ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.395.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 395/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 14. dubna 2015 v Brně dovolání obviněného Bc. P. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 11 To 48/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 7/2012, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 52 T 7/2012, byli obvinění E. B., Bc. P. M., J. N. a Z. O. uznáni vinnými tím, že
obvinění J. N. a Bc. P. M., jako občanští zaměstnanci Vězeňské služby České republiky zařazení ve funkcích vychovatelů, vykonávali v postavení úředních osob ve Věznici R. úkoly související se zabezpečováním výkonu trestu odnětí svobody a výchovným působením na odsouzené, k jejichž plnění jim byla svěřena rozhodovací pravomoc , vyplývající z popisu funkcí a specifikovaná v jejich pracovních smlouvách, uzavřených obviněným J. N. dne 17. 4. 2000 a obviněným Bc. P. M. dne 1. 7. 2009, v rozporu s ustanovením §303 odst. 1, odst. 2, písm. a), písm. c), písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, kterým jsou stanoveny zvýšené povinnosti zaměstnanců Vězeňské služby České republiky, týkající se zejména nestranného jednání, zdržení se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování v souvislosti s výkonem jejich pracovních povinností, zákazem přijímání darů nebo jiných výhod, současně se zdržením se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními,
požadovali po odsouzeném Z. O. úplatek , a to obviněný J. N. nejdříve finanční částku ve výši 150.000,- Kč, kterou mu odsouzený Z. O. společně s obviněnou E. B. nechali převést dvěma platbami, a to platbou ve výši 100.000,- Kč dne 21. 6. 2011 a platbou ve výši 50.000,- Kč dne 24. 6. 2011 na jeho bankovní účet č. ... vedený u České spořitelny, a.s., a dále požadoval v období nejméně od 1. 7. 2011 do 17. 1. 2012 finanční částku ve výši 350.000,- Kč a motorové vozidlo značky Dacia Duster v hodnotě nejméně 300.000,- Kč,
a obviněný Bc. P. M. požadoval ve stejném období finanční částku ve výši 3.850.000,- Kč, které jim odsouzený Z. O. společně s obviněnou E. B. opakovaně přislíbili v uvedeném období vyplatit a v případě částky ve výši 150.000,- Kč obviněnému J. N. i vyplatili za to, že v rozporu s ustanoveními §17 odst. 2, §18 odst. 4, §24 odst. 1, 2, §25 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, kterými jsou stanoveny základní podmínky umožnění komunikace odsouzených s osobami mimo věznici, oprávnění vězeňské služby ke kontrole této komunikace a podmínky doručování balíčků a peněz odsouzeným, oba obvinění jako vychovatelé:
umožňovali odsouzenému Z. O. neoprávněně telefonovat s osobami mimo okruh osob blízkých , zejména s obviněnou E. B. a J. K., ..., prostřednictvím služebního telefonu, a to obviněný J. N. ve dnech 1. 7. 2011, 10. 7. 2011, 25. 7. 2011, 29. 7. 2011, 1. 8. 2011, 6. 8. 2011, 9. 8. 2011, denně v období od 11. 8. do 13. 8. 2011, denně v období od 15. 8. do 18. 8. 2011, 20. 8. 2011, 21. 8. 2011, 23. 8. 2011, 28. 8. 2011, 31. 8. 2011, 1. 9. 2011, 3. 9. 2011, 5. 9. 2011, 7. 9. 2011, 11. 9. 2011, dvakrát denně v období od 13. 9. 2011 do 16. 9. 2011, denně v období od 19. 9. do 22. 9. 2011, denně v období od 24. 9. 2011 do 30. 9. 2011, denně v období od 3. 10. do 6. 10. 2011, denně v období od 8. 10. do 22. 10. 2011, denně v období od 24. 10. do 25. 11. 2011, a obviněný Bc. P. M. nejméně ve dnech 25. 8. 2011, 29. 8. 2011 a 9. 10. 2011,
doručovali osobně mezi odsouzeným Z. O. a obviněnou E. B. ústní vzkazy, nepovolenou písemnou korespondenci, léky, tabák, telefonní karty, peníze v hotovosti a další věci , narušující výkon trestu odnětí svobody, a to obviněný J. N. ve dnech 25. 10. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. zásilku s nezjištěnými věcmi, 29. 8. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 5. 9. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. dopis, 13. 9. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 15. 9. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 21. 9. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 22. 9. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. telefonní kartu, 27. 9. 2011 od odsouzeného Z. O. E. B. dopis a ústní vzkaz, 28. 9. 2011 od obviněné E. B. a odsouzenému Z. O. 2 telefonní karty, 29. 9. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 30. 9. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 3. 10. 2011 navzájem mezi odsouzeným Z. O. a obviněnou E. B. dopisy, 4. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. vzkaz prostřednictvím SMS zprávy, 10. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 11. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. vzkaz prostřednictvím SMS zprávy, 12. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 13. 10. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. dopis a telefonní kartu, 16. 10. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. vzkaz, 18. 10. 2011 navzájem mezi odsouzeným Z. O. a obviněnou E. B. zásilky s nezjištěným obsahem, 19. 10. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. dopis a léky, 20. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. zásilku s dopisem a nezjištěnou věcí, 21. 10. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. zásilku s tabákem a dalšími dosud nezjištěnými věcmi, 21. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 24. 10. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. zásilku s nezjištěným obsahem, 26. 10. 2011 telefonicky informoval obviněnou E. B. o svém jednání s odsouzeným Z. O., 28. 10. 2011 navzájem mezi odsouzeným Z. O. a obviněnou E. B. zásilky, 2. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. vzkaz prostřednictvím SMS zprávy, 3. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 4. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. vzkaz prostřednictvím SMS zprávy a telefonického hovoru, 5. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. vzkaz prostřednictvím SMS zprávy a telefonického hovoru, 7. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 9. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis s instrukcemi, 10. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 12. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 14. 9. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 15. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. vzkaz prostřednictvím SMS zprávy, 17. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 18. 11. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. zásilku s nezjištěným obsahem, 23. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. vzkaz, 25. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 26. 11. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. dopis, 27. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dosud neupřesněnou zásilku a
obviněný Bc. P. M.
ve dnech 29. 7. 2011, 25. 8. 2011, 29. 8. 2011 a 26. 9. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. zásilky s nezjištěným obsahem, 5. 10.2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 6. 10. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. zásilku nezjištěného obsahu a telefonní kartu, 9. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis s listinnými doklady, 11. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 14. 10. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. telefonicky vzkaz, 20. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 21. 11. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. dopis s telefonní kartou, 22. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis, 23. 11. 2011 od obviněné E. B. odsouzenému Z. O. telefonní kartu, 23. 11. 2011 od odsouzeného Z. O. obviněné E. B. dopis,
přičemž umožněním nekontrolované a neevidované komunikace odsouzeného Z. O. s osobami mimo věznici a doručováním věcí narušujících výkon trestu odnětí svobody do věznice, jednali vychovatelé, a to obviněný J. N. a obviněný Bc. P. M. současně v rozporu s interními předpisy Vězeňské služby České republiky upravujícími podrobněji umožnění použití telefonu odsouzenými, doručování korespondence a balíčků, včetně výkonu jejich kontroly, když v rozporu s ustanovením §10 odst. 2 nařízení Generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 21/2010, ukládajícím vychovatelům povinnost vést řádně evidenci přijaté a odesílané korespondence, balíčků a realizovaných telefonních hovorů, doplněné pokynem Generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 4/2008 a č. 5/2008, upravujícím četnost telefonních hovorů, které jsou Vězeňskou službou České republiky umožňovány odsouzeným se zařazením do ostrahy maximálně jedenkrát týdně v rozsahu nejvýše 10 minut, a to pouze na základě písemných žádostí, které je vychovatel povinen zakládat do osobního spisu odsouzeného, umožňovali odsouzenému Z. O. bez odůvodněných žádostí telefonovat, když telefonní hovory svou četností a dobou hovorů časové limity mnohonásobně překračovaly, a v rozporu s Vnitřním řádem Věznice R. vydaným dne 20. 2. 2008 ředitelem Věznice R. v souladu s ustanovením §14 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, doplněným dne 26. 7. 2011 nařízením ředitele Věznice R. č. .., o zajištění vnitřní bezpečnosti Věznice R., upřesňujícími povinnost kontroly korespondence a balíčků při vstupu do věznice prostřednictvím rentgenu určeným příslušníkem Vězeňské služby na strážném stanovišti, skrytě pronášeli věci do věznice, když navíc zákaz uvedeného jednání včetně přijímání úplatků byl obsažen i v popisu jejich pracovních funkcí a v poučení o zásadách chování zaměstnanců Vězeňské služby České republiky, na základě kterých mezi hlavní úkoly obou vychovatelů patřilo mimo jiné vyvíjet trvale maximální úsilí v zabránění průniku nepovolených předmětů k odsouzeným do areálu věznice a věnovat trvalou pozornost výskytu těchto věcí v místech jejich pracovního působení, zabezpečovat kontrolu korespondence a telefonických hovorů jim svěřených odsouzených a nepřijímat od odsouzených jakékoli předměty, nezprostředkovávat jim jakékoliv vzkazy s osobami mimo objekt věznice, včetně doručování dopisů, zpráv a nepředávat jim jakékoli věci jako léky, kuřivo a vše ostatní, čím by mohl být narušen výkon trestu odnětí svobody, čímž spáchali
obžalovaná E. B.
zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
obžalovaný Bc. P. M.
zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku,
obžalovaný J. N.
zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku,
obžalovaný Z. O.
zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný účastenstvím ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni takto: obžalovaná E. B.
podle §332 odst. 2 tr. zákoníku a 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odkládá a podle 82 odst. 1 tr. zákoníku se stanoví zkušební doba v trvání čtyř let,
obžalovaný Bc. P. M.
podle §331 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se ukládá trest zákazu činnosti vychovatele oddělení výkonu trestu.
obžalovaný J. N.
podle §331 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
Podle 56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se ukládá trest zákazu činnosti vychovatele oddělení výkonu trestu.
obžalovaný Z. O.
podle §332 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 11 To 48/2014, k odvolání obžalovaných E. B., Bc. P. M., J. N., Z. O. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl o odvoláních, která podali proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 52 T 7/2012, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a obžalovaných Bc. P. M. a J. N. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil tento rozsudek ve výrocích o trestech zákazu činnosti, které byly podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uloženy obžalovaným Bc. P. M. a J. N.. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obžalovanému Bc. P. M. uložil podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti vychovatele na oddělení výkonu trestu odnětí svobody na dobu pěti roků a obžalovanému J. N. uložil podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti vychovatele na oddělení výkonu trestu odnětí svobody na dobu pěti roků. Podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obžalovaných E. B. a Z. O.. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Bc. P. M. (dále zpravidla jen „obviněný“) prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radima Engelmaiera dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání podal do všech výroků napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a namítl, že soudy nesprávně posoudily skutky, za které byl odsouzen. Podle názoru obviněného nelze jednání a žádost o poskytnutí půjčky kvalifikovat podle §331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a jednání nelze kvalifikovat ani jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nejednal v postavení úřední osoby. Obviněný argumentuje tím, že nebylo jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že nejednal s obviněným Z. O. o půjčce a navíc neporušil své povinnosti jako úřední osoba, ale jako zaměstnanec Vězeňské služby porušil své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy. Jako vychovatel Vězeňské služby mu sice byla dána určitá pravomoc k rozhodování, ale ta byla striktně omezena pravidly Vězeňské služby a metodickými pokyny. Pokud byl rozsudkem vrchního soudu označen za úřední osobu podle ustanovení §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zákonodárce v tomto ustanovení rozhodně neměl na mysli mimo jiné „pozici vychovatele Vězeňské služby“. V závěru dovolání obviněný uvedl, že vzhledem k těmto skutečnostem, které nasvědčují tomu, že Vrchní soud v Praze při svém rozhodování vycházel z nesprávného právního názoru na základě nedostatečného a nesprávného právního posouzení trestné činnosti, rozhodl nesprávně o jeho vině a trestu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 odst. 1 tr. ř. (správně má být §265k odst. 1 tr. ř.) zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 11 To 48/2014, a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání chybí odkaz na zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá, avšak z obsahu dovolání je dostatečně patrno, že obviněný dovolání podal z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že rozsudek odvolacího soudu obviněný patrně hodlal napadnout také z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud dovolatel v závěru dovolání navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí podle §265 tr. ř., které neobsahuje žádné odstavce a týká se výroku o náhradě škody v řízení o odvolání, nejvyšší státní zástupce se domnívá, že dovolatel měl snad na mysli ustanovení §265k odst. 1 tr. ř., neboť podle jiného ustanovení trestního řádu nelze napadené rozhodnutí zrušit. Tyto vady obsahu dovolání jsou patrně nepodstatné – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 17/05 ze dne 4. 5. 2006, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 41, ročník 2006 na str. 259. To, že dovolání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, je patrno i z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3749/13.
Nejvyšší státní zástupce poukázal především na to, že obsah dovolání je shodný nejen s obhajobou obviněného u hlavního líčení dne 16. 1. 2014, ale zejména i s obsahem odvolání obviněného ze dne 20. 3. 2014. Argumenty obviněného se proto již velmi podrobně zabýval nejen nalézací soud v odůvodnění rozsudku na str. 21 až 25, ale též odvolací soud v odůvodnění rozsudku na str. 7 až 10. Nejvyšší státní zástupce se ztotožnil s právními názory nalézacího i odvolacího soudu a k dovolání dodal následující:
Jestliže dovolatel namítá, že s obviněným Z. O. jednal o půjčce a předmětná částka proto neměla být úplatkem, jedná se o námitky skutkové a nikoliv právní. To ostatně shledal i odvolací soud při posuzování této námitky na str. 9 napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohl být naplněn skutkovými námitkami jen zcela výjimečně, pokud by v řízení došlo k porušení základních postulátů spravedlivého procesu, například tím, že by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, některé důkazy byly opominuty nebo nezákonně provedeny. Porušení zásad spravedlivého procesu však dovolatel nenamítá. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí z tohoto hlediska, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Státní zástupce ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 251/2003). V této části proto námitky obviněného zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze pro úplnost poznamenal ke skutkovým zjištěním, že ve třetím odstavci na str. 3 napadeného rozhodnutí odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč se nemohlo jednat o půjčku. Dovolatel totiž nebyl schopen žádnou půjčku splácet. Obdobně argumentoval i soud nalézací na str. 21 až 24 svého rozsudku, kde podrobně popsal finanční situaci dovolatele.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že dovolatel dále namítá, že neměl postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V této části dovolání by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl být naplněn. Dovolatel však měl postavení úřední osoby a právní posouzení skutku je proto správné. Nejvyšší státní zástupce v tomto směru odkázal na podrobné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 25 a obdobně podrobné vypořádání se s touto námitkou obviněného v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 7, 8 a 10. Poukázal na to, že odvolací soud na str. 8 přiléhavě zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 11 Tdo 768/2002, které se týká postavení občanského pracovníka celního úřadu. K tomu dodal, že v mezidobí, tedy přesně 16 dní po vynesení rozsudku odvolacím soudem, se Nejvyšší soud zabýval v jiné věci přímo právním postavením vychovatele ve věznici. Ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 675/2014, učinil závěr, že podle povahy vykonávaných činností i podle okruhu pravomocí je vychovatel věznice úřední osobou, a že tomuto o postavení nebrání ani to, že se jedná o „civilního“ zaměstnance Vězeňské služby České republiky.
Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že skutkové námitky vznesené dovolatelem neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nenamítá ani porušení zásad spravedlivého procesu. Pokud dovolatel uplatnil námitky proti svému postavení úřední osoby, jedná se o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je takové dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.] bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má v podstatě obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., avšak s níže uvedenými výhradami.
Nejvyšší soud musí především poukázat na to, že v dovolání ze dne 1. 9. 2014, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec dne 3. 9. 2014, nebyl uveden žádný dovolací důvod. Obviněný v něm navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265 odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 6. 2014, č. j. 11 To 48/2014-2168, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud podotýká, že v trestním řádu ustanovení §265 odst. 1 tr. ř. neexistuje. Trestní řád obsahuje ustanovení §265 (bez odstavců), které upravuje důsledky zrušení výroku o náhradě škody.
Dalším podáním ze dne 18. 1. 2015, doručeným Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec dne 20. 1. 2015, obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Radima Engelmaiera odstranil vady dovolání tak, že dovolání podává na základě ustanovení §265 a odst. 1, 2a, ustanovení §265 b odst. 1g). Ani takové odstranění vad dovolání neobstojí. Předně, pokud jím obhájce mínil zmínit správné ustanovení §265a tr. ř., je nutno ustanovení označit tak, jak je uvedeno v zákoně, a nikoliv tak, jak to učinil obhájce, tedy §265 (mezera) a dále „a“. Stejně tak je třeba psát v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), nikoliv „odst. 1, 2a“. Obhájce nesprávně označil také důvod dovolání: „ustanovení §265 b, odst. 1g)“. Správně má být: „ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ Písmena u paragrafů trestního řádu (ale i jiných zákonů) znamenají, že jde o novelizovaná ustanovení zákona. Zcela nesprávné je to, že obhájce ani neuvedl, že jde o ustanovení trestního řádu.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce učinil opakovaně konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Podle tohoto ustanovení nelze v dovolacím řízení učinit jakékoliv rozhodnutí. Pro informaci obhájce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upravuje důvod dovolání, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z kontextu návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu plyne, že obviněný též nesprávně navrhuje, aby po zrušení rozhodnutí podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci rozhodl podle ustanovení „§265 k odst. 1 tr. ř. “ Podle §265k odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Na toto ustanovení navazuje ustanovení §265 l tr. ř.
Obsah dovolání je upraven v §265f tr. ř. Podle §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. Podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Podle §265a odst. 2 věta první tr. ř. obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Zákonná úprava vychází z toho, že obhájce jako osoba práva znalá zaručí kvalifikovaný podnět k rozhodování Nejvyššího soudu tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání nebyla na újmu obviněnému, který nemá dostatečné právní znalosti. Současně splnění přesných obsahových náležitostí dovolání vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Jejich nedodržení přes výzvu k odstranění vad dovolání může vést k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obhájce JUDr. Radim Engelmaier, advokát se sídlem Jáchymovská 272, Liberec 10, podal po formální stránce mizerné dovolání, které svědčí o úrovni jeho odborné způsobilosti být obhájcem. Nejvyšší soud přesto, vzhledem k judikatuře Ústavního soudu, se musí i dovoláním takového druhu zabývat a posuzovat je podle jeho obsahu. Dovolací soud poznamenává, že ani soud prvního stupně nedostál zcela své povinnosti podle §265h odst. 1 tr. ř., pokud jde o odstranění vad náležitostí obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., a spis podle §265h odst. 2 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud vycházel z toho, že obviněný opírá dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Porovnáním námitek uplatněných v odvolání s námitkami, které nyní uplatňuje obviněný v dovolacím řízení je patrno, že obviněný uplatnil v podstatě tytéž námitky, se kterými se soudy ve svých rozhodnutích v souladu se zákonem vypořádaly. Především jde o námitku, že s obviněným Z. O. jednal o půjčce na kupní cenu nemovitosti ve výši 3.850.000 Kč a dále námitku, že neměl postavení úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/2002 pod č. T 408).
Pokud jde o námitku, že šlo o půjčku, kterou měl poskytnout obviněný Z. O. obviněnému Bc. P. M., jedná se primárně o skutkovou námitku, kterou se Nejvyšší soud nemůže zabývat.
Obviněný dále obsáhle namítl, že jako vychovatel Vězeňské služby České republiky neměl postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku úřední osobou je prezident České republiky, poslanec nebo senátor parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů . Nejvyšší soud k této námitce pro stručnost odkazuje především na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 11 To 48/2014, na straně 7 až 8, kde odvolací soud uvedl:
„Pokud jde o odvolací námitku směřující proti posouzení postavení obžalovaných Bc. P. M. a J. N., kteří ve Věznici v R. byli zařazeni do funkce vychovatelů jako občanští zaměstnanci, zde soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že tito obžalovaní byli v postavení úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když jinou osobou zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci se rozumí vedoucí funkcionáři a ostatní funkcionáři všech dalších orgánů veřejné moci. S odkazem na platnou judikaturu nalézací soud výstižně použil argumentaci uvedenou v komentovaném znění Trestního zákoníku (Šámal a kol.), když jinou osobou zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci se rozumí vedoucí funkcionáři a ostatní funkcionáři všech dalších orgánů veřejné moci. Toto poměrně široké vymezení dalších osob je vázáno na pojem orgánu veřejné moci, kterým se rozumí orgány autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti (viz. ÚS 138/1998, ÚS 3/1993). Takový orgánem veřejné moci je bezpochyby i Vězeňská služba České republiky, jež patří mezi bezpečnostní sbory, a zajišťuje výkon státní moci na úseku výkonu trestu odnětí svobody, tedy bezprostředně navazuje a uzavírá výkon soudního rozhodnutí, a to trestního řízení v těch případech, kdy je výsledkem trestního řízení výkon trestu odnětí svobody. Nelze tedy pochybovat o tom, že Vězeňská služba České republiky je bezpečnostním sborem, když m.j. příslušník Vězeňské služby České republiky je přímo ze zákona úřední osobou podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. V daném případě však obžalovaní Bc. P. M. a J. N. nebyli přímo příslušníky Vězeňské služby České republiky, nýbrž jejími občanskými pracovníky zařazenými na funkci vychovatelů, když náplň jejich pracovních povinností vyplývá z uzavřených pracovněprávních vztahů na podkladě pracovních smluv, které soud prvního stupně specifikoval. Krajský soud vyzdvihl to, že z popisu funkcí a odpovědnosti vyplývá, že obžalovaní J. N. a Bc. P. M. zajišťovali funkčnost vězeňství, přičemž principy výkonu trestu odnětí svobody v rámci věznic jsou zajišťovány státem a jednotlivá práva a povinnosti odsouzených osob jsou vynutitelná. Jako příklad určitých pravomocí těchto obžalovaných je mimo jiné i kázeňská pravomoc, uvedená v §51 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě nařízení generální ředitelky Vězeňské služby České republiky č. 32/1999 bylo svěřeno oprávnění udělovat kázeňské tresty a odměny vychovatelům, navíc mohou rozhodovat i o prominutí uložených kázeňských trestů. Skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná nebo zda může stát do těchto práva povinností zasahovat, vyplývá pak z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III ÚS 371/1999. Jestliže takto obžalovaní J. N. a Bc. P. M. působili jako občanští pracovníci vězeňské služby, t.j. pokud se jako odpovědní pracovníci státního orgánu veřejné moci podíleli na plnění úkolů společnosti a státu, používali přitom pravomoci, které jim byly v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřeny, je třeba takové postavení, které přímo souvisí s plněním úkolů výchovy odsouzených, považovat za statut úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 11 Tdo 768/2002). Pokud tedy jde o výčet osob uvedených v ustanovení §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kromě osob jednoznačně tam uvedených (prezident, poslanec nebo senátor, člen vlády), předmětné ustanovení přiznává statut úřední osoby též dalším osobám, které na základě funkce, kterou vykonávají, plní úkoly při ochraně a prosazování celospolečenských zájmů a jsou k tomu nadány potřebnými pravomocemi. Funkci vychovatele odsouzených je na základě toho, co bylo shora uvedeno, nutno považovat za funkci vykonávanou úřední osobou. Taková osoba m.j. požívá zvýšené zákonné ochrany, zároveň však je také spojena se zvýšenou odpovědností. Jednáním obžalovaných Bc. P. M. a J. N. došlo k hrubému úmyslnému porušení jejich pracovních povinností na úseku výchovného působení na odsouzené osoby, které bylo navíc motivováno jejich hmotným profitem. Toto jednání bylo spácháno v přímé a příčinné souvislosti s působením vychovatele ve vězeňství, tedy v souvislosti s výkonem funkce úřední osoby.“
Podpůrně se lze při hledání odpovědi na otázku, zda občanský zaměstnanec má postavení veřejného činitele přiklonit k názoru zaujatému ve výkladovém stanovisku č. 13/2001 Nejvyššího státního zastupitelství: „ Za občanské zaměstnance jsou příslušnými právními předpisy označováni ti zaměstnanci ozbrojených sborů, kteří nejsou jejich příslušníky a konají práce v zaměstnaneckém (pracovněprávním, nikoli služebním) poměru. Na rozdíl od příslušníků těchto sborů, u nichž bude výkon služebních povinností zpravidla spojen s výkonem pravomoci a budou proto mít v zásadě vždy postavení veřejných činitelů, postavení občanských zaměstnanců bude záviset na jejich konkrétní pracovní náplni. Ozbrojené sbory mohou plnit i úkoly, jež jsou jim svěřeny na úseku státní správy v oblastech, jež není nezbytně nutno zabezpečovat činností příslušníků ozbrojených sil či ozbrojených sborů. Povaha takové činnosti vyplývá ze zákonné úpravy, jíž je založena jejich působnost. Je-li tato činnost výkonem státní správy, pak ve vymezených oblastech jim zákon svěřuje i potřebnou pravomoc. Takže i občanský zaměstnanec ozbrojeného sboru může být nadán pravomocí, pokud vykonává státní správu, jejíž výkon byl ozbrojenému sboru svěřen a jejíž výkon není nutno zabezpečovat výkonem služby příslušníků těchto sborů, ale je zabezpečován "civilním" způsobem - výkonem správní činnosti, prováděné těmito občanskými zaměstnanci. Pokud takový občanský zaměstnanec zastává funkci spojenou s výkonem pravomoci, splňuje jednu ze základních podmínek pro to, aby mohl jednat v postavení veřejného činitele.“
Právní posouzení postavení obviněného jako úřední osoby je v napadeném rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, především usnesením ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 675/2014. V tomto rozhodnutí byla rovněž posuzována otázka, zda vychovatel Vězeňské služby České republiky má postavení veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009. Právní závěry tohoto judikátu jsou použitelné i pro posouzení pachatele jako úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterou je jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Nejvyšší soud uzavírá, že právní posouzení skutků obviněného Bc. P. M. jako zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je zcela správné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2015
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek