ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.116.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 116/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2015 o dovolání obviněného F. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 61 To 110/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 159/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 4 T 159/2013, uznal obviněného F. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 22. 12. 2010 v P., U S., předal za účelem uzavření leasingové smlouvy E. K., nepravdivé potvrzení o výši jejího příjmu, a to 65.363,- Kč měsíčně, a o jejím zaměstnavateli společnost Fit Tour, s. r. o., Praha 3, Na Chmelnici 12, ačkoliv E. K. v této společnosti nikdy nepracovala a tohoto příjmu nikdy nedosahovala, následně toto nepravdivé potvrzení E. K. užila k uzavření leasingové smlouvy na vozidlo BMW 745d, se společností ALD Automotiv, s. r. o., čímž této společnosti byla způsobena škoda ve výši 538.940,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu za něj a za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, vše ve znění účinném do 31. 12. 2009 z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 21 T 35/2011, podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti roků. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 21 T 35/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Konečně soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost ALD Automotiv, s. r. o., se sídlem Praha 10, U Stavoservisu 527/1, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 61 To 110/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Michaly Zlevské podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel vyslovil přesvědčení, že závěry soudů o skutkových zjištěních jsou v rozporu s právním posouzením skutku a neumožňovaly učinit jednoznačný závěr o tom, že výše uvedený zločin spáchal. Skutková zjištění neměla obsahovou spojitost s provedenými důkazy, potažmo s nimi byla v extrémním nesouladu. Na podporu tvrzení o nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy provedl rekapitulaci skutkových zjištění, která podle něho postrádala spojitost s provedenými důkazy. Připomněl rovněž, že trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem, avšak odvolací soud se věnoval této formě zavinění toliko okrajově.
Obviněný dále uvedl, že z úředního záznamu o podaném vysvětlení M. V., jednatele společnosti Fit Tour s. r. o., vyplývalo, že se s ním (obviněným) seznámil tak, že (obviněný) přišel do dané společnosti s nabídkou levných tonerů. Soudem učiněný závěr o jeho propojenosti se společností Fit Tour s. r. o. postrádal oporu v provedeném dokazování a byl v rozporu se skutkovým stavem. S M. V. nikdy nebyl v kontaktu v sídle společnosti Fit Tour s. r. o. a neměl možnost získat potvrzení této společnosti o výši příjmů, které bylo předloženo ze strany E. K. Rovněž závěr soudu o možnosti jeho přístupu k razítku společnosti Fit Tour s. r. o. byl zcela nekonkrétní.
Dovolatel ke konstatování odvolacího soudu, že to byl především on, kdo byl znalý činnosti týkající se zprostředkování dokladů pro leasingovou činnost, z čehož dovodil spáchání skutku právě jím, uvedl, že ani z popisu jeho pracovní náplně nelze dovozovat spáchání projednávané trestné činnosti. Pracoval na pozici zprostředkovatele leasingových úvěrů, jehož pracovní náplní bylo toliko shromažďování dokumentace o potenciálních kupujících, jenž následně předával leasingové společnosti. Neměl tedy pravomoci ani možnosti ověřovat správnost předložených dokumentů ze strany klientů, včetně E. K., neboť ty spadaly výlučně do kompetence schvalovacího oddělení leasingové společnosti. Jeho pracovní činnost byla výlučně zaměřena na zajištění a shromažďování podkladů ze strany potenciálních kupujících, které byly následně podrobeny šetření ve smyslu jejich správnosti ze strany leasingové společnosti. Tyto závěry vyplývaly z úředního záznamu o podaném vysvětlení L. Ch. Znovu pak zopakoval, že postup odvolacího soudu, který dovozoval jeho vinu s odkazem na skutečnost, že je znalý nějaké činnosti (znalost ohledně shromažďování podkladů pro leasingovou společnost ovšem vyplývala z jeho pracovní náplně), byl v rozporu se zásadou presumpce neviny. A pokud odvolací soud z úředního záznamu o podaném vysvětlení A. W. dovozoval, že se (obviněný) měl přímo podílet na převodu předmětného vozidla, namítl, že nebyl osobou, která měla zájem na koupi vozidla, tou byla E. K. Jeho angažovanost směřovala toliko ke zprostředkování prodeje.
Podle obviněného soudy otázku jeho zavinění v potřebné míře nezkoumaly. Proto je přesvědčen, že skutkové zjištění soudů neobsahovalo podklad pro právní závěr o tom, že byly jeho jednáním naplněny subjektivní a objektivní znaky podstaty trestného činu podvodu, tedy že jeho úmyslné jednání směřovalo k tomu, aby jinému usnadnil spáchání trestného činu podvodu. Jediné dostupné důkazy, o které soud opřel svůj závěr, byly spojeny s osobou E. K. S přihlédnutím k absenci subjektivní a objektivní stránky projednávaného trestného činu ale není možné, aby byl uznán vinným daným trestným činem.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 61 To 110/2014, a obsahově navazující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 4 T 159/2013, a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se (obviněný) zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že ze způsobu odůvodnění uplatněné hmotněprávní námitky nedostatku dovolatelova zavinění při spáchání účastenské formy trestné součinnosti na podvodném jednání (samostatně odsouzené hlavní pachatelky) E. K. bylo především zřejmé, že jeho skutková argumentace se ve své dílčí části pohybovala zcela mimo rámec přisouzeného skutku a že se tak míjela s předmětem výše označeného trestního řízení. Dovolatel byl totiž uznán vinným na tom podstatném skutkovém podkladě, že E. K. předal za účelem uzavření leasingové smlouvy nepravdivé potvrzení o výši jejího měsíčního příjmu v tam uvedené sumě, ačkoliv tato v takto deklarované obchodní společnosti Fit Tour, s. r. o., nikdy nepracovala a takového příjmu nikdy nedosahovala s tím, že takové potvrzení následně použila k uzavření tam označené leasingové smlouvy na tam specifikované vozidlo, čímž došlo na straně leasingové obchodní společnosti ALD Automotiv, s. r. o. ke způsobení značné škody. Nebylo mu tedy v rámci vytýkaného a následně i přisouzeného skutku nikdy kladeno za vinu, jakým způsobem naplnil svoje právní postavení zprostředkovatele, kterým byl společností Transforsen, s. r. o., zplnomocněn k jednání s leasingovou společností ALD Automotiv, s. r. o., při uzavření leasingové smlouvy jmenované uchazečky o finanční pronájem motorového vozidla tam označeného typu BMW, v jehož rámci se zabýval pouze shromažďováním nezbytné dokumentace převzaté od klientů a tuto následně předával leasingové společnosti bez možnosti ověření její správnosti. Uvedené zaměření jeho dovolací argumentace se tak nemůže stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu.
Podle státní zástupkyně zbývající část odůvodnění dovolání stran nedostatku subjektivní stránky trestného přispění obviněného k podvodnému jednání hlavní pachatelky, které spočívalo v předání nepravdivého potvrzení jejího smyšleného zaměstnavatele v sumě postačující pro uvažovaný leasingový pronájem luxusního vozu ve vyšší cenové kategorii, je pak založena na zpochybnění právě této rozhodné skutkové okolnosti jeho jednání. Přitom dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v zásadě jen tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen zcela výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními
a právními závěry soudu. Tak se sice v daném případě stalo, neboť dovolatel explicitně namítl, že opatřená skutková zjištění, týkající se jeho úmyslu dopomoci přisouzeným způsobem k podvodnému jednání E. K. se nacházela v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z odůvodnění rozhodnutí obou soudů však vyplývalo, že
o takovou situaci se nejednalo za stavu, že mezi provedenými důkazy, jejich vyhodnocením a skutkovými závěry na tomto podkladě přijatými byla patrná zcela logická návaznost, nepřipouštějící jakoukoliv jinou možnost skutkových variant dovolatelova jednání a tím ani důvodnou pochybnost o správnosti takto opatřených skutkových zjištění.
Proto státní zástupkyně na příslušné hodnotící pasáže rozhodnutí obou soudů plně odkázala a toliko nad rámec podaného vyjádření akcentovala následující skutečnosti, které byly vzaty v rámci jejich postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. za rozhodné. Pokud oba soudy při dovození skutkového závěru o tom, že to byl právě dovolatel, od kterého E. K. obdržela nepravdivé potvrzení o výši pracovního příjmu za účelem sjednání předmětného leasingového vztahu s poškozenou leasingovou obchodní společností, vycházely z její svědecké výpovědi, pak neměly důvodu pochybovat o věrohodnosti těch jejích tvrzení, které se týkaly okolností, za nichž se s dovolatelem poznala, byla oslovena jeho nabídkou opatření vozidla na leasing i za situace, že neměla zaměstnání, k čemuž jí za takové situace dopomohl právě předložením nepravdivého potvrzení o jejích výdělkových poměrech, a to s takovým příslibem, že jí se splácením vozidla bude pomáhat (z logického důvodu, že se měl převážně podílet na jeho užívání). To se pak odvíjelo zcela mimo její povědomí a mimo komunikační kontakt s dovolatelem, který se stal po jejím podpisu předmětné leasingové smlouvy, jakož i dalších navazujících dokumentů, pro ni nedostupným. Z doby svých soukromých návštěv v dovolatelově bytě svědkyně zahlédla sice blíže nekonkretizované firemní razítko, na straně druhé však právě ve spojitosti s takovou okolností vyznívala výpověď svědka M. V., jednatele obchodní společnosti Fit Tour, s. r. o., jejíž razítko bylo na nepravdivém potvrzení o jejím příjmu použito, a to právě ve svém zastaralém provedení, které bylo odloženo mezi nepoužívanými věcmi v prostorách společnosti, kterou dovolatel s nabídkami levného kancelářského zboží opakovaně navštěvoval. Proto o jeho objektivní možnosti přístupu k předmětnému firemnímu razítku neměly soudy důvodu pochybovat, a to právě na rozdíl od svědkyně E. K., jejíž dosavadní pracovní zařazení v pozici obsluhy čerpací stanice takovou možnost vylučovalo. V posuzovaném směru nebylo možno ani přehlédnout, že to byl právě dovolatel, který se zprostředkovatelskou činností pro leasingovou společnost zabýval a věděl tak, jakou výši pracovních příjmů musí zájemce o finanční pronájem luxusního vozidla typu BMW dosahovat, aby se mohl stát jeho skutečným nájemcem. Přitom z dále poukazované svědecké výpovědi A. W. vyplynulo, že zájem o koupi takového vozidla projevoval právě dovolatel, a to v takové míře intenzity, která vylučovala běžný výkon jeho zprostředkovatelské činnosti, omezující se jinak pouze na shromažďování listinných podkladů pro další postup leasingové společnosti při jejím rozhodování uzavřít v konkrétním případě leasingovou smlouvu. Ve spojení s výše uvedenými okolnostmi případu a poznatkem o dovolatelově bohaté kriminální minulosti téže či obdobné povahy nebylo možno přijmout jiný, než zcela logický skutkový závěr, že zfalšované potvrzení o výši pracovního příjmu pro E. K. pochází právě od něj a že jí je poskytnul právě za účelem vyvolání klamného přesvědčení jejího budoucího leasingového pronajímatele o korektním přístupu jeho budoucí klientky. Přitom tak jednal se zřetelným povědomím, že dohodnuté leasingové splátky ke škodě svého smluvního partnera E. K. nemá ve skutečnosti z čeho hradit.
Státní zástupkyně proto uzavřela, že právní kvalifikace zjištěného jednání obviněného jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, byla správná a zákonná, a navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného F. Š. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že prakticky všechny dovolatelovy námitky směřovaly k provedeným důkazům a soudy učiněnému skutkovému zjištění. Obviněný ve svém podání zpochybňoval jednotlivé důkazy (jak je výše podrobně popsáno), když k některým (v jeho prospěch vybraným) důkazům předkládal vlastní verzi průběhu skutkového děje. Ve vztahu k jiným (jemu neprospívajícím) důkazům uváděl, že závěr učiněný soudy byl nesprávný. Z takového vlastního hodnocení důkazů pak učinil souhrnný závěr, že skutkové zjištění soudů neodpovídalo provedeným důkazům, a vytýkal jim, že se patřičně nevěnovaly otázce jeho zavinění. Na základě takové argumentace posléze uzavřel, že z daných skutkových zjištění nebylo možno učinit závěr o naplnění subjektivního a objektivního znaku skutkové podstaty předmětného trestného činu ve formě pomoci, a vyslovil tvrzení, že „potažmo jsou s provedenými důkazy v extrémním nesouladu“.
Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že uvedenou argumentací obviněný vyslovoval nesouhlas především s tím, jak se soudy vypořádaly s důkazními návrhy, jak provedené důkazy hodnotily, jaké učinily skutkové zjištění, a následně vyslovoval svůj odlišný hodnotící názor. Takovými námitkami ovšem primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Navíc se dovolatel použitou argumentací snažil vykreslit obraz, že důkazní stav v dané věci vykazuje závažné nedostatky s cílem opřít se o judikaturu zabývající se problematikou tzv. „extrémního nesouladu“. Takovému tvrzení však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. V podrobnostech stačí odkázat (především z důvodu procesní ekonomie a s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání) na podrobné a přiléhavé vyjádření státní zástupkyně, s nímž se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.
Jen pro úplnost lze ještě dodat, že pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak nutno připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a