ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.10.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 10/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o dovolání obviněného F. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 8 To 277/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 82/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 5 T 82/2014, uznal obviněného F. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v době od 03:40 hodin do 03:55 hodin dne 16. 6. 2013 v B. na ul. B., na místě veřejnosti přístupném, po slovní rozepři fyzicky napadl M.N., a to tak, že do něj nejdříve strčil oběma rukama, až upadl na zem na koleno, kdy na napadení N. reagoval opakovanou střelbou z nabité samonabíjecí pistole - plynovka, turecké výroby, zn. ZORAKI, Model 914, na nábojky ráže 9 mm P. A. Knall, označení rámu …, která byla nabitá nábojnicemi WADIE 9 mm P. A. PV, kdy se jedná o super pepřové náboje do plynové pistole obsahující látku technického pepře NONIVAMID, s obsahem účinné látky 45 mg v jedné nábojnici, a kterou vytáhl z příruční tašky, kdy mířil do oblasti hlavy a střílel ze vzdálenosti 1 m až 1,5 m, když mu obžalovaný V. chtěl pistoli sebrat, opětovně po něm střílel, následkem čehož měl obžalovaný V. oči plné prachu, což výrazně omezilo jeho vidění, a když se poškozený N. snažil z místa utéct, obžalovaný V. ho doběhl, strčil do něj, až upadl na zem do polohy na záda, kdy do něj opakovaně kopal a přestal až v okamžiku, kdy poškozený N. na něj zakřičel, že má zlomenou nohu, pak vstal ze země, kdy opět mezi nimi vznikla rozepře ohledně napadení, a když se poškozený N. snažil sebrat svoji příruční tašku ležící na zemi, obžalovaný V. dvakrát uhodil poškozeného N. pěstí do žeber, následně poškozený N. z místa utekl, na místě zanechal příruční tašku, kterou obžalovaný V. z místa odnesl a následně dobrovolně vydal hlídce Policie ČR,
čímž způsobil M. N., pohmoždění týlní krajiny a zlomeninu 5. žebra vpravo, které si vyžádalo ošetření v Úrazové nemocnici v B., kdy byl omezen v obvyklém způsobu života nejméně po dobu 3 týdnů z důvodu bolesti při dýchání a kašle na pravé straně hrudníku, pracovní neschopnost vystavena nebyla.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o něž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 8 To 277/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Fabíka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel v obecné rovině uvedl, že v řízení došlo k nesprávnému hodnocení otázky jeho jednání, když nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že šlo o jednání v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Namítl rovněž, že došlo k vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení danému extrémním nesouladem mezi právními závěry a skutkovými zjištěními. Bylo prý také porušeno právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, došlo k jednostrannému a nesprávnému hodnocení důkazů a odmítnutí jím navrženého doplnění dokazování bez přiměřených důvodů.
Dovolatel dále vyjádřil přesvědčení, že dovolací důvod může „směřovat“ v případě extrémních porušení procesních práv, které je porušením práva na spravedlivý proces, a to za situace, kdy je zjevné, že takové porušení ovlivňuje zásadním způsobem i hmotněprávní kvalifikaci. Během řízení byla porušena procesní práva natolik, že není možné vést samostatnou úvahu o správnosti hmotněprávního závěru.
V tomto směru obviněný na prvém místě namítal, že v průběhu hlavního líčení nedal podle §211 odst. 6 tr. ř. souhlas ke čtení úředních záznamů o vysvětlení osob a provedení dalších úkonů podle §158 odst. 3 a 5 tr. ř. (poukázal tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012), a proto soudem použité úřední záznamy jsou důkazy neúčinnými. Obdobně nebylo po právu použít jako důkaz k prokázání jeho viny důkazy, které byly vedeny za účelem postupu podle §179g tr. ř., tj. podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (tady zmínil protokol o výslechu podezřelého ze dne 5. 3. 2014, omluvný dopis zaslaný M. N. a uhrazení škody pojišťovně). V době odklonu se doznání i navazující právní jednání vztahují výlučně na rozhodnutí upustit od dalšího trestního stíhání. Výše uvedené důkazy byly absolutně neúčinnými a nebylo možné podle nich posuzovat jeho vinu.
Na druhém místě dovolatel namítl existenci tzv. opomenutých důkazů (zde uvedl jejich definici podle judikatury a upozornil na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 549/2000 a III. ÚS 177/04). Vyslovil přesvědčení, že za situace, kdy s ohledem na neúčinnost důkazů nebyl skutkový stav dostatečně zjištěn, neboť proti sobě stálo jeho tvrzení proti tvrzení poškozeného, došlo k dalšímu pochybení soudů, když nebyl připuštěn bez náležitého odůvodnění žádný z jím navrhovaných důkazů.
Na třetím místě dovolatel namítl, že došlo k pochybení soudu, když obě trestní věci (jeho a poškozeného) nespojil do společného řízení přesto, že příslušným byl stejný soud i soudce (poukázal tu na §20 tr. ř.). Obě věci totiž byly vzájemně propojeny a projednávané činy vzájemně úzce souvisely (na to ostatně upozornil soud prvního stupně i Městské státní zastupitelství v Brně v dopise, který mu zaslalo). Městský soud v Brně přesto obě věci nespojil ke společnému řízení, a usnesením ze dne 18. 4. 2014 rozhodl, že trestní věc M. N. se postupuje Úřadu Městské části Brno – Židenice k projednání přestupku. Takové rozhodnutí vydal přede dnem hlavního líčení ve věci obviněného, tj. za situace, kdy pro výše popsanou absenci použitelných zákonných důkazů stálo proti sobě výlučně tvrzení dvou podezřelých v téže věci. Tím soud de facto bez projednání věci a možnosti realizace práva na obhajobu rozhodl předem i v této věci. Dovolatel byl stigmatizován tím, že soud postupoval vůči němu v časově pozdějším řízení, v němž nebral v úvahu jakékoliv důkazy svědčící v jeho prospěch, neboť byl evidentně veden snahou závěry učiněné postoupením věci M. N. „udržet“. Žádný z provedených důkazů, o které se soud při rozhodnutí o vině opíral, nebylo možno považovat za usvědčující. Postup soudu byl motivován snahou prokázat mu vinu, avšak bez respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Na čtvrtém místě dovolatel tvrdil, že jeho jednání bylo nutné posoudit podle §29 tr. zákoníku o nutné obraně. Soud prvního stupně se touto otázkou nezaobíral vůbec, a odvolací soud pouze konstatoval, že o nutnou obranu nešlo (nezabýval se ani možností excesu z nutné obrany, vylučujícím zavinění ve formě úmyslu). V následujícím textu se dovolatel v obecné rovině zabýval problematikou nutné obrany a zdůraznil, že §29 tr. zákoníku nepodmiňuje nutnou obranu skutečností, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákoníkem, ale má naopak právo použít proti takovému útoku obranu, která není zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Zájmy chráněné tr. zákoníkem ohrožuje i útok vyprovokovaný, a proto nutná obrana je možná i proti takovému útoku (in.: Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str. 14). S poukazem na tuto komentářovou literaturu měl za to, že svým jednáním odvracel přímo hrozící, resp. trvající útok směřující proti jeho zdraví, přičemž nebylo jeho úmyslem poškozenému ublížit na zdraví, resp. dopustit se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Jeho obranu bylo nutno posoudit jako přiměřenou bezprostředně hrozícímu či trvajícímu útoku.
Podle názoru obviněného z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že jednání M. N. nebylo možno posoudit jako jeden jeho útok vůči němu (obviněnému), nýbrž jako útoky dva, přičemž v prvním případě, kdy se M. N. objevil mezi stromy a keři parku a zahájil střelbu, měl tento útok charakter útoku trvajícího, zatímco v druhém případě, kdy po dostřílení zásobníku opustil (obviněný) M. N., přešel ulici a začal si čistit oči, M. N. opět k němu přistoupil, vrhnul se na něj a následně po pádu na zem vytáhnul opět tutéž zbraň a zamířil na něho, charakter útoku bezprostředně hrozícího.
Dovolatel poté znovu zopakoval, že jeho jednání bylo třeba posoudit jako nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku, a že dále bylo nutné se zabývat otázkou, zda se nejednalo o tzv. pozitivní omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost, který podle §18 odst. 1 tr. zákoníku vylučuje úmyslné zavinění. V takovém případě by ovšem bylo nutné překvalifikovat oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, neboť v obou případech se jedná o trestné činy dolózní.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 8 To 277/2014 v celém rozsahu, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení, a aby věc přikázal (jmenovanému odvolacímu soudu) k novému projednání a rozhodnutí, resp. aby sám ve věci rozhodl sám tak, že se (dovolatel) zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
K podanému dovolání podala vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že při posouzení obsahu námitek obviněného v relaci s uplatněným dovolacím důvodem je třeba dospět k závěru, že v mezích zmíněného dovolacího důvodu uplatnil jedinou námitku, a to, že v jeho trestní věci nelze dovodit nesplnění předpokladů pro uplatnění nutné obrany ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku.
Následně státní zástupkyně definovala, co se podle zákona rozumí nutnou obranou, a na to navázala presentací podstatných okolností posuzovaného skutkového děje. Pokud jde o samotný konflikt, ke kterému došlo v nočních, resp. ranních hodinách dne 16. 6. 2013, šlo o konflikt mezi dvěma muži, kteří byli pod vlivem alkoholu (obviněný F. V. měl v krvi 1,94 promile alkoholu a poškozený M. N. 1,46 promile alkoholu). Ovlivnění alkoholem bezpochyby determinovalo jednání obou protagonistů incidentu. Dalším zásadním momentem celého incidentu svědčícím o vzájemném poměru mezi oběma zúčastněnými je okolnost, že poškozený M. N. měl na noze ortézu, neboť se léčil s přetrhanými vazy na kotníku. Uvedená okolnost zcela zjevně ovlivnila jeho chování v průběhu incidentu. Ze skutku, tak jak je definován ve výroku rozsudku, vyplývá, že nejprve obviněný F. V. strčil oběma rukama do poškozeného, který upadl na koleno. Důvodem tohoto fyzického ataku byla nevhodně projevená snaha obviněného umlčet hlučně se projevujícího poškozeného. Jelikož možnost M. N. vzdálit se z dosahu agresivity obviněného F. V. byla omezena ortézou na dolní končetině, zvolil pro svoji obranu střelbu z plynové pistole, která byla opatřena super pepřovými náboji. Plynové pistole (tzv. „plynovky“) vystřelují oblak plynu nebo aerosolu a řadí se do zbraní kategorie D, přičemž zbraně této kategorie nebo střelivo k nim může nabývat
do vlastnictví a držet nebo nosit fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům. Poškozený měl plynovou pistoli v tašce, ve které přenášel účetnictví firmy,
a to z důvodu osobní obrany. Střelbu M. N. v daný okamžik lze posoudit jako jednání ryze obranné, které s ohledem na omezení jeho fyzické dispozice ortézou na noze bylo i přiměřené. Obviněný F. V. si byl zcela zřejmě vědom, že jde o plynovou pistoli, neboť to vyplývá z jeho následného jednání, kdy chtěl poškozenému pistoli sebrat. Pokud by totiž předpokládal, že nejde o plynovou pistoli, nebo se domníval, že jde o útočnou zbraň, při jejímž výstřelu může utrpět tomu odpovídající poranění, zcela zjevně by k takovému riskantnímu jednání nesáhl. Na uvedené jednání reagoval poškozený opět střelbou. Tomu odpovídá nález devíti nábojnic na místě činu. V důsledku střelby měl obviněný F. V. oči plné prachu, kdy uvedeného momentu poškozený využil a i přes svůj hendikep se snažil uvedeného okamžiku využít k útěku. V předmětný moment jej obviněný F. V. doběhl a strčil do něho, až tento upadl na záda.
Podle státní zástupkyně právě z uvedeného momentu zřetelně vyplývá, že nešlo ze strany obviněného o žádné jednání obranné, neboť i pokud by hypoteticky bylo možné do tohoto momentu uvažovat o tom, že se bránil střelbě z plynové pistole, v uvedeném momentu by byl již útok ze strany poškozeného ukončen a jednalo by se o extenzivní vybočení z mezí nutné obrany. Pokud tedy obviněný běžel za poškozeným, strčil do něj, až tento upadl na záda a v tomto momentě do něj kopal, a přestal, až když poškozený zakřičel, že má zlomenou nohu, šlo již o odvetné jednání obviněného, které nemá s nutnou obranou nic společného. Incident dále pokračoval tím, že poškozený vstal ze země, kdy následovala slovní rozepře, a poškozený se snažil sebrat příruční tašku s účetnictvím ze země. V tento moment jej obviněný udeřil dvakrát pěstí do žeber, tedy i v tomto případě násilí vůči poškozenému uplatnil v době, kdy proti němu nehrozil ani netrval žádný útok. Poškozený pak volil jako způsob ochrany útěk i za cenu toho, že tašku s účetnictvím nechal ležet na zemi.
Státní zástupkyně dále zdůraznila, že počáteční iniciativa konfliktu vycházela ze strany obviněného, který, byť napomínal poškozeného, aby v noci nekřičel, jako první proti němu použil fyzickou sílu, když do něj strčil rukama. Takové agresivní jednání nemělo žádnou racionální pohnutku, která by vyplývala ze vztahu mezi oběma protagonisty sporu. Lze konstatovat, že agresivita obviněného byla odbrzděna požitým alkoholem. Z popisu incidentu je zřejmé, že právě jednání obviněného směřovalo ke stupňování konfliktu a že na fyzickou integritu poškozeného útočil vždy v době, kdy mu nehrozil ani proti němu netrval žádný útok. V žádném ohledu nelze uvažovat ani o nějakém vybočení z mezí nutné obrany, neboť k nutné obraně ze strany obviněného vůbec nemohlo dojít, přičemž nemůže jít ani o putativní obranu, tedy obranu domnělou, neboť k té dochází pouze v situaci, kdy někdo odvrací domnělý útok. Domnívá-li se totiž pachatel mylně, že zde útok je, nepřičítá se mu trestný čin úmyslný, ale zjišťuje se, není-li v tom nedbalost, jestliže pachatel sice nevěděl, že ve skutečnosti o útok nejde, avšak podle svých osobních poměrů a okolností o tom vědět měl a mohl. Skutkový průběh okolností takovému průběhu incidentu ovšem neodpovídá.
Státní zástupkyně rovněž podotkla, že další námitky zmíněné v dovolání již pod obviněným vymezené dovolací důvody podřadit nelze. Přesto se vyjádřila i k údajným procesním vadám, aby bylo zřejmé, že v trestním řízení nedošlo k žádným pochybením, která by mohla svědčit o tom, že proti obviněnému nebyl veden spravedlivý proces. Samotné řízení totiž bylo prosté procesních vad, které by se ve svém důsledku mohly dotknout principů spravedlivého procesu. Samosoudkyně zcela zjevně přečetla úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů se souhlasem obviněného, neboť o tom svědčí v protokolu o hlavním líčení zaznamenaný postup podle §314d odst. 2 tr. ř. [podle tohoto ustanovení (věta třetí) se souhlasem státního zástupce a obviněného může (samosoudce) přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a provedení dalších úkonů]. V posuzované trestní věci byl totiž průběh hlavního líčení modifikován ustanoveními o zjednodušeném řízení před samosoudcem, kdy pro čtení úředních záznamů není relevantní ustanovení §211 odst. 6 tr. ř., ale právě ustanovení §314d odst. 2 tr. ř. Pokud dále obviněný namítal, že jako důkaz prokázání viny nemohou být použity ty důkazy, které byly provedeny výlučně za účelem postupu podle §179g tr. ř., nelze ani této jeho argumentaci přisvědčit. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, podle kterého by bylo třeba selektivně nahlížet na doznání obviněného učiněné za účelem odklonu oproti doznání, které by učinil bez zmíněné snahy. Navíc je třeba zmínit, že obviněný byl k věci slyšen v souladu se zásadou bezprostřednosti i u hlavního líčení, takže soud vzal v rámci hodnocení důkazů v potaz i obsah této výpovědi.
Podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci není možné zaznamenat ani kategorii tzv. opomenutých důkazů, neboť pokud soudy neprovedly obviněným navrhované důkazy, vždy řádně vysvětlily důvod svého postupu. V dané věci pak šlo o situaci, kdy nabízená svědectví nemohla objasnit podstatu skutku, a jednalo se o důkazy, které bezprostředně se samotnou kauzou nesouvisely. Soud totiž není povinen provádět veškeré stranami navrhované důkazy, neboť rozsah dokazování si určuje sám. Tento závěr vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1995 pod sp. zn. II. ÚS 101/95). Není tedy povinností obecných soudů akceptovat jakýkoli důkazní návrh, jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak již bylo inzerováno, obě soudní rozhodnutí příslušné pasáže o odmítnutí návrhů na doplnění dokazování obsahují.
Obviněný v dané věci nebyl znevýhodněn podle státní zástupkyně ani tím, že trestní věc M. N. byla ještě před rozhodnutím o jeho vině postoupena Úřadu městské části Brno – Židenice k projednání přestupku. Soudu v uvedeném postupu nebránila žádná okolnost. Společnému řízení pak bránila zásada, že oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný (§44 odst. 1 tr. ř.), byť by byl některým trestným činem spoluobviněného skutečně poškozen a vznikla mu případně škoda. V takovém případě by totiž obviněný byl v podstatě občanskoprávním odpůrcem spoluobviněného, který mu způsobil škodu a také v trestním řízení svá práva vykonává proti obviněnému. V jednom řízení proto nemůže zároveň vystupovat ve dvojím vzájemně protichůdném procesním postavení. Jestliže je od počátku vedeno proti každému z obviněných trestní řízení zvlášť, může osoba, která je v jiném řízení v postavení obviněného, vystupovat v dalším trestním řízení jako poškozený se všemi právy ve smyslu §43 odst. 1, 2 tr. ř. Právě o posuzovanou situaci se v dané trestní věci jednalo, neboť obviněný F. V. způsobil škodu na zdraví poškozenému M. N. Proto byla obě řízení správně vedena odděleně.
Státní zástupkyně proto uzavřela, že námitky obviněného je třeba hodnotit jako zjevně neopodstatněné, a to jak z titulu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak z titulu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., které byly uplatněny ve vzájemném propojení, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel uplatnil námitky, které podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci se Nejvyšší soud zabýval nejprve dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci soud druhého stupně rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy s dovolacím důvodem podle písm. g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že většinu námitek vznesených dovolatelem v jeho podání je třeba z hlediska dovolacího řízení považovat za irelevantní. Šlo především o námitky, jimiž rozsáhle napadal způsob vedení řízení před soudy obou stupňů, když vyslovoval námitky ryze procesního charakteru, tj. popíral správnost postupu soudu, pokud v řízení četl úřední záznamy o vysvětlení osob a provedení dalších důkazů, namítal neúčinnost takových důkazů nebo tvrdil, že nebylo možno použít jako důkaz protokol o výslechu podezřelého ze dne 5. 3. 2014, že poškozenému zaslaný omluvný dopis, tvrdil existenci tzv. opomenutých důkazů či porušení zásady presumpce neviny. Takovými námitkami totiž primárně jednak zpochybňoval provedené důkazy, jednak cílil proti rozsahu provedeného dokazování a snažil se vytvořit obraz důkazní nouze. Uplatněnými výhradami dovolatel směřoval do oblasti skutkových zjištění, napadal vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., čímž namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přestože dosud zmíněné námitky se míjely s dovolatelem uplatněnými dovolacími důvody, zabývala se jimi pečlivě ve svém vyjádření státní zástupkyně. To Nejvyššímu soudu, jenž se s jejím názorem ztotožnil, umožňuje (při reflexi zásady procesní ekonomie), aby na její vyjádření v plném rozsahu odkázal.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by dovolatel uplatnil pouze výše uvedené z hlediska dovolacího řízení irelevantní námitky, bylo by na místě jeho podání odmítnout podle §265bi odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Dovolatel však ve svém podání uplatnil i relevantní dovolací námitku, když tvrdil, že na jeho jednání bylo nutno hledět jako na nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku, popř. jako na exces z nutné obrany, event. jako na skutkový omyl podle §18 odst. 2 tr. zákoníku.
K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem . Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení.
Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá.
Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pojem způsobu útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti a prostředky použité k tomuto útoku apod. O nutnou obranu tedy nepůjde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj je naprosto výrazný. To však neznamená, že mezi útokem a obranou musí existovat proporcionalita, takže se nevyžaduje, aby intenzitě použitého útoku odpovídala i míra intenzity obrany. Obrana by totiž měla být důraznější už jen z toho důvodu, aby došlo k překonání přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Při posuzování přiměřenosti obrany musí být dále zjištěno i to, jaké fyzické konstituce byli útočník a obránce, jaký byl mezi nimi věkový rozdíl, zda jde o útočníka, který je znám svou agresivitou apod. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, pokud podle poznatků a úsudku bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba rovněž přihlížet, není potřebná k odvrácení útoku a kromě toho také tehdy, je-li obrana zcela neúměrná intenzitě a významu útoku.
Jestliže nejsou zcela splněny všechny nastíněné předpoklady k beztrestnosti obranného jednání, jde o vybočení z mezí nutné obrany (tzv. exces). Exces se v praxi může projevit buď jako zcela zjevná nepřiměřenost obranného zákroku vůči způsobu útoku ( tzv. exces intenzivní ) anebo tak, že obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval ( tzv. exces extenzivní ). O nutné obraně ale nelze uvažovat např. ani za situace, kdy dvě osoby od počátku konfliktu na sebe navzájem fyzicky útočí, protože pro jednání v nutné obraně je rozhodující iniciativa útočníka na počátku konfliktu. V tomto směru proto není vyloučena trestní odpovědnost obou vzájemně útočících osob za některý z trestných činů, jehož skutková podstata je uvedena ve zvláštní části trestního zákona, zejména trestných činů proti životu a zdraví.
Při aplikaci těchto zákonných východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud konstatuje, že naprosto výstižný popis rozhodných skutkových okolností podala již státní zástupkyně ve svém vyjádření (srov. shora), v němž podrobně vylíčila časovou souslednost skutkového děje a jednotlivých dílčích úkonů jak obviněného, tak poškozeného. K tomu stačí dodat, že ačkoliv dovolatel se ve svém podání snažil stavět do role osoby vyprovokované, napadené a bránící se, rozhodující soudy nižších stupňů tomuto jeho pojetí nejenže nepřisvědčily, ale právě naopak učinily závěr, že to byl obviněný, kdo na poškozeného zaútočil a srazil jej na koleno. Nebyl to tedy poškozený, kdo na obviněného zaútočil plynovou pistolí, pokud ji v průběhu incidentu použil, tak až v reakci na napadení obviněným. Za významnou skutečnost považovaly oba soudy nižších instancí i to, že poškozený byl již před počátkem konfliktu handicapovaný, neboť se léčil se zpřetrhanými vazy na kotníku (to na rozdíl od obviněného, u něhož žádné poranění před útokem nebylo zjištěno). Poškozený také měl u sebe tašku s důležitými listinami (účetními doklady), kterou se snažil chránit. Tím spíš soudy shledaly použití plynové pistole ze strany poškozeného jako čin jasně obranného charakteru.
Dalším významným bodem byla situace po použití plynové pistole poškozeným. Je evidentní, že obviněný si byl vědom toho, že se nejedná o pistoli na ostré kovové náboje, při jejímž výstřelu by mohl utrpět střelné zranění (pokud by se o takovou pistoli nejednalo, zjevně by ji nechtěl poškozenému sebrat). Když se poškozený po zásahu obviněného plynem z pistole pokusil z místa konfliktu utéci, což měl ztíženo přetrhanými vazy na noze, zachoval se obviněný opět agresivně, když poškozeného doběhl a strčil do něj, až upadl na záda, a začal do něj kopat. V napadání přestal až poté, co poškozený zakřičel, že má zlomenou nohu, přesto jej obviněný ještě dvakrát udeřil pěstí do žeber.
Pokud za tohoto soudy zjištěného průběhu děje (v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obsah rozhodnutí nižších soudů) obviněný v podaném dovolání nastiňoval obraz sebe sama jako osoby se bránící a předkládal tvrzení o tom, že jeho jednání spadá do režimu nutné obrany, příp. alternativně hovořil o excesu z nutné obrany, nelze tomuto tvrzení přiznat reálný základ. V žádném okamžiku z časového průběhu konfliktu Nejvyšší soud nenalezl, že by se obviněný bránil, naopak z celého děje vyplývá, že stále útočil na poškozeného, u kterého se obrana pomocí plynové pistole ukázala být nedostatečnou, neboť i po jejím použití jej doběhl a pokračoval v jeho napadání.
Konečně pokud obviněný tvrdil, že se u něho mohlo jednat o putativní obranu a připomínal ustanovení §18 odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud mu nemohl ani v tomto přisvědčit. Putativní neboli domnělá obrana je obranou směřující proti domnělému útoku, který ve skutečnosti útokem není. Pouze jednající osoba se subjektivně domnívá, že jde o útok. Tomuto však průběh děje konfliktu ani v nejmenším neodpovídal. Ostatně dovolatel sice toto tvrzení uplatnil, avšak již jej argumentačně nepodložil, nevysvětlil, proč by se podle jeho názoru mohlo jednat o putativní obranu. Lze podotknout, že Nejvyššímu soudu nepřináleží dotvářet za dovolatele obsah jeho podání a domýšlet se případných argumentů, které snad chtěl v dovolání uplatnit, avšak neučinil tak.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a