ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.532.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 532/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. června 2015 v Brně dovolání obviněného D. R. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 4 To 380/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 52/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. R. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 19 T 52/2013, uznal obviněného D. R. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 4. 5. 2012 kolem 15:30 hod. v O. na ulici O. se záměrem získat peníze nebo jiné majetkové hodnoty vstoupil do prodejny zlatnictví SOLITER, kde prodavačce E. H. přikázal, aby si lehla na zem a tento příkaz umocnil tím, že v ruce držel sekeru. Proto ze strachu o svůj život se podrobila tomuto požadavku, přičemž obviněný rozbil z vnitřní strany výlohu se zbožím, odkud odcizil dva kusy tzv. zlatých cihliček investičního zlata a dva kusy zlatých prstenů, čímž způsobil společnosti SOLITER, a. s., se sídlem Nádražní 9, Jablonec nad Nisou, IČ: 00480835, škodu ve výši 58 114,32 Kč.
Podle §173 odst. 1 tr. zákoníku obviněného odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 19 T 52/2013, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2013, kterým byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 4 To 380/2014, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Mariana Babice včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. Obviněný namítl, že v jeho trestním řízení došlo k porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 4 To 115/2014, kterým tento soud zrušil předchozí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a nařídil mu projednání věci v jiném složení senátu. Obviněný dále poukázal na to, že soud prvního stupně jej před vydáním odsuzujícího rozsudku v jiném složení senátu celkem třikrát zprostil obžaloby. V posledním případě odvolací soud zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně z důvodů podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., aniž by však k tomu byly splněny zákonné podmínky. Podle obviněného jediným důvodem, který vedl odvolací soud k tomuto rozhodnutí, byl nesouhlas odvolacího soudu se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy. Takový postup je nutné považovat za nezákonný, protože jím dochází k nepřípustnému zasahování do nezávislosti soudu prvního stupně. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že odvolací soud tak svým rozhodnutím nepřípustně zasáhl do nezávislosti soudu prvního stupně, obviněnému odňal právo na zákonného soudce a následující řízení zatížil závažnou procesní vadou, která má za následek nezákonnost a protiústavnost rozhodnutí. Obviněný dále namítl, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině na základě nepřípustného důkazu, kterým byla analýza pachových stop. Odběr pachového vzorku na místě činu stejně jako i otisku pachových stop se účastnil stejný policista Mgr. J. Š., což je v rozporu s pokynem ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009, kterým se stanoví postup policistů na úseku činnosti služební kynologie. Soudy obou stupňů se touto námitkou obviněného v odůvodněních svých rozhodnutí vůbec nezabývaly, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2015, sp. zn. 4 To 380/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze namítat, že ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Jak je zřejmé z jazykového výkladu tohoto dovolacího důvodu, situaci, kdy dojde ke změně ve složení senátu v důsledku postupu odvolacího soudu ve smyslu 262 tr. ř., nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit. Dále poukázal na to, že ani námitky vznesené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit, neboť tyto námitky směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že došlo k porušení jeho ústavního práva na zákonného soudce, a to v důsledku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 4 To 115/2014, kterým tento soud zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a nařídil mu podle §262 tr. ř. projednání věci v jiném složení senátu. Podle názoru obviněného byl jediným důvodem, který vedl odvolací soud k tomuto rozhodnutí, nesouhlas odvolacího soudu se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy.
Tuto námitku obviněného lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, Nejvyšší soud jí však nepřisvědčil. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 4 To 26/2014, vyplývá, že soud prvního stupně nehodnotil v předcházejícím řízení provedené důkazy ve všech souvislostech, a proto mu bylo uloženo, aby se znovu zabýval všemi provedenými důkazy tak, jak na sebe logicky navazují, a následně je hodnotil ve všech souvislostech, jak vyplývá z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to i v souvislosti s obhajobou obviněného, který popřel, že by se nacházel na fotografii pořízené z kamerového systému prodejny Hornbach, byť na druhé straně připustil, že se svědkyní P. Z. udržoval déletrvající bližší vztah, z čehož je nutno dovodit, že tato svědkyně se zjevně nemýlila při určení jeho totožnosti.
Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 4 To 115/2014, dále vyplývá, že soud prvního stupně opětovně náležitě nehodnotil všechny ve věci provedené důkazy tak, jak vyplývá z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale především v jejich souhrnu a v konfrontaci s obhajobou obviněného. Odvolací soud dále konstatoval jistou formálnost postupu soudu prvního stupně po zrušení dřívějších rozsudků ve věci, když soud prvního stupně v rámci svého rozhodnutí jistým způsobem devalvuje hodnotu některých provedených důkazů. K výroku podle §262 tr. ř., odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nesplnil zcela pokyny odvolacího soudu vyplývající z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 4 To 26/2014, a při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., přičemž i ze způsobu odůvodnění napadeného rozsudku lze dovodit, že by v dalším stadiu řízení nebylo zcela důsledně a objektivně zajištěno splnění pokynů odvolacího soudu. Odvolací soud dále upozornil, že si je vědom skutečnosti, že postup podle §262 tr. ř. je podstatným zásahem do práva na zákonného soudce, avšak zároveň také uvedl, že soud prvního stupně nedostál svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §264 odst. 1 tr. ř., polemizoval se závěry odvolacího soudu a z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že nevěnoval dostatečnou pozornost skutečnostem, které byly zjištěny z výpovědí policistů, kteří v hlavním líčení vypověděli, jak probíhaly úkony od zajištění stop až po výstupy prezentované v odborných vyjádřeních. Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně sice důkazy provedl, zároveň však opakovaně tyto důkazy zpochybnil, aniž by je hodnotil podle zákonných kritérií, přičemž odůvodnění zprošťujícího rozsudku ani neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. spočívá v tom, že správně zjištěný skutkový stav věci vykazuje znaky konkrétního trestného činu (srov. rozh. č. 36/68 Sb. rozh. tr.). I když odvolací soud sám neprovede žádné nové důkazy ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může dojít k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná anebo vzbuzují pochybnosti o jejich správnosti. Odvolací soud pak může v takovém případě vytknout chyby při hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil (nelogičnost závěrů, opomenutí některých okolností atd.), není však oprávněn dávat soudu závazné pokyny, k jakým závěrům má soud prvního stupně dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má soud prvního stupně učinit. Je oprávněn pouze dát soudu prvního stupně závazné pokyny, aby soud znovu provedl některé důkazy nebo aby provedl důkazy nové (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud v této trestní věci nijak nezasáhl do práva soudu prvního stupně na volné hodnocení důkazů. Odvolací soud postupoval v souladu se zákonem i s konstantní judikaturou, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že vytkl soudu prvního stupně chyby při hodnocení důkazů a upozornil jej, ve kterých směrech má být řízení doplněno a čím je potřeba se znovu zabývat. Odvolací soud však neudělil soudu prvního stupně žádné závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů, tedy nepřikázal soudu prvního stupně, jakým způsobem má hodnotit jednotlivé důkazy, ani jaká skutková zjištění má ve věci učinit.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že postupem Krajského soudu v Ostravě, který usnesením ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 4 To 115/2014, mj. podle §162 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, nebylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce a nebyl tedy ani naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání obviněného v této části námitek je zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v rámci tohoto dovolacího důvodu pouze skutkové a procesní námitky. Mezi tyto námitky patří námitka obviněného, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině na základě nepřípustného důkazu, kterým byla analýza pachových stop, přičemž podle jeho názoru neexistují žádné další přímé či nepřímé důkazy prokazující jeho vinu. Dále sem patří námitka obviněného, že odběr pachového vzorku na místě činu stejně jako i otisku pachových stop se účastnil stejný policista Mgr. J. Š., což je v rozporu s pokynem ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009, kterým se stanoví postup policistů na úseku činnosti služební kynologie. Těmito námitkami napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán, obviněný tedy namítá porušení procesních zásad uvedených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud proto zjistil, že dovolání obviněného bylo v části námitek uplatněných z důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a pokud jde o námitky uplatněné dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného D. R. jako celek je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu