, nevyšly mu dvě zakázky a díky A. U., P. L. a jeho bývalé manželce, je z něj bezdomovec bez prostředků a s obrovskými dluhy. Zdůraznil, že nechtěl nikoho podvést a věřil, že se vše spravedlivě vyšetří. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle něj dán, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a stejně tak i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť nebyl v době spáchání skutku příčetný, resp. jeho příčetnost byla podstatně snížena. Navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, a to podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Obviněný na závěr poukázal na nálezy Ústavního soudu zabývajícími se extrémním nesouladem mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry, když je přesvědčen, že v jeho případě takový extrémní nesoulad existuje a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný především zpochybnil otázku své příčetnosti a v této souvislosti uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) a l) tr. ř. Podle státní zástupkyně lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat nedostatek trestní odpovědnosti obviněného pro jeho nepříčetnost ve smyslu §26 tr. zákoníku, avšak tato námitka musí mít povahu námitky právní, nikoli námitky skutkové. Z formulace námitek obviněného je však podle ní zřejmé, že tyto pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, neboť jde o námitky ryze skutkové, kdy obviněný především nesouhlasí se závěry znaleckého zkoumání. V posuzované trestní věci podle názoru státní zástupkyně závěry znalkyně korespondují s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž znalkyně konstatovala, že obviněný netrpěl duševní nemocí ani hlubokou poruchou vědomí, mentální retardací, těžkou sociální poruchou osobnosti nebo jinou těžkou duševní nebo sexuální odchylkou. Státní zástupkyně má za to, že námitkami obviněného nemohl být naplněn ani dovolací důvod §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný nikdy v průběhu trestního řízení nebyl označen za nepříčetného, a tudíž nemohlo být jeho trestní stíhání zastaveno. Podle státní zástupkyně tak velká část argumentace obviněného spočívá v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, které vyústilo v předmětný zjištěný skutkový stav a jeho následné právní posouzení. V mezích uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. podle ní uplatnil obviněný pouze námitku o nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, když zpochybnil své zavinění. Státní zástupkyně však této námitce nepřisvědčila, neboť podle skutkových zjištění obviněný musel být srozuměn s tím, že nebude moci vypůjčené finanční prostředky vrátit tak, jak se zavázal svým věřitelům, zvláště pokud je všechny odevzdával svědkyni A. U., a to pouze na základě jejích ústních nevěrohodných slibů o tom, že se zná s vlivnými lidmi a je schopna mu jejich prostřednictvím sehnat lukrativní zakázky. Soudy obou stupňů podle státní zástupkyně správně dovodily, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť byl srozuměn s tím, že způsobí porušení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti. Dále uvedla, že skutek tak, jak byl popsán, vykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a v trestním řízení byly respektovány veškeré zásady soudního rozhodování podle zákona, v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku a obviněný se domnívá, že v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný v dovolání uplatnil v podstatě totožné námitky, s kterými se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah) a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 639 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z podstatné části neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání poukazuje na údajný extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu zabývajícími se restriktivním výkladem uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem, a povinností Nejvyššího soudu v rámci dovolání posoudit, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Nutno podotknout, že v tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s nálezy Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněného jsou předně námitky, jimiž zpochybnil svoji způsobilost být pachatelem trestného činu, a to pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V rámci tohoto důvodu dovolání obviněný namítá, že v řízení nebyla dostatečně vyřešena otázka jeho příčetnosti v období páchání trestného činu. Domnívá se, že ve věci měl být vypracován revizní znalecký posudek, neboť se znaleckým posudkem MUDr. M. Holanové nesouhlasí. V tomto směru argumentuje tíživými osobními poměry (rozvod, nepodařené zakázky) v rozhodné době, které podle něj měly mít takový vliv na jeho psychiku, že nebyl schopen racionálně hodnotit situaci a věřil slibům svědkyně A. U. Uvedené námitky ale neodpovídají tomuto uplatněnému důvodu dovolání. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004 uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Namítá-li proto obviněný v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že trestní stíhání bylo nepřípustné z důvodu jeho nepříčetnosti, jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Uvedenou námitku, pokud jí jsou zpochybňovány závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie, ale nelze podřadit ani pod další obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
I když námitky obviněného proti danému znaleckému posudku nelze vzhledem k výše uvedenému podřadit ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., otázka příčetnosti je významná z hlediska spravedlivého procesu, protože se týká samotné podstaty trestní odpovědnosti. Proto Nejvyšší soud nad rámec dovolání k námitkám obviněného uvádí, že otázka příčetnosti je obecně otázkou právní a orgány činné v trestním řízení ji posuzují na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký posudek je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Ve vztahu k příčetnosti pachatele by se mohlo jednat o hmotně právní námitku, ale pouze v případě, že zjištěné skutečnosti nasvědčují možné nepříčetnosti (zmenšené příčetnosti) pachatele a soud by je sám posuzoval, což se však v daném případě nestalo. K osobě obviněného bylo ve fázi řízení před soudem přistoupeno k vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyní MUDr. M. Holanovou, a to s ohledem na opakované zmínky obviněného o vlastním pokusu o sebevraždu. Z uvedeného znaleckého posudku (č. l. 508 a násl. tr. spisu) vyplývá, že obviněný netrpí duševní poruchou ve smyslu psychózy ani jinou duševní poruchou, která by byla forenzně významná, netrpí tedy takovou poruchou, která by ovlivnila jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Význam těchto konstatování spočívá v tom, že obviněný byl schopen rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání, takže je trestně odpovědný (nejednalo se u něho o nepříčetnost podle §26 tr. zákoníku, resp. o zmenšenou příčetnost podle §27 tr. zákoníku). Přitom nelze přisvědčit jeho námitce, že si znalkyně nevyžádala žádné informace od psychiatra, kterého v inkriminované době navštěvoval. Z propouštěcí zprávy nemocnice ze dne 18. 5. 2009 vyplývá, že obviněný byl (č. l. 524 tr. spisu – hospitalizován od 16. 5. 2009 od 13.30 hod.) poučen o nutnosti návštěvy psychiatra. Tuto zprávu měla znalkyně k dispozici. Ohledně návštěvy psychiatra pak obviněný k dotazu znalkyně uvedl, že navštívil jen jednoho (MUDr. Kašparů) asi kolem 20. 5. 2009, který dospěl k závěru, že trpí těžkými depresemi a doporučil mu několikatýdenní pobyt v psychiatrické léčebně. Jeho právníkovi, že se ale záznam z tohoto vyšetření získat nepodařilo. V hlavním líčení dne 13. 6. 2013 (viz č. l. 447 tr. spisu) obviněný sice zmínil návštěvu u MUDr. Kašparů, ale s tím, že se jednalo o psychologa. Současně ale také uvedl, že žádný pobyt v léčebně neabsolvoval, nepodstoupil ani žádné psychologické nebo psychiatrické vyšetření a nebyl nijak medikován.
Obviněný tak námitkou o nedostatečném prověření jeho příčetnosti, vyjadřuje toliko svůj nesouhlas s vypracovaným znaleckým posudkem a s jeho hodnocením soudy, napadá úplnost provedeného dokazování a domáhá se vyhovění svému důkaznímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, ač odvolací soud ke stejné námitce již konstatoval, že by šlo o důkaz nadbytečný. Z takové formulace námitek je zřejmé, že se jedná o námitky skutkové, které nespadají pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů.
K tomu je vhodné ještě uvést, že znalecké posudky, jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou vždy pouze podkladem pro rozhodnutí soudce (soudu), který je v konečném důsledku nad všemi znalci (iudex peritus peritorum) . Závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin (a zda jej spáchal trestně odpovědný pachatel), je závěrem právním a přísluší v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky pouze soudu (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12). Nejsou tedy (jak zmiňuje také státní zástupkyně) důkazem výjimečným, který by nepodléhal proceduře volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Zde uvedeným zásadám soudy nižších stupňů v posuzované věci dostály, neboť provedly důkazy, které považovaly z hlediska zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností za postačující. Jimi provedené důkazy přitom tvoří ucelený logicky navazující řetězec, který opodstatňuje závěr o tom, že obviněný se předmětného skutku dopustil jako pachatel, o jehož trestní odpovědnosti nejsou žádné pochybnosti. Pokud přitom zamítly návrhy obviněného na doplnění dokazování, pak postupovaly v souladu se zákonem a tento svůj postup také odůvodnily.
Jako hmotně právní, a tedy odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil Nejvyšší soud pouze námitku obviněného týkající se subjektivní stránky uvedeného zločinu, byť ji postavil zejména na námitkách skutkové povahy, že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě nesprávného hodnocení důkazů dospěly k chybným právním závěrům o jeho vině. Ve věci se jedná o úmyslný zločin podvodu, a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. V takové formě zavinění u obviněného shledaly i soudy nižších stupňů. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného zločinu opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Bylo prokázáno, že obviněný poškozené uváděl v omyl sliby, že je schopen vysoké finanční částky, které si od nich půjčoval, vrátit v dohodnutém termínu, ačkoliv již v době, kdy si peníze půjčoval, musel s ohledem na svou tíživou situaci vědět, že půjčky nebude moci vrátit. Bránily mu v tom objektivní majetkové poměry. Sám obviněný uváděl, že měl v roce 2008 (kdy si začal půjčovat) rozdělanou zakázku, kterou nebyl schopen dokončit, že mu investoři dlužili peníze, přišel o svou profesní autorizaci, dále v roce 2008 došlo k rozpadu jeho manželství a odstěhoval se ke svým rodičům. Z výpovědi matky obviněného pak vyplývá, že v dané době měl minimální příjmy z příležitostné práce a museli ho živit. Obviněný musel být srozuměn s tím, že peníze nebude moci vrátit, zvláště když je všechny, jak uvádí, odevzdával A. U. A to pouze na základě jejích slibů, které si on sám za celou dobu nikdy neověřil, a které vyvolávaly pochybnosti i na straně nejbližších příbuzných obviněného a jiných svědků o tom, že se zná s vlivnými lidmi a je schopna mu jejich prostřednictvím sehnat lukrativní zakázky. Obviněný, jak bylo uvedeno výše, netrpěl žádnou duševní poruchou, je osobou (podle znaleckého posudku) s nadprůměrnými rozumovými schopnostmi, a proto si musel být dobře vědom, v jaké (majetkové) situaci se nachází. Jako odborník ve své profesi s letitou praxí a zkušenostmi v oboru, si musel být schopen zároveň reálně vyhodnotit možnosti svých budoucích příjmů. Musela mu být zřejmá také nereálnost příslibů A. U. ohledně zakázek, které mu měla zprostředkovat. Tato svědkyně navíc u hlavního líčení popřela, že by obviněnému slibovala nějaké zakázky v P. Nehledě na skutečnost, že se jednalo o dlouhou dobu téměř dvou let, kdy obviněný stále, jak tvrdí, slepě důvěřoval slibům A. U. a půjčoval si peníze, ačkoli věděl, že je nemá z čeho vrátit a její sliby si ani nijak neověřoval. A to ani v situaci, kdy již věděl, že mu A. U. nezprostředkovala žádnou nabídku, která by mu přinesla nějaký zisk. Spoléhal tak na zcela nejistou událost, že nějakou, jemu ani nijak blíže známou lukrativní zakázku získá a tím získá i peníze na zaplacení dlužných částek. To ostatně potvrzuje i jeho argumentace v dovolání, že „měl vizi, že slíbené zakázky získá“, resp. „stále věřil a přesvědčoval sám sebe, že nakonec vše dobře dopadne“. Přesto byl ochoten se sám dále zadlužovat, a uvádět tak poškozené v omyl v tom, že jim peníze v dohodnutém termínu vrátí. Ze všech okolností případu vyplývá, že obviněný byl smířen s tím, že půjčené peníze v dohodnutém termínu poškozeným nevrátí. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu se skutkovými závěry soudů jsou i jejich závěry hmotně právní, týkající se subjektivní stránky uvedeného zločinu, kdy správně shledaly u obviněného zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti je třeba uvést k námitce obviněného, že se soudy nevypořádaly s podstatou jeho argumentace (kam zmizely peníze, dělal jen prostředníka), že již soud I. stupně správně konstatoval, že pro rozhodnutí o jeho vině není podstatné, zda peníze předal nějaké další osobě, ale zda bylo v jeho reálných možnostech splnit příslib navrácení daných finančních částek.
Pokud obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů, pouze tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soud ve Žďáru nad Sázavou, se kterými se ztotožnil v napadeném usnesení Krajský soud v Brně a provedenými důkazy nejedná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Soudy posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V posuzované věci nebyl shledán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Pro stručnost lze proto, s ohledem na jeho správnost, odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil skutkový stav, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotil. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů, následně potvrdil také odvolací soud.
Pokud obviněný namítá, že soud neprovedl jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud podotýká, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování, a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Oba soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování (revizním znaleckým posudkem, nebo výslechem svědků, např. P. B., kteří se měli vyjádřit k existenci či neexistenci jeho podvodného úmyslu), když tyto návrhy byly odmítnuty pro nadbytečnost, neboť požadované skutečnosti byly již prokázány jinými důkazy. Lze jen připomenout, že předmětem této trestní věci nebylo jednání A. U. vůči obviněnému, ale jeho jednání vůči jednotlivým poškozeným, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a pokud jde o otázku existence podvodného úmyslu i podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Ve věci tak není dán ani uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který na uvedené důvody dovolání obsahově navazuje. Proto bylo dovolání obviněného Ing. arch. J. S. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš