ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.137.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 137/2015-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 o dovolání obviněných J. Č. a M. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 4 To 38/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 11/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Č. a M. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze původním rozsudkem ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 63 T 11/2012, zprostil podle §226 písm. a) tr. ř. obviněné J. Č. a M. Š. (dále převážně jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli obvinění stíháni. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného F. V. (dále převážně jen „poškozený“), s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto původnímu rozsudku podali v neprospěch obviněných odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a poškozený. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí; odvolání poškozeného podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Městský soud v Praze novým rozsudkem ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 63 T 11/2012,
uznal obviněné vinnými, že
„ dne 7. června 2010 v době okolo 11:30 hodin v P., ulici Č., poté, co se od poškozeného F. V., dozvěděli, že v loterii Sportka, provozované společností Sazka, a. s., vyhrál 29.755.204,- Kč, čímž se jim pochlubil a ukazoval výherní tiket, si od něj nejdříve obžalovaná Č. výherní tiket vypůjčila s tím, že výhru u společnosti Sazka telefonicky ověří, načež důvěřivému a mentálně retardovanému poškozenému sdělila, v rozporu se skutečností, že k vyzvednutí výhry je třeba dvou dokladů totožnosti (byť ve skutečnosti je vyžadován jediný doklad totožnosti) a účet u banky, tedy podmínky, jenž poškozený jakožto bezdomovec mohl jen těžko splňovat, načež když přišel domů spoluobžalovaný Š. a s nastalou situací byl seznámen, společně poškozenému nabídli, že bude nejlepší, když pro něj vyzvednutí výhry u Sazky obžalovaní zařídí a začali slavit, posléze dne 9. června 2010 obžalovaní společně odvezli poškozeného do sídla společnosti Sazka, kde obžalovaný Š. vyčkal s poškozeným V. ve voze a obžalovaná sama šla s tiketem poškozeného vyzvednout výhru, přičemž před zaměstnanci společnosti Sazka, a. s., se obžalovaná v rozporu se skutečností prohlásila za výherkyni, prokázala svou totožnost a sepsala potvrzení o výhře 29.755.204,- Kč, vyzvedla zálohu ve výši 400.000,- Kč v hotovosti a zbylou část ve výši 29.355.204,- Kč si nechala zaslat na svůj bankovní účet, poté společně obžalovaní poškozenému přislíbili, že mu peníze budou opatrovat a ubytovali jej ve svém bytě, dávali mu toliko jídlo a malé částky na alkohol a sázky, dočasně jej přestěhovali mimo P. s odůvodněním, že bude lépe, aby poškozeného neviděli známí a nepřipravili jej o jeho výhru, načež peníze poškozeného částečně použili na nákup nemovitosti, kterou v přímém rozporu s přáním poškozeného, aby nemovitost byla koupena pro něj, v kteréžto představě poškozený během nákupu žil, tuto ve skutečnosti koupila na své jméno obžalovaná Č., nakoupili si automobily a peníze používali bez vědomí poškozeného pro své potřeby a stále jej ujišťovali, že mu koupí byt a finance mu budou postupně uvolňovat, což se ani přes písemnou výzvu poškozeného, který společně obývanou nemovitost posléze opustil, nikdy nestalo a obžalovaní si prostředky z výhry ponechali pro vlastní potřebu, čímž poškozenému způsobili celkem škodu ve výši 29.755.204,- Kč “ .
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a každému z nich uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon zařadil každého z nich podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným nahradit společně a nerozdílně poškozenému částku 25.370.000 Kč jako náhradu škody, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a státní zástupkyně (ta tak znovu učinila v neprospěch obou obviněných). Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 4 To 38/2014, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných ve výrocích o trestech, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každému z obviněných uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon zařadil každého z nich podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obou obviněných odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Oba obvinění se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Marvanové proti němu v jediném společném podání učinili dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto rozsáhlém podání, které rozčlenili do několika částí, nejprve prezentovali skutkový stav věci, který byl v řízení prokázán, vlastní průběh trestního řízení a rozdílné verze obhajoby a obžaloby; na to navázali výčtem jednotlivých vad, jimiž podle jejich názoru napadené rozhodnutí trpí.
Dovolatelé v prvé řadě tvrdili, že v jejich jednání chybí znak uvedení v omyl. Klíčovou částí popisu skutku bylo, že obviněná J. Č. uvedla poškozeného F. V. v omyl tvrzením, že pro vyzvednutí výhry jsou třeba dva doklady totožnosti, na základě čehož jí měl poškozený předat potvrzení o výhře. Druhé uvedení v omyl mělo spočívat v tom, že obviněná uvedla v omyl společnost Sazka, a. s., když se prohlásila za výherkyni. Obě tato obvinění byla nepravdivá a zakládala se na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Uvedení v omyl podmínkou dvou dokladů bylo vyvráceno tím, že sám poškozený měl dva doklady a sám uvedení v omyl výslovně popřel. V hlavním líčení totiž uvedl, že mu uvedenou informaci nesdělila J. Č., ale že ji měl „ od chlapů v hospodě již dříve “, a na výslovný dotaz, zda mu informaci sdělila J. Č., odpověděl „ ne, to mi neříkala, dozvěděl jsem se to z jiných zdrojů “ (odkázali tu na protokol o hlavním líčení u Městského soudu v Praze dne 2. 4. 2014, stranu 7). Teprve po předestření rozporu podle §211 odst. 3 tr. ř. poškozený odpověděl, že „ tehdy na policii nelhal, tak to J. asi musela říkat “. Při prvním úkonu na policii tvrdil, že tiket předal. Z toho dovolatelé dovozovali, že poškozený nebyl schopen popsat spontánně základní znak, o který se opírala obžaloba, měnil ho, ba ho dokonce před soudem spontánně popsal opačně. Proto považovali za nepřijatelné, aby byli odsouzeni na základě výroku, že se asi něco stalo. V návaznosti na to namítli, že ve vztahu k obviněnému M. Š. uvedení jiného v omyl nebo využití něčího omylu zcela absentovalo.
Za druhé obvinění tvrdili, že samo uvedení v omyl ještě neimplikovalo příčinnou souvislost mezi omylem a obohacením. Uvedení v omyl musí být v příčinné souvislosti s obohacením nebo způsobenou škodou. Muselo by být prokázáno, že nebýt údajného sdělení informace o dvou dokladech, tak by jim poškozený jmění vůbec nesvěřil. V tomto hypotetickém případě správy jmění pro bezdomovce (tzv. fiducii) by totiž bylo pravděpodobné, že by bezdomovec svému podpůrci (srov. §45 nového občanského zákoníku) svěřil výherní tiket i bez informace o dvou dokladech, protože by zkrátka nebyl schopen tak velké jmění spravovat. Skutečnost, že poškozený disponoval dvěma doklady, kterou lze doložit úředními záznamy a která nikdy nebyla zpochybněna, navíc činila tvrzení o dvou dokladech zcela bezpředmětným a vylučovala příčinnou souvislost tohoto tvrzení se svěřením jmění. Ostatně taková byla i verze poškozeného, který v protokolu uvedl, že se na fiducii dohodli. Doslova uvedl, že „J. disponovala mými penězi a já jsem u ní bydlel. Blíže jsme to dohodnuto neměli. “ (srov. policejní protokol o výslechu poškozeného ze dne 10. 10. 2012).
Třetí vada rozhodnutí spočívala podle dovolatelů v „nesmyslné“ spekulaci soudů o nemožnosti poškozeného zřídit si bankovní účet. Toto tvrzení bylo rozbito dalšími svědectvími i výpovědí samotného poškozeného, podle níž již dříve měl bankovní účet, který si byl sám schopen zrušit, což bývá dokonce těžší, než si nový účet založit. Za tvrzených okolností by tedy poškozený musel jasně vědět, co při předání tiketu činí. Nebyl tak při předání tiketu v žádném omylu ani ohledně dvou dokladů, které ostatně měl, ani ohledně bankovního účtu, který si již dříve zřídil, ani ohledně majetku, který byl psán vždy nesporně na ně (obviněné), přičemž i jemu muselo být při jeho nižší inteligenci jasné, že dům nemůže nabýt bez písemné smlouvy a svého podpisu. Pokud se soud opíral o názor znalce doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc., že poškozený je extrémně manipulovatelný, pak upozornili na dosud neznámou skutečnost, že znalec byl ve svém zaměstnání v pracovním vztahu se zmocněncem poškozeného (viz dále v textu). Pokud za těchto okolností znalec ve své výpovědi uváděl jednostranně výhodnou verzi pro poškozeného, nešlo k takovému důkazu přihlížet.
Na čtvrtém místě dovolatelé prezentovali, že byla chybně posouzena osoba výherce. Ve vztahu ke společnosti Sazka rovněž nedošlo k žádnému omylu, neboť výhercem byla J. Č., která předložila výherní tiket (potvrzení o sázce). Podle hmotného práva, jakož i dosavadní praxe společnosti Sazka, a. s., je totiž výhercem nikoliv ten, kdo výherní tiket vsadí, nýbrž ten, kdo tento tiket předloží. Je tak možné tiket darovat nebo jinak převést k němu vlastnictví, k čemuž také běžně dochází. Proto není pochyb o tom, že vlastníkem tiketu se stala J. Č., spor se vede o otázku, zda měla závazek nabyté vlastnictví předat poškozenému F. V. Pokud soud této obviněné vytýkal, že se výherkyní prohlásila v rozporu se skutečností, šlo o tvrzení v rozporu s hmotným právem.
Jako pátou vadu napadeného rozhodnutí dovolatelé uvedli, že nevydání zadržovaného majetku není podvodem. I když považovali obvinění ze zpronevěry za absurdní, nemohli nechat stranou, že soudem konstruovaný skutkový stav nezakládá trestný čin podvodu. Pokud by jim byl tiket předán a oni ho následně odmítli vrátit, nešlo ještě o podvod a nevrácení o takovém podvodu ještě nesvědčí. Takové spory o vydání vlastnictví se řeší v civilním soudnictví a nikoli před trestním soudem, tedy spor měl být odmítnut pro rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe.
Za šesté dovolatelé namítli existenci procesních vad, které zabránily náležitému objasnění sporných skutečností. Došlo k řadě vad, které znemožnily obviněným se účinně hájit. Policejní orgán vyhledával od počátku skutečnosti svědčící pouze verzi o bezdomovci, který vyhrál 30 milionů korun, a důkazy verzi vyvracející byly záhadně ztraceny. Procesní pochybení policie a jednostranný výklad výpovědí svědků, kteří vesměs nebyli schopni před soudem nic popsat a plně se odvolávali na přípravné řízení, případně výpovědi policistů, kteří svým známým zajišťovali podíl na přisouzené náhradě škody, byly zásadními důvody, proč skutkový stav nemohl být plně zjištěn.
Jako sedmou námitku dovolatelé uvedli, že ve věci byla chybná interpretace znaleckého posudku. Závěr o pravdomluvnosti bezdomovce F. V. se opíral o znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., který využíval metodu ROR (tzv. Roschachův test). Zjednodušeně řečeno, psycholog při tomto testu ukazuje pacientovi obrázky inkoustových skvrn a ten popisuje, co mu to připomíná. Není možné, aby na tak banální a neprůkazné metodě byl postaven závěr o tom, že bezdomovec mluvil u soudu a v přípravném řízení pravdu ohledně své výhry, když bylo přímo u soudu prokázáno, že tento bezdomovec ve věci jiné výhry u téhož soudu promyšleně lhal a dokonce barvitě a komplexně popisoval příběh o tom, jak chodil do lesa pod pařez pro peníze do sklenice od okurek jako do bankomatu, přičemž teprve po nevyvratitelném zjištění soudu, že k žádné výhře 480 000 Kč nedošlo, připustil naprostou vymyšlenost své svědecké výpovědi. Takto lhal nebo si vymýšlel i v bezpočtu dalších případů. Závěr, že svědek je extrémně manipulovatelný a jeho svědectví z přípravného řízení je zcela věrohodné, je vnitřně logicky rozporný, neboť závěr o jeho manipulovatelnosti se jistě vztahoval i na policisty a advokáty na něj působící v přípravném řízení.
Za osmé podle obviněných došlo k zásadní chybě v tom, že byl akceptován znalecký posudek doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc. Znalec totiž opomněl zmínit, že je zaměstnán jako vedoucí katedry forenzních disciplín právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Na téže fakultě přitom působil zmocněnec poškozeného doc. JUDr. M. K., bývalý děkan této fakulty, a to v pozici přímého nadřízeného znalce. Kontakt mezi nimi byl ještě užší, neboť jich obou se týkalo šetření v kauze tzv. plzeňských práv. Dovolatelé dále citovali z dobového tisku – Lidových novin o vztahu obou jmenovaných. Zmocněnec poškozeného doc. JUDr. M. K. ve vysoké funkci na právnické fakultě odpovídal za protiprávní jmenování svého blízkého spolupracovníka doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc. ke státnicové zkoušce na Právnické fakultě z odborného právního předmětu, i když jmenovaný neměl právní vzdělání, a dále spolu tito učitelé prováděli zkoušky tzv. rychlostudentů na uvedené fakultě. U znalce doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc. byl proto důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, takže důkaz v podobě znaleckého posudku, resp. výslechu tohoto znalce byl před soudem nepoužitelný.
Za deváté dovolatelé namítli, že svědectví policistů M. V. a K. L.– aktérů kauzy – byla procesně nepoužitelná. Soud přitom vzal za další klíčový důkaz svědectví těchto policistů, kteří již dříve hledali pohřešovaného F. V. s legendou, že měl být zabit. Jmenovaní policisté opět s odvoláním na výslechy z přípravného řízení tvrdili, že jim sami obvinění při kontrole pohřešovaného F. V. sdělili, že spravují jeho jmění. Pomine-li se naprostá nelogičnost takového tvrzení v kontextu výroku napadených rozhodnutí, podle něhož by obvinění dva dny potom, co pojali úmysl bezdomovce F. V. podvést, uvedli policistům (sic!), že nejsou výherci, ale že výhercem je bezdomovec F. V., šlo spíše o vlastní dojem policistů, kteří podle svých slov již dříve uvěřili verzi líčené bezdomovcem F. V. Jakékoliv zprostředkované líčení policisty údajného předchozího sdělení je však nepřijatelné. Jednalo se o důkaz procesně nepoužitelný a oba soudy nižších instancí zcela opominuly judikaturu Nejvyššího soudu o nepřípustnosti svědectví policisty vykonávajícího úkony v související věci. Nebylo přípustné obviněným přičítat tvrzení policistů před sepsáním úředního záznamu o podání vysvětlení v přípravném řízení. Úřední záznam nelze u soudu použít jako důkaz, tím spíše nelze použít výpověď policistů sepisujících úřední záznam, neboť jde o zjevné obcházení zákona. Navíc v daném okamžiku obvinění ani nebyli poučeni, a nemohli očekávat, že domněnka policistů o výherci bude u soudu použita jako klíčový důkaz (dovolatelé tu poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012). Nepoužitelnost svědectví policistů byla o to závažnější, že dotyční policisté zprostředkovali poškozenému F. V. právní zastoupení u advokáta JUDr. Františka Boška, za které se poškozený zavázal zaplatit sumu přesahující 10 milionů korun. Je (prý) obvyklou praxí, že ten, kdo přivede do advokátní kanceláře klienta, obdrží provizi, která je přímo úměrná výhře. Proto se podávalo důvodné riziko, že policisté byli na výsledku řízení osobně zainteresováni. To bylo o to významnější, že v předchozím řízení nebylo známo, a obhájce to zjistil až v dovolacím řízení, že advokát JUDr. František Bošek je sám bývalý dlouholetý policista, dříve působil u Policie České republiky, patrně odboru hospodářské kriminality, pracoviště B. Tím se vysvětluje, proč policisté vyhledali právě jeho. Kvůli policejnímu postupu byl skutkový stav nesprávně zjištěn, protože existuje významné riziko, že policisté byli jako zprostředkovatelé služeb u svého bývalého kolegy policisty – advokáta JUDr. Františka Boška osobně zainteresováni na výsledku trestního řízení. Důvěryhodnost policistů popřel i nalézací soud ve svém prvním rozsudku ze dne 27. 8. 2013.
Za desáté dovolatelé namítli porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení. Nalézací soud v klíčových aspektech případu odmítl ústní a bezprostředně podanou výpověď a vzal jako důvěryhodnější odkaz na před-připravenou výpověď u policejního orgánu (odkázali tu na část výpovědi F. V. o potřebě dvou dokladů, na výpověď policisty K. L. a na výpověď R. K.). K tomu, že někdo odvolá svou výpověď z přípravného řízení a před soudem není schopen svou výpověď reprodukovat, nepochybně často dochází. Ale není již v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, aby se tak stalo u všech klíčových svědectví, a to dokonce za výše zmíněných pochybných okolností. Soud nemůže pouze mechanicky odstraňovat rozpory vyžádáním odkazů na výpovědi v přípravném řízení. Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým tento soud bez nařízení jednání po relativně krátké době zrušil první (zprošťující) rozsudek ve věci, je patrné, že odvolací soud byl přesvědčen, že obvinění jsou vinni a takto také přikázal rozhodnout, ačkoliv u provádění důkazů vůbec nebyl, čímž byla také porušena zásada bezprostřednosti.
Za jedenácté dovolatelé tvrdili, že došlo k nesprávnému a nestandardnímu postupu policie a zakrývání důkazů. Kromě toho, že policisté zprostředkovali údajnému poškozenému bezdomovci F. V. právní zastoupení u svých známých, objevila se také další pochybení. Důkazy zprošťující obviněné viny se záhadně ztratily, dokonce byly dodatečně upravovány. Konkrétně policisté při domovní prohlídce odcizili kartičku s žádostí o zaslání peněz, která by svědčila ve prospěch obviněných, poukázali na to, že byly zničeny odposlechy obviněných i poškozeného F. V., o kterých se zjistilo, že byly nezákonné, ale které měly svědčit v jejich prospěch, upozornili na zfalšování zápisu o domovní prohlídce, který byl dodatečně upraven, aby vzbuzoval dojem přiznání obviněných. Především však logicky vysvětlili, že F. V. podepsal směnku na miliony korun advokátovi, k němuž ho dovedli právě policisté. Tito policisté měli značnou motivaci svědčit proti nim a manipulovat s důkazy, k čemuž např. v případě záznamu z domovní prohlídky prokazatelně došlo. Dovolatelé podali dne 2. 7. 2014 trestní oznámení, na základě kterého Generální inspekce bezpečnostních sborů zahájila úkony trestního řízení, takže policisté svědčící proti nim jsou nyní sami podezřelí z trestného činu.
Na konci svého podání dovolatelé uvedli, že napadená rozhodnutí trpí tím, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy provedenými před soudy obou stupňů. Žádným z provedených důkazů nebyla vyloučena verze obhajoby. Byly používány důkazy absolutně neúčinné, důkazy z pochybně provedeného přípravného řízení, které nebyly svědky reprodukovány před soudem. Z nepřímých důkazů byly vyvozovány skutečnosti, které z nich nevyplývaly, případně byly přehlíženy znaky skutkové podstaty a byla přehlížena manipulace policie s důkazy v neprospěch obviněných. Soud měl za této situace postupovat podle zásady in dubio pro reo. Poukázali též na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a stanovisko jeho pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS. st. 38/14. Soudy se řídily nesprávnými úvahami ohledně jednotlivých znaků tohoto trestného činu, včetně nesprávného hmotněprávního posouzení osoby výherce. Skutkový stav zjištěný oběma soudy nižších stupňů nevykazoval všechny zákonné znaky zvlášť závažného činu podvodu. Šlo v podstatě o spor o vlastnictví výhry. Poškozený svůj domnělý nárok uplatnil u státního orgánu později než dva roky po výhře. Právo na vydání bezdůvodného obohacení bylo podle hmotného práva již promlčeno a nemělo by být soudem přiznáno. Navíc u trestního řešení sporu vlastnictví výhry šlo v podstatě o subjektivní stav tří lidí, který byl rekonstruován výpověďmi podanými po více než dvou letech, po kterých lidská paměť není schopna si podrobnosti přesně vybavit a nutně dochází ke zkreslení. Výpověď svědkyně R. K. nemohla být po vyloučení dalších důkazů dostatečným a usvědčujícím důkazem pro vyslovení viny a odsouzení. Rozhodnutí soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku, když toto posouzení se opíralo o nepodložené závěry soudu, nemělo oporu v důkazech a vyhodnocení stávajících důkazů bylo nesprávné a v rozporu se zákonem.
V samém závěru svého podání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 8. 2014, sp. zn. 4 To 38/2012, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 63 T 11/2012, a soudu prvého stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě k argumentaci obviněných uvedl, že s odkazem na dovolací důvod
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v citovaném ustanovení, je proto Nejvyšší soud jako soud dovolací vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
K tomu státní zástupce dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména tehdy, byly-li užity nezákonné důkazy nebo existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.). Taková situace však v přezkoumávané věci nenastala. V otázce použitelnosti výpovědí policistů M. V. a K. L. poukázal na argumentaci soudu prvního stupně, který konstatoval, že při kontaktu policie s obviněnými a poškozeným vůbec nešlo o tuto věc. Policie pátrala po pohřešovaném poškozeném, a jen shodou náhod, fakticky po splnění účelu výjezdu se policisté v neformálním rozhovoru s obviněnými a poškozeným dozvěděli informace nesouvisející s jejich pátráním, a sice, že to byl poškozený, kdo vyhrál ve Sportce. Pokud za takto zjištěné situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že policisté se dozvěděli informace jako jakýkoliv jiný svědek z běžného hovoru, a že o těchto informacích mohli jako jakýkoliv jiný svědek vypovídat, lze se s takovým závěrem v podstatě ztotožnit. Bylo totiž nutno rozlišovat situaci, kdy policista vystupuje v titulu své funkce, tedy plní úkoly mu v rámci jeho pravomoci svěřené, od situace, kdy policista z titulu své funkce nevystupuje. Pokud policista splnil úkol, pro který byl na místo vyslán, a poté neformálně hovoří s osobami, které se na místě rovněž nachází, pak již tento hovor nelze podřadit pod plnění úkolu policisty, a policista tedy nevystupuje v postavení úřední osoby. O obsahu takového hovoru proto může podat svědectví jako jakákoliv jiná fyzická osoba.
Podle státního zástupce však tyto závěry nebylo možno vztáhnout na část výpovědi policistů ohledně skutečností jim sdělených obviněným M. Š., neboť v případě tohoto obviněného ke sdělování informací zřejmě došlo ještě v provozovně obviněných, tedy v rámci pátrání po pohřešovaném, přičemž v té době policisté nepochybně vystupovali z titulu své funkce jako úřední osoby, zastupující v daném čase a místě veřejnou moc. V takovém případě bylo nutno zabývat se především otázkou, zda nedošlo k porušení práva nepřispívat k obvinění proti sobě samému, jež představuje jeden z principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při porušení uvedeného práva by pak byl namístě závěr o nepoužitelnosti části výpovědi policistů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (viz zejména rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 451/2004) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996, ze kterého Ústavní soud vychází, je třeba zkoumat, zda vyjádření obviněného před policisty nebylo učiněno pod hrozbou sankce a zda nemá sebeobviňující povahu. Bylo možno konstatovat, že nebyla zjištěna hrozba jakoukoliv sankcí obviněnému. Pokud na něj policisté (podle svědecké výpovědi policisty M. V.) „udeřili, že mají podezření, že došlo k násilnému trestnému činu“, pak takový způsob přesvědčování v sobě neobsahuje hrozbu sankcí, ale je především upozorněním na důležitost spolupráce obviněného s policisty. Nelze dovodit ani sebeobviňující povahu informací sdělovaných policistům ze strany obviněného. Pokud obviněný policistům sdělil, že „poškozený je u nich v bytě a rozkecal, že vyhrál“, pak z těchto informací nebylo možno učinit závěr o jakémkoliv podezření ze spáchání trestného činu obviněným. Takový závěr ostatně ani na základě těchto informací policisty učiněn nebyl, neboť ti po nalezení poškozeného s informacemi zjištěnými od obviněného již nijak dále nepracovali.
Z těchto důvodů státní zástupce považoval svědecké výpovědi policistů za použitelné i ohledně skutečností jim sdělených obviněným. Pokud obvinění poukazovali na judikaturu Nejvyššího soudu k této problematice (konkrétně na usnesení sp. zn. 7 Tdo 347/2012, resp. i na usnesení sp. zn. 7 Tdo 1116/2012), pak obě tato rozhodnutí se týkají odlišné situace, neboť v obou případech policisté vypovídali o tom, co jim osoby sdělovaly v rámci řešení dané trestní věci, o čemž byl nebo měl být sepsán úřední záznam podle §158 odst. 6 tr. ř. Závěry Nejvyšším soudem učiněné v uvedených rozhodnutích proto nelze vztáhnout na situaci, kdy se obviněný policistům vyjadřoval pouze v rámci pátrání po pobytu pohřešované osoby, nikoliv v trestním řízení. Trestní řízení ostatně bylo zahájeno až mnohem později, a to z podnětu samotného poškozeného, nikoliv na základě zmíněného sdělení obviněného policistům. Proto soudy nižších stupňů nepochybily, když přihlédly k výpovědím policistů M. V. a K. L. jako k použitelným důkazům.
K námitkám obviněných vůči znalci doc. PhDr. Pavlu Prunnerovi, CSc. státní zástupce konstatoval, že podle §105 odst. 3 tr. ř. lze proti osobě znalce vznést námitky mimo jiné i v rámci opravného prostředku, přičemž nic nebránilo tomu, aby se tak stalo i v rámci opravného prostředku mimořádného. Podle §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. Lze jistě souhlasit s obviněnými, že pracovní poměr znalce a zmocněnce poškozeného k témuž zaměstnavateli je obecně způsobilý k vyvolání pochybností o nepodjatosti znalce, a to zvláště za situace, pokud je znalec podřízeným zmocněnce. Tyto pochybnosti lze založit především na možné loajalitě znalce ke svému nadřízenému a kolegovi, resp. na možných obavách z negativních dopadů znaleckého posudku do pracovní sféry znalce. V tomto směru však nelze přehlédnout, že doc. JUDr. Milan Kindl, zmocněnec poškozeného, ukončil své působení na právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde je doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. zaměstnán, již v roce 2009, a mezi jmenovanými tak není a několik let před vypracováním znaleckého posudku nebyl pracovní vztah. Za této situace ovšem nebyl důvod se domnívat, že by dřívější pracovní vztah znalce a zmocněnce poškozeného mohl mít vliv na nepodjatost znalce. Z námitek obviněných současně nevyplývá, že by mezi doc. PhDr. Pavlem Prunnerem, CSc. a doc. JUDr. Milanem Kindlem měl být i jiný vztah, ze kterého by mohly vyplývat pochybnosti o nepodjatosti znalce. Pokud obvinění citují úryvek z dobového tisku, týkající se kauzy tzv. rychlostudentů, pak z něj lze vyčíst právě existenci onoho pracovního vztahu mezi shora jmenovanými, ale žádné konkrétní skutečnosti svědčící o jejich jiném (např. přátelském) vztahu v něm uvedeny nejsou. Z těchto důvodů státní zástupce měl za to, že námitky obviněných ohledně jmenovaného znalce nejsou důvodné, a proto posudek tohoto znalce je použitelným důkazem.
Státní zástupce ve svém vyjádření dále uvedl, že značná část námitek obviněných se týkala hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Nebylo možno přehlédnout, že v této věci se jednalo o poměrně komplikovaný případ, přičemž mezi jednotlivými důkazy existují značné rozpory. Za tohoto stavu je nepochybné, že při akcentaci některých důkazů a zpochybnění či pominutí důkazů jiných bylo možno učinit i odlišný skutkový závěr, než jaký aktuálně učinily soudy prvního a druhé stupně, což je ostatně zřejmé již z faktu, že soud prvního stupně původně zprostil obviněné obžaloby. Soudy obou nižších stupňů však při svých skutkových zjištěních vycházely z provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozeného a z důkazů podporujících pravdivost a věrohodnost jeho výpovědi, tedy jimi učiněná skutková zjištění navazují na provedené důkazy a mají v nich oporu. Jestliže oba obvinění v podaném dovolání takto zjištěný skutkový stav zpochybnili, jejich argumentaci nebylo možno považovat za relevantní, neboť nenaplňoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mezi skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně a právními závěry těchto soudů totiž nebyl dán nesoulad, natož extrémní nesoulad, a rovněž jejich rozhodnutí nespočívalo na nezákonných důkazech.
Podle státního zástupce uvedený dovolací důvod nenaplňovala ani námitka obviněných, že postupem soudů došlo k porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jednalo se totiž o námitku procesně právní, nikoliv hmotně právní, nehledě na to, že soudy obou nižších stupňů postupovaly v souladu s těmito zásadami. Sama skutečnost, že soud kromě výslechů svědků provede za zákonem stanovených podmínek důkaz i přečtením protokolů o jejich výpovědích z předchozích fází trestního řízení, není porušením shora uvedených zásad. Bylo pak na úvaze soudu, jak provedené důkazy (v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.) hodnotil.
Státní zástupce považoval za alespoň zčásti právně relevantní námitky tvrzení obviněných, že skutkový stav zjištěný soudy nevykazoval všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, obvinění v tomto směru poukazovali na nenaplnění zákonného znaku „uvede někoho v omyl“, resp. i na chybějící příčinnou souvislost mezi uvedením v omyl a obohacením nebo způsobenou škodou. Soudy obou stupňů však dospěly k závěru, že obvinění uvedli v omyl jak poškozeného ohledně nutnosti předložit dva doklady totožnosti k vyzvednutí výhry, tak i zaměstnance provozovatele loterie ohledně osoby výherce (tedy ohledně osoby vlastníka tiketu), rovněž neměly pochybnosti o významu uvedení v omyl poškozeného a zaměstnanců provozovatele loterie ve vztahu k obohacení obviněných a způsobení škody poškozenému.
Ve vztahu k této dovolací námitce státní zástupce konstatoval, že tato soudy učiněná skutková zjištění uvedený zákonný znak „uvede někoho v omyl“ naplňovala. Námitky obviněných, jimiž zpochybňovali naplnění tohoto znaku, stavěla na verzi skutkového děje, jak se jej snažili sami prezentovat, nikoliv na soudy učiněných skutkových zjištěních, takové námitky však dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou naplňovat. Jako relevantní, avšak neopodstatněnou, považoval státní zástupce námitku obviněného M. Š., že naplnění shora uvedeného znaku ve vztahu k němu zcela absentovalo. Zdůraznil, že oba obvinění byli soudy obou stupňů považováni za spolupachatele, u kterých není třeba, aby každý z nich naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu; postačí totiž, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Z role obviněného při páchání trestné činnosti zjištěné soudy obou stupňů přitom nepochybně vyplývalo, že je spolupachatelem, a není podstatné, zda znak „uvedení v omyl“ naplnil osobně, či jej naplnila pouze spoluobviněná J. Č.
Za právně relevantní námitku obviněných státní zástupce považoval i poukaz na zásadu subsidiarity trestní represe. K tomu připomněl obecnou platnost, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, přičemž tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V tomto případě soudy zjištěné jednání obviněných vykazovalo všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce s přihlédnutím zejména k výši způsobené škody, která dosahovala částky téměř třiceti milionů korun, ale i ke způsobu provedení činu, kdy obvinění bez zábran zneužili mentálního handicapu poškozeného, konstatoval, že šlo o čin velmi závažný, který přesahoval rámec obvyklých podvodných jednání, proto uplatnění zásady subsidiarity trestní represe nebylo namístě.
Ze všech těchto důvodů měl státní zástupce za to, že v dovolání uvedené námitky obviněných nelze akceptovat. Proto jejich dovolání považoval za zjevně neopodstatněné a navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že pokud dovolatelé ve svém podání vyslovovali celou řadu námitek, v nichž namítali údajná procesní pochybení, jichž se oba soudy nižších instancí měly dopustit, nebo zdůrazňovali některé skutkové okolnosti případu a jejich prostřednictvím nastiňovali jiný obraz výsledků provedeného dokazování a odlišného skutkového stavu, než soudy zjistily, jsou takovéto výhrady z hlediska dovolacího řízení a uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Konkrétně šlo o procesní námitky obviněných, že v průběhu trestního řízení došlo k řadě vad, které jim jednak znemožnily účinně se hájit a jednak náležitě objasnit sporné skutečnosti (policejní orgány prý vyhledávaly jen skutečnosti svědčící verzi o bezdomovci, který vyhrál 30 milionů korun; soudy prý provedly jednostranný výklad výpovědí svědků, kteří vesměs nebyli schopni před soudem nic popsat a plně se odvolávali na přípravné řízení, chybně interpretovaly znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., vztahující se k pravdomluvnosti bezdomovce F. V., chybně akceptovaly znalecký posudek doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc., u něhož byl důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, apod.).
Pokud obvinění rovněž zmínili, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro reo“, pak je třeba uvést, že i takováto výhrada směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že takto pojatými námitkami dovolatelé primárně směřovali do oblasti skutkových zjištění a napadali proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí (srov. §2 odst. 5 a 6 tr. ř.), tedy namítali nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na druhé straně si je Nejvyšší soud vědom toho, že Ústavní soud v jiných svých rozhodnutích judikoval, že ani dovolací řízení nesmí zůstat mimo rámec posouzení otázek spravedlivého procesu. Proto považuje za potřebné vyjádřit se alespoň stručně k výhradám obviněných k použitelnosti ve věci vypracovaných znaleckých posudků, příp. k osobám znalců, jakož i k dalším vytýkaným vadám.
Námitce dovolatelů, že není možné, aby závěr znaleckého posudku soudních znalců MUDr. Petra Navrátila a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. o pravdomluvnosti bezdomovce F. V. byl postaven na tak banální a neprůkazné metodě, jakou je tzv. Roschachův test, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Je tomu tak už proto, že závěr o věrohodnosti svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného nečinili uvedení znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (druhý z nich se specializací klinická psychologie a sexuologie), nýbrž nalézací soud v rámci hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Při této své intelektuální činnosti sice čerpal i ze závěrů zmiňovaného posudku, musel však vzít v úvahu i celou řadu dalších významných faktorů (osobu poškozeného, způsob a hodnověrnost jeho vystupování před soudem, to, jak obsah jeho výpovědí korespondoval dalším ve věci provedeným důkazům, apod.). Závěry samotného znaleckého posudku se pak jednak neopíraly jen o výsledky tzv. Roschachova testu (který byl jen jednou z metod použitých znalci při zkoumání poškozeného), jednak znalci nečinili explicitní závěr o věrohodnosti či nevěrohodnosti poškozeného při podání svědecké výpovědi, nýbrž jen o okolnostech svědčících pro jeho obecnou či specifickou věrohodnost.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce obviněných, že došlo k zásadní chybě v tom, že byl akceptován znalecký posudek doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (se specializací klinická psychologie dětí a dospělých), jehož považovali z důvodů výše uvedených za podjatého. K tomu lze ve shodě se státním zástupcem uvést, že podle §105 odst. 3 tr. ř. platí, že proti osobě znalce lze (z důvodů tam uvedených) vznést námitky jako specifický řádný opravný prostředek. Ten sice žádný z obviněných v zákonné lhůtě nevznesl, avšak s jistou mírou tolerance a se zřetelem ke zmíněné judikatuře Ústavního soudu lze připustit, že tak mohli učinit i v rámci mimořádného opravného prostředku, tedy v podaném dovolání.
Podle §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, platí, že znalec nesmí podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti. V obecné rovině proto lze souhlasit s obviněnými, že pracovní poměr znalce a zmocněnce poškozeného k témuž zaměstnavateli je způsobilý k vyvolání pochybností o nepodjatosti znalce, a to zvláště za situace, pokud je znalec podřízeným zmocněnce (takové pochybnosti lze založit třeba i na možné loajalitě znalce ke svému nadřízenému a kolegovi, resp. na možných obavách z negativních dopadů závěrů znaleckého posudku do znalcovy pracovní sféry).
V posuzovaném případě však ani Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že zmocněnec poškozeného doc. JUDr. Milan Kindl ukončil své působení na právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, kde doc. PhDr. Pavel Prunner, CSc. je (resp. byl, neboť podle zjištění Nejvyššího soudu zemřel dne 30. 10. 2014) zaměstnán, již v roce 2009, takže mezi jmenovanými dokonce několik let před vypracováním řešeného znaleckého posudku nebyl pracovní vztah. Jelikož z dovolacích námitek obviněných ani nevyplývá, že by mezi nimi měl být i jiný (například přátelský) vztah, ze kterého by mohly vyplývat pochybnosti o nepodjatosti znalce, nebyl a není důvod domnívat se, že by jejich dřívější pracovní vztah mohl mít vliv na úvahy o znalcově nepodjatosti. Pro takové skutečnosti nemůže svědčit ani dovolateli citovaný úryvek z dobového tisku (týkající se kauzy tzv. rychlostudentů jmenované právnické fakulty). Z těchto důvodů Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněných, že posudek soudního znalce doc. PhDr. Pavla Prunnera, CSc. byl pro soudy nižších stupňů a jejich rozhodnutí nepoužitelným důkazem.
Do kategorie procesních výhrad dovolatelů je třeba zahrnout i jejich námitku o údajném porušení zásad ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení (konkrétně že nalézací soud v klíčových aspektech případu odmítl ústní a bezprostředně podanou výpověď a vzal jako důvěryhodnější odkaz na před-připravenou výpověď u policejního orgánu). K této námitce je především třeba uvést, že má charakter vysloveně procesně právní, nikoliv hmotně právní, takže by nebylo nutné se jí vůbec zabývat. Přesto Nejvyšší soud pro úplnost a přesvědčivost rozhodnutí dodává, že soud prvního stupně uvedenou zásadu neporušil. V soudní praxi nezřídka dochází k tomu, že svědek před soudem není schopen reprodukovat (zejména pro větší časový odstup) svou výpověď z přípravného řízení, nebo dokonce svou dřívější výpověď odvolá. Právě na takové situace pamatují ustanovení §211 odst. 3, příp. §212 odst. 1, 2 tr. ř., jejichž aplikace rozhodně nemůže být považována za postup v rozporu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení. Právem i povinností soudu pak je, aby takto provedené důkazy (ve smyslu s v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.) hodnotil.
V posuzované trestní věci nebylo porušeno ani právo obviněných na spravedlivý proces, neboť to není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jejich představám. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Tak tomu v dané věci i bylo, a proto Nevyšší soud nemohl přisvědčit ani další výhradě dovolatelů, že z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým tento soud bez nařízení jednání po relativně krátké době zrušil první (zprošťující) rozsudek ve věci, je patrné, že byl přesvědčen, že obvinění jsou vinni a takto také přikázal rozhodnout, ačkoliv u provádění důkazů vůbec nebyl, čímž byla také porušena zásada bezprostřednosti. Jmenovaný odvolací soud totiž postupoval zcela v souladu s ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a shledal-li v rámci této přezkumné činnosti okolnosti, na něž pamatuje ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., pak naprosto důvodně napadený zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Z odůvodnění jeho usnesení je sice zjevné, jaké nedostatky napadeného rozsudku a řízení mu předcházejícímu vytýkal, ale rozhodně z něho nelze dovozovat, že by nalézacímu soudu přikázal, jak má o vině obviněných rozhodnout, jak dovolatelé ve svém podání tvrdí. Za případnou pak Nejvyšší soud nemohl považovat ani současně uplatněnou výtku dovolatelů vztahující se k rychlosti, s jakou odvolací soud takové rozhodnutí učinil, zvláště když rychlost řízení patří mezi základní zásady trestního řízení (srov. §2 odst. 4 tr. ř.). Pokud pak v novém hlavním líčení rozhodoval senát v čele s jiným předsedou senátu, bylo tomu tak jen proto, že původní předsedkyně senátu byla v mezidobí přidělena k výkonu funkce k soudu vyššího stupně.
Charakter procesní výhrady ve své podstatě měla i námitka dovolatelů, že svědectví policistů M. V. a K. L. byla procesně nepoužitelná. Jakkoliv tuto námitku vznášeli již v průběhu předchozího řízení a oba soudy nižších institucí se v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. zejména strany 23 a násl. rozsudku nalézacího soudu a stranu 10 rozsudku odvolacího soudu) vypořádaly, Nejvyšší soud přece jen (z důvodů shora rozvedených) považuje za nezbytné rovněž se k ní blíže vyjádřit.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že jednou ze základních zásad trestního řízení je podle §2 odst. l tr. ř. zásada zákonnosti řízení. Podstatou této zásady je, že nikdo nesmí být stíhán jinak, než způsobem, který stanoví tento zákon, tj. trestní řád. To ve vztahu k dokazování znamená, že jako důkaz lze použít vždy jen takový úkon, který byl proveden v souladu s trestním řádem. Přitom dosah zásady zákonnosti řízení je ustanovením §2 odst. 4 tr. ř. rozšířen na nutnost respektovat také předpisy vyšší právní síly, než je zákon, konkrétně Listinu základních práv a svobod (dále jen „Listina“), která je podle čl. 3 Ústavy České republiky součástí ústavního pořádku České republiky a má tedy právní sílu na úrovni právní síly ústavního zákona. Na to navazuje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., které upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a které hned na počátku limituje postup těchto orgánů dikcí, že „postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně“, tj. v trestním řádu. Ustanovení čl. 37 odst. l Listiny garantuje každému právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné sobě, a podle jejího čl. 40 odst. 4 obviněný má právo odepřít výpověď a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Podle §92 odst. l tr. ř. platí, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání.
Z obsahu a zejména pak ze smyslu citovaných ustanovení vyplývá, že nikdo není
povinen sám sebe obviňovat z trestného činu (srov. rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Má-li mít tento ústavně chráněný princip reálný obsah, pak sebeobviňující vyjádření pronesené vůči státní moci může mít při trestním stíhání relevanci usvědčujícího důkazu jedině za předpokladu, že ho učinila osoba, která měla procesní postavení obviněného podle §160 odst. l tr. ř., byla v tomto postavení vyslechnuta podle §91 a násl. tr. ř. a při tom poučena o právech obviněného podle §33 tr. ř. To znamená, že sebeobviňující vyjádření nějaké osoby před policejním orgánem je důkazem o vině této osoby pouze za předpokladu, že policejní orgán vyslýchal tuto osobu jako obviněného po poučení, kterého se má obviněnému dostat. Nedostatek těchto podmínek nelze obcházet tím, že se jako důkaz použijí výpovědi zasahujících policistů o obsahu sebeobviňujícího vyjádření, které vůči nim osoba pronesla. Vyjádření obviněného před policisty by mohlo mít v krajním případě povahu vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř., o němž policisté mají povinnost sepsat úřední záznam podle §158 odst. 5 tr. ř. Takový úřední záznam by bylo možné použít v řízení před soudem jako důkaz podle §158 odst. 6 tr. ř. pouze za podmínek stanovených tímto zákonem, tj. se souhlasem státního zástupce a obviněného podle §211 odst. 6 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, a ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012).
Aplikují-1i se tato zákonná a teoretická východiska (korespondující s ústavními zárukami, které opakovaně formuloval Ústavní soud ve svých nálezech například pod sp. zn. I. ÚS 677/2003, sp. zn. III. ÚS 451/2004, sp. zn. II. ÚS 2014/2007 a dalších, jakož i s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. proti Spojenému království ze dne 17. 12. 1996, ze kterého Ústavní soud také vycházel) na posuzovaný případ, pak by se mohlo jevit, že argumentaci dovolání obviněných v tom, že jako usvědčující důkaz nebyly použitelné výpovědi svědků z řad policistů (M. V. a K. L.), kteří prováděli šetření směřující k objasnění toho, kde se nachází v té době pohřešovaný F. V. (oznamovatelkou byla jeho známá M. H.), by bylo možné přisvědčit.
V posuzované věci však nešlo o situaci identickou s problematikou řešenou ve výše citovaných usneseních Nejvyššího soudu a nálezech Ústavního soudu. Obě tato rozhodnutí se totiž týkala poněkud odlišné situace (v obou případech policisté vypovídali o tom, co jim osoby sdělovaly v rámci řešení dané trestní věci, o čemž byl nebo měl být sepsán úřední záznam podle §158 odst. 6 tr. ř.). Závěry v nich Nejvyšším soudem tehdy učiněné proto nelze bezezbytku vztáhnout na situaci řešenou v dané věci, v níž se obviněný M. Š. policistům vyjadřoval pouze v rámci pátrání po pobytu pohřešované osoby, nikoliv v trestním řízení. Nešlo tedy o úkon ve věci podvodu či zpronevěry výhry ve sportce a jen shodou náhod, fakticky po splnění účelu výjezdu v neformálním rozhovoru s později obviněnými (kteří tehdy nebyli vůbec podezřelí ze spáchání majetkově motivovaného činu) se dozvěděli informace o zcela nesouvisející věci. Proto Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci obou soudů nižších stupňů i státního zástupce v jeho vyjádření, že je třeba rozlišovat situaci, kdy policista vystupuje v titulu své funkce, tedy plní úkoly mu svěřené v rámci jeho pravomoci, od situace, kdy policista přímo z titulu své funkce nevystupuje. Pokud policista splní úkol, pro který byl na určité místo vyslán, a poté zcela neformálně hovoří s osobami, které se na takovém místě rovněž nachází, pak již takový rozhovor s nimi není důvod podřazovat pod plnění úkolů ze strany policistů. Proto ani výše uvedená zákonná ustanovení nebránila tomu, aby o obsahu takového hovoru podali svědectví jako jakákoliv jiné fyzické osoby.
Ze strany policistů přitom nebyla zjištěna hrozba jakoukoliv sankcí obviněnému M. Š.. Pokud na něj (podle svědecké výpovědi M. V.) „udeřili, že mají podezření, že došlo k násilnému trestnému činu“ , pak takový způsob přesvědčování v sobě neobsahoval hrozbu sankcí, ale byl především upozorněním na význam a důležitost jeho spolupráce s policisty. Zároveň na straně obviněného nelze dovodit ani sebeobviňující povahu informací sdělovaných policistům. Pokud totiž policistům sdělil, že „poškozený je u nich v bytě a rozkecal, že vyhrál“ , pak z těchto informací nemohli učinit závěr o jakémkoliv podezření ze spáchání trestného činu obviněným. Takový závěr ostatně na základě uvedených informací ani neučinili, neboť po nalezení poškozeného s informacemi zjištěnými od obviněného již nijak dále nepracovali. Trestní stíhání proti obviněným ostatně bylo zahájeno nikoliv na základě zmíněného sdělení obviněného policistům, nýbrž z podnětu samotného poškozeného. Proto soudy nižších stupňů nepochybily, pokud k výpovědím jmenovaných policistů přihlédly jako k použitelným důkazům.
K tomu lze ještě dodat, že sami dovolatelé ve svém podání přeceňovali význam, který snad měly svědecké výpovědi jmenovaných policistů pro závěr soudů o jejich vině představovat. Tento závěr byl totiž vystavěn především na výpovědi samotného poškozeného, na závěrech k němu vypracovaných znaleckých posudků a na výpovědích svědků, kteří přímo nebo nepřímo potvrzovali, že to byl právě poškozený, kdo pravidelně sázel. Ostatně již soud prvního stupně k hodnocení svědeckých výpovědí policistů přistoupil poměrně kriticky (srov. stranu 27 odůvodnění jeho rozsudku), když na jedné straně výslovně poukázal na některé nejasnosti ohledně jejich postupu (zejména nestandardní zájem o celou záležitost, neobvyklou ochotu při shánění právníka JUDr. Františka Boška pro poškozeného, a to včetně zajištění doprovodu na cestě, a nucení obviněných do spolupráce s tímto právníkem), na druhé straně však vyslovil, že námitky obviněných sice považuje za důvodné, avšak nikoliv významné pro trestně právní rovinu řešené věci (srov. též stranu 23 uprostřed textu, stranu 29 na konci a stranu 30 na začátku odůvodnění zmiňovaného rozsudku).
Jestliže dovolatelé dále tvrdili, že ve věci existuje tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, je třeba v obecné právní rovině konstatovat, že podle Nejvyšším soudem akceptované judikatury Ústavního soudu zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Nejvyšší soud však při posuzování důvodnosti podaných dovolání shledal, že ani o takovou situaci se v dané věci nejednalo, třebaže bezpochyby šlo o skutkově složitý a důkazně komplikovaný případ (o tom svědčí i skutečnost, že soud prvého stupně rozhodoval o vině obviněných dvakrát, přičemž v prvém rozsudku shledal důvody pro zprošťujícímu rozsudek, a teprve v druhém rozsudku nalezl důvody pro závěr o podvodném jednání obou obviněných). Pozornosti Nejvyššího soudu přitom neuniklo, že u některých důkazů se v průběhu řízení objevily určité rozpory (zejména svědecké výpovědi nebyly vždy zcela konzistentní), na něž znovu upozornili dovolatelé ve svém podání. Neopominul ani to, že rovněž státní zástupce ve svém vyjádření vyslovil názor, že při akcentaci některých důkazů a zpochybnění či pominutí jiných bylo možno učinit i odlišný skutkový závěr, než jaký učinily soudy v nyní dovoláním napadených rozhodnutích.
K této problematice Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tzv. extrémní nesoulad zejména nastává, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Důvodem může být i to, že některý z důkazů, které se staly podkladem výroku o vině, je pro podstatné vady nepoužitelný a že ostatní důkazy nejsou dostatečným podkladem těch zjištění, na kterých je výrok o vině založen, resp. není jasné, zda jsou v tomto ohledu postačující.
V rozhodnutích učiněných v dané věci v předchozím řízení jsou však řádně zdůvodněny závěry, které oba soudy nižších stupňů učinily, a tyto závěry odpovídají provedeným důkazům, které shledaly použitelnými. Soudy přitom postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména rozsudku soudu prvního stupně) splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné. Pokud dovolatelé na ně poukazovali, tak Nejvyšší soud konstatuje, že dané nejasnosti a rozpory nebyly žádným ze soudů opomenuty, naopak soudy se jimi zabývaly a zaujaly k nim přiléhavé skutkové i právní závěry. Z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud tudíž námitku tzv. extrémního nesouladu shledal nedůvodnou.
Lze tak uzavřít, že pokud dovolatelé ve svém podání vyslovovali dlouhou řadu námitek, v nichž vykreslovali mnoho skutkových okolností případu a pomocí nich nastiňovali jiný obraz výsledků dokazování a odlišného skutkového stavu, směřovali takto pojatými námitkami do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění. Napadali tak proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítali nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Jinými slovy vyjádřeno dovolatelé tuto část svého podání (tvrzením o existenci tzv. extrémního nesouladu) naplnili takovým obsahem, jímž se velmi přiblížili obsahu odvolání jako řádného opravného prostředku. Dovolací řízení před Nejvyšším soudem však není tzv. druhým řízením odvolacím, proto pokud jím není shledána zcela výjimečná situace extrémního nesouladu, nelze k takovým námitkám vůbec přihlížet.
Dovolatelé však ve svém podání uplatnili i námitky relevantní, jimiž se Nejvyšší soud v dovolacím řízení již byl povinen zabývat. I tak shledal, že řada výtek formulovaných v jejich podání není ve věci žádné novum, neboť je předkládali již v předchozích stadiích řízení a řada odpovědí na ně je obsažena v odůvodněních napadených rozhodnutí. Jelikož Nejvyšší soud se těmito odůvodněními (stejně jako s přiléhavým vyjádřením státního zástupce a jeho argumentací) ztotožnil, z hlediska procesní ekonomie v zásadě postačuje na text odůvodnění obou napadených rozhodnutí a vyjádření státního zástupce odkázat a jen je doplnit v následujícím směru.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se obvinění dopustili podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tím, že „společným jednáním sebe obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak škodu velkého rozsahu“.
Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak „uvede v omyl“, musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. například rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. trest.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně , jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pokud dovolatelé namítali, že v jejich jednání zákonný znak „uvedení v omyl“ chybí, a to hned dvakrát (jednak tvrdili, že poškozený měl dva doklady totožnosti a uvedení v omyl sám popřel, jednak tvrdili, že obviněná J. Č. neuvedla společnost Sazka v omyl tím, že se prohlásila za výherkyni), a také že absentuje příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a obohacením nebo způsobenou škodou, pak je třeba zdůraznit, že takové námitky vystavěli na odlišných skutkových tvrzeních, než byla soudy zjištěna. Takový jejich přístup ovšem nelze akceptovat, naopak v souladu se zjištěními učiněnými soudy v napadených rozhodnutích je třeba akcentovat, že oba obvinění uvedli v omyl jak poškozeného ohledně nutnosti předložit dva doklady totožnosti k vyzvednutí výhry, tak i zaměstnance společnosti Sazka ohledně osoby výherce (resp. ohledně osoby vlastníka tiketu). Soudy však neměly pochybnosti ani o významu uvedení v omyl poškozeného a zaměstnance společnosti Sazka ve vztahu k obohacení obviněných a způsobení škody poškozenému, ani o příčinné souvislosti mezi uvedením v omyl a obohacením nebo způsobenou škodou, ale ani o jejich zavinění ve smyslu přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud dovolatelé v této souvislosti zpochybňovali skutková zjištění soudů a poukazovali na svědeckou výpověď poškozeného F. V. učiněnou v hlavním líčení u Městského soudu v Praze dne 2. 4. 2014 (č. l. 1232 a násl. spisu) a na rozpory v ní (srov. shora), pak je třeba zopakovat, že taková výhrada se týká způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů a je pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě nepodřaditelná.
Nejvyšší soud nicméně pro úplnost dodává, že dovolatelé si z několika svědeckých výpovědí poškozeného vybrali právě (a jen) tu, která jim nejvíce konvenovala. Nalézací soud při hodnocení výpovědí poškozeného však nemohl přehlížet jeho jiné výpovědi, které v časové řadě dokonce předcházely zmiňované výpovědi, a rovněž je hodnotit. Tak v protokolu o výslechu svědka dne 10. 10. 2012 (č. l. 240 spisu) poškozený k dotazu, kde se dozvěděl informaci, že musí mít dva doklady a účet, uvedl, že „… mi řekla J. (Č.), že jí to takto řekli na Sazce“ . Tehdy popsal i okolnosti, za nichž tato obviněná uplatňovala výhru ve společnosti, když uvedl: „ Já s M. jsme zůstali v autě aj. šla nahoru sama. Já jsem nahoru nešel, protože jsem neměl ty doklady k vybrání výhry. J. byla pryč asi půl až ¾ hodiny. Přišla vysmátá s tím, že do kabelky dala 400.000,- jako zálohu. … řekla, že Sazka zbytek peněz vyplatí do dvou měsíců na účet. “ Tehdy rovněž – poté, co mu obhájce předestřel jeho dřívější výpověď, že mu J. říkala, že k výběru potřebuje dva doklady totožnosti a účet – uvedl: „Ano, občanku jsem v té době měl, neměl jsem žádný druhý doklad ani účet. Teoreticky jsem měl pas, ale vrátil jsem ho, protože jsem ho nepotřeboval. “ (č. l. 245 spisu). Podle protokolu o (původním) hlavním líčení ze dne 27. 3. 2013 poškozený po zákonném poučení vypověděl „zcela shodně jako (v přípravném řízení) na č. l. 239-241“ (č. l. 686 spisu), posléze však uvedl, že o potřebě dvou dokladů k vyplacení výhry se dozvěděl „od chlapů v hospodě“ (č. l. 687 spisu). Vzápětí však po předestření výpovědi z přípravného řízení, že mu to říkala paní Č., uvedl: „ Ta mi řekla potom taky. Buď rodný list, pas a k tomu občanku. “ (tamtéž).
Z uvedeného je zřejmé, že postupné svědecké výpovědi poškozeného nebyly vždy zcela konformní. To ovšem není situace v trestním řízení nikterak mimořádná, zvláště když mezi takovými výpověďmi je delší časový odstup. Přistoupí-li k tomu svědkova nižší intelektuální úroveň, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, je úloha soudu při hodnocení takových nekonzistentních výpovědí o to složitější. Přesto soud prvního stupně jako soud nalézací se tohoto práva i povinnosti zhostil způsobem, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně jako soud odvolací. Nejvyšší soud proto k tomu jen dodává, že se tak stalo způsobem i pro něj plně akceptovatelným, neboť hodnocení svědecké výpovědi poškozeného, jakož i všech dalších důkazů, nenese znaky libovůle či svévole (rozhodně nelze hovořit o „nesmyslné spekulaci soudů“, jak dovolatelé ve svém podání tvrdili).
Pokud dovolatelé v souvislosti s tím namítli chybné hmotněprávní posouzení osoby výherce (s odkazem na herní plán společnosti Sazka tvrdili, že výhercem je ten, kdo jí předloží výherní tiket), Nejvyšší soud nemohl ani takové námitce přisvědčit. Takovou výhradou dovolatelé totiž zcela pominuli, že společnost Sazka před výplatou výhry nemůže (a ani nemá jak) zjišťovat, jakým způsobem předkladatel tiketu výherní tiket nabyl (zda se dostal do jeho dispozice legálně či nelegálně). Pak ovšem tato společnost zcela logicky (a v podstatě automaticky) považuje za výherce předkladatele tiketu, pokud není prokázán opak. Ze samé podstaty věci je však vyloučeno, aby za výherce považovala někoho, o němž by se dozvěděla, že výherní tiket se do jeho dispozice dostal trestnou činností – krádeží, zpronevěrou, podvodem (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), nebo dokonce loupeží. Lze tak uzavřít, že pokud by společnost Sazka věděla (případně měla jen důvodné podezření), že předkladatel tiketu jej nenabyl legální cestou, nejenže by nebyla povinna (ale ani oprávněna) výhru předkladateli tiketu vyplatit, ale byla by naopak povinna učinit o tom trestní oznámení.
Jestliže dovolatelé v návaznosti na to tvrdili, že samo uvedení v omyl ještě neimplikovalo příčinnou souvislost mezi omylem a obohacením, a že by jim poškozený jmění svěřil i bez informace o dvou dokladech, protože by tak velké jmění nebyl sám schopen spravovat (hovořili tu o institutu tzv. fiduciární správy podle §45 a násl. nového občanského zákoníku), pak je třeba akcentovat jednak to, že takové zjištění soudy nižších stupňů neučinily, jednak to, že o fiduciární správu se vůbec nemohlo jednat, neboť nový občanský zákoník v době spáchání činu ještě nebyl účinný. Uvedený institut (označený v novém občanském zákoníku jako „nápomoc při rozhodování“ ) by ovšem nemohl být v posuzované věci aplikován i proto, že nebyly splněny podmínky stanovené v §46 odst. 1, 2 citovaného zákoníku (smlouva o nápomoci mezi podpůrcem a podporovaným schválená soudem, resp. projev vůle obou stran uzavřít takovou smlouvu před soudem, který by ji ovšem neschválil, pokud by zájmy podpůrce odporovaly zájmům podporovaného). Vedle toho by ovšem bylo třeba posuzovat, zda poškozený s ohledem na jeho znalci konstatovanou mentální retardaci by vůbec byl schopen institut fiduciární správy pochopit.
Pokud v další souvislosti s tím obviněný M. Š. namítl, že u něj zcela absentovalo uvedení jiného v omyl nebo využití něčího omylu, zřejmě chtěl takovou výhradou zpochybnit své zavinění na způsobeném následku a současně i posouzení svého jednání jako počínání spolupachatele.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle skutkových zjištění i tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku nalézací soud (a posléze i odvolací soud) považoval oba obviněné za spolupachatele [podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé)].
Spolupachatelství je činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. trest.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. trest.).
Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. trest.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. trest. ) . Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je zjevné, že z role obviněného M. Š. při páchání trestné činnosti zjištěné soudy obou nižších stupňů nepochybně vyplývalo, že si počínal jako spolupachatel [jednal ve shodě se spoluobviněnou J. Č., vezl ji i poškozeného autem ke společnosti Sazka, kde spoluobviněná uplatnila výhru, spolupodílel se na výběru a nakupování nemovitých i movitých věcí (zejména rodinného domu a osobních automobilů) a těžil z trestné činnosti i tím, že tyto věci – pořízené z peněz získaných trestnou činností – užíval]. Jestliže takto jednal společně se spoluobviněnou, pak není podstatné a pro posouzení jeho spolupachatelství rozhodné, že zákonný znak „uvedení v omyl“ nenaplnil osobně, nýbrž jej naplnila pouze spoluobviněná, neboť jeho jednání bylo pomyslným článkem řetězu zjištěného podvodu na poškozeném.
Konečně se Nejvyšší soud zabýval relevantně uplatněnou námitkou dovolatelů, že oba soudy nižších instancí měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a věc měla být řešena v civilním řízení.
Zásada subsidiarity trestní represe je zakotvena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
V posuzované věci soudy zjištěné jednání obou obviněných vykazovalo všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (jelikož trestní sazba odnětí svobody je tu stanovena na pět až deset let, jedná se se zřetelem k §14 odst. 2 tr. zákoníku o zvlášť závažný zločin). Už s ohledem na tuto právní kvalifikaci a výši trestní sazby je zřejmé, že šlo o jeden z nejzávažnějších trestných činů. Vedle toho soudy musely přihlédnout zejména k výši způsobené škody, která dosahovala částky téměř třiceti milionů korun (což je téměř šestinásobek škody velkého rozsahu – srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku), ale rovněž ke způsobu spáchání činu, při němž oba obvinění bez jakýchkoliv zábran využili a zneužili handicapu poškozeného (lehce mentálně zaostalého bezdomovce se sklony k alkoholismu) a lstivým způsobem se zmocnili jeho výherního tiketu. Celkově šlo o trestný čin velmi závažný, který vysoce překračoval obvyklý rámec podvodných jednání, proto uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vůbec nepřicházelo v úvahu.
Nejvyšší soud proto nepřitakal dovolatelům ani v jejich názoru, že šlo v podstatě o spor o vlastnictví výhry, že poškozený svůj domnělý nárok uplatnil u státního orgánu později než dva roky po výhře, a jestliže tak neučinil, právo na vydání bezdůvodného obohacení bylo podle hmotného práva již promlčeno a nemělo by být soudem přiznáno. Skutková zjištění obou soudů nižších instancí totiž svědčí naopak o tom, že nešlo o „pouhý“ občanskoprávní spor o vlastnictví výhry, resp. o spor o vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž o trestněprávní jednání, jímž obvinění způsobili poškozenému škodu na majetku.
Jestliže se poškozený řádně a včas připojil k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, pak již nalézací soud právem (v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř. a především §420 odst. 1 občanského zákoníku) o jeho nároku rozhodl a ve výroku rozsudku uvedenou částku mu přiznal. Tento svůj výrok také náležitě a přesvědčivě odůvodnil (srov. str. 31 odůvodnění jeho rozsudku). Pokud nepřiznal poškozenému celou požadovanou částku (z důvodů rovněž rozvedených na uvedeném místě), pak jej v souladu s ustanovením §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Takové rozhodnutí Nejvyšší sou učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha