ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1161.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1161/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovolání obviněné M. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 43/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 99/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 11 T 99/2012, byla obviněná M. K. uznána vinnou v bodech 1) a 2) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustila společně s obviněným M. G. skutky popsanými tak, že
ad 1) nejprve obviněná M. K. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce října 2010 ve zištném úmyslu motivována vyplacením finanční provize za zprostředkování tohoto jednání od poškozených a obviněného, uvedla poškozené J. K., D. K. a V. K. v omyl tím, že jim přislíbila pomoc při řešení jejích finanční situace spočívající v zajištění „investora“, který jim poskytne půjčku k uhrazení jejich závazků zajištěnou zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví poškozených, o čemž byli poškození opakovaně, zejména při osobních návštěvách obviněné v místě jejich bydliště v Z. ulici v K. z její strany ujišťováni, a takto činila, ačkoliv na základě předchozí osobní zkušenosti s poskytováním peněz obviněným a podle domluvy s obviněným věděla, že poškozeným nebude poskytnuta půjčka zajištěná zástavním právem k nemovitosti, ale bude jim klamně předložena k podpisu kupní smlouva k převodu předmětné nemovitosti na obviněného M. G., k čemuž následně skutečně došlo,
přičemž takto zprostředkovala poškozeným dne 29. 10. 2010 v O. na P. n. v budově Magistrátu města O. schůzku s obviněným M. G., který pod záminkou poskytnutí půjčky ve výši 500.000 Kč zajištěné zástavním právem k nemovitostem a s příslibem uhrazení dluhu poškozených z hypotečního úvěru vůči společnosti Wüstenrot stavební spořitelně, a. s., ve výši 417.980 Kč, s tím, že po odečtení této částky bude zbytek peněz vyplacen poškozeným, za vzájemné součinnosti s obviněnou M. K., i když oba obvinění věděli, že poškození jednají v úmyslu uzavřít smlouvu o půjčce zajištěnou zástavním právem k jejich nemovitosti, předstíral okolnosti směřující k uzavření smlouvy o půjčce, když poškozeným mj. sdělil, že v domě dále mohou bydlet a že splátky půjčky budou činit 15.000 Kč měsíčně po dobu deseti let, a poté jim předložil k podpisu zadní strany listin, o kterých tvrdil, že se jedná o jeden dokument vztahující se k předmětné půjčce, avšak ve skutečnosti šlo o kupní smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k nemovitosti ve spoluvlastnictví poškozených − rodinnému domu v části obce P. C., na pozemku parc., zastavěná plocha a nádvoří, s pozemky parc., zastavěná plocha a nádvoří a parcelou zahrada v obci K., k. ú. O. p., za kupní cenu ve výši 950.000 Kč, s datem uzavření dne 29. 10. 2010, dále Smlouvu o budoucí kupní smlouvě a Dohodu o užívání nemovitostí ze dne 1. 11. 2010, týkající se výše uvedených nemovitostí, a dále v přesně nezjištěném okamžiku nevyplněné příjmové pokladní doklady, do kterých následně v přesně nezjištěné době bez jejich vědomí dopsal předání částky 177.340 Kč každému z poškozených, které poškození v domnění, že se jedná o půjčku, podepsali, v souladu se svým původním záměrem následně předal poškozeným v podzemních garážích magistrátu, po odečtení částky 5.000 Kč na svého právníka, částku 75.000 Kč a uhradil dluh poškozených u společnosti Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., aby mohlo dojít k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na jeho osobu, k čemuž po podání předmětné kupní smlouvy ze dne 29. 10. 2010 obviněným na Katastrální úřad pro M. kraj, Katastrální pracoviště K., skutečně s právními účinky vkladu ke dni 19. 11. 2010 došlo,
přičemž za výše uvedeným účelem mu obviněná M. K. předem opatřila a předala podklady potřebné k vyhotovení smlouvy a k uhrazení dluhu z hypotečního úvěru u společnosti Wüstenrot stavební spořitelna, a. s, poškozené instruovala, jak mají při jednání s obviněným M. G. postupovat, zejména tím, že je opakovaně ujišťovala, že vše bude v pořádku, že se nemají na nic ptát, ujišťovala je o solidnosti obviněného M. G., zejména tím, že mají se vším souhlasit, že v případě, že se jim budou zdát splátky půjčky vysoké, že zajistí „přefinancování“ půjčky, jednání s obviněným v budově magistrátu byla přítomna, vstupovala do něj, poškozené ujišťovala, že předložené listiny není nutné číst, že jsou v pořádku, ve snaze vzbudit u nich důvěru v korektnost tohoto jednání, což se jí podařilo,
za to obviněná podle předchozí dohody obdržela od poškozených K. částku 50.000 Kč a od obviněného sumu v přesně nespecifikované výši 5 až 10 tisíc Kč, která byla započtena na její dřívější dluh vůči obviněnému,
přičemž výše popsaným společným jednáním způsobili poškozeným J. K., D. K. a V. K. škodu v souhrnné výši 402.020 Kč,
2) nejprve obviněná M. K. v přesně nezjištěné době v první polovině měsíce listopadu 2010 v zištném úmyslu motivována vyplacením finanční provize za zprostředkování tohoto jednání od obviněného, uvedla poškozenou R. P. v omyl tím, že ji přislíbila zařídit poskytnutí půjčky ve výši 300.000 Kč na rekonstrukci bytové jednotky ve vlastnictví poškozené zajištěnou zástavním právem k této nemovitosti, o čemž byla poškozená opakovaně, zejména při osobních návštěvách obviněné v místě jejího bydliště na adrese K., P. C., ze strany obviněné ujišťována, přesto, že na základě předchozí osobní zkušenosti s poskytováním peněz obviněným a podle domluvy s obviněným věděla, že poškozené nebude poskytnuta půjčka zajištěná zástavním právem k nemovitosti, ale bude ve skutečnosti klamně předložena k podpisu kupní smlouva k převodu předmětné nemovitosti na obviněného M. G., k čemuž následně skutečně došlo,
přičemž dne 17. 11. 2010 v O. na P. n. v budově Magistrátu města O. takto zprostředkovala poškozené schůzku s obviněným M. G., který pod záminkou poskytnutí půjčky ve výši 300.000 Kč na rekonstrukci bytové jednotky ve vlastnictví poškozené zajištěné zástavním právem k této bytové jednotce, za součinnosti obviněné M. K., ačkoliv oba obvinění věděli, že poškozená jedná v úmyslu uzavřít smlouvu o půjčce zajištěnou zástavním právem, předstíral okolnosti směřující k uzavření smlouvy o půjčce tím, že poškozené předal jako údajnou půjčku částku 300.000 Kč, ze které si vzápětí nechal vyplatit 20.000 Kč na náklady svého právníka, a dále jí sdělil, že bude platit splátky půjčky ve výši 10.000 Kč měsíčně po dobu deseti let, s čímž poškozená souhlasila, načež jí předložil k podpisu zadní strany listin, o kterých tvrdil, že se jedná o jeden dokument, a to o smlouvu o půjčce se zástavou její bytové jednotky, avšak ve skutečnosti šlo o kupní smlouvu, jejímž předmětem byl úplatný převod vlastnického práva k nemovitosti – bytové jednotce nacházející se v K. v bytovém domě v části obce P. C., postaveném na pozemku parc. – zastavěná plocha a nádvoří o velikosti 224 m², včetně spoluvlastnického podílu náležejícího k této bytové jednotce o velikosti ideálních 351/1000 na společných částech domu a na pozemku parc. v obci K., k. ú. O. p., za kupní cenu ve výši 600.000 Kč s datem uzavření dne 16. 11. 2010, dále o smlouvu o budoucí kupní smlouvě a dohodu o užívání nemovitostí ze dne 16. 11. 2010, týkající se téže nemovitosti, a dále jí v přesně nezjištěném okamžiku předložil nevyplněný příjmový pokladní doklad na částku 300.000 Kč, kdy poškozená tyto doklady v domnění, že se jedná o půjčku, podepsala, v důsledku čehož došlo po podání předmětné kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2010 obviněným na Katastrální úřad pro M. kraj, Katastrální pracoviště K., k převodu vlastnického práva na jeho osobu s právními účinky vkladu ke dni 19. 11. 2010,
přičemž za výše uvedeným účelem mu obviněná M. K. předem opatřila a předala od poškozené R. P. podklady potřebné k převodu předmětné nemovitosti, poškozenou instruovala, jak má při jednání s obviněným M. G. postupovat, opakovaně ji ujišťovala, že vše bude v pořádku, čemuž poškozená, která považovala obviněnou za svou dobrou kamarádku, věřila a listiny jí v dobré víře předložené obviněným, že se jedná o půjčku, podepsala,
za to obviněná následně, podle předchozí dohody s obviněným, obdržela od obviněného M. G. odměnu v přesně nespecifikované výši 5 až 10 tisíc Kč, která jí byla započtena na její dřívější dluh vůči obviněnému,
přičemž výše popsaným společným jednáním způsobili poškozené R. P. škodu ve výši 385.000 Kč.
Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odstavec 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 4 T 208/2012, jenž nabyl právní moci dne 25. 1. 2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. G. a o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 43/2015, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, která proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění M. K. a M. G. a poškození J. K., D. K., V. K. a R. P.
Obviněná M. K. prostřednictvím obhájce proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení svého jednání jako podvodu. Za ně označila to, že nikdy nikoho z poškozených neuvedla v omyl, neboť vždy pravdivě a úplně informovala o charakteru právních vztahů, do nichž se chystají vstoupit a které mají být s obviněným M. G. uzavírány, a že nikdy nevystupovala jako zprostředkovatel nebo osoba schopná ovlivnit rozhodnutí obviněného M. G.
K těmto výhradám v obsahu dovolání dále rozvedla, že stěžejní posouzení celé věci vyplývá z vyjádření odsouzených, kteří ji však svými výpověďmi neusvědčují, jak uvádí soud. V tomto kontextu obviněná doslovně ocitovala úryvky z obsahu výpovědi své i spoluobviněného M. G. zaznamenané na straně 2, 7, 8, 10-11, 14, 16 v protokolu o hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2014. K těmto citacím uvedla, že z rozvedených výpovědí je zřejmé, že pouze předala kontakt na spoluobviněného M. G. s tím, že dále již záleželo na poškozených, jakým způsobem si dohodnou podmínky půjček, když ona sama ani nerozlišuje mezi zástavou a zajišťovacím převodem či koupí. Poškození mohli vědět, jaký obsah právních úkonů s nimi bude sjednán, a jak všichni potvrdili, obviněný jim umožnil se s obsahem podpisovaných smluv seznámit, a v tomto jim ani nebránil. Obviněná s odkazem na konkrétní text výpovědi spoluobviněného též popřela, že by měl obviněný uvádět, že by věděla o tom, že bude uzavírána kupní, a nikoliv zástavní smlouva, a v této souvislosti rovněž označila nevěrohodné a nepravdivé tvrzení poškozených o tom, že je vždy informovala, že zajištění jejich úvěru bude realizováno výlučně zástavou. Tvrdila, že ani s obviněným M. G. způsob zajištění nedojednávala, a nebyla jím ani informována o podrobnostech jednotlivých transakcí. Nebylo jí známo, jaké závazky bude obviněný sjednávat, neboť vždy šlo o individuální ujednání, které si určoval on sám.
Obviněná považovala věc za nesprávně posouzenou právě proto, že jí nebylo předem známo, jaké konkrétní smlouvy budou s poškozenými uzavřeny. Věděla toliko to, že poškozeným bude poskytnuta finanční pomoc: Z těchto důvodů nemohla poškozené uvést v omyl, když sama pouze zprostředkovávala kontakt na spoluobviněného M. G.
Nemožnost shledávat v jejím činu uvedení poškozených v omyl obviněná dovozovala i z toho, že poškození takřka okamžitě zjistili, že uzavírají kupní smlouvu, resp., že budou hradit za užívání svých nemovitostí, a věděli, že mohou nemovitosti dále užívat a že se nezbavili bydlení. Poškození začali své uvedení v omyl namítat, až když přestali být schopni svůj závazek splácet, ačkoli již dříve jim byly předmětné kupní smlouvy doručeny katastrálním úřadem s doložkou o vkladu práva do katastru nemovitostí. I z dodejek katastrálního úřadu plyne, že kupní smlouvy jim byly doručeny, a tudíž se nejpozději dne 10. 11. 2010 event. dne 29. 4. 2010 dověděli, že došlo k převodu nemovitosti. Poškozená R. P. uhradila daň z převodu nemovitostí, a tudíž si musela být vědoma, že k převodu nemovitosti došlo. Naopak jsou to poškození, kdo neplní své závazky vůči M. G., a namísto toho podali trestní oznámení.
V závěru dovolání obviněná shrnula, že soudy z uvedených důvodů její jednání nesprávně právně posoudily po subjektivní stránce, neboť z důkazů vyplynulo, že ona poškozené informovala správně a pravdivě o obsahu plánovaných úkonů, že jí o záměrech obviněného M. G. nebylo nic známo a neznala ani rozdíl mezi zástavou a zajišťovacím převodem. Nejvyššímu soudu z těchto důvodů navrhla, aby usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 5 To 43/2015, v plném rozsahu zrušil.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněné bylo opřeno o takové skutečnosti, které obsahově naplňují jí označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon tak vymezil, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uplatněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který není zákonem v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání vymezen.
Současně je třeba připomenout, že pro přezkoumání správnosti právních otázek je Nejvyšší soud povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť obviněná se v dovolání žádného skutkového nesouladu nedovolávala, ani nevytýkala soudům konkrétní porušení procesních postupů v prováděném dokazování, z nichž by případně mohl být takový extrémní nesoulad dovozován. Obviněná ani nevytýkala, že by soudy proces dokazování vedly způsobem, který by nerespektoval zákonná pravidla vymezená v §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale toliko bez hlubší analýzy provedených důkazů a jejich hodnocení soudem, učinila vlastní závěry, které však neopřela o výsledky dokazování, ale jen o své vlastní úvahy.
Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že v něm obviněná významnou částí jeho textu jen doslovně zopakovala pasáže z protokolů o hlavním líčení. Právě s odkazem na útržky jinak obsáhlých výpovědí obviněná dotvrzovala pouze svou vlastní verzi skutkových okolností, když se soudy v této souvislosti nesouhlasila, jestliže uvěřily poškozeným, pokud tvrdili, že nebyli obviněnou pravdivě informováni o povaze právních dokumentů, které mají s obviněným M. G. uzavřít, a že o jeho záměru ani počínání nic nevěděla. Z textu takto formulovaných výhrad je zřejmé, že obviněná zákonem stanoveným požadavkům vymezeným důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedostála, neboť žádné z vytýkaných pochybení či nesprávností netkví v hmotněprávní problematice, jak zmíněný důvod požaduje. Obviněná totiž ve skutečnosti brojila výlučně proti správnosti skutkových zjištění a proti způsobu, jakým soudy hodnotily zajištěné a provedené důkazy. Své jednání a míru aktivní účasti na posuzovaném skutku prezentovala odlišně od toho, jak bylo soudy zjištěno a popsáno, přičemž tyto okolnosti dovozovala na základě své vlastní verze průběhu skutku, zcela odlišné od té, kterou na základě výsledku provedeného dokazování vzaly za prokázanou soudy. Domáhala se zásadně toho, aby soudy uvěřily jejímu tvrzení, že se popsaného činu nedopustila, resp. že se na něm podílela jiným nežli zjištěným a ve skutkové větě popsaným způsobem. Jestliže obviněná v dovolání zmínila, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu kladeného jí za vinu, jde z formálního hlediska sice o odkaz na hmotněprávní pojem, jejž však obviněná nepodložila žádnými skutečnostmi z oblasti hmotného práva, jak bylo podle výše uvedených zásad nezbytné, ale poukázala na něj toliko se zřetelem na svá vlastní tvrzení o absenci znalosti podstaty věci a jakéhokoli vlastního klamavého postoje. Námitka týkající se subjektivní stránky tak nemá v jejích argumentech hmotněprávní zakotvení ve smyslu §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Protože obviněná uvedla v dovolání jiné skutečnosti, než které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na základě zákonných hledisek předpokládá, Nejvyšší soud nemohl na podkladě obviněnou podaného dovolání správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.
Nejvyšší soud však i přes tento závěr, jen zcela mimo obviněnou označený dovolací důvod, zmiňuje, že z obsahu obviněnou napadených rozhodnutí bylo možné shledat, že soudy dostály všem svých zákonným povinnostem při provádění důkazů a jejich hodnocení. Při takto jen velmi zběžném posouzení obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze konstatovat, že v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nic nenasvědčuje existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. n. u. ÚS, či ze dne 4. 6. 1998 , sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. n. u. ÚS). Soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel (viz strany 5 až 27 rozsudku), jakož i to, jak předmětné důkazy, zejména výpovědi poškozených a listinné důkazy, hodnotil (viz strany 27 až 34 rozsudku). Ve vztahu k poškozeným přitom neopomenul se v návaznosti na výhrady obviněné zabývat i jejich osobnostními rysy a rozumovými schopnostmi, právním povědomím a obratností při správě a řešení svých finančních záležitostí, a pro posouzení věrohodnosti jimi uváděných tvrzení zkoumal i všechny další ve věci zjištěné okolnosti. Na druhé straně se náležitě zabýval také předchozí zkušeností obviněné s finanční výpomocí a právními instrumenty k tomu užívanými obviněným M. G.
Správnost učiněných skutkových i právních závěrů potvrdil také odvolací soud, který rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával na základě téměř identických námitek, jaké obviněná uplatnila i v nyní podaném dovolání, a své úvahy rozvedl na stranách 4 až 7 dovoláním napadeného usnesení, v němž rovněž zkoumal správnost učiněných závěrů soudů prvního stupně a vlastní úvahy k námitkám obviněné v potřebném rozsahu rozvedl.
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout, neboť jejich rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Nejvyšší soud neshledal nic, co by svědčilo o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
V takovém případě, když v dovolání obviněné nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu