ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1594.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1594/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2015 o dovolání obviněného D. M., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 13 To 85/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 117/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 1 T 117/2013, byl obviněný D. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit jako způsobenou majetkovou újmu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 411 97 518, regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Jihlava, Bratří Čapků 18, částku 58.943 Kč a O. H., bytem V., částku 10.422 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek nalézacího soudu napadli odvoláními obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě. Obviněný svůj opravný prostředek zaměřil proti všem výrokům rozsudku, státní zástupkyně v neprospěch obviněného brojila proti výroku o trestu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že se obviněnému za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, ukládá podle §145 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného zvlášť závažného zločinu a přečinů dopustil tím, že dne 1. 12. 2012 v přesně nezjištěné době od 3:00 hodin do 3:30 hodin v G. J., ulici …, nedaleko diskotéky C. V., za přítomnosti dalších nejméně pěti osob, po předchozím požívání alkoholických nápojů a slovní rozepři před touto diskotékou fyzicky napadl poškozeného O. H. tím způsobem, že v době, kdy tento již v klidu seděl na obrubníku silnice, k němu přistoupil a jednou ho kopl do hlavy, v důsledku čehož poškozený spadl na komunikaci, kde zůstal ležet, a z hlavy u levého ucha mu tekla krev, čímž poškozenému způsobil štěrbinovité zlomeniny levé spánkové kosti - šupiny, bradavčité i skalní části (pyramidy) včetně kostěné stěny zevního zvukovodu, poúrazové poškození (paréza) levého lícního nervu, ložiskové zhmoždění tkáně pravého čelního laloku mozku, krvácení mezi mozkové obaly (pod pavučnici) v pravé čelní a spánkové krajině a v okolí pravé mozečkové polokoule, ložiskový otok tkáně mozku s přesunem středočárových struktur a jednotlivé tržnězhmožděné rány kůže brady a levého lokte, zranění si vyžádalo lékařské ošetření poškozeného v Nemocnici Havlíčkův Brod s hospitalizací v době od 1. 12. 2012 do 14. 12. 2012 na JIP oddělení chirurgie za přísného dodržování klidu na lůžku a sledování základních životních funkcí a poté do 20. 12. 2012 na rehabilitačním oddělením Nemocnice, jakož i pracovní neschopnost poškozeného trvající od 1. 12. 2012 do 20. 1. 2013, přičemž nejméně do dne 14. 12. 2012 byl poškozený podstatným způsobem omezen na běžném způsobu života nutností přísného dodržování klidu na lůžku, omezením pohyblivosti svalů levé poloviny obličeje a poruchou sluchu vlevo, v následném domácím léčení byl poškozený již samoobslužný, nicméně s možností pouze omezeného pohybu ve venkovním prostoru, do současné doby u poškozeného přetrvávají potíže charakteru pískání v uších a znecitlivění části levého dolního rtu, přičemž po napadení poškozeného utekl za diskotéku C. V., kde nasedl na místo řidiče do osobního motorového vozidla dosud nezjištěného typu a registrační značky, a ačkoliv si byl vědom předchozího požití alkoholických nápojů, vozidlo nastartoval a odjel ve směru ke kruhovému objezdu a dále pokračoval k hlavní silnici - obchvatu G. J., přičemž na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, bylo zjištěno, že hladina alkoholu v jeho krvi v době možné jízdy byla kolem 3:00 hod. nejpravděpodobněji 2,69 g/kg a v době kolem 3:30 hod. nejpravděpodobněji 2,61 g/kg, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. 11. 2010, č. j. 1 T 116/2010-130, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2011, uznán vinným mimo jiné spácháním přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině i trestu. Odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že soudy nesprávně hmotně právně posoudily skutkový stav, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces, právní závěry soudů jsou podle něj v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
Obviněný namítá, že v inkriminovaný večer byl na rodinné oslavě v B., kde se opil. Z tohoto večera si proto nic nepamatuje. Nepamatuje si ani, zda v rozhodné době byl vůbec v C. V. Jeho tvrzení potvrdila celá řada svědků, kteří se zmíněné oslavy účastnili. Soudy vycházely z jediného usvědčujícího důkazu – z výpovědi svědka M. M., který měl incident, jenž se odehrával v nočních hodinách, sledovat ze vzdálenosti 50 metrů. Extrémní nesoulad spočívá v tom, že uvedený svědek opakovaně vypověděl, že obviněný odjel po incidentu ve vozidle značky Škoda Fabia combi, světlé barvy, přičemž však všichni svědci, kteří obviněného znají, shodně uvedli, že obviněný vlastní vozidlo tmavé barvy, kdy někteří z nich dokonce zmínili, že obviněný je vlastníkem vozidla značky Opel. Sám obviněný v hlavním líčení uvedl, že vlastní vozidlo značky Opel Astra, modré barvy. Jestliže svědek M. M. byl schopen v nočních hodinách na vzdálenost 50 metrů identifikovat obviněného, je s podivem, že nebyl schopen rozpoznat značku a především barvu vozidla, v němž obviněný odjel. Podle mínění obviněného je rovněž zvláštní, že podle skutkové věty výroku o vině se měl trestné činnosti dopustit v přítomnosti dalších 5 osob, přičemž kromě svědka M. M. nedohledaly orgány činné v trestním řízení žádnou jinou osobu, která by ho při páchání trestné činnosti přímo viděla. Svědek M. M. přitom opakovaně vypověděl, že s poškozeným O. H. byla na chodníku další osoba, nadto nelze přehlédnout, že incident se odehrál před diskotékou, na místě veřejném, kde se podle svědectví některých nacházelo až 30 osob, které nutně musely mít lepší výhledové možnosti než svědek M. M. ze vzdálenosti 50 metrů. Zdůraznil, že někteří svědci vypovídali, že incident se odehrál mezi poškozeným a nějakým U.; někteří uváděli, že obviněného na místě činu viděli, neviděli však přímo incident. Není bez významu, že svědkům, jež měli obviněného na diskotéce vidět (svědci M. J. a T.R.), byla na policii ukázána jeho fotografie.
Měl rovněž za to, že některé důkazy byly obstarány v rozporu se zákonem. Výhrady má zejména proti rekognici, která byla policejním orgánem zcela bezdůvodně provedena podle fotografií a nikoliv in natura. Svůj postup, s nímž se ztotožnila státní zástupkyně, zdůvodnil policejní orgán tím, že obviněný se nezdržoval v místě trvalého bydliště a jeho pobyt byl nestálý. Proto nemohla být údajně zajištěna jeho přítomnost u úkonu in natura. Nejenže je vypovídací hodnota fotorekognice, která byla jako neodkladný a neopakovatelný úkon provedena dne 9. 1. 2013, tedy více než měsíc po incidentu, značně oslabena, takový důkaz byl navíc pořízen zcela nezákonně, neboť obviněný se dne 13. 12. 2012, dva dny před prvním výslechem svědka M. M., dobrovolně dostavil na policii a nechal se vyfotografovat – k rekognici in natura tudíž mohlo dojít. Podle názoru obviněného by proto zmíněný důkaz neměl sloužit jako podklad pro rozhodnutí.
Obviněný vyjádřil nesouhlas i s postupem policejního orgánu, který ukazoval jeho fotografie návštěvníkům diskotéky a fotografie z diskotéky, jež mu odevzdal svědek J. N., nezařadil do spisového materiálu a předložil je soudu až k návrhu obhajoby.
S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, jež nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a ve vztahu k nimž proto neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustil, má v provedených důkazech oporu. Obviněný je usvědčován nejen logickou a přesvědčivou výpovědí svědka M. M. (č. listu 176-177) a protokolem o rekognici podle fotografií se související fotodokumentací (č. listu 27-30, 31-37), ale i výpověďmi svědků M. B. (č. listu 175), T. R. (č. listu 175-176), M. J. (č. listu 176), J.N. (č. listu 177) a J. B. (č. listu 178), kteří potvrdili přítomnost obviněného na diskotéce, popřípadě i existenci konfliktu mezi obviněným a poškozeným O. H. Nutno akcentovat, že extrémní rozpor nemůže být založen na pouhém uvedení nepřesnosti stran identifikace vozidla, v němž obviněný z místa činu odjel. V posuzované trestní věci je totiž významné, že svědek M. M. popsal útok obviněného vůči poškozenému a následný odjezd obviněného osobním automobilem, že na své výpovědi setrval i po dotazech ze strany soudu, státní zástupkyně a obhájce a že jeho sdělení je vnitřně konzistentní.
Pokud jde o námitku týkající se provedené rekognice podle fotografií, obviněný validitu tohoto důkazu zpochybňoval už v odvolacím řízení. Odvolací soud, který rekognici považoval za důkaz svědčící o vině obviněného, na jeho výtky reagoval připomenutím, že úkon byl realizován v době, kdy osoba obviněného byla pouze podezřelou, úkon byl proveden jako neodkladný v přítomnosti soudkyně a svědek M. M. při něm jednoznačně identifikoval obviněného jako osobu, která fyzicky napadla poškozeného. Teprve na podkladě výsledků tohoto procesního úkonu bylo obviněnému předáno usnesení o zahájení trestního stíhání (str. 4, 5 rozsudku). Pro úplnost lze dodat, že svědek poznávanou osobu neznal, její fotografie mu před rekognicí nebyla ukázána a spolehlivě obviněného poznal i v hlavním líčení (viz č. listu 177). Dovolateli lze přisvědčit, že ve smyslu pravidel obsažených v ustanovení §104b odst. 4 tr ř. rekognice osoby podle fotografie má vůči rekognici in natura subsidiární povahu a lze ji použít toliko v případě, že rekognice in natura není možná, protože osobu, která má být poznána, nelze podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ukázat, a to např. z důvodu, že totožnost poznávané osoby ještě není zjištěna, poznávaná osoba je nezvěstná, jde o mrtvolu apod. Současně však nelze přehlédnout, že v posuzovaném případě došlo k rekognici podle fotografií dne 9. 1. 2013 za situace akcentované již odvolacím soudem (usnesení o zahájení trestního stíhání je datováno 28. 1. 2013) a také proto, že obviněný se nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, jeho pobyt byl nestálý a nebylo možné zajistit jeho přítomnost u úkonu in natura (č. listu 27), tedy s ohledem na předchozí sdělení obviněného, že se v místě svého trvalého bydliště nezdržuje (č. listu 66), z důvodu zcela legitimního. Nadto není bez významu, že – jak již bylo výše uvedeno – protokol o rekognici osoby podle fotografií nesloužil jako jediný usvědčující důkaz.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 6 a 7 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Proti právnímu posouzení skutku obviněný žádnou konkrétní relevantní námitku neuplatnil, proto se jeho správností dovolací soud věcně nezabýval.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková