ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.197.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 197/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2015 o dovolání obviněného M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 7 To 168/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 5 T 24/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 5 T 24/2014, uznal obviněného M. Š. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„dne 16. 12. 2013 v době kolem 15.50 hod. v M., ul. O. využil odtržení petlic se zámkem a vyhnutí kovových vrat a prostorem ve vratech z garáže společnosti J. vytáhl 3 kovové tyče v délce 520 cm v hodnotě 270,- Kč a odnesl je v úmyslu prodat ve sběrně surovin, avšak dříve byl zadržen, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 2. 2012, č. j. 5 T 69/2011-341, který nabyl právní moci dne 20. 2. 2012, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, který vykonal dne 12. 1. 2013“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Jemapol s.r.o. Plzeň s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 7 To 168/2014, tak, že je podle §256 zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Niny Bachroňové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podrobnostech dovolatel uvedl, že mu nebylo prokázáno, že spáchal skutek, tak jak byl vymezen rozhodnutím soudu prvého stupně. Za důkazy, které hovořily v jeho prospěch, považoval svědecké výpovědi P. M. a V. Z., jakož i fotodokumentace areálu. Strážník Městské policie P. M. vypověděl, že areál, kde mělo dojít k údajnému odcizení, nebyl oplocený, tedy byl volně přístupný, v areále samotném pak nikoho nezaznamenal. Obviněného zastihl u sběrny surovin, ten mu pak ukázal, kde nalezl trubky, které ležely přístupně v otevřeném areálu. Výpověď obviněného z přípravného řízení stála osamoceně, nešlo k ní samostatně přihlížet. Pouze na základě ní nebylo možno obviněného uznat vinným ze spáchání krádeže, jelikož důkaz osamocený neobstojí v hodnocení důkazů pospolitém.
Obviněný je přesvědčen, že mu nelze prokázat, že by trubky snad odněkud vyndal a tím je zcizil. Ostraha objektu (viz výpověď V. Z.) taktéž nikoho konkrétního v areálu nezaznamenala, pouze uvedla, že někdo byl v předmětné garáži a vyndával z ní trubky podobné trubkám nalezeným u obviněného. Nikdy však nedošlo ke ztotožnění předmětných trubek, takže tyto si mohl někdo připravit k pozdějšímu odnesení, nicméně odviněný je nalezl v mezidobí volně přístupné a tyto v domnění, že nikomu nepatří, je odnášel směrem ke sběrně surovin. Z tohoto nelze usuzovat, že je zcizil. Z provedených důkazů tak nebylo možno prokázat přisvojení si cizí věci zmocněním, bylo možno uvažovat toliko o zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, neboť trubky volně přístupné bylo možno označit maximálně za nález. S ohledem na odlišnou trestní sazbu tohoto přečinu pak bylo možno volit mírnější trest. Výpověď obviněného z přípravného řízení stála osamoceně, nešlo k ní samostatně přihlížet. Pouze na základě ní nebylo možno obviněného uznat vinným ze spáchání krádeže, jelikož důkaz osamocený neobstojí v hodnocení důkazů pospolitém.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l tr. ř. věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že po přezkoumání námitek obviněného dospěla k závěru, že ani jednu z námitek nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, neboť výhradně napadal soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného neobsahovalo námitku, která by byla způsobilá jím uplatněný dovolací důvod věcně naplnit. Námitkami, kterými napadal nesprávné hodnocení důkazů, resp. nedostatečnost dokazování, se s deklarovaným dovolacím důvodem míjel, a to proto, že uplatňované výhrady byly námitkami skutkového a procesního charakteru.
Podle státní zástupkyně tak obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky jemu přisouzeného trestného činu. V dovolání brojil výlučně proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování. Formou polemiky s těmito závěry se dostával k vlastní skutkové verzi odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný se domáhal toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl uznán vinným a za který mu byl uložen trest. Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nešlo.
Státní zástupkyně rovněž připomněla, že obviněný byl odsouzen za to, že využil odtržení petlic se zámkem a vyhnutí kovových vrat, kdy takto vzniklým prostorem vytáhl kovové tyče a odnášel je v úmyslu prodat ve sběrně surovin. V takovém případě si musel být vědom toho, že majitel garáže měl věci uzamčeny v předmětné garáži a takto se snažil ochránit svůj majetek. Obviněný nebyl odsouzen za to, že by se do garáže vloupal, tedy že by sám odtrhl petlici a kovová vrata vyhnul, ale proto, že uvedeného momentu využil a z prostoru garáže trubky odcizil. Kovové tyče se tedy nedostaly do jeho moci ani nálezem, omylem nebo jiným způsobem bez přivolání oprávněné osoby. Obviněný prokazatelně v době, kdy vytahoval kovové tyče z prostor garáže, věděl, že jde o materiál, který patří někomu jinému a že jeho přisvojením jej odnímá z dispozice majitele. Proto šlo o trestný čin krádeže, nikoli o trestný čin zatajení věci podle §219 tr. zákoníku.
Podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat ani tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy, který by mohl způsobit případný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, a to proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. K výpovědi obviněného z přípravného řízení sáhly soudy zcela oprávněně, neboť v hlavním líčení využil svého zákonného práva a k věci nevypovídal. Uvedený postup byl v souladu s trestním řádem. Navíc jeho výpověď z přípravného řízení korespondovala s dalšími ve věci pořízenými důkazy, konkrétně s výpovědí svědka V. Z., který v jednom ze skladů slyšel hluk a viděl, jak někdo pod vraty podsunoval trubky. Skutková zjištění soudu tedy měla jasnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy a skutková zjištění jednoznačně vyplývala z důkazů. Rozhodnutí soudů obou stupňů tedy v žádném ohledu nebylo možno hodnotit jako svévolná.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že v podstatě všechny dovolatelovy námitky směřovaly proti provedeným důkazům a učiněnému skutkovému zjištění. Obviněný jimi vyslovoval nesouhlas především s tím, jak soudy provedené důkazy hodnotily, a vyslovoval svůj odlišný hodnotící názor. Takovými námitkami však primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Způsobem, jímž formuloval dovolací námitky, totiž směřoval do oblasti skutkových zjištění, neboť napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. V podrobnostech lze odkázat na přiléhavé vyjádření státní zástupkyně, s nímž se Nejvyšší soud identifikoval.
K tomu je rovněž možné poznamenat, že pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a