ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1554.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1554/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 7 To 25/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 64/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 1 T 64/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tak, že
ve V., okres Ch., v domě …, v pokoji určeném k ubytování, v noci z 24. na 25. listopadu 2012, nejspíš po půlnoci, v průběhu návštěvy u známých, po požití většího množství alkoholických nápojů po předcházející hádce, při které obviněný manželku A. M., opakovaně udeřil do obličeje, v době, kdy se dále odmítla bavit o problémech v manželství, chtěla odejít a vstávala z postele, ji udeřil rukou do tváře, až spadla zpět na postel, a přestože obviněnému opakovaně říkala, aby ji nechal na pokoji, bránila se rukama a kopáním, roztahoval poškozené od sebe nohy, osahával ji na prsou a na přirození, a na její dotaz uvedl, že když si může užívat s jinýma, tak může i s ním, a svého jednání zanechal až poté, co se poškozená nadále slovně i fyzicky bránila.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 7 To 25/2014, k odvolání obviněného, jímž napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení obviněného odsoudil podle §185 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako pokus znásilnění. Předeslal, že soudy učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a neumožňují učinit spolehlivých závěr o tom, že uvedený přečin spáchal. Zpochybnil závěr soudů o úmyslu směřujícím k dokonání trestného činu znásilnění tím, že se nesvlékl a že vůči poškozené nevyvinul násilí, když na ní nebyly zjištěny známky poranění, např. krevní podlitiny na pažích a vnitřní straně stehen poškozené, škrábance v obličeji obviněného. Tvrzení poškozené považoval za vyvrácená obsahem lékařského nálezu vypracovaného několik málo hodin po údajném trestném činu, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství znalce MUDr. Luďka Pittera. Úvahu o tom, že poškozená neměla na těle známky zranění, dovozoval i z výpovědi přítele poškozené Z. Z., jenž při hlavním líčení výslovně konstatoval, že den po incidentu si žádných známek napadení na poškozené nevšiml. Na základě provedených důkazů nelze podle jeho názoru dospět k závěru, že vůči poškozené použil násilí, pohrůžky násilí či pohrůžky jiné újmy jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění, neboť facka, kterou jí uštědřil, nedosahovala takové intenzity, aby ji bylo možné považovat za násilí použité za účelem překonání nebo zamezení odporu poškozené jako prostředku k dosažení pohlavního styku proti její vůli ve smyslu §21 odst. 1, §185 odst. 1 tr. zákoníku. Vedle těchto výhrad se obviněný dovolával zániku trestnosti v souladu s ustanovením §21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť od dalšího jednání potřebného k dokonání přečinu znásilnění dobrovolně upustil tím, že odešel ze společně obývané místnosti na toaletu.
Vzhledem k tomu, že v jednání obviněného zcela absentuje použití násilí nebo pohrůžky násilí směřující k vykonání pohlavního styku a skutková zjištění odrážející se v popisu skutku neobsahují podklad pro právní závěr o znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, v závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 7 To 25/2014, i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 1 T 64/2013, a aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který k výhradám vzneseným obviněným uvedl, že neshledal ve způsobu, jakým soudy zhodnotily provedené důkazy žádné nelogičnosti nebo svévoli. Nepotvrdil proto obviněným namítaný extrémní nesoulad a zdůraznil, že s ohledem na to, že trestný čin znásilnění v posuzované věci nebyl dokonán a zůstal toliko ve stadiu pokusu, jeví se absence běžných následků v podobě roztrhaného oblečení a krevních podlitin vcelku logická. Stejně tak není podle státního zástupce nevyhnutelným pravidlem, aby se pachatel trestného činu znásilnění svlékal, když nelze odhlédnout od toho, že se oba chystali ke spánku. Námitky směřující do oblasti dokazování a skutkových zjištění proto státní zástupce považoval za uplatněné mimo dovolací důvody. V obsahu dovolání shledal hmotně právní výhradu pouze v tvrzení obviněného o zániku trestní odpovědnosti pokusu trestného činu, od jehož dokonání dobrovolně upustil, kterou ovšem neshledal opodstatněnou, neboť obviněný svého jednání nezanechal dobrovolně, ale teprve v důsledku aktivity poškozené, což aplikaci §21 odst. 3 tr. zákoníku vylučuje. Jelikož státní zástupce označil dovolání obviněného jako celek za zjevně neopodstatněné, navrhl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť jen dovolání relevantně opřené o některý z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. je způsobilé založit přezkum jím napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, pokud vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Tyto zásady je možné prolomit jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Přezkoumávané dovolání obviněného s těmito hledisky koresponduje jen v části, v níž vznesl výhrady o nenaplnění znaku násilí nebo pohrůžky násilí jako znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a své beztrestnosti z důvodu dobrovolného upuštění od pokusu ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku. Zde se jedná o námitky dotýkající se problematiky hmotného práva, k čemuž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně slouží. Z jejich podnětu Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto námitky opodstatněné, jak bude rozvedeno níže.
Ve zbývající části dovolání však obviněný namítal, že soudy nesprávně zhodnotily věrohodnost poškozené, a její tvrzení neposuzovaly s ohledem na všechny skutečnosti, které z provedeného dokazování vyplynuly. V této souvislosti především poukazoval na rozpor jí uváděné výpovědi se závěry lékařských zpráv, podle nichž nebyly na těle poškozené spatřeny po údajném činu žádné známky zranění. Tyto námitky jsou svým charakterem procesní, a nemají tudíž právní povahu. Nelze je z tohoto důvodu uplatňovat s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je jimi vytýkán procesní postup soudů vycházející z pravidel §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve vztahu k nim Nejvyšší soud nebyl oprávněn ohledně těchto otázek správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, protože nebyl naplněn nejen označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud však i přes tento závěr považuje za vhodné zmínit, že uvedené skutkové okolnosti byly objasňovány soudy nižších stupňů, které věnovaly obdobné obhajobě obviněného potřebnou pozornost a prověřovaly jak chování poškozené po činu, tak i to, zda jí tvrzené fyzické chování obviněného vůči ní zaměřené na vykonání pohlavního styku korespondovalo s dalšími ve věci provedenými důkazy.
Za účelem vyloučení možnosti existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci Nejvyšší soud posuzoval postupy soudů obou stupňů ve směru obviněným vytýkaných vad a shledal, že soudy tvrzení obviněného pečlivě objasňovaly. Lze jen zmínit, že za tímto účelem provedly výslechy svědků R. S., Z. Z. – č. l. 179 až 185, záznamy policie o hlášení incidentu a jeho odvolání prostřednictvím linky 112 – č. l. 191 a 107, lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie zpracovaný na poškozenou PhDr. Jiřím Klosem Ph.D. – č. l. 191, vyslechly svědkyni P. M., M. K. – č. l. 210 až 212. Tyto důkazy zejména soud prvního stupně hodnotil způsobem popsaným na stranách 4 až 7 rozsudku.
Svou povinnost řádně se vypořádat s námitkami odvolatele nezanedbal ani odvolací soud, který k odvolacím námitkám obviněného obsahově v zásadě shodným s těmi, které vznesl i v nyní podaném dovolání, doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Luďka Pittera (č. l. 235, 237 až 248, 257) za účelem odstranění přetrvávajících pochybností o tom, zda poškozená utrpěla při projednávaném činu poranění, event. proč se tak až na zjištěnou kontuzi krku nestalo. Znalec v rámci znaleckého posudku předložil i fotografie poškozené, které nebyly součástí lékařské zprávy na č. l. 62, a tudíž dosud v trestním řízení nebyly hodnoceny, na nichž byly patrné podlitiny a modřiny zejména v oblasti krku poškozené. Krajský soud na podkladě výsledků takto doplněného dokazování uzavřel, že zmíněný znalecký posudek kategoricky nevyloučil pravdivost tvrzení poškozené o intenzitě útoků obviněného (č. l. 243 až 245), a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o věrohodnosti její výpovědi i s poukazem na její bezprostřední reakci na čin před policejním orgánem. Zdůraznil především to, že poškozená se chovala zcela adekvátně tomu, co o chování obviněného tvrdila, tzn., že ihned po útoku telefonicky na lince 112 oznámila, že je ohrožena, okamžitě opustila místo, kde k pokusu o znásilnění došlo. Své napadení oznámila nejen na policii, ale i svým blízkým.
Na základě toho, že se soudy se všemi podstatnými námitkami obhajoby obviněného vypořádaly a své úvahy v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, učiněná skutková zjištění mají oporu v dokazování provedeném v souladu s kritérii vymezenými trestním řádem. Nejvyšší soud se zřetelem na takto soustředěně vedené dokazování neshledal projevy libovůle nebo jiného porušení základních principů vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., a proto nejde o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Správnost skutkových závěrů má význam pro posuzování opodstatněnosti či důvodnosti obviněným vznesených právních výhrad učiněných v souladu s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jak bylo shora naznačeno, spočívají v nedostatku znaku násilí směřujícího k dokonání trestného činu znásilnění, a v tvrzení, že bylo dobrovolně od pokusu tohoto trestného činu upuštěno.
Pokusu trestného činu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo svým jednáním bezprostředně směřuje k tomu, aby jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Pohlavním stykem se rozumí jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou. Pohlavní styk při tomto základním vymezení představuje širokou škálu činností směřujících k pohlavnímu uspokojení pachatele, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě skutečně dojde. Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře. V této základní skutkové podstatě podle §185 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o soulož, která představuje vyšší a nebezpečnější formu pohlavního styku, která se postihuje podle §185 odst. 2 tr. zákoníku.
K pojmu násilí v obecném smyslu lze uvést, že není v zákoně definováno a při jeho výkladu je třeba vždy vzít do úvahy souvislost, v níž bylo použito. Jde však vždy o použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu ať už kladného nebo očekávaného. Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1837).
Podle skutkových zjištění popsaných soudem prvního stupně ve výroku o vině obviněný poškozenou opakovaně udeřil do obličeje, sedl jí obkročmo na břicho, a když chtěla odejít a vstávala z postele, obviněný ji znovu udeřil do tváře, až spadla zpět na postel. Obviněná se bránila, rukama i kopáním. Obviněný ji však i přesto roztahoval nohy od sebe. Cílem obviněného bylo vynutit si na ní sexuální kontakt, o čemž svědčí, že ji osahával na prsou a na přirození, a navíc v tomto duchu jí vyčítal, že když si užívá s jinými, může i s ním. Z uvedeného fyzického jednání obviněného vůči poškozené je zřejmý jeho záměr směřující k dosažení pohlavního styku, jehož se snažil dosáhnout tím, že na ni fyzicky opakovaně útočil, a to ať údery do obličeje nebo tím, že jí roztahoval nohy. Poškozená na tento útok reagovala tím, že se bránila. Takto zjištěné skutkové okolnosti popisující fyzické útoky obviněného svědčí o naplnění znaku násilí, jak předpokládá ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku, protože podle jejich popisu směřovaly k pohlavnímu aktu.
Z uvedeného není pochyb, že obviněný násilím poškozenou nutil k pohlavnímu styku, k čemuž však nedošlo přes její vážně míněný odpor, který projevovala různými formami – jednak tím, že se obviněnému sama přímo fyzicky bránila tím, že jeho útoky odrážela rukama i kopáním, jak vyplývá z popisu skutkových zjištění, ale i tím, že když se od ní na okamžik vzdálil, otevřela okno a křičela o pomoc, neboť si byla vědoma toho, že společnost známých se odehrávala v druhém domě přes dvůr. Na to obviněný okno zavřel a opět ji povalil na postel, kde ji začal fackovat a škrtit. Poškozená se bála znásilnění, a proto po přes hodinu trvajícím napadání ve chvíli, kdy obviněný odešel na toaletu, zavolala na linku 112, kde jí bylo řečeno, že na místo bude vyslána hlídka. Jakmile to obviněný uslyšel, rychle odešel a poškozená odjela do P. a telefonovala sestře, v jejímž doprovodu posléze podala trestní oznámení (č. l. 1 až 4).
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, jestliže v popsaném činu shledaly naplnění znaků skutkové podstaty přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, který však vlivem aktivního odporu poškozené zůstal nedokonán ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
K požadavku obviněného, že se v jeho případě jednalo o dobrovolné upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.
Při řešení otázky, o jaký zánik trestnosti pokusu trestného činu se jedná ve smyslu písm. a) nebo b) odstavce 3 §21 tr. zákoníku, je třeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu; tím, že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, současně odstraňuje i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu. O ukončený pokus jde, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §21 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zákoníku. Možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takovém případě nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem. Je třeba posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem. Rozhodnutí pachatele upustit od dokonání trestného činu musí trvat až do konečného odvrácení nebezpečí vzniku následku. Zániku trestnosti nebrání okolnost, že následek byl odvrácen za přispění a pomoci jiných osob, jestliže se tak stalo na základě aktivního jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 16/1979 a č. 27/1987 Sb. rozh. tr.).
K zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu trestného činu se vyžaduje dobrovolné aktivní jednání pachatele předpokládané ustanovením §21 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zákoníku, které však také současně představuje i změnu jeho vnitřního postoje k zamýšlenému následku, tj., vyžaduje se, aby pachatel upustil od svého původního záměru (rozhodnutí č. 7/2007 Sb. rozh. tr.).
Posoudí-li se skutečnosti vyplývající ze zjištěného jednání obviněného, je zcela zřejmé, že se v projednávané věci nejedná o žádnou alternativu, kterou zákon v ustanovení §21 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zákoníku stanoví. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že k nedokonání činu nedošlo nikoli z vůle obviněného, ale proto, že se poškozená jednak výrazně jeho útokům bránila a jednak činila i úkony směřující k tomu, aby buď přivolala pomoc tím, že volala z okna a telefonovala na linku 112, anebo proto, že se snažila tímto telefonickým ohlášením a požadavkem na přivolání pomoci obviněného od jeho dalšího počínání odradit. Navíc ve chvíli, kdy obviněný musel odejít na toaletu, z pokoje, a tedy i z dosahu obviněného, utekla.
Z uvedeného je zřejmé, že obviněný svého násilného jednání vůči poškozené nezanechal proto, že by změnil svůj vnitřní postoj k zamýšlenému následku, tj. že upustil od svého původního záměru dobrovolně, ale teprve poté, co mu poškozená vlastním velmi intenzivním chováním a přičiněním v uskutečnění jeho záměru zabránila. Za dané situace, kdy mu navíc v důsledku přivolané policejní hlídky bezprostředně hrozilo trestní stíhání či minimálně policejní prověřování oznámených skutečností, nelze o dobrovolném upuštění od dokonání trestného činu vůbec uvažovat.
Na základě těchto okolností byla vyvrácena obhajoba obviněného a soudy zcela správně rozhodly o jeho vině pokusem přečinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů, když obviněným vytýkaná pochybení v napadených rozhodnutích a řízení jim předcházejícím neshledal, a to rozhodnutí mohl učinit na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí, v nichž se soudy se všemi nyní obviněným uplatněnými námitkami v souladu s požadavky zákona vypořádaly, jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová