ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1110.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1110/2015-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ *) proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 13 Tmo 15/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 5/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami, soudu pro mládež, ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. 2 Tm 5/2014, byl mladistvý „TULIPÁN“ (dále „mladistvý“), uznán vinným proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil společně s obviněným E. Ch. st. a odděleně stíhaným D. P. tak, že
v době kolem 16.15 hodin dne 4. 10. 2013 na prostranství před vchodem do II. polikliniky v P., třída O., v úmyslu zmocnit se finančních prostředků poškozeného, mladistvý „TULIPÁN“ zastavil na kole projíždějícího poškozeného M. P. ke kterému následně přiběhli odděleně stíhaný D. P. a obviněný E. C. st., který poškozeného skopl z kola tak, že upadl na zem, když následně vstal, tak jej mladistvý a odděleně stíhaný D. P. drželi za ruce, ptali se ho, zda má peníze a následně ho obviněný E. Ch. st. fyzicky napadl tak, že jej udeřil otevřenou dlaní do obličeje, vyzval ho, aby mu odevzdal ledvinku, kterou měl poškozený u sebe, což tento učinil, následně obviněný E. Ch. st. tuto ledvinku předal mladistvému, který ji prohledal, zjistil, že se v ní nenacházejí žádné cenné věci, ledvinku poté hodili za utíkajícím poškozeným, a následně odděleně stíhaný D. P. si sedl na kolo, které na místě zanechal poškozený, a z místa odjel, a kolo později vrátili do bydliště matky poškozeného, a poškozený M. P. z místa utekl, a v důsledku jejich jednání utrpěl povrchní poranění hlavy.
Za toto provinění byl mladistvý odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §33 odst. 1 z. s. m. a §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného E. Ch. st.
Krajský soud v Praze, soud pro mládež, jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 13 Tmo 15/2015, odvolání mladistvého a obviněného E. Ch. st. podaná proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože nebyla vyjasněna právní otázka, zda mohl jeho čin naplňovat znaky skutkové podstaty provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, anebo zda se jednalo o provinění vydírání podle §175 odst. 2 tr. zákoníku. Mladistvý poukázal na to, že obviněný E. Ch. st. (dále „obviněný“) měl fyzicky napadnout poškozeného kvůli jeho chování vůči své osobě, a proto motiv pachatelů nespočíval v použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tuto verzi potvrdil i poškozený, který uvedl, že se jej obvinění nejprve dotazovali, zda nemá peníze či „fety“, a že k neshodám došlo kvůli dluhu z minulosti. Podle mladistvého k naplnění znaků skutkové podstaty provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nemohlo dojít zejména proto, že k použití násilí došlo až po zjištění informace, že poškozený nemá peníze ani „fety“, a rovněž i proto, že obviněný neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci, nýbrž chtěl, aby mu poškozený vrátil peníze, které mu dlužil. Poškozeným prezentované použité násilí by tedy mohlo vést nanejvýš k tomu, aby poškozený něco konal, konkrétně zaplatil peníze, čemuž by lépe odpovídalo posouzení jako provinění vydírání podle §175 odst. 2 tr. zákoníku.
Mladistvý v dovolání poukázal i na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy, který spatřoval v tom, že byl usvědčen na základě jediného důkazu, a to vnitřně rozporné a neurčité výpovědi poškozeného M. P. učiněné v přípravném řízení dne 4. 10. 2013 v protokolu o trestním oznámení, v níž poškozený takřka bezprostředně po činu uvedl, že jej měly kopat čtyři osoby, později téhož dne do úředního záznamu doplnil, že jej nejprve oslovil obviněný s dotazem, zda má peníze nebo „fety“, a poté jej začali všichni čtyři kopat, o ledvince se vůbec nezmínil. Při dalším výslechu dne 10. 10. 2013 uvedl, že si vzpomněl, že ho kopal pouze obviněný a že kopanců nebylo 10, jak původně tvrdil, ale jen 6 až 8. Svoji verzi průběhu skutku měnil a upravoval v návaznosti na zavádějící, účelově kladené otázky vyslýchajícího policisty. Poukázal i na to, že se ho měl ptát obviněný na drogy nebo peníze, pak však hovořil jen o penězích. Jinou informaci o počtu zasazených ran a kopanců uvedl i do lékařské zprávy ze dne 4. 10. 2013, podle níž měl dostat 5 ran pěstí do hlavy a obličeje. V průběhu hlavního líčení dne 5. 5. 2014 pak poškozený vypověděl, že nedostal žádné kopance, ale pouze 2 až 3 facky. Ty podle dovolatele dostal nikoli v souvislosti s dluhem, ale proto, že byl na obviněného drzý. Při opakovaném výslechu před soudem dne 29. 12. 2014 poškozený uvedl, že je pravda to, co vypověděl při své poslední výpovědi v hlavním líčení, avšak současně připustil, že dostal nějaké kopance. V témže hlavním líčení svou výpověď opravil, že kopance nedostal a ledvinku předal dobrovolně, obvinění se ho na „fety“ neptali, jen na peníze.
Podle mladistvého soudy výpověď poškozeného nesprávně hodnotily, protože nepřihlížely k tomu, že je v rozporu s dalšími provedenými důkazy, ale i s zjištěními policejních orgánů. Z uvedených nesrovnalostí a rozporů dovolatel dovodil, že všechny provedené důkazy v kontextu neustálých změn ve výpovědích poškozeného vyvolávají spíše dojem, že poškozený mohl být nucen svojí matkou k oznámení incidentu v domnění, že mu bylo odcizeno kolo, což sám poškozený připustil ve své výpovědi při hlavním líčení dne 5. 5. 2014 a následně dne 29. 12. 2014. Jeho výpověď však nikdy nekorespondovala se zněním obžaloby. V této souvislosti učiněný závěr soudů, že se poškozený obával obviněných, když se měl s obviněným setkávat ve věznici, označil za ničím nepodloženou spekulaci. Za vadu považoval i to, že soud prvního stupně nezajistil pořizování zvukového záznamu z jednání, a tudíž obavy poškozeného nelze jakkoli ověřit.
V důsledku mladistvým vytýkaných nedostatků popsané skutečnosti svědčí o extrémním nesouladu, a proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze, soudu pro mládež, k novému jednání a rozhodnutí.
Do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud, soud pro mládež, (dále „Nejvyšší soud“), od Nejvyššího státního zastupitelství neobdržel písemné vyjádření k přezkoumávanému dovolání, jež mu bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 29. 7. 2015.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že mladistvý podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na místě, kde lze dovolání podat (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, Nejvyšší soud dále zkoumal, zda mladistvý tento mimořádný opravný prostředek opřel o skutečnosti naplňující jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen v takovém případě může napadená rozhodnutí podrobit věcnému přezkoumání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto vymezení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, nikoliv vady spočívající v procesních předpisech. Proto se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ani hodnocení provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 419, a další).
Zásah do skutkových zjištění může Nejvyšší soud učinit jen zcela výjimečně, pokud shledá zjištění extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O ten se však jedná jen za mimořádných okolností, tehdy, když by byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005), nebo pokud by došlo ke kardinálním procesním nedostatkům nebo libovůli při hodnocení a provádění důkazů, či opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, anebo byla zjištěna absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, apod. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, platí obecné pravidlo, že Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotněprávní posouzení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Dovolání mladistvého obsahuje v zásadě dva okruhy výhrad, kdy na jedné straně při respektu ke skutkovým zjištěním, jež soudy učinily, v něm dovolatel vytýká nesprávnou právní kvalifikaci provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a dožaduje se, aby jeho čin byl posouzen jako vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. V této části námitky mladistvého mají právní povahu, a byť jsou vyjádřeny jen v této stručné podobě, s označeným dovolacím důvodem plně korespondují, a proto Nejvyšší soud dále z jejich podnětu zkoumal, zda je dovolání opodstatněné, jak bude rozvedeno níže.
V převážné části dovolání však mladistvý zákonná hlediska vymezená §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedodržel, protože vytýkal postup při provádění a hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozeného. Tento okruh námitek je procesní povahy, a tudíž s uplatněným dovolacím důvodem nekoresponduje, neboť mladistvý primárně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti činu, kterým byl uznán vinným, prokázány. V této souvislosti se mladistvý v zásadě dožadoval, aby Nejvyšší soud v jím vytýkaných skutkových vadách shledal extrémní nesoulad a aby skutková zjištění podrobil vlastnímu hodnocení, což jsou však námitky dopadající na procesní pravidla zajišťující řádné provedení dokazování podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a nelze je při neexistenci výrazných a neomluvitelných nedostatků v takovém postupu soudů s označeným dovolacím důvodem spojovat.
Nejvyšší soud se zřetelem na mladistvým namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se zabýval tím, zda je tento argument důvodný, a proto podrobil postup soudů při zjišťování skutkového stavu vlastnímu posouzení, při němž shledal, že soud prvního stupně ve věci nerozhodoval poprvé, ale poté, co byl vydán první odsuzující rozsudek ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 2 Tm 5/2014 (č. l. 256 až 266 spisu), jenž byl usnesením Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 13 Tmo 40/2014 (č. l. 289 až 295 spisu), zrušen a vrácen k novému projednání. Důvodem tohoto postupu byla především rozporná výpověď poškozeného a pochybnosti vztahující se k okolnostem rozhodným pro posouzení formálních znaků předmětné skutkové podstaty. Když soud prvního stupně požadavkům dovolacího soudu vyhověl a mimo jiné podrobně vyslechl poškozeného a jeho postupné výpovědi podrobil potřebnému a nezbytnému důkladnému posouzení a porovnání s dalšími ve věci provedenými důkazy, zhostil se dostatečně své povinnosti uložené mu zejména ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že pokud vzal soud prvního stupně za podklad svých skutkových zjištění mimo jiné i výpověď poškozeného M. P., hodnotil ji nejenom v duchu logiky samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které ji podporují, zejména s výpovědí matky a sestry poškozeného – H. a M. P. (č. l. 210, 211, 232 spisu) a svědka M. R. (č. l. 70 až 73, 214 spisu). Vyhodnocení tohoto důkazu přitom soudy věnovaly velkou pozornost a přistupovaly k němu s náležitou pečlivostí a obezřetností s důrazem na odstranění rozporů ve výpovědích poškozeného a vyhodnocení jeho věrohodnosti spolu s upřesněním časového sledu událostí charakterizujících předmětný skutek.
Jen pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že soud prvního stupně hodnotil všechny důkazní prostředky, které vzal za podklad svého rozhodnutí. Nejen, že je řádně provedl, ale také vyhodnotil, a toto hodnocení rozvedl v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí. Především se nelze ztotožnit s tvrzením mladistvého, že by ve věci existovaly jen dva proti sobě stojící důkazy, neboť na stranách 2 až 4 svého rozsudku soud prvního stupně poukázal na svědectví dalších osob, které výpověď poškozeného potvrzují. Vypořádal se řádně i s obsahem dalších ve věci zajištěných důkazů, jež rovněž opodstatňují průběh činu ve prospěch výpovědi poškozeného v té verzi, již považoval za věrohodnou a neovlivněnou postoji obviněných. Ani odvolací soud již chyby v prováděném dokazování neshledal a posoudil odvolání obviněného i mladistvého s potřebným důrazem na všechny rozhodné skutečnosti (viz strany 2 až 5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto shledal, že důkazy byly v projednávané věci provedeny v souladu se zákonem a rovněž byly řádně zhodnoceny tak, jak je vyjádřeno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vycházely oba soudy a na jejich základě učinily i právní závěry, přičemž jak závěry skutkové, tak právní v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích také řádně vysvětlily a odůvodnily (viz strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 2 až 5 usnesení soudu odvolacího).
Nejvyšší soud i přesto, že se zejména ve výpovědi poškozeného objevily v průběhu prováděného dokazování rozpory, s nimiž se však soudy v potřebném rozsahu vypořádaly, v tomto postupu soudů nižších stupňů, při němž provedené důkazy hodnotily, neshledal žádné kardinální vady či nesrovnalosti. Uzavřel proto, že rozhodnutí soudů nižších soudů jsou logická a postrádají prvky svévole či libovůle (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014) a že jimi podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného a mladistvého podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
Skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěných, a proto Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů vzal skutková zjištění v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a na takto zjištěném skutkovém základu zkoumal opodstatněnost mladistvým uplatněné právní výhrady brojící proti správnosti použité právní kvalifikace proto, že nebyl naplněn znak „v úmyslu zmocnit se cizí věci“, ale jeho jednání mělo být posouzeno jako provinění vydírání podle §175 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k této námitce mladistvého připomíná, že jím v dané souvislosti předkládané tvrzení, že se obvinění pouze domáhali vrácení peněz, které poškozený dlužil obviněnému E. Ch., je skutkovým závěrem, jenž nebyl soudy provedeným dokazováním zjištěn, a taková okolnost není uvedena ani v popisu předmětného skutku. Z výpovědi poškozeného se naopak podává, že obviněnému E. Ch. žádné peníze nedlužil, nýbrž že tento obviněný se toliko mylně domníval, že mu dluží ještě doplatek z ceny kola, jehož prodej zprostředkovával pro mladistvého a částku 800 Kč, kterou za předmětné jízdní kolo utržil, obviněnému již dříve předal (č. l. 61 spisu). Uvedená skutečnost je tedy jen vlastním tvrzením obviněných o tom, jak se skutkový děj odehrál, a je k tomu nutné pouze dodat, že se jedná toliko o zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze soudy neprokázané. Proto ve smyslu shora uvedených tezí při posuzování správnosti použité právní kvalifikace Nejvyšší soud vycházel jen z těch okolností, jež jsou soudy rozvedeny v popisu skutkových zjištění.
Mladistvý byl uznán vinným proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Pokud jde o pojem násilí, který sice není v trestním zákoně definován, je při jeho výkladu třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito, je za něj ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003). Při použití násilí kladení odporu není nezbytné, postačí, že si je poškozený vědom fyzické či početní převahy útočníků, a proto se raději podrobí jejich vůli.
Podstatou „pohrůžky bezprostředního násilí“ je vyjádření hrozby, která bývá zpravidla vyjádřena slovně, a to buď výslovně, že zazní ve formulaci hrozba násilím, nebo i slovními opisem takového chování, které svým obsahem v sobě obsahuje agresivní násilné aspekty jednání. Kromě toho stačí i neslovní, (konkludentní) jednání, které je vyjádřeno např. gesty, pohyby rukou či nohou, apod. (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Smyslem a záměrem takové pohrůžky, jíž je pachatelem okamžité získání cizí věci, je sledováno vyvolání strachu či obavy u oběti v takové míře, aby požadovanou věc pachateli vydala, a činí tak různými formami, z nichž použití násilí v daném okamžiku přímo z úst pachatele nezazní, avšak dává výrazovými prostředky, v nichž je jakékoliv násilí skryto, poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli, jež poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku toho neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. přiměřeně k tomu rozhodnutí č. 11/2011 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele musí směřovat ke zmocnění se cizí věci, přičemž vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 33/1991-I. Sb. rozh. tr.).
V přezkoumávané věci všichni tři pachatelé vůči poškozenému zasáhli ve snaze zmocnit se jeho finančních prostředků a tuto svou snahu realizovali při vzájemném, postupně na poškozeném vyvíjeném násilí při společné souhře tak, že nejprve mladistvý poškozeného jedoucího na kole zastavil, obviněný ho z kola skopl, a když poškozený spadl, tak do něj opakovaně kopal. Přitom poškozeného mladistvý a další spolupachatel drželi za ruce a požadovali na něm peníze a obviněný vůči poškozenému užil další fyzické násilí se současnou výzvou na vydání ledvinky. Mladistvý ledvinku prohledal a žádné peníze v ní nenašel. Z uvedeného průběhu činu je zřejmé, že obvinění v celkovém počtu tří vystupovali vůči poškozenému ve zjevné početní přesile, za použití fyzického násilí, které se skládalo z různých mechanizmů (skopnutí z kola, obstoupení poškozeného, držení ho za ruce, údery pěstí do obličeje a kopání nohou). Tyto fyzické útoky byly vyvíjeny za současného domáhání se vydání finanční hotovosti.
Ani skutečnost, že by poškozený opravdu jednomu z obviněných nějaké peníze dlužil (jak se mimo skutkový stav věci domáhal dovolatel), by na správnosti použité právní kvalifikace nemohla nic změnit, neboť vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo hrozbou bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, protože peníze jako druhově určená věc jsou vůči pachateli i za této situace věcí cizí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 33/1991 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud po posouzení uvedených okolností, za nichž byl čin spáchán, jakož i výhrad mladistvým uplatněných v dovolání, dospěl k závěru, že se soudy obou stupňů řádně vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi určujícími podmínky, za nichž jsou naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty provinění loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a dospěly k přesvědčivému a zcela správnému závěru, jestliže mladistvého tímto proviněním uznaly vinným.
Námitce mladistvého, podle níž jeho jednání vykazuje znaky provinění vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přisvědčit, protože toho se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Provinění loupeže podle §173 tr. zákoníku je k provinění vydírání podle §175 tr. zákoníku v poměru speciality (srov. č. 50/1957, č. 30/1981 Sb. rozh. tr. aj.). Právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání by tak v posuzované trestní věci přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by obvinění nejednali v úmyslu zmocnit se peněz v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí a pohrůžku bezprostředního násilí; resp. pokud by užili násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu peníze odevzdal nikoliv bezprostředně, nýbrž někdy v budoucnu. O takové jednání se v projednávané věci, jak bylo výše uvedeno, nejednalo, protože zde zejména užité násilí bylo zcela jednoznačně užito přímo ve spojitosti s požadavkem na vydání peněz a odnětím ledvinky z moci poškozeného, tudíž ihned.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených závěrů, výhrad a názorů shledal, že mladistvý v části dovolání podal z jiného důvodu, než jaký zákon stanoví v §265b tr. ř., jednak ho podložil sice právními výhradami, leč zjevně nedůvodně, a proto dovolání jako celek posoudil jako zjevně neopodstatněné, neboť správnost napadených rozhodnutí byla patrná již z jejich odůvodnění a nebylo třeba provádět další dokazování. Z těchto důvodů ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 sb.