ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1424.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1424/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání obviněného L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 68 To 51/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 66/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný L. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 3 T 66/2014, uznán vinným, že
I. dne 29. 3. 2013 kolem 23.50 hod. ve V. M., okres V., v baru F. na ul. V., napadl poškozeného J. P., který v tu chvíli stál v předklonu, tak, že jej zezadu kopl do obličeje, když poškozený upadl na zem, klekl mu na hrudník a pěstmi ho bil do obličeje, poté vstal a poškozenému dupl nohou na obličej, přičemž intenzita použité síly proti poškozenému byla mimořádně velká, poškozený J. P. v důsledku tohoto napadení utrpěl ztrátu pěti zubů, a sice v horní čelisti velkého řezáku vpravo, malého řezáku vlevo, v dolní čelisti prvního řezáku vpravo a prvního a druhého řezáku vlevo, dále utrpěl otřes mozku, otevřenou zlomeninu nosních kůstek, mnohočetné otevřené četné rány v obličeji, pohmoždění hrudníku a břišní stěny, kdy tato zranění si vyžádala léčbu a pracovní neschopnost poškozeného do 3. 5. 2013, přičemž toliko v důsledku okolností, na vůli obviněného nezávislých, nedošlo u poškozeného k těžké újmě na zdraví,
II. dne 15. 2. 2014 ve V. M., okres V., na ulici V. v baru F. před zde přítomnými hosty rozbíjel zařízení baru, převracel stoly a židle, přitom křičel, že všechno rozbije, házel s židlemi o zem, rozbil tak 5 pivních sklenic, 6 sklenic na whisky, poškodil 3 židle, stůl a stolní fotbal s dřevěným rámem, dále rozbil sklo ve vstupních dveřích a poškozené společnosti Jerox, s. r. o. tak způsobil škodu ve výši 3 800 Kč, dále při tomto jednání napadl poškozenou L. M., kterou udeřil pěstí do obličeje takovou intenzitou, až poškozená spadla na zem, utrpěla pohmoždění obličeje a v pracovní neschopnosti nebyla,
přičemž L. K. se tohoto jednání dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 101/2013-96, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2013, odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku (odkaz na právě uvedený pokus daného trestného činu nebyl zjevným písařským pochybením do skutkové věty výroku o vině zahrnut) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem I. jednak jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem II. jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za trestné činy uvedené pod bodem I. a sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tři roky, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit J. P. škodu ve výši 52 800 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, Sokolská třída 1/267, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava, škodu ve výši 8 634 Kč. Současně zrušil výrok o trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roky, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 101/2013-96, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin uvedený pod bodem II. mu uložil podle §358 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyři měsíce, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ambulantní formě.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 68 To 51/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému J. P. a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit jmenovanému poškozenému na náhradě škody částku 8 280 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Karla Neubauera proti němu podal dovolání „co do výroku, kterým zůstává napadený rozsudek nezměněn“. Učinil tak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V podrobnostech dovolatel namítl (shodně jako již ve svém odvolání), že soudy obou stupňů posoudily chybně subjektivní stránku daného trestného činu, jestliže dospěly k závěru, že jednal v přímém úmyslu (podle soudu prvního stupně) či minimálně v úmyslu nepřímém (podle soudu odvolacího) způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví, a že toliko náhodou k těžšímu následku v podobě těžké újmy na zdraví nedošlo, nýbrž došlo jen k následku v podobě újmy na zdraví. Zdůraznil, že rvačku nezačal a zpočátku do ní vůbec nebyl zapojen; vstoupil do ní proto, že poškozený se chystal v baru ohánět židlí, což vyhodnotil jako počínání nebezpečné pro ostatní, proti němuž chtěl zakročit. Vyjádřil názor, že ze znaleckých posudků ani rozhodnutí soudů nevyplývá, jaký konkrétní následek odpovídající těžké újmě na zdraví měl mít v úmyslu poškozenému způsobit, a zejména proč by to měl mít v úmyslu; v této souvislosti poukázal na výpověď svědkyně A. D., která uvedla, že v baru šlo o bitku, přičemž neznala a nepoznala ani kopaného, ani útočníka. Dále dovolatel zopakoval svou argumentaci z řádného opravného prostředku, že předmětná rvačka byla dynamická záležitost a nelze jednoznačně dovodit, že případný kop měl směřovat právě na hlavu poškozeného, a to navíc v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, stejně tak rány pěstí do jeho obličeje, byť vedené silou, nemusely nutně naznačovat úmysl takovou újmu na zdraví způsobit. Soudům obou nižších instancí vytkl, že nevycházely z verze pro něj nejpříznivější.
Z těchto důvodů obviněný vyslovil přesvědčení, že skutek pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu neměl být posouzen jako sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin újmy na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Proto navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ve výroku, kterým zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, a aby Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k námitkám obviněného týkajícím se naplnění zejména subjektivní stránky daného zločinu uvedl, že v souladu s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů nelze dovodit, že by tento v rámci svého jednání ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku přinejmenším nevěděl a nebyl srozuměn s tím, že svými fyzickými útoky může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem v §145 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto závěru lze poměrně přesvědčivě dospět na základě skutkových zjištění plynoucích zejména z výpovědí svědků, lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví stomatologie. Vzhledem k množství útoků pěstmi i kopy, použité síle a razanci úderů ze strany obviněného, se zaměřením provedených úderů a ran zejména na hlavu a hrudník poškozeného a rozsahu vzniklých zranění, lze dostatečným způsobem dovodit jak vědomost obviněného, tak i srozumění s reálnou a rovněž poměrně pravděpodobnou možností vzniku závažnějšího následku spočívajícího ve způsobení těžkého ublížení na zdraví poškozeného. Obdobné násilné a výtržnické projevy, mající obecně často i podstatně závažnější dopady na lidské zdraví, nelze v rámci trestního řízení v žádném případě tolerovat nebo bagatelizovat.
Státní zástupce rovněž poukázal na to, že argumenty obviněného rozvedené v jím podaném dovolání byly z větší části uplatněny již v rámci jeho obhajoby v předchozím trestním řízení a trestní soudy se s nimi dostatečně vypořádaly; současně je zřejmé, že zdůvodnění dovolání nelze v té části, jež spočívá v hodnocení skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a plynoucích zejména z výpovědí slyšených svědků, podřadit pod obviněným aplikovaný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. pod žádný zákonný dovolací důvod.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 23. 11. 2015). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. Přípisem ze dne 4. 12. 2015, jenž byl Nejvyššímu soudu doručen do datové schránky shodného dne, obhájce obviněného sdělil, že obviněný souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotně právní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky dovolatele, jimiž zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou uvedena ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I. rozsudku (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací), s tím, že polemizoval se závěry znaleckých posudků, prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi svědkyně A. D., a předložil svou verzi skutkového děje a především svého jednání v rámci předmětné rvačky (uvedl, že tuto nezačal, zpočátku do ní nebyl vůbec zapojen a vstoupil do ní proto, že chtěl zakročit proti nebezpečnému jednání poškozeného, přičemž vzhledem k tomu, že rvačka byla dynamická záležitost, nelze ani jednoznačně dovodit, že případný kop měl směřovat právě na hlavu poškozeného, a obdobně jako rány pěstí do obličeje, byť vedené silou, nemusel navíc naznačovat úmysl způsobit mu těžkou újmu na zdraví), nemohla obstát.
Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Jestliže by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání rovněž vyjádřil názor, že jeho jednání popsané pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo nesprávně právně kvalifikováno jako sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli bylo namístě je posoudit jako sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a toliko přečin ublížení (dovolatel nepřesně uvedl „újmy“) na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a to vzhledem k tomu, že soudy nebylo určeno, jaký konkrétní následek odpovídající těžké újmě na zdraví měl mít v úmyslu poškozenému způsobit, a zejména proč by to měl mít v úmyslu. Takovou námitku k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu lze s jistou mírou tolerance (vzhledem k jejímu začlenění do argumentace obviněného, jejímž prostřednictvím napadal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací) považovat za relevantně uplatněnou, neboť s poukazem na ni vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada dovolatele je zjevně neopodstatněná.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. O pokus ve smyslu citovaného ustanovení může jít jen ve vztahu k úmyslnému trestnému činu (§15 tr. zákoníku).
Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem - §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Podle ustálené judikatury je právní závěr o tom, zda čin proti zdraví poškozeného byl spáchán úmyslně, zapotřebí v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů, zejména na něj lze usuzovat z okolností činu objektivní povahy (např. z intenzity útoku, způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z okolností, za kterých k útoku došlo, a z nebezpečí, jež pro poškozeného reálně hrozilo) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu, osobních vlastností pachatele) (srov. rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1085/2011).
Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [písm. b)], ochromení údu [písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [písm. d)], poškození důležitého orgánu [písm. e)], zohyzdění [písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [písm. g)], mučivé útrapy [písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [písm. i)]. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo i kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozhodnutí č. 13/1966 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Naproti tomu ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může sice soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, avšak závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530). Podle stávající soudní praxe totiž byl-li způsoben úmyslným jednáním útočníka následek v podobě ublížení na zdraví, které není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, pak pro rozlišení, zda přichází v úvahu právní kvalifikace takového skutku jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku nebo jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku, je rozhodující, jestli úmysl směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 7 pod č. T 192).
Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku přitom postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2009, sv. 51 pod č. T 1148).
S ohledem na shora uvedenou možnou zákonnou úpravu dopadající na skutek uvedený pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky je zřejmé, že argumentace dovolatele v tom směru, že poškozený v konečném důsledku těžkou újmu na zdraví neutrpěl, a že soudy tedy neurčily, jaký konkrétní následek odpovídající těžké újmě na zdraví měl mít v úmyslu poškozenému způsobit, není relevantní. V případě pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví je podstatný především způsob provedení útoku a jeho intenzita a další okolnosti, za nichž k němu došlo, na jejichž podkladě je možné učinit závěr o jeho úmyslu (postačí i jednal-li v úmyslu eventuálním) způsobit následek těžké újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 555/2015).
V posuzované věci se obviněný trestného činu dopustil jednáním, které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, spočívalo v tom, že napadl poškozeného J. P., který v tu chvíli stál v předklonu, tak, že jej zezadu kopl do obličeje, když poškozený upadl na zem, klekl mu na hrudník a pěstmi ho bil do obličeje, poté vstal a poškozenému dupl nohou na obličej, přičemž intenzita použité síly proti poškozenému byla mimořádně velká, poškozený v důsledku tohoto napadení utrpěl ztrátu pěti zubů, a sice v horní čelisti velkého řezáku vpravo, malého řezáku vlevo, v dolní čelisti prvního řezáku vpravo a prvního a druhého řezáku vlevo, dále utrpěl otřes mozku, otevřenou zlomeninu nosních kůstek, mnohočetné otevřené četné rány v obličeji, pohmoždění hrudníku a břišní stěny, kdy tato zranění si vyžádala léčbu a pracovní neschopnost poškozeného do 3. 5. 2013, přičemž toliko v důsledku okolností, na vůli obviněného nezávislých, nedošlo u poškozeného k těžké újmě na zdraví.
Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména strany 4 až 6 rozsudku) a odvolacího soudu (strany 4 a 5 rozsudku), podle lékařské zprávy MUDr. M. Ch., praktické lékařky pro dospělé, v níž popsala zranění poškozeného, byl tento nucen podrobit se léčbě spočívající v hospitalizaci na chirurgickém oddělení a v klidové léčbě po dobu dvou týdnů, přičemž následně byl omezen po několik týdnů při kousání stravy a s tím spojenými trávicími obtížemi. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví stomatologie, vypracovaného znalkyní MUDr. Milenou Bezecnou, se podává, že několik ran bylo vedeno pravou rukou zaťatou v pěst silné intenzity do střední části obličeje a levé poloviny obličeje s tím, že ke zranění mohlo dojít i kopanci, dále že poranění bylo závažné vyžadující nezbytně lékařský zákrok, bolestivost byla po dobu 19 dnů velká, poškozený byl po dobu 18 dnů omezen v běžném způsobu života, jeho pracovní neschopnost trvala do 3. 5. 2013 (tj. po dobu pěti týdnů, neboť k útoku došlo dne 29. 3. 2013) a ačkoliv akutní léčení bylo ukončeno, další léčba ještě ke dni podání posudku, tj. 7. 10. 2013, ukončena nebyla; znalkyně uvedla, že zranění zanechá trvalé následky v podobě ztráty pěti zubů a jizvy na kůži v délce 2 cm a dále, že intenzita síly užité proti tělu poškozeného byla mimořádně velká. Svědkyně A. D. vypověděla, že v předmětném baru byla nějaká bitka, přičemž jeden spadl na zem a druhý do něj zezadu kopal, poté co později vstal, měl zakrvácenou celou hlavu, obličej, nos, pusu.
Shora popsané jednání obviněného vzhledem k provedení útoku kopem, následnými údery pěstí a dupnutím do obličeje poškozeného, posléze již ležícího na zemi, jeho mimořádně velké intenzitě, zaměření provedených úderů zejména na hlavu a hrudník poškozeného a rovněž rozsahu zranění, jež v důsledku takového napadení utrpěl, znamenalo reálnou bezprostřední hrozbu těžké újmy na zdraví poškozeného, přičemž toliko v důsledku okolností na vůli obviněného nezávislých k ní nedošlo. Nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný na poškozeného stojícího v předklonu zaútočil zezadu, aniž by jím k tomu byl jakkoli vyprovokován.
Bez významu není rovněž ani to, že obviněný je osobou, která se opakovaně dopouští násilné trestné činnosti, a dva měsíce po spáchání daného skutku, dne 27. 5. 2013, fyzicky napadl další osobu, kdy pro toto jednání kvalifikované jednak jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 11. 2013, č. j. 4 T 101/2013-96. Dne 15. 2. 2014 se opětovně dopustil násilnického a výtržnického jednání, jež je popsáno pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Závěr soudu druhého stupně, že obviněný za této situace věděl, že svým jednáním může těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví způsobit, a byl s tím přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], je správný, a zjištěné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I. a rozvedené v odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně tudíž naplňuje všechny znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentace dovolatele o absenci subjektivní stránky daného trestného činu je navíc z velké části opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí zabývaly a vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Pro úplnost je vhodné dodat, že vůči správnosti právního posouzení předmětného skutku též jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (a rovněž vůči právní kvalifikaci skutku pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) dovolatel nevznesl žádné námitky, a proto se jím Nejvyšší soud při svém rozhodování – vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (srov. §265i odst. 3 tr. ř.) – nezabýval.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu