ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1544.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1544/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 o dovolání obviněného P. A. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 8 To 335/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 140/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 1 T 140/2011, byl obviněný P. A. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění měl dopustit tím, že
dne 25. 2. 2011 v době od 15.00 hodin do 18.00 hodin v bytě na adrese M. T., S., kam přivezl nezletilou, této nejprve svlékl svetr s tričkem, podprsenku, kalhoty i kalhotky a následně s ní vykonal soulož, když k vyvrcholení a výronu semene došlo na břicho nezletilé, a tohoto činu se dopustil přesto, že věděl, že poškozená dosud nedovršila věku 15 let.
Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 8 To 335/2014, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině, protože shromážděné důkazy neumožňují, aby byl uznán vinným. Za rozhodnou pro uznání své viny označil výpověď poškozené, již však soudy nesprávně posoudily jako věrohodnou a opřely o ni své závěry. Přitom poukázal na postoj soudu prvního stupně, který ve dvou předchozích stadiích trestního řízení, obviněného obžaloby zprostil právě s ohledem na to, že poškozenou shledával nevěrohodnou, avšak v tomto posledním stadiu v souladu s názory odvolacího soudu i dříve vyslovenými, nalézací soud nyní v jiném složení senátu obviněného právě z důvodů věrohodnosti výpovědi poškozené, obviněného uznal vinným. Obviněný setrval na tom, že poškozená je nevěrohodná, a poukázal na rozdíly shledávané v jejích výpovědích, z nichž dovodil, že výpovědím poškozené nelze přikládat váhu usvědčujícího důkazu. V této souvislosti vyslovil i nesouhlas se závěrem znalkyně o věrohodnosti poškozené, pokud v zásadě její obecnou pravdomluvnost nezpochybnila (nejprve popřela komunikaci s obviněným, modifikovala své oznámení o znásilnění, zmínila neurčitost výpovědi o tom, kdy měla obviněnému sdělit svůj věk, vydávala se za osobu starší, apod.). Obviněnému poškozená nepřipadala dětská, měla tanga a vyholené přirození, a on nepředpokládal, že by se dvanáctiletá dívka takto mohla chovat. Kdyby věděl, jaký byl její skutečný věk, nikdy by se do takového dobrodružství nepustil. Podle obviněného se soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou jimi učiněná skutková zjištění ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž odkázal, v extrémním nesouladu. Obviněný rovněž namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, zejména provedení osobního výslechu poškozené. Konstatoval i porušení pravidel spravedlivého procesu, pokud neměl možnost obviněné klást otázky. Vzhledem k tomu, že nebyla provedenými důkazy bezpečně prokázána jeho povědomost o tom, že poškozená v době pohlavního styku nedovršila patnácti let věku, nemohl se dopustit činu tak, jak byl popsán a naplnit po subjektivní i objektivní stránce znaky zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že pokud obviněný v dovolání namítal, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům, přičemž výslovně zmínil pouze neprovedení osobního výslechu poškozené, z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 5. 2014, z rozsudku tohoto soudu, z obviněným podaného odvolání ani z usnesení soudu druhého stupně nevyplývá, že by obviněný výslech poškozené navrhoval, a proto nelze hovořit o opomenutém důkazu. Dodal, že zejména soud prvního stupně na straně 3 svého rozsudku vyložil, proč poškozenou u hlavního líčení nevyslechl, což státní zástupce považuje za přiměřené a logické. Extrémní nesoulad v této věci neshledal, neboť soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po řádném hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu. Tvrzení obviněného, že nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku označil za nelogická, protože obviněný v průběhu celého trestního řízení doznával, že k souloži s poškozenou, která v té době nepochybně byla dítětem mladším patnácti let, skutečně došlo. Jeho námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu nepovažoval za opodstatněné, protože téměř veškeré dokazování směřovalo k objasnění právě toho, zda obviněný o věku poškozené věděl. Na základě soudy učiněných skutkových zjištění logicky vyplynul závěr o úmyslu obviněného, který vědomě vykonal soulož s dítětem mladším patnácti let, jelikož věděl, že poškozená v době soulože nedosáhla věku patnácti let. Pro tento závěr podle státního zástupce svědčí i další důkazy, především znalecký posudek. Vzhledem k tomu, že státní zástupce označil dovolání obviněného jako celek za zjevně neopodstatněné, navrhl ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť jen dovolání relevantně opřené o některý z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. je způsobilé založit přezkum napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího dovolacím soudem.
Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Vzhledem k velice úzkému zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Nejvyšší soud na základě těchto kritérií posuzoval obsah obviněným P. A. podaného dovolání soustředěný zejména proti věrohodnosti poškozené, v němž obviněný polemizoval a i zpochybňoval závěry znaleckého posudku vypracovaného na poškozenou. V kontextu s tím je v části vystavěl na tvrzení, že neměl možnost v řízení před soudem osobně klást poškozené otázky, v čemž spatřoval porušení práva na spravedlivý proces. Z obsahu takto vymezených námitek je zřejmé, že obviněný svou argumentaci založil výhradně na skutkových okolnostech vystavěné na své obhajobě, že o věku poškozené nedosahujícím patnácti let nevěděl. Jde o skutkový závěr, který je jiný, než jaký soudy učinily na základě výpovědi poškozené, kterou zhodnotily jako věrohodnou. Je tak zřejmé, že obviněný dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a pokud zmínil nenaplnění znaků trestného činu, který mu je kladen za vinu, bylo to výhradně v návaznosti na jím uváděná jiná skutková zjištění, nevytýkal fakticky žádné právní nedostatky, ale toliko procesní vady, jimiž obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
I přes tento závěr, z něhož plyne, že Nejvyšší soud nemůže z podnětu takto, mimo označený dovolací důvod správnost dovoláním napadených rozhodnutí přezkoumávat, považoval v projednávané věci za potřebné, z hlediska zásad určujících vyloučení existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením, k procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu v projednávané věci ve stručnosti poukázat na podstatné procesní okolnosti. Tím Nejvyšší soud vyjadřuje snahu minimalizovat nesprávnou realizací důkazního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/2009, uveřejněný pod č. 144 ve sv. 58 Sb. nál. a usn. ÚS ) a vyloučení možnosti tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývající z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/1997, uveřejněný pod č. 64 ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS).
K namítanému porušení zásady kontradiktornosti řízení, v jehož rámci obviněný brojil proti tomu, že neměl možnost poškozenou řádně vyslechnout, resp. ji klást otázky, Nejvyšší soud zkoumal, zda nebylo ohroženo právo na jeho obhajobu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225/2007 Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2007, sv. 47, s. 951). Ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později (srov. L. proti Š., č. 12433/86, ze dne 15. 6. 1992). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obviněný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (srov. V. M. a ostatní proti N., č. 21363/93, 21364/93, 21427/93, 22056/93, ze dne 23. 4. 1997; A. M. proti I., č. 37019/97, ze dne 14. 12. 1999, ESLP 1999-IX). O porušení práva na spravedlivý proces se proto může jednat pouze za situace, kdy tohoto klíčového svědka, jímž je v posuzované věci poškozená, neměl možnost v žádné fázi řízení vyslechnout jak obviněný, tak ani jeho právní zástupce.
Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že poškozená byla ve věci nejprve slyšena dne 3. 3. 2011 v rámci postupu podle §158 odst. 5 tr. ř., přičemž tomuto úkonu nebyl přítomen ani obviněný ani jeho obhájce (č. l. 67). Obhájce obviněného JUDr. Jiří Vlasák se však již osobně účastnil výslechu obviněné v procesním postavení svědka dne 30. 5. 2011, v jehož rámci mu bylo umožněno klást poškozené otázky (č. l. 74 až 81). Rovněž při hlavním líčení dne 7. 9. 2011 byla poškozená vyslechnuta sice v nepřítomnosti obviněného, který byl na základě jejího prohlášení, že si před ním nepřeje vypovídat, podle §209 odst. 2 tr. ř. ze soudní síně vykázán, avšak jejímu výslechu byl po celou dobu přítomen obhájce obviněného, který jí také kladl otázky. Obviněný byl s obsahem její výpovědi po svém návratu do jednací síně seznámen (č. l. 240 až 242). Taktéž při dalších hlavních líčeních (konaných po zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem) dne 21. 3. 2012 a 22. 5. 2013 byla poškozená soudem prvního stupně vyslechnuta, a to opět shodně jako v předchozím hlavním líčení v nepřítomnosti obviněného, avšak za stálé přítomnosti jeho obhájce JUDr. Jiřího Vlasáka, jenž poškozené kladl otázky. Obviněný byl opět vždy po svém návratu do jednací síně s obsahem její výpovědi seznámen a mohl na skutečnosti poškozenou uvedené reagovat a vyjádřit se k nim (č. l. 291 až 295, 370 až 376). Z uvedeného je zjevné, že zásada kontradiktornosti a ústnosti trestního řízení byla v posuzované věci plně respektována a zachována, neboť obviněný měl možnost na tvrzení poškozené reagovat a prostřednictvím obhájce jí klást otázky, a proto právo na spravedlivý proces nebylo nikterak dotčeno. Jestliže soud poškozenou nevyslechl u posledního hlavního líčení, protože to nebylo pro blaho jejího zdravotního stavu již lékaři doporučeno, nelze tuto okolnost považovat za vadu, s ohledem na rozvedený procesní průběh a opakovanou možnost obviněného svého práva na obhajobu plně využít.
K obviněným vytýkané věrohodnosti poškozené Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) spadá do výlučné kompetence obecných soudů, do níž lze zasáhnout opět toliko v případě zjištění výše zmíněného extrémního nesouladu. Z obsahu spisu je patrno, že poškozená v postupně složených výpovědích, o klíčových okolnostech vypovídala po celou dobu konstantně, bez výrazných odchylek. Od přípravného řízení až po hlavní líčení setrvala na svém tvrzení, že na facebooku vystupovala nejprve jako „S.“, tedy pod falešnou identitou s použitím jiné než vlastní fotografie i uvedením smyšleného, vyššího věku. V okamžiku, kdy si začala dopisovat s obviněným ohledně možné schůzky, začala používat svůj vlastní profil, na který mu posléze dala také kontakt. Na tomto skutečném profilu uváděla věk od 12 do 14 let (facebook, Lidé.cz). Podle výpovědi poškozené jí obviněný na první schůzce 14. 2. 2011 koupil čokoládové vajíčko s lentilkami (č. l. 76). Od první nebo druhé schůzky znal její přibližný věk. Neřekla mu sice, že jí je dvanáct, ale na svém skutečném facebookovém profilu, o němž obviněný věděl, uváděla, že jí je 13 nebo 14 let. Uvedla, že spolu hovořili rovněž o tom, že navštěvuje 15. základní školu. Na poznámku o věku nižším než patnáct let reagoval tím, že se „zarazil, ale neříkal na to nic“ (č. l. 372). Z facebookové komunikace mezi obviněným a poškozenou z doby předcházející činu se podává, že poškozená v rámci domlouvání schůzky s obviněným napsala „Pak někdy to může prasknout, třeba v patnácti, jenom teď ne …“ (č. l. 289). Poškozená rovněž opakovaně vypověděla, že jí obviněný kladl na srdce, ať o jejich intimním sblížení nikomu neříká a po inkriminovaném dni se jí stále dotazoval, zda „to“ nikomu neřekla (č. l. 291 až 295). Obecné soudy hodnotily poškozenou v kontextu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (č. l. 161 až 185) jako věrohodnou, a to zejména s ohledem na její specifickou věrohodnost, pro niž svědčí především to, že byť původně o svém věku a identitě na sociálních sítích uváděla jiné než pravdivé skutečnosti, v rámci trestního řízení tuto skutečnost doznala a vysvětlila, a to i v opakovaně uváděných výpovědí jak motivaci této své fabulace, tak i to, jak tato skutečnost na ni působila, a jak se s ní v průběhu komunikace a trvajícího vztahu s obviněným snažila zbavit. Rovněž je třeba zdůraznit, že od počátku vypovídala v zásadě shodně, nesnažila se stavět do lepšího světla, a to ani, pokud šlo právě o to, že „S.“ vytvořila jako imaginární bytost, za níž se vydávala. Připustila, že komunikaci a kontakt s obviněným v zásadě iniciovala ona jakožto „S.“, a posléze, když chtěla, aby jeho přízeň a pozornost patřila jí, coby skutečné D., odhalila svoji pravou identitu, a to minimálně v tom směru, že dala obviněnému na vědomí, že ještě nedosáhla věkové hranice patnácti let. Z obsahu postupně skládaných výpovědí je rovněž patrné, že se obviněnému nesnažila uškodit, a že rozhodné skutečnosti líčila způsobem odpovídajícím jejímu věku a rozumové vyspělosti.
Z obsahu spisu a přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil (viz strany 2 až 7 rozsudku), o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil, přičemž správnost jeho závěrů potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy rozvedl na stranách 2 až 4 svého usnesení. Lze jen dodat, že obviněný poškozenou viděl osobně, mluvil s ní, a to nikoliv jen v jednom případě, tak že se mohl i přesvědčit o jejím dětském zjevu, který je z fotografií její tváře i postavy založených ve spise, patrný.
Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout, neboť jejich rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09).
Nejvyšší soud neshledal v nich nic, co by svědčilo o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V takovém případě, když v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová