ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.344.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 344/2015-65
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. července 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného L. I. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 5 To 361/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 124/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 25 T 124/2011, byli obvinění JUDr. A. P. , P. V. a L. I. pod bodem ad I. výroku o vině, JUDr. A. P. též pod bodem II., uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 13. 3. 1990 (správně 30. 11. 2011). Za to byl podle §329 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný L. I. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Pokud jde o další obviněné, JUDr. A. P. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jeden a půl roku, a obviněný P. V. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni obvinění, manželka obviněného L. I. a státní zástupce v neprospěch všech obviněných. Z podnětu těchto odvolání Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 5 To 361/2012, podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně a sám rozhodl tak, že z důvodu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněných, protože dospěl k závěru, že je promlčeno. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných, Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013, zrušil uvedené usnesení o zastavení trestního stíhání, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když dospěl k závěru, že k promlčení trestního stíhání obviněných nedošlo.
Městský soud v Praze poté věc znovu projednal, a rozsudkem ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 5 To 361/2012, k odvolání státního zástupce, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že všechny obviněné uznal vinnými pod bodem ad I. výroku o vině, a obviněného JUDr. A. P. též pod bodem II., zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění platném do 30. 11. 2011, a uložil jim stejný trest, jak byl uložen již soudem I. stupně. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání všech obviněných a E. I.. Důvodem zrušení rozsudku soudu I. stupně byla pouze náprava formální vady jeho výroku o vině, spočívající v uvedení nesprávného data účinnosti použitého znění trestního zákoníku.
Zvlášť závažného zločinu podle §329 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, se obvinění dopustili tím, že „ ad I. JUDr. A. P. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci vedoucího staršího referenta specialisty 3. oddělení, II. Odboru, P. V. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci staršího referenta, 3. oddělení, II. odboru, L. I. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci staršího referenta, 4. oddělení, II. odboru, všichni jako příslušníci odboru II. zabývajícího se tzv. „bojem s vnitřním nepřítelem“ a tedy obeznámeni s činností P. P., v rozporu s čl. 28, 30, 34 Ústavy ČSSR, zák. č. 100/1960 Sb. (ve znění platném do 29. 11. 1989), a §3 odst. 1, 2, §15 odst. 1 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti (ve znění platném do dne 13. 3. 1990), dne 21. 6. 1989 okolo 17:30 hodin v P. .. v parku S. u Š. r., kde se konala ekologická demonstrace organizovaná nezávislou iniciativou České děti, přinutili P. P., ....., neformálního mluvčího a vedoucího nezávislé iniciativy České děti, dlouhodobě sledovaného správou StB Praha, pro podezření z aktivní podpory nezávislých iniciativ zasazujících se za dodržování lidských práv na území Československé socialistické republiky, násilím nastoupit do osobního motorového vozidla, které řídil P. V., odvezli ho za neustálých výhružek ve smyslu ublížení na zdraví až po fyzickou likvidaci na přesně nezjištěné místo v křivoklátských lesích, kde poškozeného P. L. I. přidržoval zezadu rukama a A. P. spolu s R. Š. (narozen ...., zemřel .....), rovněž příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, bili za neustálých nadávek a výhružek pěstmi do oblasti břicha, žaludku a hrudi, po pádu na zem, kdy se k bití připojil i L. I., i do zad, na závěr útoku kopl R. Š. poškozeného P. ještě dvakrát nártem nohy do hlavy, přičemž celému jednání přihlížel P. V., poté odebrali poškozenému P. doklady, ponechali jej v lese a z místa odjeli, když poškozený P. P. po celou dobu nezákonného omezení osobní svobody prožíval odůvodněné obavy o své zdraví a život, ad II. JUDr. A. P. , jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, Správy státní bezpečnosti Praha, ve funkci vedoucího staršího referenta specialisty 3. oddělení II. odboru, v rozporu s ust. čl. 28, 30, 34 Ústavy ČSSR, zák. č. 100/1960 Sb. (ve znění platném do dne 29. 11. 1989), a §3 odst. 1, 2, §15 odst. 1 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti (ve znění platném do dne 13. 3. 1990), dne 22. 6. 1989 v ranních hodinách, ve službě Správy StB v P. .., v B. ulici, když se poškozený P. P. dostavil pro odebrané doklady, tak se jej pod pohrůžkou „že zase pojedeme na výlet do křivoklátských lesů a tentokrát z toho hajzle už nevylezeš“ snažil donutit napsat na čistý list papíru co všechno iniciativa České děti v předmětném roce prováděla, což se mu nepodařilo, tak jej alespoň srazil ze židle na zem, přičemž poškozený P. po dobu přítomnosti ve služebně a útoku prožíval odůvodněné obavy o svou čest, své zdraví a vzhledem k útoku ze dne 21. 6. 1989 i obavy o svůj život“.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný L. I. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Především namítal, že jednání popsané ve skutkové větě nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jednání všech obviněných mělo být posouzeno podle §158 odst. 1 tr. zákona a s aplikovanou právní kvalifikací zásadně nesouhlasí. Je přesvědčen, že při posuzování jeho jednání mělo být vycházeno z právního předpisu platného v době jeho spáchání a při jeho výkladu bylo nutno vyjít z dobové právní praxe a judikatury. Uvedl, že v době spáchání trestného činu právní praxe shledávala za zásadní újmu osobní, těžkou újmu na zdraví nebo extrémní majetkovou škodu prakticky výlučně na veřejném majetku, nikoli však újmu na tzv. právech politických. Podle obviněného pozdější rozšíření pojmu i na sféru tzv. politických práv jedince nelze retroaktivně vztáhnout na kvalifikování posuzovaného trestného činu. Má za to, že jeho skutek byl soudy posuzován extenzivně a v rozporu se zásadou retroaktivity. Přičemž se domnívá, že ani újma poškozeného nedosahuje potřebné intenzity pro uvedenou kvalifikaci, když zranění, která poškozený utrpěl, si kromě jedné návštěvy lékaře nevyžádala žádnou léčbu. Takový následek nelze podle obviněného považovat ani za lehké ublížení na zdraví. I podle pozdější rozhodovací praxe soudů by újma na zdraví poškozeného byla hodnocena nejvýše jako přestupek nebo např. podle §158 odst. 1 tr. zákona v souběhu s §221 odst. 1 tr. zákona. Obviněný tedy zdůrazňuje, že zasažení do shromažďovacího práva poškozeného nemohlo být posouzeno jako zvlášť závažný následek, při aplikaci práva platného v době spáchání činu. Soudy tedy podle něj pochybily, pokud zásah do shromažďovacího práva hodnotily jako porušení povinnosti příslušníků StB. Právo shromažďovací bylo podle obviněného zakotveno v Ústavě platné v předmětné době a podle dalších souvisejících předpisů musela být veřejná shromáždění (demonstrace) řádně ohlášena. Z pouhého konstatování, že poškozený byl zadržen při demonstraci a odvezen z demonstrace, bez bližšího odůvodnění jaký režim veřejné shromáždění mělo, tj. zda bylo řádně ohlášeno nebo bylo zakázáno, nelze tedy podle obviněného učinit závěr, že bylo porušeno ústavní právo poškozeného podle čl. 28 Ústavy ČSSR, když naopak příslušníci StB mohli důvodně vycházet z toho, že je jejich povinností omezit práva a svobody jednotlivců v zájmu ochrany socialistického společenského a státního zřízení a veřejného pořádku. Aplikací ustanovení zák. č. 17/1989 Sb. a č. 40/1974 Sb., by soudy podle obviněného dospěly k závěru, že zadržení poškozeného na demonstraci mohlo být v souladu s tehdejší právní úpravou a zásahem příslušníků StB tak nemohl být způsoben zvlášť závažný následek v podobě omezení politických práv poškozeného. Obviněný poukazuje, že aplikovaná skutková podstata podle §329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v době spáchání činu neexistovala, aplikovala se tedy podle něj retroaktivně nová skutková podstata, když v dané věci podle něj přicházelo v úvahu jen trestní stíhání podle §158 odst. 1 tr. zákona s horní hranicí trestní sazby 3 roky. Toto trestní stíhání je však již podle obviněného promlčené a tedy podle §11 odst. 1 tr. ř. nepřípustné. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá obviněný, že skutkové závěry soudů nevyplývají z provedených důkazů. Především zdůraznil, že k otázce toho, co se dělo po odjezdu ze Stromovky, mají soudy k dispozici pouze výpověď poškozeného, který však během řízení několikrát měnil výpověď, když v hlavním líčení jednou přisvědčil, že se obviněný k bití připojil, a podruhé konstatoval, že neví jestli ho obviněný přímo bil. Přitom skutečnost, že se k bití připojil také obviněný, byla pro soudy naprosto zásadní při úvaze o výměře trestu. Přijetí verze poškozeného je podle obviněného nepřípustným excesem, kterým je třeba se v rámci dovolání zabývat. Podle obviněného také závěr soudu, že jako příslušník zabývající se výhradně problematikou církví ve 4. oddělení, byl obeznámen s činností P. P., postrádá obsahovou spojitost, neboť on byl příslušníkem 4. oddělení zabývajícího se výhradně problematikou církví a sekt, kdežto poškozený P. P. byl sledován 2. a 3. oddělením, jejichž členy byli další obvinění. Podle obviněného nebyl proveden žádný důkaz, kterým by bylo prokazováno, jakým způsobem či jak detailně byli příslušníci různých oddělení obeznámeni s činností jiných oddělení. Obviněný vyjádřil rovněž nesouhlas s výrokem o trestu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v uložení extrémně přísného trestu za neobvyklých okolností. Uložení nepodmíněného trestu po pětadvaceti letech od spáchání trestného činu je i s ohledem na jeho plnou trestní zachovalost bezprecedentně zdrcující a vyvolávající obavu, že jde o mstu či úlitbu tlaku veřejného mínění. K tomu obecně poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který ve výjimečných případech akceptoval namítanou nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod, a to v případech neslučitelných s principem proporcionality trestní represe, jakož i v případech projednávání trestné činnosti po dlouhé době od jejího spáchání či v případech existence mimořádně dlouhých průtahů v řízení. Podle obviněného v jeho případě došlo k bezprecedentní dlouhé době nejen do odsouzení, ale již do samého zahájení trestního stíhání, které bylo zahájeno teprve po 22 letech od spáchání trestného činu. Dostal tak příležitost uplatnit svou verzi s časovým odstupem jedné generace, aniž by se o kritizované prodlení nějak přičinil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení, zabývaly se jimi nejen soudy nalézací a odvolací, ale také Nejvyšší soud. Konstatovala, že právní kvalifikací jednání obviněného se podrobně zabýval Nejvyšší soud, který dospěl k závěru, že činy obviněných, z hlediska úvah spojených s časovou působností trestních zákonů, byly posouzeny podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 2011, a byly tak kvalifikovány jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy podle zákona pro pachatele příznivějšího z hlediska trestní sazby, kterou je možno za uvedený zločin uložit. Pokud jde o trest uložený obviněnému L. I., pak jde o trest uložený v zákonné trestní sazbě zločinu, kterým byl uznán vinným. Pokud jde o námitky stran nedostatečných skutkových zjištění, má státní zástupkyně za to, že se jimi dostatečně podrobně zabýval již soud II. stupně, na jehož závěry odkázala. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí obhajoby obviněného v průběhu celého trestního stíhání, zabýval se jimi již nalézací soud a zejména v otázce promlčení dokonce i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013. Toto, po již výše zmíněném dovolání nejvyššího státního zástupce v pořadí již druhé dovolání v téže trestní věci, tentokrát obviněného L. I., se tak v podstatě týká otázek, které již byly v řízení soudy všech stupňů vyřešeny.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. (resp. §11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněný má za to, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo promlčeno. Předně se domnívá, že jeho jednání nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, a mělo být posouzeno jen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 tr. zákona (účinného v době spáchání trestného činu). Obviněný v této části dovolání především argumentuje tím, že na jeho jednání (resp. na společné jednání všech obviněných, pod bodem ad I.) nemohla být aplikována kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť jejich činem nemohl být způsoben „jiný zvlášť závažný následek“ ve smyslu §158 odst. 2 písm. c) tr. zákona. Z důvodu nenaplnění tohoto znaku, by tak mohl být uznán vinným maximálně trestným činem podle §158 odst. 1 tr. zákona, který však byl již promlčen.
Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je nepochybné, že se podrobně zabýval otázkou právní kvalifikace jednání obviněných, když shledal naplněnou i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 2 písm. c) tr. zákona (pokud by obvinění podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu byli souzeni), neboť svým činem nepochybně způsobili „jiný zvlášť závažný následek“. Jiný zvlášť závažný následek musí být podle zákona účinného v době spáchání trestného činu svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v odstavci 2 ustanovení §158 tr. zákona (opatření značného prospěchu, způsobení vážné poruchy v činnosti socialistické organizace, způsobení značné škody). Již soud I. stupně v této souvislosti zmínil na str. 8 rozsudku, že vychází z judikatury Nejvyššího soudu, který v rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 260/2001 (rozsudek ze dne 28. 11. 2001) uvedl, že jiným zvlášť závažným následkem by mohl být např. obzvlášť závažný zásah do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana nebo jiných základních práv a svobod. Výše citovaným jednáním obviněných bylo zcela evidentně hrubým způsobem zasaženo do práv poškozeného garantovaných i tehdy platnou Ústavou a jejich jednání bylo i na tehdejší dobu nezákonné. Svým jednáním nejen že flagrantně porušili své povinnosti jakožto příslušníků StB (jak je popsáno ve skutkové větě), ale také nepochybně takovým činem způsobili jiný zvlášť závažný následek v podobě nemyslitelného a zvlášť závažného zásahu do osobní svobody občana, do ochrany života a zdraví občana a do jeho základních práv a svobod. Na jednání obviněných tak bylo možné aplikovat ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona ohroženého sazbou odnětí svobody od tří do deseti let. Nalézací soud pak správně uzavřel, že za takových okolností, není trestní stíhání obviněných promlčeno. Nejvyšší soud nebude v tomto rozhodnutí blíže rozebírat námitku obviněného týkající se promlčení jeho trestního stíhání, neboť již ve svém rozhodnutí v této trestní věci ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013, uzavřel, že trestní stíhání obviněných promlčeno nebylo, když na toto své rozhodnutí obviněného zcela odkazuje. Nalézací soud také nepochybil, pokud na jednání obviněných neužil zákona platného v době spáchání uvedeného trestného činu, ale aplikoval jako celek nový trestní zákoník ve znění účinném k 30. 11. 2011, neboť je pro ně ve smyslu §16 odst. 1 tr. zákona (potažmo §2 odst. 1 tr. zákoníku) příznivější, neboť přisouzená skutková podstata zvlášť závažného zločinu podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je ohrožena mírnější trestní sazbou odnětí svobody od dvou do deseti let. Nalézací soud v této souvislosti logicky a přesvědčivě vyložil znaky srovnávaných skutkových podstat uvedených trestných činů a shledal, že obě posuzované právní úpravy v otázce viny obviněných nečiní rozdíly. Soudy tak správně obviněného L. I. uznaly vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném 30. 11. 2011, přičemž shledaly, že obviněný jako úřední osoba, v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a takový čin spáchal na jiném pro jeho politické přesvědčení. Ve vztahu k poškozenému se jednalo o hrubé pošlapání jeho ústavně zaručených práv a svobod.
V této souvislosti nemohou obstát námitky obviněného, že ani újma na zdraví poškozeného nedosahovala intenzity k užití uvedené právní kvalifikace, neboť následek na zdraví poškozeného nebylo možno hodnotit ani jako ublížení na zdraví. V uvedeném případě je totiž nepochybné, že obvinění (včetně obviněného L. I.) postupovali vůči poškozenému již s ohledem na brutalitu zásahu evidentně v úmyslu způsobit mu „jinou závažnou újmu“, a to na jeho právech, zdraví, jeho cti atd., přičemž úmysl způsobit jinému jinou závažnou újmu charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání není třeba, aby újma skutečně vznikla. Pro posouzení jednání obviněného rovněž není vůbec podstatné zjištění, zda byla předmětná demonstrace, ze které byl poškozený odvlečen, a bylo s ním nakládáno mimořádně hrubým a protizákonným způsobem, povolena či nikoli, neboť ani jedna z těchto možností jej neopravňovala k popsanému postupu vůči poškozenému. Nelze tedy akceptovat námitku obviněného, že uvedený zásah proti poškozenému mohl být legální. Totéž platí i o námitce obviněného, že by měla být použita „dobová právní praxe a judikatura“, která za zvlášť závažný následek považovala těžkou újmu na zdraví nebo extrémní majetkovou škodu, ale nikoliv újmu na tzv. politických právech. Kde nebyla vůle státu určité trestné činy stíhat, jak Nejvyšší soud uvedl již v předchozím rozhodnutí v této trestní věci (usnesení ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 886/2013; viz druhý odstavec na str. 7), nemohla judikatura soudů postihnout činy, které se před soud vůbec nedostaly. Aplikací ustanovení nového trestního zákoníku včetně kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném 30. 11. 2011, na jednání obviněného, tak nedošlo k porušení zákazu retroaktivity ani k porušení principu nullum crimen sine lege, jak se domnívá obviněný.
Námitky, o které obviněný opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Z námitek obviněného uplatněných k tomuto dovolacímu důvodu ale vyplývá, že nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu. Obviněný především namítá věrohodnost poškozeného P. P., poukazuje na to, že poškozený vypovídal u hlavního líčení rozdílně o jeho účasti na celém jednání a uvádí, že soudy bez dalšího přijaly jeho verzi, která je však podle něj v rozporu s objektivně provedeným dokazováním. Obviněný v dovolání nabízí k posouzení také svou verzi, že sice byl příslušníkem II. odboru SNB, zabýval se však problematikou církví a sekt a nebyl obeznámen s činností P. P., jak se uvádí ve skutkové větě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že jde o skutkové námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod podle §265b tr. ř., nenaplňují. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu, s nimiž se ztotožnil, a uvedl je také ve výroku o vině, i Městský soud v Praze, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Přitom obviněný existenci takového rozporu ani výslovně nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného, kterou soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídal podrobně, logicky a neměně o průběhu útoku. Výpověď poškozeného navíc nestojí osamoceně, ale je podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. Je pravdou, že pokud jde o samotné jednání, které se odehrálo po natlačení poškozeného do vozidla, a po odjezdu poškozeného s obviněnými ze S. do křivoklátských lesů, mohl soud vycházet pouze z výpovědi poškozeného, jako jediného přímého svědka, který vypovídal, neboť obvinění se k tomu nevyjádřili. Z výpovědi poškozeného u hlavního líčení je zřejmé, že nejaktivnější roli na celém jednání měl obviněný JUDr. A. P., a to již během cesty vozidlem, kdy zejména on poškozenému vyhrožoval a verbálně ho napadal, ale také po vystoupení z vozidla. Není pochyb o tom, že bití a kopání se účastnil nejvíce obviněný JUDr. A. P. a již zemřelý R. Š.. Pokud jde o účast obviněného L. I., z výpovědi poškozeného vyplývá, že ho při bití zezadu přidržoval. Ohledně přímého bití poškozený nejdříve uvedl (hlavní líčení na č. l. 222 a násl. tr. spisu), že také obviněný L. I. se k bití přidal, přičemž později (v témže hlavním líčení) připustil, že si tím není jistý a uvedl, že každopádně ho tento obviněný přidržoval. S ohledem na to, že obvinění se činu dopustili společným jednáním, kdy postačí i jen částečné přispění jednoho ze spolupachatelů k trestné činnosti a podstatné je, že jejich jednání bylo vedeno stejným úmyslem, není tato skutečnost pro právní posouzení jednání obviněného L. I. podstatná. Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že poškozeného P. P. neznal a nebyl obeznámen s jeho činností, když z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se touto otázkou zabývaly a konstatovaly, že obvinění jakožto příslušníci Sboru národní bezpečnosti, II. odboru zabývajícího se tzv. „bojem s vnitřním nepřítelem“ byli všichni nepochybně obeznámeni s činností P. P. jako neformálního mluvčího a vedoucího nezávislé iniciativy České děti, neboť jeho činnost byla dlouhodobě (v řádu roků) sledována Správou StB.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Obviněný v dovolání uplatnil rovněž výhrady proti výroku o trestu, a to pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy poukázal na jiné nesprávné hmotně právní posouzení a pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je dán, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný považuje jemu uložený trest za extrémně přísný, jež mu byl uložen přesto, že od spáchání činu do jeho uložení uplynulo téměř 25 let, ale také s ohledem na jeho plnou trestní zachovalost. Uložený trest považuje spíše za pomstu či úlitbu tlaku veřejného mínění. Má za to, že uložení takového trestu je v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
Přiměřenost trestu je sice záležitostí aplikace hmotného práva, avšak hmotně právní povahu má i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzájemný vztah obou dovolacích důvodů je takový, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, z jehož rámce je vyňata otázka samotného trestu, která je předmětem speciálního hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odpovídá to také povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení při ukládání trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněnému L. I. byl odvolacím soudem uložen přípustný druh trestu, a jeho výměra byla stanovena nikoliv v rámci zákonné trestní sazby od 2 až do 10 let odnětí svobody, ale za použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí této zákonné trestní sazby v trvání 1 roku nepodmíněně. Tento trest odvolací soud, i přes zjištěnou vysokou závažnost jednání, odůvodnil právě tím, že od spáchání činu uplynula velmi dlouhá doba.
Nejvyšší i Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatovaly nutnost respektování práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který mimo jiné rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního stíhání jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324-2005-I., rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006, a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997, a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004).
Je nesporné, že doba mezi jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Jestliže doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele. Současně je ovšem třeba zvážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění ze dne 23. 5. 2011 (č. l. 47 a násl. tr. spisu), obžaloba byla podána dne 31. 10. 2011 (č. l. 188 tr. spisu), rozsudek nalézacího soudu byl vynesen dne 15. 5. 2012 (č. l. 298 tr. spisu). Věc byla, po zrušení původního rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o dovolání, pravomocně skončena rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2014 (č. l. 506 a násl. tr. spisu). S ohledem na všechny okolnosti případu lze souhlasit, že posuzovaný případ nelze označit za jednoduchý. Z rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména soudu nalézacího) je zřejmé, že při úvahách o vině a trestu obviněného přihlížely k okolnostem a složitosti případu. Pokud jde o ukládání trestu, nalézací soud při vědomí nutnosti zohlednit časový odstup (23 let) od doby spáchání skutku na straně jedné, a po zvážení všech okolností případu, jeho závažnosti a následků trestného činu na straně druhé, postupoval právě tak, že přistoupil k uložení, byť nepodmíněného, trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku (pokud jde o obviněného L. I.), tedy k uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy ukládal trest za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně, resp. soud druhého stupně, tedy dostatečně zohlednil dobu, která uplynula od spáchání činu při ukládání trestu.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry, které podrobně a především přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí již soud I. stupně. Opakuje, že kriteriem při posuzování proporcionality zásahu do osobní svobody pachatele, je vedle obtížnosti předmětu trestního řízení i závažnost spáchané trestné činnosti, včetně jejího následku. Byť tedy od posuzovaného skutku uplynula do pravomocného odsuzujícího rozsudku značně dlouhá doba, nelze přehlížet a podceňovat to, o jak závažné jednání za strany obviněného šlo. Společně s dalšími obviněnými totiž jako příslušník bezpečnostních složek úmyslně, za použití hrubého násilí, zastrašování a výhrůžek, vyvíjel nátlak na poškozeného, a to zcela jednoznačně pro jeho politické přesvědčení a názory. V podrobnostech Nejvyšší soud plně odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů, s jejichž závěry se ztotožnil.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a ostatní námitky uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř., neodpovídají. Proto dovolání obviněného L. I. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu